Výstřel do tmy

04.10.2018 20:01

2 roky po události 2506/2017, 4 roky po události 2508/2015

Praha 18, Beladova

20:50, večer 15. července 2019

Středisko HZT, Praha S/SV

Jako když do vody vhodíte kámen a rozvíříte tím kal na dně, stejně tak dopolední událost ještě více rozvířila nevraživost mezi námi a AMI. Byla to pouze hra, každý z nás čekal pouze na to, kdy druhá strana udělá chybu. Bohužel pro nás, velkou ránou posledních dní byla Operace Firestorm, kterou AMI skvěle připravila jako past, která neomylně sklapla. Už teď jsme měli v některých státech nedůvěru a dopoledne ji ještě více prohloubilo. A to vše byl pouze začátek...

Navzdory tomu, že při mnoha předchozích akcích našeho týmu již několik civilistů naneštěstí přišlo o život, tak se u skleněných dveří Kohovy pracovny objevilo několik právníků AMI, kteří vedli několikahodinovou debatu o smysluplnosti našeho týmu. Mezi těmi rostlo napětí, dohadovali se o to, co s nimi bude dál, jaký bude další postup a mezi nimi rostla i postupná nenávist a stupňovaly se hádky. To přesně Ramirez a jeho nadřízený z AMI potřebovali.

"Co teď," nadhodil Petr. "Má cenu se ptát, možná to byla naše poslední akce," pokračovala zarmouceně Lena. "Máš pravdu, vedení AMI nás nesnáší a proti nim se nedá toho moc udělat," řekl o zeď opírající se Alex. "No, teď už s tím stejně nic nezmůžem," přidal se Julio. "Ale mohli jsme," odvětil mu pohrdavě Alex. "Co tím chceš říct," osočil ho Julio. "Nic, jenom, že to byl nápad vás dvou to tam neprohledat, nemuseli jsme mít díky vám problém," odpověděl. Všechny ostatní to zarazilo, Alex se takhle už přes dva roky nechoval.

"Tak proč si mě poslech, neblbni kámo, tudy cesta nevede," obrátil se na něj Petr. "Ty se do toho nepleť, tohle není tvoje věc," rozeřval se Alex. "Prosím tě, vážně nech toho," uklidňovala ho Nikky. "Alexi, tohle přesně Ramirez chce, rozeštvat nás," řekl klidně Julio. "A ohledně toho, mohl si ho taky zastřelit, všechno by bylo jednodušší," pokračoval dál Alex. "Kdybych ho zastřelil," rozohnil se Julio," tak by se tím všechno ještě víc..." Než se stačil vzpamatovat, tak mu Alex dal pěstí tak silně, že narazil hlavou o protější stěnu. "Zbláznil ses," naštvala se Anna. "Alexi, co se s tebou sakra děje," přidala se Nikky. "Ne, nechte ho být, to je v pohodě," zmátořil se Julio. Tehdy atmosféra ještě více zhoustla.

Po chvíli ze své pracovny vyšel Koh a vypadal poměrně podrážděně, vypadalo to, že ho tentokrát stanovené podmínky AMI příliš nepotěšily, ostatně jako vždy předtím. Pomalu přistoupil k našemu týmu a chystal se do řeči. "Bohužel mám pro vás poměrně špatnou zprávu, jelikož jste zbaveni výkonu práce na další dva měsíce a to jsem se ještě za vás přimlouval," začal tím svým cynickým způsobem. "Ale pane," obrátila se na něj Lena. "Nic neříkej Leno, já vím, že je to nespravedlivé a nečestné, ale to je prostě život. Nebojte ale, maximálně do týdne už zase budete zpátky, o to se postarám," odvětil s lehkým úsměvem.

"Ještě poslední otázka, jak je možné, že jim všichni zobou z ruky," zeptal se předzíravě Julio. "Víš, státům světa naslibovali drahé kovy, suroviny, vzácná zvířata a ti jim teď přesně zobou z rukou. Mimojiné, kde jsi přišel k té čerstvé modřině," odvětil zamyšleně Koh. "Teď, narazil jsem do zdi," vysoukal ze sebe. "Příště si vymysli něco lepšího," odcházel.

Julio byl cestou domů docela rozrušený a jako jedinný šel domů pěšky. Vlastně to neměl až tak daleko, ale přesto, nebylo to u něj obvyklé. Přemýšlel, co by asi od něj nebo jeho přáte mohl Ramirez chtít. "...vy nebudete ta vítežná strana...vzpomínáš na Mexiko...poslední slova...," probleskávalo Julio hlavou. Postupně se chytal čím dál tím více za hlavu, zmáhalo ho to. Pomalu, ale jistě. Už padala tma, černá obloha dokonale přikryla celý kraj, který tak zářil jen chabým pouličním osvětlením.

Julio měl pocit, že už to nezvládně, večné hlasy, které mu křižovaly mozek a také vztek na Alexe, který stále rostl, ho donutil k nejhoršímu možnému řešení. V nejbližším možném obchůdku si koupil láhev pořádně silného alkoholu. Ještě než se však stačil napít, tak uslyšel svůj mobil, kde stála zpráva: "Mám o tebe strach, přijď prosím domů, těším se na tebe, Anna." Ani to ho však nezastavilo. Ještě pod první pouliční lampou dokázal vypít takřka čtvrtinu celé láhve. V souladu s adrenalinem v krvi jeho tělo bažilo po dalším loku. Než stačil ujít pouhých dvě stě metrů, tak byla lahev téměř prázdná. Juliův mozek vypovídal službu, motal se a nevěděl sám o sobě.

Díky svému stavu se zanedlouho zkácel do trávy a vedle něj ležela jeho téměř vypitá láhev. Svět se nad ním zkresloval a motal, nedokázal však určit, kde přesně je. Přes to ale dokázal něco důležitého zaměřit. Na protěší straně totiž slyšel křičet běžícího muže, který na něj něco, pro něj něco nesrozumitelného, volal o pomoc.

Pokoušel se zvednout, ale byl na to moc opilý a zesláblý, jasně ale viděl, jak za ním utíká jakési ohromné čtyřnohé zvíře s velkými hřbetními trny, které mělo pootevřenou tlamu s úzkými ostrými zuby přímo pod svýma zářícíma očima. Ve tmě a za svého stavu nic dalšího nepostřehl, ale pokusil se vystřelit na to zvíře. Netrefil se, ale tvor si toho nevšiml. Poslední, co Julio slyšel, byl jen mužský zoufalý křik.

Nad ránem se na šedočervenou oblohu drásalo slunce, jehož jemné zlatavé paprsky Julia po chvíli probudily. Vstal s ohromnou bolestí hlavy, která přecházela v neustálé trpké bodání znemožňující pořádné přemýšlení. Když se konečně trochu probral, tak si uvědomil, že jeho černé triko je pokryto jakousi zaschlou červenou až narudlou směsí. Při bližším pohledu zjistil, že to není nic jiného, než zaschlá krev, stejná jakou byly pokryty jeho ruce. Ještě více se rozrušil, když s vytřeštěnýma očima nemohl nikde v okolí najít svou služební zbraň.

Ohlížel se kolem sebe, ale jeho pistole zmizela, jako by se vypařila. Vedle sebe po chvíli zpozoroval matnou dráhu tvořenou krví a jasnými stopami po tažení, sledoval ji a na jejím konci se mu nabídl hrůzný výjev. Před ním v nízkém křoví ležel muž s rozdrásaným krkem po vpálené kulce, a co hůř, ležela tam i jeho služební zbraň. Nevěděl co má dělat, jeho tep se zrychloval a dech taktéž do té míry, že upadl na záda a snažil se odplazit co nejdál. Byl přesvědčen, že tohoto muže už viděl a sice včera v noci. Nemohl si vzpomenout, proč tam byl nebo co dělal, ale věděl, že tam určitě byl. Zastavil ho ale pronikavý mužský hlas. "Vy někam chcete jít," zadíval se na něj přísně policejní důstojník. "Musíte mi věřit, já ho nezabil," vysoukal ze sebe.

Ve středisku mezitím vládla smíšená atmosféra. "Víte někdo, kde je Julio, dneska se ještě neukázal," poukázala Lena. "Nemám tušení, už tu měl dávno být," odvětil jí Petr. Alex se v průběhu tohoto rozhovoru držel dost zpátky, myslel si, že s tímhle má co dočinění i on. "Alexi, no tak přidej se taky přece," pobídl ho Petr. "Dej mi pokoj jasný," odsekl mu. "Přece si nemyslíš, že nechtěl přijít jenom kvůli tobě," pousmál se. Ten naoplátku jen zlostně zavrčel, ale na nic dalšího se nezmohl. Zanedlouho k nim přiběhla rozušená Anna. "Neukázal se náhodou tady, nezavolal vám nebo něco, cokoliv," naříkala. "Musím tě zklamat, ale nic," odpověděla přívětivě Nikky. Ostatní jen přikovali.

Koh ve své pracovně zatím měl docela nepříjemný hovor s policejním náčelníkem, který obdržel zanedlouho po té, co byl Julio převezen na stanici. Přišlo mu, že náš tým mu dělá jen samé další vrásky, koneckonců i náčelníkovo tlachání mu přišlo stejné, jako kdyby mu do telefonu skřehotavě nadýmal hrdlo Phorusrhacos. Jenže po mnoha prázdných větách se dozvěděl obvinění z vraždy pod vlivem alkoholu. Jen pomalu položil sluchátko telefonu, chvíli přemýšlel a následně vyšel ven.

"Vážení, mám pro vás špatnou zprávu, dost špatnou zprávu," začal. "Vašeho přítele právě drží ve vazební věznici za vraždu," pokračoval. Rázem byla veškerá nálada pryč, Alex se konečně odlepil od zdi a zpozorněl. "Ale...,ale jak...," snažila se zeptat o vyvětlení Anna. "To nevím, podle všeho se včera večer moc napil a ten dotyčný se mu připletl do palebné linie kousek vašeho bytu. Nic dalšího zatím pro vás nemám," dodal a odešel. Všechny rázem pohltil zármutek, ale zároveň jim to bylo divné, Julio se téměř nikdy nedokáže dostat do takového stavu a určitě by jen tak zbytečně nepálil.

"Tohle se mi nezdá," řekl přísně Alex. "Ale co teď, teď s tím nic nesvedem," zarmoutila se Anna. "Možná jo, já si s ním pojedu promluvit a vy zkuste najít něco v okolí toho místa, dám vám pak vědět," dodal rozhodně. Věděli, že ho v tom nemůžou nechat a museli mu pomoci. Zanedlouho se vydali na místo.

Alex neprodleně dorazil na policejní okrsek, kde si doslova vyprosil schůzku se svým přítelem. Dlouhé obcházení a přemlouvání od důstojníků ho v žádném případě neodradilo a konečně po půl hodině se dostal přímu k němu do vazební cely. Julio tam seděl pod chabým osvětlením v krychlovité místnosti se stěnami zášlé bílé barvy. Měl hlavu skloněnou a na rukou stříbřitá pouta. Alex si k němu jen lehce přisedl a položil jednu ruku na stůl.

"Nevěřím, že bys schopnej někoho bezdůvodně zabít," začal Alex. "Že to říkáš zrovna ty," neodpustil si Julio. "Poslouchej mě, já ti věřím, ale ty mi teď musíš říct, co se tam stalo," obrátil se na něj přísně. "To nemá cenu, já si...já si z toho večera skoro nic nepamatuju," vysoukal ze sebe. "Něco jo, neříkej, že absolutně nic," odpovídal mu. "Možná něco málo, ale z toho...," klesl na hlase. "Vysyp to sebe, teď právě pracujeme na tom, abysme tě odsud dostali, tak se snaž," rozkřikl se na něj přísně. "Pamatuju..., pamatuju si tam nějakýho chlápka, kterej tam běžel a křičel...a...," rozpomínal. "A ještě něco," zeptal se Alex. "No možná jo, myslím, že jsem za ním viděl běžet nějaký zvíře, divný zvíře...," chtěl to zakončit Julio. "Dobře, to mi stačí, dostaneme tě odsud," odcházel Alex. "Predátora," dodal Julio.

Na místo incidentu však v tu dobu dorazila druhá polovina našeho týmu a museli zkusit najít alespoň něco, co by je přivedlo na nějakou stopu. Všechno kolem dokola bylo obehnáno policejními páskami a už byly patrné i veškeré stopy ohledání, vše nasvědčovalo tomu, že zde Julio skutečně někoho zavraždil. "Tohle přece nemůže být pravda," klesla se slzami v očích na kolena Anna. "Nemůže, ale...," chtěla pokračovat Lena. Anna si ale na krátkém trávníku něčeho všimla. Byla to krvavá stopa po tažení. "Tady něco nehraje, někdo to tělo sem přitáhnul," poznala Anna. Na místo dorazil i Alex. "Tak co, dostal ses aspoň k němu," zeptal se Petr. "Jo a bylo tady zvíře, jakýkoli co vypadá jako predátor," poznamenal Alex. "Predátor, jsi si jistej," ohradila se Nikky. "Jo, predátor a pokud tady ještě je, tak ho musíme najít a zlikvidovat," dodal.

Pečlivě všichni prohledali krvavé stopy, které byly slabě patrné na trávě. Něco ho tam přitáhlo. Nebo taky někdo. Petr o chvíli později dostal hovor, který mohl klíčově změnit celý pohled na věc. "Teď mi volali z patologie, na tom těle je kromě tý rány patrný ještě něco," rozmluvil se. "A co přesně," podivila se Anna. "Vrypy po zubech. Něco se mu zakouslo do krku a ta rána to měla maskovat," zamyslel se. "To zvíře tady pořád musí bejt," připojil se Alex. "Zkusíme projít dvě místa, nejdřív to staveniště a pak les," dodala Nikky.

Znovu se tak museli rozdělit, jedna skupina se vydala do lesa a druhá prozkoumat přilehlé staveniště, ale obě měly výbavu proti těmto tvorům, sonické pušky. Alex stanul pod jednou z připravených konstrukcí, které měly být pokryty stěnami a potrubím, teď to ale byly jen holé a téměř beztvaré věci, na kterých vlály kusy ztrhaných sisalových obalů desek, a nad kterými se tyčily dvě kovové konstrukce jeřábů. Okamžitě poznal, že auta s kovovými prvky na korbách rozhodně nepocházejí od zdejších pracovníků. "Co magnaetický pole," zeptal se Alex. "Vyletělo, musí tady bejt nově otevřená," odvětila Nikky. "Schovej se," vykřikl najednou Alex. K autům přicházeli dva členové ochranky AMI a kousek za nimi i jejich ostatní pobočníci. Ramirez se tentokrát opozdil.

Slyšeli jejich hlasy, jak mluví o tom, aby místo ještě jednou důkladně prohledali a uklidili. Do jednoho z těch vozidel nakonec zalezli hlavně inženýři a ochranka GunTecu a AMI. Magnetické pole zesláblo. Zavřeli ji. Chvilku se nic nedělo, ale stále byly slyšet jejich hlasy na pozadí. Náhle jedno z aut odjelo, ale z toho druhého všichni vystoupili vzali zbraně a šli jejich směrem. Byli v pasti.

Les se zdál poměrně světlý, ale přesto na vás padal dojem, že zde na vás může skočit cokoli. "Jak budeme dál postupovat," zeptala se Anna. "Však on se ukáže, najde si nás sám," pronesl jako zkušený lovec pušku dřímající Petr. Podhouští bylo stále tmavší a koruny stromů se zdály být vyšší. Lesík si s nimi jakoby hrál. Lena se podívala do korun stromů a jelikož šla poslední, tak měla ten typický mrazivý pocit v zádech. Ticho se prohlubovalo, když za sebou uslyšela dopadnutí nečeho těžkého na zem plnou suché trávy. Otočila se a spatřila rudožluté oči predátora. Svalnaté tělo pokryté řídkou srstí s dlouhými hřbetními ostny se honosilo hlavou s velkou tlamou a protáhlými zuby. Byl mnohem vyšší než ona sama.

Vojáci se už téměř přiblížili ke krytu Nikky a Alexe, vypadalo to, že teď už z toho nevycouvají. Zastavili se ale až ve chvíli, kdy slyšeli v lese hrozivý řev predátora. Pádili zpět k vozidlu, do kterého všichni nastoupili a rychle odjeli. Alex a Nikky museli dát vědět druhé skupině a rozběhli se neohroženě za nimi.

Petr pohotově uchopil pušku a namířil ji na predátora, odradilo ho to od útoku. Skočil zpět do větví a rázem skupina jeho pohyb nemohla vnímat. Pohyboval se ale rychle směrem k cestě, která vedla k dálnici. Na tuhle prašnou cestu se řítilo i auto AMI. Skupina se rozběhla směrem za predátorem. Nikky a Alex stále vytrvale běželi za autem, které zahnulo na prašnou cestu. Predátor konečně seskočil ze stromu a stál na okraji cesty, jeho výška silně přesahovala 2 m a jeho šedá kůže se zlostně nadýmala. Jeho oči se zlostně zatvářily na nepřátele. Na cestě za ním už chtěli vystřelit z auta do zad predátora a celkově zrychlili. Petr ale uchopil pušku a tentokrát už se trefil.

Predátor o dva kroky poodstoupil, vypadal jako omámený a členové AMI ho chtěli svým autem srazit. "Tohle to má dělat," podivila se Anna. Náhle se hlava predátora rozletěla na spoustu kusů, změnila pouze v konec páteře zalepený směsí lepkavé červenobílé šlachovité hmoty. Audiovizuální aparát v hlavě predátora to totiž nevydržel a rozletěl se díky natlakování krve na kusy i s celou lebkou. Tahle směs se okamžitě nalepila na přední okno auta, kde vytvořila mimořádně lepkavou neprohlédnutelnou vrstvu, která ochromila i mechanismus stěračů, které se ukázaly naprosto k ničemu.

Na konci cesty neovladatelné auto najelo na navršenou hlínu, jež posloužila jako rampa. Spolu s vymrštěnou hlínou težce dopadlo na asfaltovou vozovku. Auto, i s nákladem v podobě kovových součástí robotických bojovníků, vyletělo na dálnici, kde ho srazil kamion. Obrovká směsice nepříjemných skřípavých a hvízadavých zvuků se objevila okamžitě, když ve velké rychlosti dopadla kabina přímo na auto, které se dostalo do nekonečných otáček. Kamion na posledních chvíli zabrzdil, ale vozidlo se kutálelo dál a za chvíli ho zachávatila exploze.

O pár hodin později už byla většina věcí vyjasněna. Julio byl předběžně propuštěn z vazby, díky nedostatku důkazů. A co víc, než si pro vrak přijeli technici z AMI, tak jsme stačili vzít vzorky veškerého vybavení, které bylo součástí nákladu. Jenže, jak už to bývá, tohle rozpoutalo mnohem větší zlo, než jsme si byli schopni domyslet.


Kontakt

Prehistoric World kabat.martin100@seznam.cz