Zákon pouště

Vyvstala mezi námi otázka, co jsme vlastně ve střední křídě ve svitu hvězd viděli. Nedokázali jsme se usnést na tom, o koho vlastně šlo. Odhadovali jsme, že by mohlo jít o armádní vojáky, ale nebyli jsme si tím jisti. Alespoň ne do té doby, než jsme se na druhý den opětovně sešli na základně. Peterovi se totiž podařilo zjistit, kdo byl vlastně náš záhadný voják, a co tam také pohledával. "Zjistil si něco," nadhodil Joss. "Podle známky je to jednoznačně Čech, ale nezjistíš z toho, kde sloužil, s kým nebo proč," odpověděl sklíčeně Peter. "Takže nenáme nic," podotkla neradostně Tess. "To jsem neřekl. Naskenoval a zrekonstruoval jsem to tetování a podařilo se mi zjistit, jaká jednotka je má," dodal úsměvně. "A sice," zeptala se řečnicky Harleen. "Jo...je to jednotka, která dřív bojovala v Afgánistánu, Pákistánu a Indii, původně to byli členové zahraničních milic a pozdějc přešli k armádě. A vede je tenhle člověk," ukázal rukou na holografický projetkor," podplukovník Robert Berger," pokračoval rozjíveně Peter. Na holografickém projektoru pak zobrazil i jeho fotografii a náhle mi v hlavě něco došlo, toho muže jsem už někde viděl.

"Není vám ten chlápek povědomej. Nemůžu si pomoct, ale někde jsem ho už viděl," zamyslel jsem se. "A víš, že i jo. Jo...určitě jsem ho už někde viděl, ale kde," přidal se s rozmyslem Joss. "Já už vím, kde jsme ho viděli," ozval se Peter. "Bylo to před dvaceti dny, tehdy jsme byli přece na tý párty a tam byl takovej ten chlápek s cigárem, jak stál venku u zdi. Určitě to musel být on," rozohnil se. "To musí být určitě on, máš pravdu," doplnil ho Joss. "Můžeš nám prosím dát seznam hostů zlato, jeden z nich to být musí," odvrátil jsem se na Harleen. "Už teď ti můžu říct, že ho znám. Byl tam," odvětla chladně. "Je ti povědomý," podivila se Tess. "Vím, že teď řídí ochranku přítele mých rodičů, jenže, co s tím on může mít společného, nevím," zamyslela se. "Tohle není náhoda, jenže, jak se k tomu mohl Berger dostat. To je otázka," nadhodil jsem lehce podrážděně. "Zjistím o něm všechno, co půjde, výška, váha, jakým způsobem pracuje...velikost bot jeho babičky. Všechno, co půjde," usmíval se Peter. Vlastně už chtěl se svou dokonalou analýzou začít, jenže ho vyrušila nová anomálie ležící nepříliš daleko odsud. "Vypadá to, že s tím budeš muset počkat," popadla ho za rameno Tess.

Pomalu stahující se mraky ještě více podněcovaly zář anomálie, která se vznášela v prostoru prooraného pole při jižním cípu lesa na jih od města. Před námi se rozevřelo ohromné prostranství lehce svažující se k lesu po námi. V pozadí se rýsovaly vrchy rozeklaných ostrých skal pokrytých mechem a nízkými keři, směrem k dálničnímu uzlu pak vyrůstaly z lesního stromoví dva mohutné široké komíny přilehlé elektrárny. Jejich vrcholy doutnaly jako sopečné krátery, dým a kouř z nich stoupal a pojil se s šedými mraky. Jen jsme čekali, co nás může překvapit tentokrát, v jiné éře a především v jiném čase. "Počkat...," napadlo Josse před vchodem do anomálie. "A co se děje," odvětil Peter. "Možná bysme to tady měli nejdřív projít, pro případ, že by nás tu někdo sledoval," nenechal se zastavit. "Na tom něco bude, nemůžeme riskovat to, že nás někdo bude sledovat a pokusí se tam dostat," podpořila ho Tess. Ještě před vkročením do neznáma jsme se rozhodli pročesat kus lesa, který nám byl zdaleka nejblíže a hledat cokoliv, co jen naznačovalo lidskou přítomnost.

Zprvu se vše zdálo normální, nikdy nebylo nic živého, co by jen mohlo způsobvat nějaký pohyb. Sem tam se jen ve větru ohla nějaká větev nebo zašelestily stromy. "Pro koho teď ten Berger pracuje," chytil jsem Harleen za ramena. "Pro jednoho podnikatele...Rakowski...Radowski nebo tak nějak, teď si to jméno nedokážu vybavit," odpověděla rozpačitě. Zastavili jsme se pod korunou jedné vysoké staré borovice obehnané nízkým porostem vláhy pohlcující trávy a borůvčí. "Ty si myslíš, že by nás nebo ty anomálie mohl nějak ohrozit," dívala se mi do očí. "Mám spíš obavu z toho, že tím zabíjením zvířat v minulosti a zanecháváním tam stop lidí začne měnit čas a tím pádem i události. To je to jedinný, z čeho teď mám strach," odvětil jsem vážně. "Vždyť pár už jsme jich taky zabili," jen oponovala střídmě. "Ale to byl stav nejvyšší nouze, to nebyla žadná další možnost. Jenže s jejich povahou by se neostýchali zabít jakkýkoli zvíře, který by jim lezlo na nervy," chtěl jsem se držet tématu.

Než jsem však stačil říct cokoliv dalšího, ze stromové koruny na protější straně kmene seběhl malý ještěr připomínající dlouhokrkého varana. Štíhlé ladné nohy s vyrýsovaným svalstvem končily pětiprstými dlaněmi s dlouhými prsty s drápy vhodnými pro lezení na stromové kůře. Zvíře mělo úzké tělo, s dlouhým ocasem a hřbetem krytým řadou nízkých keratinových ostnů, hnědofialové až rudé barvy se světlejším břichem a dlouhý krk čnějící jako oštěp vpřed končící malou hlavou. Ta byla protáhlá a vysoká, v čelistech pod velkýma očima tento malý tvor drtil silné broučí krovky. Když lehce dopadl na lesní půdu, vzepjal se na své ladné zadní nožky a zavrčel. Nedával však najevo svůj vztek, nýbrž si jen chtěl prohlédnout dvojici neznámých tvorů, kteří ho vyrušili od hostiny. Klesl na všechny čtyři a pádil s ocasem za sebou zpátky vstříc jeho domovu. Celá oblast se zdála být prázdná, mohli jsme se tak za malým tvorem pustit přímo až do jeho domoviny.

Anomálií jsme proběhli, aniž bychom měli jen tušení, co se za ní skrývá. Naše nohy jen na krátkou chvíli běžely po černavém štěrkovitém povrchu vyprahlého kousku pouštní krajiny, která se táhla po celém hornatém skalnatém hřebenu. Místy se mezi nízkým zelenkavým porostem malých kapradin objevila nevysoká ostrá skála vysušené zlatavé barvy dotvářející pohled do obrovského údolí, které se klanulo daleko před námi v sevření několika doutnajících sopek. Malý ještěr, za kterým jsme běželi, byl ten tam. Zmizel v nekonečném zeleném moři popínavých kapradinových rostlin a snad menších kapradin, které se klenuly svými rozvětvenými listy nad jinak vyprahlou půdou. V o něco větší vzdálenosti se klenuly mnohem větší rostliny, zdály se být jako ohromné přesličky, tvořící zelenou clonu ve výhledu na zbytek náhorní plošiny, kde se anomálie objevila. V pozadí, tam kde se tato vegetace neklenula, byl vidět okraj plošiny, ze kterého čnělo hned několik kmenů vysokých koniferů a drobnějších jinanů. Horký vzduch prosycoval naše plíce a dával tak najevo, ve které době se to vlastně nacházíme.

"Co je to za dobu," nadhodila Tess, když se rukama prohrabovala v kamení. "Možná perm, trias...vydíte ty sopky. Tohle bude určitě perm," rozhlížel jsem s rukou kryjící mi čelo. "To je jako normální, že tady jen tak doutnaj a vybuchujou sopky," zeptal se nevěříčně řečnickým tónem Joss. "Berto to takhle, jednou za čas to tady přikryje vrstva popela, magmatu nebo hornin a pro tuhle faunu je to vlastně normální...přirozený," zamyslela se Harleen. Tess se nepřestávala přehrabovat v nízkých kamenech snad v domění, že tam najde podivného malého plaza, který nám předtím utekl. Jenže zpod vrstvy kamenů vykoukla malá díra z rozpálené štěrkovité země. Odhrnula i zbytek hromady kamenů a hlínu při okraji malého tunelu a zadívala se do jeho tmy. Ze stropu tunelu vysely kořínky rostlin, avšak některé z nich byly podivným způsobem utrhány. Byly jakoby zahradními nůžkami seříznuté nebo s naprosto rovným zakončením. Něco je muselo pravidelně požírat. Hlavou se přiblížila ještě víc, dlouhé černé vlasy ji splihly přímo až do otvoru malého tunelu, a její uši zaznamenaly pohyb. Stístněným prostorem po kamenitém podloží si to pádilo zvíře, které muselo být původcem onoho tunelu.

Drápy širokých pětiprstých tlap na krátkých nohách stojících pod sudovitým tělem při každém doteku se štěrkovitým podložím drnčely a chroupaly, neprodleně po nich je doplňovalo naříkání a sténání, které se rozléhalo chodbičkami a tunely. Tess věděla, že to zvíře je blízko, cukla hlavou dozadu a na světlo se z chodbičky vypídil malý tvor připomínající prase s dvěma velkými špičáky a papouščím zobákem. Silné nohy s mohutnými tlapami nesly objemné nízké tělo s krátkým ocasem, jehož hřbet pokrývala krátká srst kaštanově hnědé barvy. Přední polovina těla, která doposud vyčnívala z úzkého otvoru, měla stejnou barvu s vodorovným světlejším proužkováním. Dlouhá a vysoká lebka měla vpředu nad zobákovitou tlamou velké očnice, které tomu zvířeti dovolovaly dobře vidět ve tmě. Evidentně šlo o onoho záhadného kopáče a možná tento tunel nebyl v celé této oblasti jediný. Když otevřel bezzuou zobákovitou tlamu, po stranách se mu rýsovaly především dva velké psí tesáky, jeho hlasivky spustily zvláštní skřek podobný táhlému hlubokému mručení. "Co jsi zač," zeptala se řečnicky Tess při pohledu do jeho tmavých očí. "Dicynodon," dal ji ruku na rameno Joss. "Myslíš, nemohl by to být třeba Diictodon nebo Lystrosaurus," povzdechla si. "Má moc dlouhý špičáky, tohle je tutově dicynodon," pootočil hlavou při pohledu na malé zvíře, které si je zvědavě prohlíželo.

Dicynodon byl jedním z vůbec prvních popsaných terapsidů, šlo tak o zvíře mnohem bližší savcům než plazům a od toho se odvíjela i jeho behaviorální úloha v tehdejších ekosystémech. Byl něco jako hraboš, králík nebo sysel doby pozdního permu, jeho silné široké tlapy s tupými drápy se hodily k hrabání dlouhých podzemních tunelů, napovídají tomu také poměrně velké oči. Jak dokládají nálezy z jižní Afriky, které patří právě jeho příbuznému diiktodonovi, někteří dicynodonti dokázali hrabat velice dlouhé podzemní chodby a v některých byly dokonce nalezeny i jejich pozůstatky v podobě poměrně kompletních koster. Pokud se pohybovali na povrchu, většina z nich se musela obávat útoků jejich větších masožravých příbuzných jako gorgonopsidů nebo terapsidů, potažmo velkých temnospondylních obojživelníků. Jenže dicynodon byl poměrně velký zástupce této skupiny, délka u něj mohla dosahovat i metru dvacet a váha se pohybovala okolo pěti až deseti kilogramů. Pohyboval se tak, jak na povchu, kde požíral menší kapradiny, cykasy a nahosemenné rostliny, tak v podzemních tunelech, kde se živil červy a kořínky.

Jak už bylo řečeno, druh Dicynodon lacerticeps je jedním z vůbec nejstraších popsaných savcotvárných plazů, jeho popis se uskutečnil již roku 1845 a neprovedl ho nikdo jiný, než slavný britský anatom a tvůrce pojmenování Dinosauria sir Richard Owen. Původně se však domíval, že jde o zástupce nějaké neznámého rodu želvy, díky tomu jsou takovým stylem konstruovány i jeho skulptury v prostoru parku Crystal Palace v Londýně vytořené na počátku padesátých let devatenáctého století. Od té doby se nejen přišlo na to, že nejde o želvu, ale také bylo z Jižní Afriky, Tanzanie, Zambie, Brazílie, Laosu, Ruska, Číny, Anglie a Skotska popsáno na sto šedesát různých druhů tohoto rodu, čímž byl považován za skvělou vůdčí fosílii. Jenže podrobné přezkoumání roku 2011 ukázalo, že většina z nich je pouze synonymy již známých druhů a rodů jeho příbuzných, jedenáct pak bylo určeno jako synonyma obou dvou druhů rodu Dicynodon. Stal se tak, podobně jako Megalosaurus, tzv. odpadkovým rodem, do kterého byla přiřazována většina ostatních druhů z pozdního permu z celého světa. Dnes jsou uznávány pouze dva druhy z Tanzanie a Jižní Afriky, diskutabilní druhy a exempláře pak pocházejí z Laosu, Ruska, Číny a Zambie.

Zanedlouho z jeho tunelu vylezl i další dicynodon, který toho prvního svou hlavou vystrčil ven. Ten dopadl na záda na tvrdý štěrk a divoce kopal nohama ve snaze se vrátit opět na ně. Stále při tom mručel a sténal, zněl tak jako miniaturní bezbraná ovce doby permské. Tess ho, ve snaze mu pomoci zpět na krátké nožky, dobrácky popadla do náručí, a cítila tak jeho měkkou vláčnou kůži postupně přecházející v srstnatý pokryv těla. Jeho břicho se stále pohybovalo při každém nádechu, nožky bezmocně kopaly do vzduchu, když si myslel, že je stále v ohrožení života. Bezmezně přitom stále mručel a rozevíral zobákovitou tlamu s dvěma výraznými špičáky. Tess však nepřestávala, malý tvor se jí zalíbil natolik, že se k němu měla jako k dítěti. Stále mu rukou přejížděla po hřbetě, to už se alespoň trochu uklidnil a jen radostně mlaskavě chrochtal. Naposledy ho mile pohladila, a pak pustila na zem, kde se okamžitě začal vítat se svým druhem. Vzájemně se očichávali, pořvávali na sebe a snažili se jeden druhého olizovat svými jazyky.

K dvojici bručích dicynodontů náhle přiběl z nedalekého nízkého podrostu onen záhadný tvor, kvůli kterému jsme vstříc času vyrazili, skutečně připomínající malého ještěra na čtyřech dlouhých nohách. Neměřil ani metr, sotva se tak mohl vyrovnat nám, ale přesto byly jeho čelisti lemovány malými ostrými zuby. Vzepjal se na své zadní nohy a otevřel malou tlamu, aniž by to někdo čekal, tak vyskočil Tess na rameno. Zprvu nevypadal, že by chtěl zaútočit, ale v nejméně očekávaný moment se ji zakousl malými čelistmi přímo do ucha. Z chrupavčité tkáně vytryskla krev téměř okamžitě, stékala a kapala jak z ušních lalůčků, tak z malých zubů toho ještěra. Tess vyjekla bolestí, zkus malého zlomyslného zvířátka ale nepřestával. Jen se v afektu stačila ohnat pravou rukou a silnou ránou to zvíře srazila k zemi. Tvrdě dopadl na bok, ale vzápětí sebou mrskl a převrátil se na všechny čtyři nohy, po kterých se rozhodl pádit směrem k velkým, opodál stojícím, přeslicím. "Jsi v pohodě," zeptal se Tess ve spěchu Peter. "Jasně...vždyť je to jen škrábnutí...nic, co by se nedalo zvládnout," zvedala se s mohutnými oddechy ze země. Pustili jsme se za malým ještěrem, jež už byl kus před námi, ale stále rozpohybovávajíc listy nízkých kapradin.

Běželi jsme nízkým podrostem, kde se nám do navlhlé půdy bořily naše nohy, praskaly pod námi mnohé suché větvičky a listy kapradin šustily při každém delším kroku, který jsme při honbě za malým tvorem udělali. Jenže on si od nás držel jasný odstup, byl přecejen mnohem lehčí a kratší, a běžel stále rychleji, než zmizel za hradbou vysokých přeslic. Joss se za ním neohroženě pustil až do vysokého podrostu, proběhl jím se vší silou a rychlostí, ale díky tomu krutě narazil. Zbořil a zlámal vysoké stonky zelenavých vysokých rostlin s rozvětvenými větvičkami, ale, k jeho smůle, za nimi se skrývala bahnitá vodní nádrž s jedním z těch nebezečnějších obyvatel zdejších vzácných vodních zdrojů. Jeden z vyvmrštěných stonků mu podrazil nohy, letěl nějakou chvíli vzduchem, než dopadl do mělkého kalného bahnitého břehu za silného cáknutí vodní hladiny. Na tělo a oblečení se mu nalepila vrstva mazlavého kalu a hnědavé vody, ta se však směrem ke středu nádrže zdála být čistší. Snažil se vzpamatovat, rychle se vší silou obrátil v mělké vodě na záda a hmatal na dně, aby se mohl zvednout. Jenže nedokázal postřehnout, že kolem se u břehu hromadí mrtvá hnijící těla ryb a menších živočichů. Ve světle horkého slunce se leskly jejich nahoru obrácená břicha, prázdné oční jamky i vysušené paprsčité ploutve.

Joss se okamžitě zděsil při pohledu na umírající jezerní fauny a instinktivně postupoval dál do hlubší části jezera. Přelezl po všech čtyřech malou zátočinu, kde už byla voda o poznání modravější, a hlavu položil na mokrý měkký břeh. Chvíli oddechoval a díval se na oblohu plnící se temnými mračny, které překrývaly dosud nádherně modrý odstín. Pak pootočil hlavou směrem nalevo a spatřil, že na břehu leží nehybná gigantická hlava s uhrančivýma očima. Jedno žlutavé oko s černou svislou zornicí na něj upřeně zíralo, druhé byla na odvrácené straně hlavy podivného tvaru, konec horní čelisti se totiž ohýbal směrem dolů a částečně překrýval dolní čelist. Velké silné zuby výhružně svíraly a probodávaly vláčnou našedivělou kůži menšího obojživelníka rodu Intasuchus, jeho naztevřené čelisti s jazykem plandajícím ven ukazoval, že je mrtvý už delší dobu. A nebylo pochyb o tom, kdo je za jeho smrt zodpovědný. Joss jen čekal, kdy tvor obojživleníka pustí a vrhne se mu přímo na obličej, který mu svou zuřivostí roztrhá. Čekal však marně, zanedlouho si uvědomil, že ten tvor je již dávno mrtvý. Oči se mu nehýbaly, kůže na krku se nepropínala dýchaním ani srdečním tepem.

"Jossi," vynořil se mezi přesličkami Peter. "Jsem tady, tady na zemi," křičel na něj zpět. Peter k němu přistoupil, podal mu ruku, aby se mohl ze změti vody a bahna zvednout. Přišli jsme mu na pomoc i my ostatní, přitom jsme si prohlíželi ohavnou scénu hnijící nádrže. "Co ty jsi zač," rozevřel jsem pomalu suché čelisti mrtvého plaza, který připomínal krokodýla svým dlouhým tělem a hrubou kůží. Od krku až po ocas se táhla řada nízkých rohovinových ostnů, mezi prsty s drápy se rýsovaly uschlé plovací blány. Pod sluncem zesvětlenou kůží se tak určitě skrýval tvor, který musel tuto nádrž obývat. "Archosaurus," sehnula se k mršině Harleen. "Co...," přeslechl jsem ji. "Ptal ses, co to je, tak ti říkám, že archosaurus," usmála se na mě. "Ještě, že tě mám zlato, bez tebe bych byl naprosto ztracenej," zalichotil jsem ji s pohledem na zvláštního tvora, který ležel předemnou. Ve své podstatě šlo o primitivního archosaura, jedná se však o zástupce zvláštní čeledi permsko-triasových plazů zastupujících niky krokodýlů. Jeho na konci dolů ohnutá horní čelist se hodila k chytání ryb, obojživelníků a menších vodních obratlovců, také byla typická pro tuto čeleď živočichů. Archosaurus byl zhruba metr a půl dlouhý, štíhlý a poměrně svižní predátor, který se skvěle pohyboval ve vodě. Ačkoliv se může zdá, že se jedná o jmenovce celé skupiny tvorů, ze kterých se vyvinuli i neptačí dinosauři, není tomu tak. Název skupiny Archosauria totiž vznikl již o osmdesát let dříve.

"Vidíš ty boláky u jeho tlamy," zvedla mu celou hlavu Harleen. Zadíval jsem se mu tlamě pozorněji, kůže okolo čelistí byla podivně prohýbaná a skutečně se některé šupiny přeměnily na jakési boláky nebo puchýře. "Co myslíš, že to je," nadhodil jsem při prohmatávání jednotlivých oblých boláků. "Houba nebo možná parazit z vody," podívala se na mě mile. "Nemyslíš, že to je otrava z vody," zeptal jsem se řečnicky. "Možná...přecejenom je fakt, že tu může unikat třeba amoniak nebo metan ze spodních vod až do tohohle jezírka. Minimálně to vysvětluje, proč je tady tolik dalších mršin," prohmatávala mu suchou pokožku na břiše. "Víš, že ti to sluší, když jsi takhle chytrá," zadíval jsem se na ni zamilovaně. Ona se jen usmívala, když ji červenaly její krásné tváře. "Nenecháme to až na doma, víš přece, co jsme si řekli," usmála se skormně. "Jasně...já jenom...nemůžu si pomoct," oponoval jsem skromně. "Měli bysme jít, pokud tu skutečně uniká plyn, tak bych to neriskoval," rozhlížel se Joss. "Něco na tom bude, měli bysme jít zase o kus dál," přidala se Tess. Jako na popud ke změně našeho stanoviště jsme uslyšeli dlouhý táhlý řev doplňovaný chrochtáním a mručením, který se táhl od okraje skalní plošiny.

Prolezli jsme stále snižujícím se přeslicovým houštím, které nás dovedlo na suchou svažjící se pláň, která se pyšnila různými skalisky tvořícími nepřeberné množství malých rozpálených útvarů. Černavý až šedivý štěrk zalil celou krajinu, jen skalnatý okraj plošiny se mohl pyšnit několika velkými jehličnatými stromy a nízkým podrostem, jež vrhal příjemný stín. Nízká vyšlapaná cesta nás zavedla pod korunu velkého rozvětveného koniferu, z jeho výšin visely dlouhé roztřepené liány. Kořeny mu prorůstaly všemi možnými směry, některé vyčnívaly i krz suchou, žlutozelenými jehlicemi pokrytou, zem až na povrch. Znavení horkým a suchým vzduchem, stejně jako pochodem na nepřívětivé kamenité zemi, jsme padli k malému skalisku, na kterém rostl velký konifer. Do jeho stínu jsme si sedli a rozhodli se nějakou tu chvíli odpočívat. Slunce pomalu překrývala temnější mračna, ztahovala se od směru, odkud jsme přicházeli. Vypadala jako předzvěst zkázy, možná nám tím perm chtěl ukázat, že lidstvo tu rozhodně nemá rozhodující slovo.

Ten táhlý řev, který nás vyburcoval k tomu, abychom se vydali dále po planině, se ozval znovu, tentokrát z mnohem menší vzdálenosti a sice zpod skalní plošiny. Ohlédli jsme se po směru toho pronikavého zvuku, který rezonoval napříč krajinou a rozléhal si do řídkých zelenkavých lesů tahnoucích se na svazích kopců a pod patami doutnajících sopek. Prach a neulehlý sopečný popel, rozvířený při pohybu ohromného stáda těžkotonážních zvířat pochodujících pod námi, zakryl nízkou vegetaci a vodní jezírka všude tam, kde se pohybovala. Ohromné a rozrostlé stádo gigantického pareiasaura, kterému se bude za snad dvě stě padesát pět milionů let říkat Scutosaurus, výhružně bučelo a hrdelně řvalo. Silný zvuk se donesl až našim uším, stejně jako dunění způsobené jejich mohutnýma nohama, které podpíraly jejich třítunové tělo jako silné betonové sloupy. "Skutosaurus...před časem jsem viděl pár jeho koster na výstavišti v Praze, ale...nikdy jem si nedokázal představit, jaký je to vlastně zvíře," rozzářily se mi oči. "Pokud je to ten tvor, o kterým mluvíš, co od něj můžeme čekat," zeptal se střízlivým hlasem Peter. "Je to zvíře o velikosti krávy, váží přes dvě tuny...neškodný pomalý býložravec ne o moc inteligentnější než želva nebo ještěrka," řekla pohotově Harleen. "Správně...dost dobře," přitakal jsem. S úžasem jsme hleděli na ohromná zvířata s šedivou hrbolatou kůží, která se ohýbala, jak se přehupovala na svých tlustých krátkých nohách s širokými tlapami a tupými drápy, které podpíraly poměrně nízká těla.

Scutosaurus byl pravděpodobně tím vůbec největším pareiasauridem, kterého dosud z fosilních nálezů známe. Dosahoval velikosti krávy, byl dlouhý zhruba tři metry a snad metr až metr a půl vysoký, ikdyž existují zprávy o exemplářích dosahujících délky i šest metrů a výšky dva až dva půl metu (ty jsou však značně mlhavé). Přesto, že šlo o poměrně nízké a krátké zvíře, jeho váha se pohybovala kolem čtyř tun, a byl tak neobyčejně mohutným, avšak také pomalým, tvorem s robustní stavbou těla a hlubokým hrudním košem. Využíval ho jako úložiště pro tlustý žaludek, kde se hromadila nezpracovaná pozřená vegetace. Tento živočich totiž neuměl kousat, ale pouze ztrhávat lístky a jehličí z nízkých keřů a stromů, ty pak posunoval hrdlem až do žaludku, kde byly drceny žaludečními kameny gastrolity. Potravu pak rozměnily a střeva ji mohla mnohem lépe strávit a využít z ní všechny živiny, tento systém se stal jakýmsi prototypem pro všechny velké býložravce pozdější doby včetně velkých sauropodních dinosaurů, u kterých pak známe i rekordy ve velikosti nebo počtu gastrolitů (například ten největší byl nalezen u druhu Diplodocus hallorum, byl velký jako grapefruit, a pravděpodobně mu ucpal střeva do té míry, že to způsobilo jeho smrt).

Tělesná stavba skutosaura je ve své podstatě naprosto úžasná, měl až padesát centimetrů širokou lebku s neobyčejně vystouplými lícními kostmi a mohutnou čelistí i bitelnou svrchní stranou lebky. Právě díky širokým lícním kostem dokázal skutosaurus hlasitě troubit, pravděpodobně šlo o hlubokou hrdelní tóninu. Kosti na lebce byly silné, tvořily většinou malé či středně velké hrbolky, sloužící nejen jako o prostředek pro vnitrodruhové souboje, ale i jako obranný prostředek před útokem predátorů. Šlo o silný, takřka neproniknutelný, pancíř chránící tohoto tvora velmi účinným způsobem. Ze spodní čelisti navíc svisle dolů čněly dva kostěné výběžky připomínající kly, samci je mohli používat k soubojům v době páření, a kostěné destičky a zkostnatělé pláty se táhly od krku přes hřbet až po krátký ocas. Jedinnou možností, jak toto zvíře zabít, bylo obrátit ho na záda nebo na bok. Tam se nacházela pouze vláčnější zhrohovatělá kůže, jež byla na zranění náchylnější.

Toto zvíře bylo původně popsáno jako Pareiasuchus karpinskii podle materiálů zanechaných význačným ruským paleontologem Vladimirem Amalickým na počátku dvacátých let minulého století, nicméně roku 1930 bylo popsáno jako samostatný rod dvěma západoevropskými vědci na základě anatomických znaků na kostře. Ty se neschodovaly s původním závěrem Amalického, že jde o zástupce pareiasucha, proto dnes tento dávný příbuzný společného předka všech pokročilých plazů (tzv. diapsidů) nese jméno Scutosaurus. Není však bez povšimnutí, že tento expert přes faunu pozdně permského Ruska popsal i ohromně silného predátora, který ho jako jeden z mála dokázal zabít. A právě tuto zkoušku na nás permská poušť připravila.

Skutosauři se zastavili na rozlehlé pláni, která skýtala mnoho malých jezírek a průzračných vodních nádrží lemovaných nízkou vegetací, kterou právě tito mohutní plazi ožírali. Jejich hrotnaté čelisti a krční svaly trhavými pohyby uždibovaly malé kousky přesliček, do krku se jim dostávaly listy kapradin, jejich trnité hřbety se ohýbaly pro větvičky kapradin a leskly v doznívajícím slunci. Neustále je přitom doprovázelo hlasité bučení, které vycházelo z jejich hrdel, podobné tomu, které vydávají nosorožci nebo prasata. Někteří do sebe, při honbě za vytouženou rostlinnou potravou, naráželi boky a lícními kostmi na hlavách, u některých pak došlo dokonce i na srážení pomocí jejích hlav nebo narážení do těl. V lesknoucí se hladině nádrží za nimi se proháněly velké vážky, někdy se tam pak mihnul i nějaký ten prehistorický brouk. Užasle jsme pozorovali stádo, které se klidně páslo na plání, která se svahem zvyšovala až k plošině, kde jsme odpočívali pod konifery. Stále mohutně trhali a polykali svou potravu, pod nohama těch největších kusů se tiskla malá, oproti jejich rodičům titěrná, mláďata. Díky malému vzrůstu a lehké stavbě těla byla mnohonásobně obratnější a lehčí, společně si hrála a předháněla se v závodech mezi nízkou vegetací a vodními tůněmi. Působili až nesmyslně harmonicky, tedy alespoň do chvíle, než se s jejich těly začalo něco dít.

Několik zvířat v popředí stáda se ale náhle začalo nesmyslně ohánět, hrozivě bučeli a výhružně hrdelně řvali. "Něco s nimi je," nadhodila Tess. "Něčeho se bojí, před něčím utíkají," uvědomil si Peter. Skutosauři zburcovali celé stádo, jejich hrdelní řev doprovázený hlubokým mručením rezonoval celou krajinou. Kamínky na okraji římsy, kde jsme do té doby sedávali, začaly samy od sebe poskakovat a země pod námi se začala třást jako při zemětřesení. Skutosauři na nic víc nečekali, rozpohybovali svá těžká robustní těla na krátkých nohách a vydali se směrem k východu, na druhou stranu od zlověstnými mraky překrytého slunce. "Co je zas tohle," křičel rozrušeně Joss. "Sopečná erupce, možná další výbuch nebo zemětřesení," koktal jsem nastálém zmatku. A ona skutečně přišla. Napříč jedním mělkým vodním jezírkem se zvedla ohromná, do ruda rozžhavená, vlna čerstvého magmatu, který měnil páru veškerou vodu v okolí. Jako ohnivá rudá ploutev přeťala klidnou vlnící se hladinu a její žhavé úlomky zapalovaly každou vegetaci, na kterou stačily dopadnout. Syčení, dráždící uši jako drak vypuštějící síru do okolí, bylo důsledkem prudkého vypaření vody a zahalení magmatu do parného nafouklého hávu. "A tohle je tady normální," zeptal se řečnicky Peter. "Relativně...neříkala jsem, že je to bezpečný, ale přirozený pro tuhle oblast," pousmála se Harleen.

Ozvala se další sopečná erupce, země se třásla ještě silněji, než kdy předtím, a znovu vytvořila gigantickou rudou stěnu magmatu a rozžhaveného popela. Horší už bylo jen to, že spolu s ohnivým, vše zapalujícím, popelem a lávou byla do vzduchu vychrlena i mračna oxidu ohličitého, síry, selenu a dalších jedů, které měly daleko horší účinek, než všechny ostatní efekty dohormady. Za našimi zády bobtnala mračna šedivého a černého popela, která působila jako gigantické vražedné polštáře a peřiny sirného dýmu, jež nás každou vteřinou neúprosně dotahoval. Běželi jsme po černém štěrkovitém písku do nízkého kopce, snažili se zdolat všechny terénní nerovnosti, vzájemně si pomáhali, když někdo z nás upadl, a snažili se za každou cenu utéct téměř jisté smrti. Kolem nás pomalu hořela vegetace díky spádu hořícího popela a magmatu, země se stále neúprosně chvěla. Někde se dokonce trhala na kusy, aby mohla být znovu slepena zaschlou lávou, která se do puklin vlila. Musela to být mimořádně silná erupce, možná silnější, než všechny ty, které tu dosud byly. Vyškrábali jsme se až k jezírku, kde jsme znaveni padli do horkého písku mezi přesličky a kapradiny. Snad pět metrů od našich nohou se rázem ozval silný praskot a celá pláň, po které jsme dosud běželi, se ulomila a padala ke stejné úrovni jako krajina pod sklaní římsou. Za silného syčení a praskotu lámaných skal se po padající desce linuly písečné přesypy a padaly kmeny jehličnanů. Vše vypadalo jako dokonalé dílo zkázy, ta však ještě rozhodně nebrala konce.

"Musíme jít, okamžitě nebo nás to zabije taky," řekl jsem jistým tónem. Navzdory tak silným zvukům nebyl k přeslechnutí jeden daleko strašlivější, pronikavější a hlavně vydáváný hrdlem nějakého nesmírně zuřivého zvířete. Zněl jako řev toho nejmohutnějšího lva, hluboký hrdlení tón tygra a sykot aligátora dohromady, doplňovala ho agrese a nezměrný vztek vyvolaný snad šokem z rozpadu zdejší skalní plošiny. Byl tak strašlivě pronikavý, plný vzteku a hlavně dávající najevo svou jasnou dominantu. "Odkud to přišlo," zhrozil se Peter. "To teď nech plavat, musíme odsud okmažitě vypadnout," zvedla ho tahem ze země Tess. "Jdeme lidi, jdeme," zavelel Joss. Směřovali jsme, zahaleni létajícími částečky prachu a dýmem, zpátky k tomu otrávenému jezírku, jehož břehy byly spalovány živým ohněm. Dým a prach zahalil oblohu i prostředí do černa a šediva, snižoval viditelnost na nulu. Dohlédli jsme jen do několika málo metrů před námi, stačilo to však rozpoznání alespoň nějakých hrubých obrysů hořící vegetace a odlesků matné vodní hladiny. Ve světle nových i doznávajích ohňu se ale za přesličkami ve stínu rozvířeného prachu zjevil obrys blížícího se tvora. A zdálo se, že i velmi nepřátelského tvora.

"Vidíte to taky někdo," pronesla s pohledem do černavého kouře Harleen. V matné záři se tam potácelo na čtyřech silných nohách mohutné vysoké zvíře se sehnutou hlavou a ohonem krátkých chlupů na krku. Jak se blížilo, byly slyšet zvuky vycházející z jeho hrdla, podobající se vrčení a silnému hlubokému řevu. "Teď už to vidím...už jo," konstatoval jsem stroze. "A tohle je zase co," nadhodil znechuceně Peter mířící do křovisek zbraní. Ze stínu a podrostu si to zvíře prorazilo cestu mohutnou podlouhlou hlavou s širokým čumákem. Silné svalnaté tělo tmavomodré barvy se světlejším břichem se přehupovalo na čtyřech poměrně dlouhých nohách končících pětiprstými tlapami s drápy. Hlavu, určitě přes půl metru dlouhou, zdobily jizvy jdoucí přes velké nazelenalé oči a tlamu, která skrývala množství silných zubů pro trhání a porcování oběti. Čenich se svažoval až k dvěma ostrým špičákům nesmírné velikosti, kdyby ten tvor chtěl, tak nás velmi snadno roztrhá. "A sakra," odfrkla zlostně Tess. Do té doby sehlá hlava se vzepjala na mohutných krčních svalech a zvíře začenichalo. Pak se ohlédlo na nás a znovu velmi silně a rázně zařvalo, ještě děsivě než poprvé. Stanuli jsme před samotným králem svrchního permu, právoplatně přezdívaný jako permský ekvivalent T-rexe, nazývaném jako Inostrancevia.

Častěji se tomuto predátorovi přezdívá nesprávným názvem "gorgonopsid". Nicméně tento pojem zahrnuje všechny zástupce skupiny Gorgonopsia, která sdružovala velké savcotvárné predátory středního a pozdního permu s charakteristickými znaky jako velkými špičáky a podlouhlou lebkou s prostornými čelistmi. Konkrétně tento rod se vyskytoval v Archandělské oblasti na severu evropského Ruska, jeho fosílie byly nalezeny v uloženinách pozdního permu na řece Severní Dvině a popsány také na základě zápisků Amalického ve stejném roce, kdy byl proveden popis skutosaura. Dvě kostry, nalezené již ke konci devatenáctého století, byly poměrně kompletní, lebka dlouhá šedesát centimetrů s děsivými tesáky postavila před vědce tvora, který byl rychlý, silný, vitální a schopný efektivně lovit i velmi velkou kořist. Zaťal do ni patnáct centimetrů dlouhé šavlovité tesáky, a podřízl ji tak hrdlo, či ji drásal silnými drápy na předních končetinách. Díky kratším nohám se má za to, že jde o lovce ze zálohy, který zabíjel jedinným rychlým výpadem s omezenými schopnostmi běhu na dlouhou trať. Naznačuje to i jeho tři a půl metru dlouhé tělo s krátkým ocasem a těžištěm vpředu, sloužilo nejspíš ke srazení kořist na zem, kde se ji dokázal prokousnout krk nebo břicho. Při takových loveckých schopnostech jsme se jen mohli horlivě dohadovat, co udělá s námi.

"Ou, tohle je snad ještě horší, než ty erupce," nadhodil bázlivě Peter. "Gorgonopsid," polkla na sucho Tess. Byli jsme vlastně v pasti, před námi postával jeden z nejsinějších predátorů permského období, kdežto za námi se nacházela rozpálená planina padající pomalým tempem po kamenité stráni roztrhaná na kusy. Ohromné zubaté monstrum stálo jistě na svých čtyřech nohách, pootevřeným čelistem vévodily dva dlouhé špičáky, přes oči přejížděla zjizvená víčka. To ten predátor teď udával, kdo bude útočit jako první. Stáli jsme tam bezmocně, v hořícím světě připomínajícím jedině peklo způsobené výbuchem pouze jedinné malé sopky. Nechtěl jsem si ani představit, jak musela naše planeta vypadat snad o několik milionů let později, když na Sibiři bouchly gigantické sopečné sluje, které způsobily to nejničivější vymírání všech dob a zahubily celou unikátní faunu permských živočichů. Prostor, jimi uvolněný, nakonec dal impulz k evoluci a většímu rozšíření archosaurů, ze kterých za několik desítek milionů let vznikly i první druhy neptačích dinosaurů. Oblaka sopečných plynů se z k nám blížila neúprosnou rychlostí, gorgonopsid před námi se ošíval a jeho chlupatou šíji ovýval horký vánek. Byl si jistý svým útokem, nechtěl příliš dlouho čekat. Od tlamy se mu šinul silný řev, předehra, co měla počít zabíjení první oběti.

"Tak pojď," pobídla ho se zlostným výrazem Harleen. "Jsi si plně jistá, chci to jenom vědět na sto procent," přesvědčoval jsem se otázkami. "Nevypadám snad tak," zeptala se řečnicky, když ji na tváři rostl škodolibý úsměv. "Jak myslíš zlato, jak myslíš...," konstatoval jsem rozšklebeným úsměvem. Času nebylo nazbyt, sopečná jedovatá mračna se blížila ohromnou rychlostí a gorgonospid byl již značně nervózní, jeho nohy se chystaly rozběhnout přímo proti nám. Naposledy zlostně zavyl a vrhl se okamžitě rychlým klusem proti nám. Drápy a seschlá kůže na prstech se zakusovaly do sypkého štěrku při každém jeho kroku, tělo hrálo svaly a šlachami, které se při jakémkoli pohybu napínaly jako struny. Přes jeho nepopiratelný královský titul vládce severoevropských permských lesů a polopouští byl na jedno krátký.

Naše mentální schopnosti se opět spojily do jediného myšlenkového proudu, který jako šíp vystřelil vstříc jeho mysli. Dokázali jsme ho přimět k tomu, aby se vzdal svých záměrů, na několik vteřin jsme ho zbavili pudu obstarat si kořist a obhájit si své teritorium. Přestal se hnát za svým cílem, roztříštila se mu mysl, ale jeho tělo setrvalo v pohybu a letělo stejně rychle jako předtím proti nám. Mohutný, přes tři sta kilogramů těžký, tvor stále padal dále a dále, přímo proti nám. Omámený si nevšiml, že za námi se klane okraj římsy, na které jsme stáli, na pozůstatku ohromné pouštní plošiny. Uskočili jsme stranou v poslední možné chvíli, náš myšlenkový tok se přerušil, a ochromený gorgonopsid padal vstříc neznámu rozbitých skal krytých kouřem a dýmem. Navždy se ztratil v nekonečném prachovém mračnu, z něhož se k nám šplhaly výpary jedovatých plynů.

Bylo načase se zmátořit a utéct z rozpadajícího se kousku země. Všemi silami jsme se vydali v horku a dusnu přes černý popel a písek k anomálii, která jako jediná zářila do prostoru svým pronikavým světlem. Peter nahmatal prachem a popelem pokrytý přístoj pro jejich uzavírání, dokonce se mu jej podařilo uvést v chod. Z minulosti staré přes dvě stě padesát pět milionů let jsme se ocitli zpátky na příjmeně studené hrbolaté zemi bičované vydatným deštěm. Už bylo po všem, s napadanými částečky na našich šatech a kůži jsme vděčně příjmali déšť na nás dopadající. "A tohle je naše výhoda," nadhodil radostně Joss. "Co...to, že vždycky vyvázneme až na poslední chvíli," oponovala vzrušeně Tess. "Ne. Naše výhoda jsme my, tým a především oni dva," ukázal vysmátě na mě a Harleen. "Co tím chceš říct," oponoval jsem rozpačitě. "Oni nevědí, jak s těma tvorama zacházet a vy dva je dokážete ovládat. Ať chce Berger po nás cokoliv, nemá šanci," dodal jistě.