Vývoj Sundalandu - Luštění hádanek ztraceného kontinentu
Rozsáhlé poklesnutí hladiny světového oceánu v posledních fázích ledových dob v pleistocénu mělo za následek také zvětšení ostrovů, poloostrovů a v neposlední řadě také vysušení okrajových částí někerých kontinentů. Patrně nejlépe se tento efekt dal pozorovat na oblasti současné Indonésie, kde v tuto dobu vzniklo okrajovové území Asie spojené pevninskými mosty. Dnešní ostrovní oblasti byly v té době spojeny jedinou pevninou, která poskytovala příležitosti k volnému přesunu i velkých druhů obratlovců. Její fungování a celková podoba byla ale vědcům velmi dlouho nejasná, studie vědců z Univerzity Jamese Cooka by proto mohla v této promblematice pomoci.
Po někdejším prostoru Sundalandu se pohyboval i obrovský druh čápa marabu, vědci nazvaný jako Leptoptilos robustus. Jeho výška a celkové rozměry z něj dělaly jednoho z největších a nejúčinnějších dravců na území ostrova Flores, konkurovali mu pouze velcí varani a později snad i některé kočkovité šelmy. Kredit: převzato z webu Parody Wikia
Oblast dávné pleistocénní souše zvaná Sundaland, také někdy přezdívaná jako "skutečná Atlantida" v oblasti určitých diskuzních fór nebo specializovaných stránek, byla kdysi souvislým územím společné pevniny při poklesu světového oceánu v průběhu ledových dob. Právě tato souš byla tzv. biokoridorem, který nakonec umožnil přesun lidí (Homo sapiens) do Austrálie.
Dnes je souostrovími a tropickými kousky pevnin roztroušených ve východoasijské Indonésii. Tato síť ostrovů poskytuje, v případě kácení tropického deštného pralesa spíše poskytovala, poměrně různorodou faunu organismů v rámci většiny ostrovů.
Paleontologové, paleogeografové a také zoologická veřejnost proto po většinu času tápala nad fungováním a přesunem jednotlivých skupin organismů do takové rozmanitosti, jakou oplývají dnes. Jinými slovy řečeno, vědcům nebylo jasné, proč jsou jednotlivé ostrovy velmi rozmanité s vysokou diverzitou organismů navzdory přesunům po společné pevnině.
Studie se proto zaměřila na výzkum netopýřích výkalů z jeskyně Salah na Borneu, jejich složení by totiž výrazně mohlo napomoci při poznávání mikroekosystémů a tedy i zastoupení fauny typické pro určité klimatické podmínky. Ty mohly představovat právě ekologické bariéry oddělující jednotlivé evoluční ohniska na budoucích ostrovech.
Jak uvádí vedoucí autor, Dr. Chris Wurter z Univerzity Jamese Cooka v australském Cairns, vědci pracovali s teorií o biokoridoru s rozdílným prostředím, než které se nacházelo na území současného Bornea, Sumatry nebo Jávy.
Ačkoliv přesně nemohou určit všechny druhy hmyzu obsazené v třímetrové hromádce fosilizovaných výkalů, paleontologům se podařilo analyzovat chemické složení a porovnat ho se složením současných druhů netopýrů. Jedna porovnávaná skupina se specializovala na pojídání brouků z oblasti savan, pro které jsou typické tropické traviny, a druhá na pojídání hmyzů z oblasti pralesa, kde se živí tropickými stromy.
Rozdílné chemické složení obou skupin vědci finálně srovnali s chemickým složením trusu pleistocénních netopýrů z Bornea, také ještě několika dalších lokalit, a zjistili, že oblast současného tropického lesa byla před asi čtyřiceti tisíci lety posetá vegetací podobnou savaně nebo řidkým galeriovým lesům současného Madagaskaru.
Podle autorů by to mohlo definitivně potvrdit, nebo přinejmenším k potvrzení velmi hodnotně přispět, teorii biokoridorů tehdejšího Sundalandu. Přírodní překážky by samy osobě mohly výrazně přispět k diferenciaci pleistocénní fauny.
Vědci mimoděk ale poznamenali ještě jeden poměrně důležitý, a také dosud někdy přehlížený, fakt, pokud skutečně existovala savana nebo jí velmi podobné prostředí i na území Bornea, Sumatry nebo Papuy Nové Guineyi, tak to vysvětluje i velmi rychlý přesun lidské rasy do oblastí Austrálie a Oceánie.
Kombinace těchto faktorů pomohla prvním zástupcům lidské rasy se šířit i po Africe, jižní Asii a Evropě, ale do Austrálie se mohli dostat ve větších počtech právě až po objevení obdobných podmínek na pevninských mostech. Pro srovnání lze uvést, že první lidé se dostávají na australský kontinent v době asi před čtyřiceti tisíci lety, což by době uložení výkalů odpovídalo.