Znovu ve střehu

2 roky po události 2506/2017, 4 roky po události 2508/2015

Hlavní centrum Archa, Curych, severní Švýcarsko

6:30, brzké ráno 29. června

Hlavní centrum naší organizace

Přes velké prosklené stěny mé kanceláře v nejvyšším patře hlavního výzkumného a administrativního centra Archa v Curychu jsem přemítal nad počínajícím novým dnem. Slunce se dralo na oblohu v mlžném oparu tohoto města, pohasínaly záře reflektorů aut a lampy už nenechávaly dál zářit svá světla, ale stále se naše sídlo nedokázalo probudit z noční němoty. Šedavé tmavé mraky málem nedovolily červenavým slunečním paprskům proniknout jen na ty hlavní ulice a budovy, natož do těch nejzasších uliček a zákoutí. Rozvlněná hladina Curyšského jezera se matně houpala v neustálých vlnkách, kdežto u jejích okrajů už začalo město fungovat denním životem. Tramvaje se proháněly po městských ulicích, lidé se už oblékali do pracovních oděvů, kostýmů nebo obleků a nevěděli, kdo nad nimi vlastně ve skutečnosti drží, ve výšce několika desítek poschodí nad jejich hlavami, ochrannou ruku. Neustále dokola jsem si přemítal nad tím, co se odehrálo během našeho působení ve světě.

Už dva roky, už dva roky uběhly od žalostné události s kódovacím číslem 2506/2017, jež zpustošila Bratislavu a otevřela časoprostorovou trhlinu tak velkou, že z ní málem vypadaly veškeré velké světové monumenty, stavby a díla napříč celými tisíciletími. Podle výpočtů, které později provedli naši zaměstnanci, jsme navíc dodatečně potvrdili, že v důsledku jejího pulzování by zanedlouho polhtila celou naší planetu. Znovu se objevily četné časové paradoxy, jež svým způsobem dokázaly ovlinit i životy některých našich blízkých. Byla to jedna z nejstrašnějších dob pro tuhle planetu, proto dostal její strůjce Thomas "Tommy" Berger maximální trest tři sta let a navrch ještě dvojité doživotí v tom nejhorším možném věžení světa Diyabakir v Turecku. Přes jeho tvrdou slupku se nedokázal přizpůsobit tak tvrdým podmínkám zdejší věznice a za pouhý rok se stala jeho hrobem. Stalo se to však pouze malou odplatou za jeho činy, které opětovně změnily nám známý svět.

Na druhou stranu se ale od tzv. Bratislavského kolabsu událo několik jiných změn, které spíše předurčovaly osud naší společnosti k lepšímu. Byla to naše povinnost, jelikož po této události jsme se museli opětovně zotavit a především začít lépe rozeznávat hmotná nebezpečí a veškeré další hrozby i mezi normálními lidmi. Archa provedla dohody a kontrakce s téměř všemi státy, kde stály její pobočky, aby mohla být vycvičena nová jednotka plnící formu policie, která kontrolovala podezřelé osoby a jejich aktivitu. Díky tomu jsme mohli předcházet nelegálnímu obchodu s prehistorickými a jinými zvířaty, odhalovat extremistické skupiny, jež by mohly ovlivnit chod naší společnosti a také regulovat informace o nás, které se dostaly do světa. Navíc díky projektu M.A.P. také tyto jednotky pravidelně prohledávaly místa, kde se anomálie mohly případně objevit. Původně velký úkol, najít, bránit a udržovat anomálie z dohledu, se tak stával stále menším a menším.

Anomálie se však v posledních několika měsících začaly objevovat po celém světě v daleko kratších intervalech, což mělo za důsledek daleko větší financování určitých částí planety. Tento jev jsme později nazvali jako teorie kontaktu, zjednodušeně mnohem větší koncentrace anomálií v určitých částech světa, kdežto v jiných takřka vymizely. Po několika týdnech usilovné práce se v jednom ze středisek v anglickém hrabství Cambridgeshire podařilo sestavit rovnici, která se týkala umělého vytváření anomálií a regulaci magnetického pole. Později byla aplikována i v praktickém využití, které se ukázalo být jako velice efektivní. Netušili jsme však, že i tento nevinný stupeň ochrany může být zneužit. Naneštěstí se ale také několika pracovníkům staly umělé anomálie osudným. Při neopatrném nebo špatném zacházení s protypy přístorů pro jejich vynucené otevírání se totiž v proudu času ztratilo několik výzkumníků, o kterých dosud nemáme věrohodné zprávy. Pátrání byla dosud neúspěšná, nicméně stále jsme je nevzdali úplně.

Rozpouštějící se mlžný opar nad Alpami konečně dovolil proniknut těm několika slunečním paprskům, které se odrážely i od zmítajícího se Curyšského jezera, jež nakonec prošly i okny mé kanceláře a celou ji dokázaly prosvětlit. Zrcadlová okna zvenčí celé Archy nás dokázaly bránit před zvědavými oky všech kamer a dronů, jež by chtěly odhalit naše malé tajemství ohledně anomálií, ale zároveň chránily i nás samotné před nechtěnou pozorností. Dlouhé provazce temných stínů se plížily po celé kanceláři, jež byla zároveň i naším domovem.

Krásné ticho červnového rána přetrvávalo nadále, v očích se mi odrážely paprsky vycházejícího slunce, náznaku nového dne, dokud jsem neucítil jak mi kolem pasu přejela velmi jemná ženská ruka a její dlaň se vryla do té mé. Od její sametově jemné opálené kůže se odráželo zlatavé sluneční světlo, zářilo podobně jako její blond vlasy a její jako diamanty modré oči. Opřela se o mě s tou největší jemností, přesto jsem cítil každou křivku jejího štíhlého těla, a položila si hlavu na mé rameno. "Proč ještě nespíš?" zeptal jsem se vřele. "Copak to bez tebe jde?...Nad čím zase přemýšlíš, zlato?" odpověděla mi Harleen stejnou otázkou. "Nad čím bych přemýšlel, nad ničím...," odpověděl jsem klidně. Ona se jenom lehce pousmála, než jsem ji popadl do náruče a se vší láskou políbil ve světle vycházejícího slunce. Bylo to jedno z těch krásných rán, které jsme si užívali pokaždé, když byla možnost, tohle však bylo něčím výjmečné. "Pořád umíš špatně lhát," pousmála, když si opírala hlavu o mé čelo. Její kouzlo mě dokázalo vždy rozesmát, ale měla pravdu. Lhát jsem skutečně uměl špatně. "Jenom přemýšlím nad tím...víš, jak se asi vede našemu týmu v Praze," rozvedl jsem dál myšlenku.

2 roky po události 2506/2017, 4 roky po události 2508/2015

Praha 8, Společná

6:30, brzké ráno 29. června

Operace našeho týmu

Už brzy ráno se z hlubin 155 milionů let staré minulosti vynořil rozzuřený Allosaurus. Tento okolo 12 m dlouhý samec byl velmi podrážděný, bylo to vidět hlavně na jeho výrazně zbarvené hlavě, se rozhodl udělat si menší svačinu z nic netušícího chodce. Muž, který se nedal včas na útěk, padl za obět silnému vražení horní čelisti a zubů alosaura, usmrtila ho pravděpodobně spíše silná rána. Mocný predátor z období svrchní jury znovu pouzžil svou smrtící taktiku, která i dnes skvěle zafungovala. Když už věděl, že je jeho obět mrtvá, tak z těla vytrhl velký kus masa. Krev se rozstříkla po blízkém okolí. Pokračoval dále tím, že jeho zuby s pilovitými okraji, které byly zasazeny v mohutných čelistech, se zakously do paže, která byla následně oddělena.

V požírání jeho těla ho však přerušil náš tým. "Je to tady zpátky," poznamenal Petr. "Ale proč tak brzo viď," dodal Alex. Nejdříve se alosaurus vzepnul, bylo vidět, že je podrážděn jejich přítomností. Pak se mu mezi očima jeho výrazná plandavá kůže vzepnula ve velký nafouknutelný vak, kterým dával na odiv svou výraznou přesilu. Doplnil to ještě mohutným řevem. Tým se však nedal zastrašit, proto na něj vystřelili jednu cvičnou střelu. Alosaurus ucítil podivný tla v jeho kůži a svalech. Žlutooranžovošedé svalnaté tělo teropoda se dalo na útěk. Prodral se lesním porostem a došel až k dálnici, kde způsobil pořádný chaos.

Když vběhl mezi jedoucí auta, řidiči nestačili uhýbat. Jeden z nich se tedy převrátil na střechu. Na toho se teropod upoutal. Prošlápl podvozek vozidla a chtěl tak dostat kořist přímo do svých spárů. V tom mu však zabránila ostrá střela velikostní kategorie L. Nakonec se jim však podařilo zvíře zparalyzovat, dovézt zpět a nebezpečí zažehnat. Ovšem to bude jedno z mnoha úskalí, které na své estě ještě uvidí...