(Ab)normál

Vítr se přehnal korunami stromů, zašelestil s listy. Jeden z nich dopadl na silnici, záhy ho odhodilo auto jedoucí směrem na severočeské Teplice. Moderní tmavý Mercedes s řidičem se hnal, aby dojel na letiště včas.

Uběhly tři dny od chvíle, kdy jsme potkali střední juru.

Přišlo mi to hloupé a zároveň naprosto skvělé - přes veškerý ten humbuk si nikdo ničeho nevšiml. A Harleenini rodiče už vůbec ne. Znovu se vydali do ciziny, myslím, že říkala někam do zapadlé vísky v Senegalu, a ona zůstala. Vedla vnitřní boj, protože cestování už měla dost, ale její rodiče jezdili na různá místa po celém světě kvůli vlastním zájmům.

Chudoba, hlad, nemoci, hnalo je to do nejzastrčenějších míst světa a vynaložení jejich financí k docela štědré pomoci. Za tohle jsem je také oceňoval. Byla to jejich velmi dobrá vlastnost.

Plán. Přes ty tři dny jsme si mohli každý vytvořit obrázek o tom, co se bude dít dál.

Měli jsme se sejít, dnes, čtvrtého srpna, u Harleen doma. Vzpomínám si, že tehdy jsem tomu místu rád přezdíval Rezidence nebo The Residence. Líbilo se mi to a zvláštně mi to k tomu místu sedlo.

Stál jsem před brankou a nakukoval na zahradu, věděl jsem, že mi jednou říkala, že tu někde má rezervní klíče.

"Kdepak jsi?" říkal jsem si pro sebe.

Bylo dost klidné ráno, na nebi to sice vypadalo na bouřku, ale nepršelo.

Prohledával jsem snad všechno, co mně napadlo, do schránky jsem se díval, na sloupek a i pod stojící lampu. Odfoukl jsem. Docházely mi nápady.

"Dveře," cvaklo ve mně.

Klíč ležel zastrčený v jedné vykotlané dírce u dvířek.

Jak prosté, milý Watsone, zamumlal jsem si.

Přišel jsem na zahradu, po cestě jsem došel ke vstupním dveřím. Zazvonil jsem. Nervózně jsem klepal podrážkou do rohožky a přitom se nenápadně díval do svého odrazu v lesklých dveřích, jestli nevypadám až tak hloupě. Došlo mi, že se nemám čeho bát, ale tyhle zvyky jsem dělal neustále.

Dveře klaply.

"Vyspáno?" uculeně jsem jí přivítal. Měla lhostejně rozespalý výraz, drobně rozcuchané vlasy a na sobě fialový župan. Dokonce i ten jí padl úžasně.

"Nechceš jít dál?" pousmála se. "Řekneš mi potom, proč máš jenom župan?" vstupoval jsem do hlavních dveří. "Možná," ušklíbla se. "A proč mě chceš hned teď vidět?" pokračoval jsem. "Možná," znovu se ušklíbla. "Zbožňuju tě," pořád jsem se držel svého tónu. Došli jsme mezitím do kuchyně.

Krásně to tam vonělo po kašmíru a skořici, ta vůně zmizela při banketu, ale teď se znovu nesla prostorem. Nechal jsem se unést. Na zábradlí, při schodech do patra, bylo pár dřevěných plošek se soškami a svíčkami, opět.

"Zrovna jsem si postavila na čaj, udělám ti taky," stoupla si k lince a povolila si opasek u županu. "Kafe, prosím. Šetřil jsem si svoje chuťový buňky," posadil jsem. I od stolu, ze skleněné židle, jsem slyšel její pobavené odfouknutí. "Jak jinak," rádoby neochotně sáhla po pytlíku s do ruličky zamotaným vrchem. Zavoněl kávou, brazilskou.

"Pozdrav od indiánů?" ze slušnosti jsem se optal. "Spíš od těch, co na dřou na plantážích," oddechla méně radostně. "Ale máš pravdu, tahle byla vypěstovaná přírodně."

Ráda by odlehčila situaci, ale oba jsme poznali to napětí mezi námi po našem posledním společném zážitku.

"Nemáš tu trochu horko?" pomalu jsem začal cítit to dusno. "Jop. Od včera mi nejde klimatizace," dolévala vodu ho hrnků. Pak je popadla, poodstoupila a dala je na stůl. "Připadám si tu jako v-" utla mě. "V juře?" podívala se na mě více staticky. "Chtěl jsem říct ve skleníku, ale tvoje je lepší," přikývl jsem. Vstal jsem a zastavil její ruce, které chtěly dát na stůl dózu s cukrem.

Chvíli, na pár okamžiků, na mě jenom nejistě koukla a já ji dotykem uklidnil.

"Já vím, co cítíš. Cítím to stejně. Já hlavně doufám, že jsi v pořádku, v pohodě. Proto jsem přišel, chtěl jsem tě vidět a bejt s tebou," byli jsme si velmi blízko. "Jsem strašně ráda, že jsi přišel, protože to bylo... šílený. Strašně šílený a já pořád nevím, co si o tom mám myslet," celkem s klidem odpověděla. Lehce našpulila rty.

Prsty měla celkem suché, navzdory tomu vedru. Lehce s nimi třásla, takže nebyla úplně v pořádku.

Pár vteřin jsme na sebe ještě zírali. Harleen pak položila dózu na stůl a zasedli jsme. Byla o poznání klidnější.

"Já... nevím, jestli má cenu zjišťovat, o co šlo," nesměleji jsem začal. "Proto jsi to ostatním neřekl?" napila se toho čaje. Voněl stejně krásně jako ona sama, broskvemi.

"Mohl jsem jenom chtít, abysme měli tajemství," snažil jsem se chovat relativně normálně. Jakkkoliv to situace dovolila. "Máme jich dost už tak. No tak... cítils to taky, jak jsme ho ovládali, tak proč jsme si to nechali pro sebe? Tohle... v životě jsem nic podobnýho nezažila a nedokážu si představit, co to bylo, a... Co když se to bude opakovat?" podívala se mě a její tvář v tu chvíli trochu ztmavla.

"Hlavně klid. Neřekl jsem jim to, protože to bylo něco, co by nám nikdo nevěřil, a navíc nevíme, jestli to nebylo jenom jednou a už se to nebude opakovat. Nějaká halucinace nebo tak něco. Nejdřív bysme si o tom měli promluvit my dva, jako teď," pousmál jsem se.

Vevnitř jsem se ale cítil celkem pokrytecky, vadilo mi to. Připadal jsem si teď jako Joss před pár dny. Skeptický. Namlouval jsem si ale, že to bylo jiné, že to dělám z dobrého důvodu.

"Já jsem v klidu, ale přijde mi to divný. Celkově všechno za poslední čtyři dny," odsunula se od stolu a vstala.

"Bude ti vadit, když-" otočila se na naznačila, že si chce župan pohodit na židli. "Jestli chceš. Víš jakej na to mám názor, kromě toho je to to samý jako vidět tě v plavkách, což se mi poštěstilo už tolikrát, že to nepočítám," usměvavě jsem poznamenal. Nepřekvapilo jí to.

Svlékla si župan a položila ho na židli. Neodolal jsem a asi tři vteřiny na ní bez hnutí a mrknutí jsem na ní zíral. Nemístné, ale pochopitelné. Byla nádherná.

"Miluju tě," pronesl jsem užasle. Skoro dotčeně pohodila hlavou na stranu a přivřela víčka.

Nechal jsem poznámek, když se posadila na zpátky na židli. "Příště to řekni tak, abych ti věřila," pronesla, než jsem stačil cokoliv říct. "Zapíšu si to."

Oba jsme se napili z hrnků, ale oční kontakt jsme udrželi. "Že se vracím k tématu," položil jsem ho jako první," dřív nebo pozdějc na to stejně přijdou, takže proč to zatím hrotit?" snažil jsem odpovědět rozumně.

"Takže tě to vážně neděsí?" položila ho po mně.

Zdráhal jsem se odpovědět. Pořád jsem byl nabitý tou silou, energií, která mnou před třemi dny v tom lese proudila. Bylo to úžasné, nikdy jsem se necítil tak naživu.

"A tebe snad?" poklepal jsem prsty do stolu. Zvědavě a trochu proviněně sklonila hlavu s drobným úsměbem na tváři.

"Poznám, když tě něco zajímá. A máš pravdu, budeme to muset říct, ale-" zamyslel jsem se. "Ale?" řekla jemně. "Dneska ne. Minimálně do tý doby, než si budeme jistý, že to nebyla jenom náhoda," rozvedl jsem myšlenku. "Zní to fér, tak dobře. Musíš mi ale slíbit, že to nenecháme zajít daleko," klidně odpověděla. "Bude to naše malý, bezvýznamný tajemství," poodešel jsem dát hrnek do myčky a při zpáteční cestě jí políbil do vlasů.

Nějak jsem poznal, že jí ta věc, ten jev v lese zaujal. Nešlo jen o ty brány, o dinosaury, ale o to, co mezi námi a tím vším proudilo. Bylo to zvláštní a mně samotnému se to líbilo, přestože jsem si úplně nebyl jistý, co to vlastně bylo. Namlouval jsem si, že to byla náhoda.

Sedl jsem si a ještě chvíli jsme si povídali.

Odsunula se od stolu. Zvedl jsem se s ní, přikráčel jsem k ní a jemně jí sevřel prsty ve dlani.

"Co s tebou je?" všiml jsem si, že během toho našeho mluvení měla takové zvláštní výrazy v obličeji. "Nic, nic se mnou není. Chci říct, že je všechno v pohodě. A proč se ptáš tak podezřívavě?"

Říkejte tomu intuice nebo tak, ale poznal jsem to.

"Jenom tak, přijde mi, že jsi taková... napjatá, hádám? Nevím, prostě taková... jiná, než obvykle. Nebo si můžu myslet, že jsi nájemnej vrah a chci si tě proklepnout, jestli mluvíš pravdu, to je taky pravděpodobný," zlehčil jsem to.

"Ale... jsem prostě z toho akorát vyprdlá," jemně se usmála. "Nerozebrali jsme to teď?" pokračoval jsem v tónu, který nahodila. "Tohle nemyslím, ale... děje se teď toho víc, než bych čekala. Ne, než bych si dokázala představit. Takže proto," zakryla ty zvláštní výrazy úsměvem.

Zvedla se. "Počkal bys tu na mě? Jenom na sebe něco hodím," vstala od stolu a šla ke schodům do patra. "Co mi zbejvá?" ironicky jsem zakroutil hlavou.

Věděl jsem, že moje přítelkyně je skvělá osobnost i osoba, ale její křivky v béžovém spodním prádle s černými krajkami po okrajích, mohl jsem jen koukat a přihlížet. Byli jsme spolu skoro čtvrt roku a pořád na nich bylo napsáno nedotýkat. Ne, že by mi to nějak vadilo, ale zkuste se mé situace vžít.

Vyšla schodiště, zatímco jsem seděl u stolu a hrál si s telefonem.

Došla do pokoje, rozešla se pro vínové triko, které měla ležet na židli.

Najednou ji ale přepadla křeč v noze a bolestí svinula obličej a zeštíhlila škvíru očních víček. Přidala se k tomu další v ruce. Zahodila župan, opřela se o stolek a sesunula se k jeho nohám.

Ty křeče byly pořád silnější, jakoby se její svaly napínaly jako na skřipci nebo zůstaly naopak tuhé jako skála.

Bolestí jí málem vytryskly slzy, tyhle křeče byly silnější než předtím.

Zatnula zuby a zavřela oči. Čím dál tím víc se ta bolest stupňovala. Pak podrážděně vydechla, zapřela se a s těmi křečemi vstala a došla k nočnímu stolku. Otevřela šuplík, popadla jeden nažloutlý prášek a polkla ho.

Křeč zesílila, ona se ale stejně zvedla a došla si pro tričko i takové kratší kraťasy. Pomalu si oboje navlékla, zakryla si tak i strie jdoucí po bocích z kalhotek, a dobelhala se ke dveřím.

Ta bolest konečně ustala.

Úlevou si oddechla. Uvolněně pohnula rukou i nohou a bylo jí konečně zase dobře.

Na chvíli zavřela oči.

"Jsi v pohodě?" zavolal jsem. Pár vteřin jsem čekal. "Jo, jsem."

Sešla dolů, oblečená. Zasedla ke stolu, pak jsme vstali a šli se na chvíli položit na pohovku.

Bylo asi deset, spíš tři čtvrtě na jedenáct, když přišli i ostatní.

Peter měl tentokrát na sobě něco jiného, než jeho klasické černé nebo šedé triko, měl tam potisk loga Avengers. Snažil se celou věc odlehčit.

"Fakt sis to triko vzal?" Tess si odložila batoh na jednu ze židlí. "Já ti neříkal, ať si nevezmeš to tričko s logem Batmana. Tvoje volba," zachechtal se. Tess ironicky zakroutila hlavou.

Usadili se kolem stolu, byl ze skleněné desky a odlehčeného kovového kvádru.

"Kafe?" Harleen se k nim obrátila. "Když už jsi u toho, nemáš tu něco k jídlu?" Peter přitakal. "Kdy jsi naposled jedl?" Tess na něj přivřela víčka. "Před hodinou. Tohle je... dezert. Svačina. Něco takovýho," rukou si prohrábl vlasy. Při té příležitosti se poškrábal.

Harleen to nevyvedlo z míry, protože na to od Petera byla zvyklá. "Vem si něco ze spíže. Jsou tam brambůrky," nasměrovala ho.

Joss zaťukal prsty do skleněného stolu, byl trochu nervózní, ale spíš nerad čekal. Přišel si celkem důležitě.

"Takže," zafuněl jsem," napadlo někoho něco?" Peter se jen lišácky usmál a Joss moc nezměnil výraz.

My tři jsme strnuli v obličeji, protože cíl jsme měli celkem jasný. Jednotně odlišný v představě každého z nás.

"Co vlastně doteď víme? Víme, že se ty věci objevujou, ale nevíme proč ani kde. Měli bysme zjistit jedno nebo druhý, ideálně oboje, když s tím chceme něco dělat," v Tess se projevily její vůdcovské vlohy. "Jasně, ale-" Joss oponoval. "A taky z nich vycházejí potvory typu T-rex, Blue a Brontosaurus," neopoměla dodat.

"Poslouchej mě, jde tu o to, že ty věci jsou trhliny v čase. Popíraj fyzikální zákony a ty zvířata, co z nich vycházejí, dělají možná daleko větší paseku než ty věci jako takový. O to tu jde - musíme... nějak zkusit zabránit, aby se o tom někdo dozvěděl. Aby se to nedostalo mezi lidi," Joss předváděl složité gestikulace a posunky. Ostatní, včetně Petera, na něj koukali trochu jako na blázna, ale dalo se tomu věřit.

Nastálé krátké ticho protínalo jen Peterovo chroupání.

"Souhlas. Ty věci jsou nebezpečný a měli bysme udělat něco pro to, aby se o nich nikdo nedozvěděl," přitakal jsem ze strnulosti. "Mělo by to zůstat mezi náma. Aspoň zatím."

Nesouhlasil jsem. Ne zcela.

Ve své podstatě jsem si ani nebyl už jistý, jestli jako tým budeme fungovat. Hloupé, já vím.

"Co teda chcete od nás?" Harleen se na židli trochu víc vzepjala. "Počítám, že něco jako pochopení, pomoc a hlavně... a hlavně... chcete do týmu holky. Protože jste tři kluci a chcete si testnout, že nejste teplí," Tess se ironickou vážností zaculila. Podívali jsme se tak na sebe a trochu znejistili.

Zagestikuloval jsem. "Ty taky," odpověděla stejným tónem.

Harleen se zaculila, skrytě a škodolibě. Chytla si také jeden z jejích dvou náramků na pravém zápěstí a chvíli ho žmoulala.

"Chceme hlavně pomoct," Joss nesměle navázal. "Lepší kombinaci si nemůžeme vybrat - ty závodně střílíš a ty zase umíš prehistorii rozeznat stejně dobře jako já," řekl jsem. "Navíc máš celkem dost peněz," Peter se přidal.

"Kvůli tomu jste přišli za mnou? Začínám si připadat méněcenně," Harleen odvětila. "Né, řekl jsem, že potřebujeme pomoct s dinosaurama. Ale je fakt, že peníze by se šikly. Aspoň do základů," Joss polohlasně dodal.

Harleen nepříliš překvapeně vydechla a zakroutila hlavou.

"Kolik by stálo...?" začala trochu podrážděně. "Sto dvacet. Aspoň sto dvacet tisíc," Joss neochotně přiznal. "Vždyť to je blbost. Jak to mám před rodičema utajit? Kdyby zmizelo deset tisíc, neřeknu, ale sto dvacet? Toho by si nevšimli jenom v tom případě, že by byli nesvépravný," nelibě se ušklíbla.

"Já ti říkal, že to neprojde," Peter dojedl poslední sousto. S ošklivým hvízdavým zvukem zmačkal pytlík.

"Potřebuju aspoň chvíli na rozmyšlenou. Důkaz, že to je potřeba. Pak to obstarám, zkusím to," přiznala. "Když už v tom budeš, potřeboval bych novej počítač," přidal jsem se. "Ne, ne, ne, tohle bude na bojování s dinosaurama," uzemnila mě.

"Nabourám se tvejm rodičům do účtu, to bude jednodušší," Peter se zašklebil. "Fakt chceš bojovat s jejich armádou právníků?" pobavilo jí to. "Klidně. Víc právníků, víc peněz," zasmál se. "Nebyl by to pro mě asi zrovna problém, když jsem se bez VPNky dokázal úplně v pohodě dostat ke všem epizodám Ricka a Mortyho. A spoustě dalších super věcí."

"Co všechno chcete koupit?" Harleen se jen tak mimoděj optala. "Munici, zbraně, vybavení-" začal jsem. "Čtyřkolky, neprůstřelný vesty a tak dál," Joss mě dokončil.

Vstala. "Vypadám snad jako saudskej obchodník se zbraněma? Ne vážně, jestli jo, tak mi to včas řekněte, protože s tím chci něco dělat," odešla uložit hrnek do dřezu. "Jo kámo, asi se ti snaží říct, že ti rostou vousy a měla bys nosit šátek se zrcadlovkama," Tess přitakala škodolibě. "Taky si to říkám. Má cenu je ještě vůbec poslouchat?" opřela se o linku. "Ne, neřekla bych," Tess ironicky pokračovala.

"Člověk se tady snaží a stejně, pro dobrotu na žebrotu," Joss si postěžoval. "A náhodou, tyhle věci se nemusí shánět v překladištích, po gangsterech a tak. Stačí vědět, kde hledat," Peter vysvětlil.

Tess zůstala sedět na židli a elegantně se opřela o stůl.

"Takže teď jsme se lovci dinosaurů nebo co? Takový Avengers po česku?" Tess se té představě zasmála. "Kdyby jo, jsem Thor. Nebo Tony Stark," Joss přitakal. "Ne, ne, počkat... to už je dávno trademarknutý. My nemůžeme bejt Avengers, Liga spravedlnosti, The Defenders nebo tak. Chce to něco... originálního. Originálnějšího, chci říct," pomalu jsem taky vstal.

Tess zase procitla. Zbožňoval jsem ten její malý napoleonský komplex.

Chápete? Malý. Napoleon. Tak nevadí. Jako bych to neřekl.

Uvědomil jsem si, zpětně, že teď jsme stáli na pravém počátku.

"A co Strážci času?" Tess jakoby mimoděj pronesla. "Je na to trademerk?"

"Mezi superhrdinama ne," Peter přitkala. "My nejsme 'superhrdinové'," Harleen trochu podrážděně řekla. "Zatím," všichni tři jsme řekli. V tu chvíli měla v očích napsáno něco ve stylu, S tímhle chodím? Vážně?

"Ale nezní to špatně, má to něco do sebe," Peter přikyvoval. "A taky, docela pěkně to zní," pokýval jsem. "Že jo. A i kdyby ne, tak bych vás donutila to používat, protože prostě proto." Touhle větou bych jí poznal kdekoliv.

"Takže jsme Strážci času?" jen tak zopakovaně jsem se ptal. "Já bych řekla, že jsme," Harleen pookřála. "Já taky," Joss přikývl. "Aspoň něco se dneska děje," Peter přiznal. "Já to vymyslela, takže... jasně, že jsme," Tess odfrkla.

Mohli jsme si dát potisky na trička. Přestože se nám to tehdy zdálo úžasné, infantilnost ke konci debaty převládla nad věcností. Na naši obranu, bylo to celkem radostné.

Na chvíli jsme byli něco víc než parta dospívajících dětí, byli jsme vážně skupina. Ne demo, ale skutečný tým.

Strážci času.

Vila Harleeniných rodičů, Residence, se stala naším prvním "ústředím".

Debatovali jsme a po měsíci jsme se zase všichni takhle bavili. Ten okamžik byl nesmírně vzácný na dalších pár měsíců.

Něco jsem si uvědomil, rozpomněl jsem si na to.

Ve své podstatě jsem si ani nebyl už jistý, jestli jako tým budeme fungovat. Hloupé, já vím.

Já jsem chtěl dát tým dohromady, ale přiznal jsem si už na začátku, že naše vnitřní neshody nás mohou rozdělit dřív, než jsme mohli nějak pořádně začít.

Snažili jsme se, možná i nevědomky, najít k sobě zpátky ztracené cesty. S tím, jak jsme pomalu dospívali přicházely rozchody, hádky, nesrovnalosti, a za některé (protože tu většinu bych nepřiznal) jsem mohl já sám. Namlouval jsem, možná to i tak bylo, že za to nemůžu jenom já - přirozenou cestou se naše cesty nebo názory musely rozejít a někdy to bylo až příliš.

S Jossem jsme byli nejlepší přátele od doby, kdy jsme začali chodit do školky, skoro až tam, kam moje paměť sahá. Jenže jsme oba rádi vedli, vyžívali jsme se ve vedení. Tess ho v tomhle neměla ráda, vadilo jí to. U mě to spíš tolerovala než co víc.

S Peterem jsme se, všichni, co jsme tam seděli, znali už od školkového věku, ale právě s ním jsem se dokázal v jednu chvíli vážně odcizit. Styděl jsem se za to a dodnes je mi líto, že jsem to udělal. Za tu dobu se změnil, ale pořád byl vlastně stejný - bezstarostný, vtipný, jen trochu flegmatický, zábavný.

Všiml jsem si té diferenciace, když jsme se bavili.

Nabýval jsem pocitu, že si to myslí i ostatní, nic jsem ale neříkal. Přes to všechno, byl to vážně dobré se zase takhle bavit.

"Hele," vnesl jsem do debaty znovu trochu vážnější tón," mám návrh. Měli bysme se podívat do všech míst, kde se ty brány dřív objevily. Už jenom kvůli tomu tomu, abysme zjistili, jestli se znova neotevřely."

"Mě se do toho nechce," Peter odsekl. "Jestli tam budou další potvory toho typu, tak tam nejdu. Mám taky trochu jiný starosti." Očima nepatrně přejel k Tess.

"Není to zbytečný? Jaká je pravděpodobnost, že se ty brány otevřenou na stejnejch místech znova?" Joss svým matematicky vytrénovaným mozkem oponoval. "Malá," dodal.

"Tak mi ale řekni, co lepšího můžeme dělat? Nejspíš se teď neotevřela žádná další o který víme a možná, že právě díky tomu, že to projdem tam, kde byly předtím, najdeme další. Stejně by to bylo lepší, že to budeme hlídat. Mimo toho, když se znova otevřou a my o tom nebudem vědět, máme to tu zvova," poznamenal jsem.

"Půjde to ale blbě, když to staveniště hlídají policajti," Peter mimoděj poznamenal. "Policajti?" Joss a já jsme to zopakovali.

...

"Kruci," zaklel jsem šeptem. "Co tady chtějí?"

"To samý, co my. Zajímá je, jaká potvora tady zabíjela," Joss posunul větev keře, za kterým se krčil.

Mezi buňkami byly omotány policejní pásky, chodilo tam pár forenzních techniků, ale žádný policista v civilu. Magnetické pole čisté, žádná další brána tu nebyla.

"Ne, ani jeden z nich nejsou ti dva, co tady byli posledně. Tohleto pěkně smrdí," Peter se přidal svým tónem.

"Fakt to celkem smrdí. Ale to jsme sem museli jít všichni?" Tess vykoukla z roští. "Na tom něco je," přitakal jsem. "Jsme jako šťastná rodina na výletě," pokračovala. "Akorát hledáme dinosaury, nic tak nenormálního."

"Abnormální se mi líbí víc," poznamenal jsem.

Byli jsme tam ještě dalších pět minut, než začali technici odcházet skládáním věcí do kufru přistavené černé dodávky. Místo zůstalo zapečetěno, ti lidé se svlékli z bílých kombinéz do civilu a naskočili dovnitř do auta. Jeden z nich přetrhl pásku u stromu, kde byla uvázána, auto vyjelo ven, znovu ji tam zavázal a nastoupil dovnitř. Odjeli.

"Jsme tu jako káčátka," Harleen poznamenala. "To teda jsme, já bych už šla," Tess na to navázala.

Peter ji pohybem ruky zastavil. "Určitě tu bude kamera nebo tak něco. Dejte mi chvilku."

Něco naťukal na telefonu, zamulal pro sebe a potom ze dvou nepatrných koutů staveniště začalo svítit červené světlo.

"Tak, teď si zahrajeme na duchy," pronesl, když se zvedl.

Vyšli jsme tím směrem.

"Co jsi udělal?" Tess se ho začala vyptávat. "Naboural jsem se do těch kamer. Záznam jede dál, ale neukazuje nic divnýho, včetně nás."

"Našli tu něco?" Joss se rozhlédl do kaluží ve stopách od pracovní techniky. "Tohle určitě," sklonil jsem se k lopatě bagru, kde byla rozstříknuta krev synapsida. Byla tam i srst, taková hnědá tuhá vlákna.

Peter na pár vteřin vzdálil a zase zakouzlil na telefonu.

Procházeli jsme to tam půl hodiny, každý kout a skulinu jsme se snažili projít. Mimo lopaty tam nebylo nic, co by poukazovalo na přítomnost něco nezvyklého. Dokonce ani stopy tam nebyly.

"Je to tu čistší než u doktora, divný," Joss zamulal. "Nerad to říkám, ale je fakt zvláštní, že tu není nic mimo krve na tý lopatě. Stejně se jim nebude shodovat s ničím nebo nikým v databázi," opřel jsem se o bagr. "Ptám se hloupě, ale nezkusili jste využít třeba fotopasti nebo tak něco? Kdyby tu něco bylo, víme o tom hned," Harleen přitakala. "Pokud vím, tak ještě ne," obrátil jsem na Petera.

"Co?" trochu mlaskl rty. "Fotopasti, že jsme je ještě nezkoušeli využít," připomněl jsem. "Ne, to... ještě ne. Ale stejně by nám to bylo k ničemu, pokud nejsou připojený přes rádia nebo jinej signál. Když jsou samy osobě, dá se z nich něco vytáhnout jenom manuálně," roztěkaně odpověděl. Pak se podíval na Tess.

"Mám nápad," pokračoval. "Ty máš nápad? To jsou nějaký skvrny na slunci?" Tess si do něj rýpla. "Zkus mi někdy věřit, jo? Můžeme obejít les, když budeme vědět, kdy ty pasti jsou, dát na ně příjmač a potom koukat jenom na fotky. Jako když koukáš na fotky z dovolený."

"Podle mě stejně nemáme nic lepšího v ruce. Policajti mají krev ivantosaura, možná i chlupy, ale co dál? Nemají na nás nic, takže tenhle problém bysme měli z krku," pokračoval jsem. "Tak co tady děláme? Měli bysme teda jít a hledat," Harleen se vzepjala.

"Já se skočím podívat do myslivny. Mám tam kámoše, co by mohl říct, kde ty pasti jsou," Joss se do toho vložil. "Za jak dlouho se do nich dostaneš?"

"Pfff, záleží na tom, jaký jsou... Pár minut, možná půlhodiny? Co já vím? Nikdy jsem se nezkoušel dostat do těch fotopastí," Peter pokrčil rameny.

"Fajn, takže co tohle - já se půjdu podívat ke kámošovi a vy to tady ještě jednou projdete a zkusíte najít něco dalšího," Joss to rozsekl. Spíš se o to snažil.

"Já se svezu s tebou. Potřebuju si něco zařídit," přitakal jsem. "Tebe potřebuju taky," kývl jsem na Harleen.

Má přitelkyně se uculila a energicky nadzvedla obočí. "Rande?" Tess se zazubila. "Vypadá to tak," ona přitakala. "Zkus jí, prosím tě, vrátit vcelku," Tess jakoby mimoděj poznamenala. "Nic neslibuju," opětoval jsem to.

My tři jsme se rozešli směrem k rezavému vlakovému mostu, do města, Tess a Peter šli směrem k lesu projít ještě jednou oblast.

"Jak, že to vypadalo?" Tess mu po pár metrech v lese řekla. "Vysoký, hubený, šlachovitý... červený oči. Víš, jak vypadají mimozemšťani?" Peter odpověděl a Tess přikývla," Tak nějak takhle to vypadalo. Takovej větší bratránek E.T.ho."

Tess působila trochu roztěkaně. Od chvíle, kdy jí to řekl, tak nad tím ještě uvažovala a snažila se najít 

"Kdo další o tom ví?" upevnila si na zádech batoh. "Já, ty... všichni kromě Harleen. Tý jsem to zatím neřekl," přiznal. "Proč jsi jí to neřekl?" informačně Tess pokračovala. "Ahhh... já nevím, protože na to nebyl čas? Prostě jsem jí to neřekl. Není to osobní," ohradil se vůči tomu. "Dobře, tak fajn," odřekla. Nezdálo se jí to, ale změnila názor po tom, co Peter pokračoval. "A taky, Joss mi zrovna dvakrát nevěří, takže je to jako by o tom nevěděli dva lidi. To je v pohodě. Sám nevím, co ta věc je zač."

Ona jen mlčky přikvýla. Pokračovali kus dál.

Peter najednou zastavil, sundal ze zad batoh a vyndal něco jako menší dálkové ovládání. Koukaly z toho dráty, vlastní výroba.

"Podrž to," podal jí telefon s nějakým zapnutým programem. "Nebudeš tu hrát něco, viď?" Tess nakrčila nos a přivřela oči. "Hned se dozvíš," vzepjal se a otočil páčkami na ovládání.

Na displeji se zapla kamera, byl slyšet tlumený hluk podobný helikoptéře. Z otevřeného okna v Peterově pokoji vzlétl ten dron s termokamerou.

"Jak ta věc může mít takovej dosah?" Tess se zarazila. "Tím, že jsem si to vylepšil," sebejistě řekl. "Že místo pořádnýho ovládání jsi použil DualShock?" nahodila ten výraz znovu a uzemnila ho. Nelibě se na ni zadíval. "Aha, tak ne," pokrčila rameny.

Termokamera byla zaplá, ukazovala svítící Geistdorf rozpálený horkým letním sluncem, a Peter ji směle ovládal stejně jako celý dron.

"Sakra!" zakřičel. "Co?!" Tess se po něm ohnala. "Ty hajzle!" zakřičel znovu. "Racek zasranej!"

Do dronu mu narazil ten malý pták a pořádně mu s ním zatřásl, rozhodil celý dron a ten se na chvíli začal točit okolo své osy a padal. Živě slyšel jeho kýhání.

"No tak! Dělej!" mlátil do ovladače a snažil se ho zprovoznit.

Stroj se konečně srovnal. Peter si oddychl. Jeho kamera sice byla namířená jinam, ale hned to srovnal.

"Vrať to," pobídla ho. "Co tam vidíš? Kam to mám vrátit?" oponoval. "Na tu louku tam, dělej," sykla.

Peter otočil termo kameru a najednou uviděl do běla rozžhavenou tepelnou stopu. "Další," Tess užasle konstatovala. Viděla bránu vůbec poprvé.

"A kurva," Peter otráveně poznamenal.

...

Zatímco Peter a Tess objevovali taje bran v čase, my tři jsme pokračovali směrem zpátky do města.

Geistdorf byl členitý, nejlépe se dal přirovnat k Teplicím s tím, že byl obecně trochu niže položen a nenacházel se na tolika kopcích. Z původní rychlostní silnice, která krz město vedla, se měl stát obchvat vedoucí přes bývalou výsypku. Z jednoho místa byla dokonce stavba moc dobře vidět, na jihu města u lesa.

Při skoro čtyřiceti tisíci obyvatelích pomalu rostlo v město srovnatelné s okresním a na krajském zastupitelství se dokonce o vyčleněné Geistdorfu jako vlastního okresního města s vlastním okresem uvažovalo. Jen se čekalo, kdy to bude oficiální.

Naproti nám se tyčily tři masivní budovy připomínající mrakodrapy.

Robustní socialistické pozůstatky bývalého režimu byly nejvyššími budovami ve městě, dvě patřily ke komplexu továren pod nimi, ta třetí byla původně sídlo vedení dolů před revolucí.

Vtipné bylo, že jsme byli tak daleko, že vypadaly vlastně celkem malé.

Byl tu také barokní zámek z osmnáctého století, rozlehlý a se sbírkami, které dřív čítaly tisíce originálních výtisků historických knih. Vypálili ho Němci v roce 1943. Zámek i se zahradou stály na náměstí, v jeho středu ležel kostel.

"Co o těch věcech víte?" Harleen prolomila stěnu mlčení. "Nic víc než to, že cestujeme v čase. Někam do minulosti, dost možná," Joss po menší odmlce pokračoval. "Předpokládám, že ne na jedno místo, ani do jednoho času," přitakala. "Další bod, o kterým jsme si jistý," sebejistě dodal.

"Mám ohledně toho svůj vlastní názor," vešli jsme na periferii, kde byly domy s postupně odpadávající omítkou a hířící teplem ze slunce," ale ten budu rozebírat až u oběda. Kde se sejdeme potom?" Pozastavil se na rozcestí, my s ním.

"Navrhuju KFko, mám hlad dneska," trochu jsem zívl. "Ne, doma máš oběd," Harleen mě napomenula. "Tak si ho dám v večeři, o nic nejde," oponoval jsem. "Hubneš nebo ne?" dál pokračovala. "Jo, ale jednou si zhřešit můžu," pomalu vznikla roztržka.

"Vidím, že máte zábavy víc než dost. Čus zatím," Joss se s úšklebkem poroučel.

"To jsme to fakt museli rozebírat?" řečnicky jsem se optal. "Jo, protože nechci, abys ztloustnul," rázně odpověděla.

Rozešli jsme se po ulici dál, ke stanici autobusu.

"A to jsem si myslel, že bych se ti se třema bradama líbil," nuceně jsem pronesl. Jenom zavrtěla hlavou při drobném úsměvu. "Radši mi řekni, kam teď přesně jdeme." Popadl jsem její dlaň a chytil ji mezi prsty. Opětovala to. "Řekněme, že mám taky teorii."

...

"Do hajzlu," Peter nervózně a odmítavě pronesl. Sedl si tam na jeden velký balvan a v rukou pořád svíral telefon.

"No tak... na co čekáme, jdeme tam nebo řekneme jim to, ne?" Tess se trochu nesměle přidala. Peter se na ní podíval, v očích i ve tváří měl vepsán vzkaz říkající: Zkus mi důvěřovat. Necháme to být. Bude to v pohodě i tak.

"Nechceš to snad nechat bejt?" dala si ruce v bok a naštvaně zakřivila obličej. "Nevíme, jak dlouho tam ta věc je otevřená, a jestli je tam dlouho, do teď z toho nic nevyšlo. Hoďku to ještě počká a nikdo nic nezjistí," Peter oponoval. "Nebo z toho vyleze další Tyrannosaurus nebo Megalosaurus, nebo jak se ta věc jmenovala," naštvaně odfrkla. "Musíme to říct ostatním a jít tam a to hned."

Peter z jejího postoje nebyl zrovna nadšený, do teď jí důvěřoval. Přitom si vlastně namlouval, že je přednější honit se za přeludy, než se postavit reálnému problému. Nepřipustil si to, v tu chvíli ne.

Zkusil se zatvářit tak, aby neměla pochynosti, s nejistým výsledkem.

"Nezkoušej to na mě, ty víš, co udělám," zmírnila tón hlasu. "Prosím tě, hodinu a nic víc. Hned potom tam nakráčíme další potvoře do rány," Peter se bojovně zvedl a zhrozil se, když si uvědomil, co vlastně řekl. Tess to na něm trochu viděla. "Já... prosím tě o to. Fakt dost tě o to prosím. Zkus mi důvěřovat, prosím," rozumně se zvedl.

Na okamžik se odmlčela.

"Zabijou mě. Tebe taky. A, když už jsme u toho, ty půjdeš tý příští potvoře první naproti," zavrtěla hlavou a smířlivě přitakala. "To zní jako plán," zazubil se.

"Tak dělej, ať to máme rychle za sebou," protočila panenky a pobídla ho.

Peter se zvedl a něco naťukal do telefonu. Dron se otočil, nabral výšku a letěl směrem k nim. Měl jim pomoci při pátrání.

"Co hledáme?" Tess odfrkla, když už byli o kus dál. "Něco divnýho, vysokýho. S velkýma nohama," Peter odpověděl.

Tess se zamyslela, ale nic dalšího neřekla. Pokračovala s ním a byla v jeho společnosti vlastně celkem ráda. Přestože Peter byl hráč her, pročítač komiksů, pohodář a tak trochu fyzik, měl svojí vlastní osobnost a výškově se Tess vyrovnal. Možná proto s ním ráda trávila čas, i když jí už začal pomalu přerůstat.

Šli lesním porostem, který stál v horkém letním suchu skoro netknutě. Jen několik listů spadlo z větví, když uschly.

Cesta ubíhala celkem rychle, místy to vypadalo, že rychleji než čas sám. Pak začali jít podél svahu na kopec nad městem a pomalu se jim začalo jít velmi špatně a citelně se kolem nich oteplilo a to přes jemný, občas vanoucí vítr. Bylo odtamtud celkem dobře vidět na několik bytovek a pod nimi stojící vilovou čtvrť, k bytovkám ještě jezdil autobus, ale od vršku kopce to bylo celkem daleko. Taky tu už nebyla zástavba, akorát zbytky nějakého bývalého městského parku.

Z kopce se chůzí svažili zpátky do nitra lesa, kde po asi pěti minutách chůze přišli k něčemu, přinejmenším podivnému.

"Sakra, co to je?" zastavila se Tess a ten podivný objekt obešla. "Nevím, ale je to celkem šílený. Hustý," Peter trochu užasle odvětil.

Byla to podivná, skoro kruhovitá struktura smotaná z mladých stromků a větví, které byly jednoduše propleteny do sebe. Měla jeden vchod. Peter tam vešel a najednou ho přepadl podobně skličující pocit jako předtím, i v tom horku ho polil studený pot a i vzduch mu připadal studenější. Vybavily se mu ty dvě velké, rudé a uhrančivé oči. Zkoprněl.

Najednou se ocitl v tranzu.

"Petere?" Tess zaluskala. "Země tě volá zpátky."

Oklepal se a zase na chvíli dával pozor.

"Není ti tady divně?" vyšlo z něj. Tess se ohlédla na obě strany a uslyšela z dálky jedoucí, funící autobus. "Ani nějak ne. Ale je fakt divný, že tady tahle věc je," s polovičním zájmem odpověděla. "Tak fajn, dobře," Peter odvětil a malinko vytřěštil oči.

Nervózně jezdil očima po stěnách toho podivného útvaru. Věděl, že ho neudělala lidská ruka a stejně tak dobře věděl, kdo ho má nasvědomí. Ten humanoid tohle vytvořil. Peter se po tomhle zběžně rozhlédl a potom vytáhl telefon, aby si to tam nafotil.

Kupodivu, bylo to tam nesmírně čisté a všechno jakoby sterilní.

Tess si to tam nervózně prohlédla a začala mít uvnitř sebe skličující pocity. Podobně jako Peterovi ji na tom místě přestalo něco hrát.

"Nechceš jít zase dál?" Tess se jen tak informačně zeptala. "Počkej," zarazil ji.

Popošel o kus dál a viděl, že je v zemi uložen nějaký předmět, jediný tam byl pokrytý zeminou a prachem, vyjma dvou skřížených linií podobných kříži, ale stýkaly se skoro přesně ve středu kamene. Peter se podíval blíž a byly do něj vryté, vlastně se slabě táhly od kamene až k okraji kruhu a potom po jeho obvodu. Byly nedokončené akorát u vchodu.

"Co to, kruci, znamená?" řekl nevrle. "To se ptáš mě? Teda, ptáš se mě, kterou jste do toho zatáhli včera? Skoro včera," odvětila.

Peter to zase skoro nevnímal, hledal po stěnách vodítka, aby mohl něco poznat a odpíchnout se od toho.

Ona zvedla telefon, to byl Joss. Měli přístup ke všem fotopastem, stačil se zmínit, že jsme měli štěstí a v loni je měnili za nové, řízené a přístupné ze sítě jejich počítačů. Taky řekl, ať nechají toho, co dělají a měli jsme se setkat u obchodního centra Obrazárna.

Vevnitř vedl Peter boj. Chtěl si odtamtud ten kámen odnést, protože chtěl mít důkaz. Ne možná pro Josse, pro někoho dalšího, ale pro sebe. Něco na něm najít. Zbavit se těch snů a obrovských rudých očí.

Pomalu po něm natáhl ruku a prsty ho vydloubl ze země.

"Jdeme," vyhrkla. "Co?" Peter bleskurychle otočil hlavou. Položil kámen zpátky.

Tess to Peterovi přetlumočila, Peter nějak roztržitě odpověděl. Odcházeli, ale Peter potichu uskočil a kámen vzal. Položil si ho do batohu, když ho očistil od prachu a hlíny.

...

Peter jezdil nervózně očima čemkoliv, co se mu naskytlo. Byl roztěkaný, trochu.

"Ty nechceš jíst?" Tess mezi dvěma kousnutími řekla. "Co? Ale jo, jenom... něco mě napadlo," procitl. Vymýšlel to za pochodu. "A co?" rozkousla další sousto.

"Když ty věci, ty brány, se objevujou, co když mezi nima je spojitost? Jakože se objevujou prostě v nějakým čase nebo v nějaký rovnici, intervalu," teoretizoval. Tess zvedla hlavu a přestala kousat. "Ty tu matiku taháš i sem?" pronesla.

"Dyť to nemůžeš vědět. Do teďka nevíme, co to je za věci," Joss si od úst dal pryč hamburger. "Jasně, ale z fyzikálního hlediska-," Peter se snažil pokračovat.

"Když už jsme u fyzikálního hlediska," přisedl jsem k němu," našel jsem něco. Magnetický pole."

"Však to už víme, že ty věci jsou magnetický," Joss nelibě znovu dal pryč hamburger. Ještě si nekousl. "Ale koukali jsme na to blbě. Já vím, jak to zní, ale vemte si tohle - pokud jsou ty věci magnetický, pak je to i obráceně. Ty věci jsou magneticky přitahovaný," vysvětlil jsem. "Jakože je tady v okolí něco, co je přitahuje?" Peter znejistil.

"Ham," s chutí pronesla Tess. Znovu se zakousla. "Kdes jí nechal?"

"Měla by příjit každou chvíli. Skočila si pro něco domů," klidně jsem pronesl a dal si k ústům kelímek s kávou.

Peterovi i Tess zatrnulo. Věděli, že cestou od jejího domu by ta brána mohla být vidět. Navíc ráda chodila pěšky.

"My o vlku...," nadhodil jsem, když mi zazvonil telefon. Peter na sucho polkl, Tess ustala v pohybu.

"Kde jsi?" opřel jsem se tam o sedadlo. "Na procházce," uchechtla se. "Ne fakt, kde jsi?" mluvil jsem dál. "Jdu k vám, před chvíli jsem vyšla." Na chvíli se odmlčela. "Co sis dal dobrýho?" pokračovala. "Nic, kafe akorát," odpověděl jsem. "Dej mi Tess," nedůvěřivě řekla. "Říká pravdu," Tess s poloplnou pusou povídala. "Mám z tebe radost," rozplývala se. Poznal jsem, že se usmívá.

"Dostanu za to aspoň něco? Něco moc milýho, co se ve vztazích obvykle dělá?" sjel jsem očima k Peterovi, který se konečně chtěl zakousnout do jídla. Zašuškal jsem si něco a olízl si rty s pohledem nepatrně upřeným do jeho očí.

Peter nelibě položil burger zpátky do obalu s tím, jak jsem položil telefon. "Kámo, jsi v pohodě?" optal se. "Já jo. Nechceš jíst?" rýpl jsem si. "Nějak mě přešla chuť," zatvrdil obličej do výrazu drobného nechutenství.

"Dobrou chuť," Tess s Jossem mu popřáli, oba s poloplnou pusou. Peter se na jídlo v krabičce jen znovu nelibě podíval.

Telefon mi znovu zazvonil.

"Copak sis u mě zapomněla?" automaticky jsem odpověděl. "Nic, akorát jsme asi nějak zapomněli hledat další," do telefonu dýchala trochu zrychleně. "Další co?" začal jsem pomalu tušit. "Brány. Možná, asi jsem našla další," polkla.

Odmlčela se. "Určitě jsem našla další."

Hleděla tomu tvoru do očí.

...

O nějaký čas dřív, ve chvíli, kdy Peter vypustil dron, se už další brána mihotala zlatavými světly v okolí.

Rozevřela se na jedné uzavřené mýtině, ne zrovna daleko od té jurské, která byla sepnuta mezi stromovými kmeny v lese. Přístup k ní byl omezený, přesněji řečeno se tam dalo dostat chůzí v lese, přes pár vyšlapaných cest. Snad si to pamatuji dobře.

Zářila jako drahokam roztříštěný na miliony drobných kousků, byla to protržená tenká linie mezi minulostí a současností této planety.

Ven prosakovalo podnebí nasycené indickým monzunem, docela teplé, ale přesto chladné podhůřím Himálají. Těmito velehorami a jejich ledovcovým příkrovem. Doba ledová pomalu nabírala na značné síle a velké plochy souše byly v tuto dobu pod tíhou pevninských ledovců, včetně horských pásem a asijské velehory nevýjimaje.

Jednou se tomuto místu bude říkat Siválik, z hindštiny znamenající Šivovy kadeře. Za britské koloniální správy, která od tohoto časového úseku nastoupí za nějakých dva a půl milionu let, zde paleontologové objeví úžasné doklady o fauně objevující od svrchního miocénu až do pleistocénu.

Právě v tom se současně nacházíme, na jeho samém počátku.

Na hranicích budoucí Indie a Pákistánu, kolem napajedla, se procházel chobotnatec Stegodon, velikostně srovnatelný s velkým slonem, s dlouhými kly. Jeho unavené oči se rozhlížely po hladině, na březích se vyhřívali krokodýli, od kterých si nemusel držet nějaký odstup, přecejen vážil skoro skoro pětapadesátkrát víc než oni.

Starý samec zamžoural a chobotem skloněným k zemi odfoukl prach pod sebou, najednou před sebou uviděl stát dva ptáky na kuřích nohách s velkými drápy, černým peřím a zvláštním výrůstkem před očima. Pod hlavou, která byla zbarvena u jednoho z nich do sytě modré barvy s fialovými stužkami, tedy mimo částí pokrytých peřím a zobáku, se jim kývala volata narůžovělé barvy.

Byli to hypselornisové, pravděpodobně příbuzní současných kasuárů na jiném kontinentě, než by měli být. Samce si v tu chvíli skoro nevšímali, nejdřív pili z napajedla a potom strávili chvíli péčí o své peří.

Jejich čas se chýlil ke konci, mimo těchto dvou už většina zástupců tohoto rodu vyhynula před několika stovkami tisíc let na konci pliocénu. Ve své době byli tedy ti, které stegodontí samec viděl, vlastně žijící fosilie, relikty zaniklého světa.

Oba ptáci se na stegodonta podívali, jeden zahrkal a oba se obrátili směrem od napajedla. Také se jeden z krokodýlů přiblížil moc blízko.

Při toulce od napajedla dostal větší z nich, samec, hlad. Na svou družku několikrát vydal ostrý zvuk z hrdla, který to signalizoval. Ona pokynula hlavou, jakoby souhlasila, a oba se začali dívat po něčem k snědku. Bobule, vejce, hmyz, rostliny, to všechno jim přišlo vhod. Hlad se jim prohluboval už, když k napajedlu přišli.

Byli odtamtud sotva padesát metrů a najednou se před jejich lesklýma očima objevilo něco divného, něco, co ještě nikdy předtím neviděli. Jakoby se slunce sneslo na zem a zhmotnilo se před nimi.

Zvídavě se oba koukali na ten shluk světla a střepů, které nemohli znát. Samec vydal skřek, který se v něm rozléhal jako v jeskyni.

Ustoupili několik kroků zpátky a začali se podivného objektu stranit. Oběma jim zakručelo v žaludcích.

Před jejich zraky se najednou přehnal velký tmavý brouk a za ním běžela ještěrka. Hypselornise oputali oba tvorové.

Plaz si jich ale všimnul, rychle změnil směr a krz bránu prosvištěl kamsi do neznáma. Ptáci se sice nejdříve zalekli, ale po zaslechnutí zvláštního zvuku podobného velké bzučící mouše se rozběhli dovnitř. Prolétli na druhou stranu.

...

"Kde jsi? Kde sakra jsi?!" snažil jsem se si zachovat chladnou hlavu. Přece, nemuselo hned jít o něco obrovského a masožravého, jako byl jurský zástupce vrcholu potravního řetězce.

Neodpovídala.

"No tak, kde sakra jsi?" snížil jsem hlas. Nejdřív se neozvalo nic víc, než jen tiché klapnutí.

"Jsem... na půl cesty mezi Lidlem a mým domem, jak je ten les. A jsem v pohodě," věděla, na co se zeptám. Trochu mě to uklidnilo. "A... dobře. Co jsi našla? Je to nebezpečný? Fak ti nic není?" vykoktal jsem. "Ne, fakt jsem v pohodě. Ale máme tu problém. Ten problém je velkej jako auto," udělala jeden krok od toho tvora zpátky.

Sešla z cesty na hranu lesního porostu, kde na zeleném trávníku ležela obrovská želva.

To myslím doslova a do písmene, protože Megalochelys atlas si s velikostí auta nezadala, po stránce délky i celkové tělesné hmotnosti. Nohy měla rozcapené a spodní částí krunýře ležela na zemi.

Megalochelys atlas, spolu s dalšími druhy téhož rodu, patří k největším želvám v historii života na Zemi, které jsme dosud objevili. Zatím jde také o největší plně suchozemskou želvu a patrně také druhou až třetí největší dosud známou želvu vůbec, větší exempláře jsou pouze z rodu Archelon (mořské želvy ze svrchní křídy s délkou těla a krunýře přes čtyři metry a šedesát centimetrů, vážící přes dvě tuny) a případně zhruba stejně starého rodu Stupendemys (jihoamerický říční druh želvy s délkou krunýře až tři metry a třicet centimetrů).

Narozdíl od výše zmíněných, vzdálených příbuzných se však pohybovala výhradně na souši, živila se vegetací a pravděpodobně také ovocem, možná ovšem požírala i malé obratlovce nebo členovce. Tento živočich vypadal pravděpodobně velmi podobně jako současné želvy sloní nebo obrovské, jeho velikost byla ovšem několikanásobně větší. Její krunýř byl masivní, ornamentovaný a pokrytý rohovinou. Ačkoliv byla tvorem o značné velikosti, v oblasti jejího výskytu, tedy Indie, Zadní Indie a Indonésie, možná také ale jižní a východní Evropy, jí stále hrozilo nebezpečí od dravých šelem včetně těch šavlozubých, takže právě k tomuto účelu jí rozměrný krunýř stále sloužil.

Původní název Megalochelys, který tomuto druhu dali britští paleontologové Hugh Falconer a Proby Cautley ve třicátých letech devatenáctého století při výzkumu fauny pliocénních a pleistocénních obratlovců v Siváliku, je dodnes platným, v minulosti a to ještě nedávno jsme se v souvislosti s touto želvou mohli setkat spíše s názvem Testudo atlas nebo Colossochelys atlas. Jde o výsledek rozporu ve vědeckém pojmenování exemplářů velkých želv z východní a jihovýchodní Asie. Dnes bezpečně víme, že tento rod je od rodu Testudo (současných želv) odlišný a také víme, že Colossochelys je jeho mladší synomymum.

Jakkoliv můžeme být uchváceni výzkumem fosilií megalochelysů nebo exemplářů vystavených v muzejních expozicích, vidět tyto mírné obry se sloupovitýma nohama s tupými drápy naživo je zážitek.

Želva jí pozorovala svýma mírnýma, trochu znavenýma očima. Její hlava se zobákem koukala Harleen na prsa a krk, v koutcích za každým víčkem byla ukryta malá vlhká skvrna.

Krk byl dlouhý, celkem úzký a kůže svraštělá s četnými, dlouze táhnoucími se údolími z rýh a vrásek. Nohy měly kopytovité drápy, kůže byla na chodidlech a hlavě světlejší v okrových barvách, zbytek byl spíše šedý. Na krunýři byly vykrajované vzory, nádnehrně vypadající mozaika.

Harl viděla, jak megalochelys dýchá a dlouhým krkem jí do plic proudil vzduch, trochu naztevřela zobák a znovu se ozval onen klapavý zvuk.

Telefon měla ještě zapnutý, hovor běžel.

"Co se tam děje?" Joss vyhrkl. "Máme další," konstatoval jsem. "Co další? Jako bránu? No, to si snad děláš prdel, ne?" zvýšil hlas. "Víc to řvát nemůžeš?" Tess ho vydrážděně uzemnila. "Tak sorry. Takže tu je další, no paráda," zklidnil se a nelibě odsekl.

Peter byl ještě víc roztěkaný, ale nedal to na sobě moc znát. Nepotil se, neklepal se. Jedině, dál jezdil očima po hale.

"Co to tam máme, teda?" zvedl jsem se a na záda si hodil vak. "Tipnu si... Megalochelys? Svrchní miocén až pleistocén. Vypadá jako obrovská sloní želva, do háje," užasle řekla, když se ten obr postavil na všechny čtyři. "To je parádní," přitakal jsem.

Zvedli jsme se, pobalili jídlo a narychlo zmizeli z centra. Když jsme šli, pořád jsem se svou přítelkyní volal.

"Cože tam je?" Joss se za chůze optal. "Velká čtvrtohorní želva z Indie a Indonésie," letmo jsem odpověděl. "Jak velká?" Peter polkl. "Jako dodávka, prakticky. Megalochelys, nejspíš," znovu jsem letmo odvětil. "No to je dost velká," Joss přitakal. "To teda je. Kolem a kolem, pořád se to dá," pousmál jsem se.

"Zůstaň tam, jasný? Nikam nechoď, dávej bacha, kdyby tam bylo něco dalšího," upozornil jsem jí. "Jasně, pane. Ještě další přání?" s určitou lhostejností řekla. "Fakt na sebe dávej bacha, prosím tě," prosebně jsem snížil hlas. "Budu, neboj," dořekla.

Tess se podrážděným výrazem podívala na Petera a on věděl, co mu tím dává najevo. Podělali jsme to. Oba. Ale hlavně ty a ty víš proč. Něco v tom smyslu.

Peter se už teď začal i potit a nervozitou byl jako omámený. Celou cestu autobusem, k zastávce poblíž toho místa, nemluvil, jak to měl ve zvyku. Bylo to zvláštní a možná ho v tu chvíli neprozradilo jenom to, že jsme řešili, jak krz bránu v čase protlačit přes tunu vážícího želvího obra.

Vyskočili jsme z autobusu a chvíli šli obytnou částí, než jsme se dostali k lesu, kde ta brána měla být.

Harl si všimla něčeho, co měla megalochelys na svém krunýři. Byly to jakoby zelené chomáče na některých místech, všimla si, že to jsou nejspíš nějaké rostliny nebo dokonce řasy, které se jí uchytily na svrchní straně krunýře podobně, jako se to někdy stává lenochodům. Překvapilo jí ale, že v krunýři se utvořilo časem několik záhybů tak zřetelných, že se mezi nimi mohlo něco podobného zachytit.

Megalochelys by jen tak nikam neutekla, to věděla. Při téhle hmotnosti i ve vedru, které okolo bylo, by se nepohybovala nijak zvlášť rychle.

Jenže ona chtěla najít bránu, protože právě za těch podmínek nemohla želva za krátký čas urazit od ní zas tak velkou vzdálenost. Jen ji přimět, aby jí následovala, třeba jen o kus dál, abych zmizela z dohledu.

"No tak, jen pojď, maličká," zamávala jí zelenou větvičkou před čenichem.

Zprvu nereagovala, dlouhý krk stočila k zemi a utrhla kousek trávy.

"Tak jinak, zkusíme to," odhodila větévku. Poodstoupila opatrně za želvu do podrostu, kde nebyla vidět.

Zavřela oči a zhluboka se nadechla. Nastavila ruku před sebe a představila si, že se megalochelydě dostala do mysli. Jenom si to představila a cítila teplo, chlad a oboje běhající po horní části těla, v rukou a na hlavě. Znovu to v ní proudilo, nějaká divná energie, konečky jejích prstů se jí zdály jako při zásahu elektrickým zkratem. V tu chvíli, ten teď uměla ovládnout.

Rozevřela oči, z modrých duhovek jí vyzařovalo slabé světlo, a viděla, jak se želví tělo a krunýř zhouply na silných nohou s polštářky. Pomalu se přes tunu vážící kolos otočil směrem k ní.

"Vidíš, že to jde," užasle pronesla.

Megalochelys a její krunýř si prorážely cestu krz podrost, když ji Harleen vedla. Hlasitě křupala, srážela mladé stromky a šlapala po vysoké trávě a vlastně si vytvářela vlastní dálnici mlázím. Zmizela ale z dohledu a o to šlo.

Chvíli to trvalo, protože by s Usainem Boltem ve sprintu soutěžit nemohla, ale došla tam.

Přestala pleistocénního obra ovládat, vzápětí začal žrát nově naskytlou vegetaci, a zamotala se jí hlava. Po celém těle cítila mravenčení, ale hlavně v rukou a prstech, kde si přišla jako zapojená do elektrického obvodu. Zadýchala se a na chvíli se složila do trávy. Mžitky před očima jí postupně začaly mizet.

"Pěkně pomalu," polohlasně pronesla. "Jako kocovina, jenom jako kocovina."

Oklepala a zvedla se. V tu chvíli k ní megalochelys znovu přiblížila svou mírnou hlavu, rukou se nezdráhala ji pohladit.

V prstech jí pořád mravenčilo, ale mohla fungovat normálně. Po chvíli a asi sto metrech chůze, na hraně mlází, uviděla mihotající se trhlinu v čase.

Jen ji chvíli pozorovala a uchvátilo jí, vidět tu věc ve dne. Bylo to něco jiného, protože nebyla tak konstrastní jako v noci, ale pořád vypadala impozantně. Vyzařovalo z toho tak moc energie, že se to nepodobalo ničemu, co známe. Střepy létaly sem a tam, ve smyčkách i elipsách.

Podrostem něco prosvištělo. Zvuk ustal tak rychle, jak začal.

Trhla sebou a viděla jen několik hýbajících se stébel trávy a větví. Sledovala to místo, kam ten tvor mohl směřovat, ale neviděla nic než stěnu lesa. Cítila, že tam bylo chladněji, než když šla po silnici, ale z brány vyzařovalo podobně mnoho energie dělající z ní zdroj tepla.

Pořád byla jako omámená, chvílemi, a myslela si, že jí kvůli tomu nefungovaly smysly tak jako předtím.

Najednou zaslechla něco jiného, cosi jako velkého tokajícího běžce. Znělo to jako pták, který se snaží zaujmout pozornost svého vlastního druhu. Zmateně pozorovala hranu lesa a doufala, že se původce tokání ukáže. Byly to dvě minuty, co tam stála, ale zdálo se jí, že se zvuk vzdaluje.

Ustal ve chvíli, kdy někde v podrostu zašramotilo větší zvíře. Pomalu se sklonila pro klacek, který ležel opodál, pak jenom postávala na stejném místě. Ostrý šustivý pisklot se ozval zprava, a když byl před hranou lesa, ustal. Dál nebylo nic slyšet.

Ticho.

Ve vteřině se zvuk s agresivitou vrátil a byl těsně u ní a v tu chvíli se masivním kusem dřeva ohnala.

"Jau!" Joss zaskučel. "Tohle bolelo." "Promiň, myslela jsem... to je jedno. Pojď," podala mu ruku a pomohla vstát.

"Ostatní jsou-" načala větu. "Zkoumají obří želvu a dost se jim líbí. Vypadá to, že je to na hodiny," dořekl to hned. "Fajn, bránu máme přímo tady," ukázala na prostranství. Joss nervózně skrabatěl čelo. "Kde?" optal se. "Jak kde? Přímo... tady," otočila se tam zpátky.

Brána zmizela. Byla pryč. Jakékoliv stopy po ní zmizely.

"No, do háje," odřekla překvapeně. Zase se jí trochu zamotala hlava. "To teda kurva do prdele. Taková želva se jen tak neztratí. Sakra," Joss nelibě pokračoval. "Přísahám, že tu před vteřinou ještě byla, viděla jsem jí. Byla přímo támhle," ukázala na to místo. "Já ti to věřím, ale teď je v háji a prošla sem obrovská čtvrtohorní želva velká jako dodávka. Jsem otevřenej nápadům," pokračoval.

"Je tu ještě něco. Pták nebo něco takovýho, slyšela jsem to. Ale už to asi bude pryč," dodala. Joss přikývl. Povšiml si, že s ní přitom není něco v pořádku. Míra jeho empatie tehdy docela vzrostla.

"Jinak jsi v pohodě?" optal se, trochu zdrženlivě. "Jo, celkem jo, akorát se mi zamotala hlava," pronesla už celkem klidně. "Fakt pohoda?" Joss pokračoval. "Vážně pohoda, v klidu," ujistila ho.

Konverzace nějakou chvíli stála, pak jsme se tam vynořili my ostatní.

Petera zamrazilo, když zjistil, že brána zmizela a něco sem proniklo. Do současnosti prošel tvor nebo několik takových a Peter na svých ramenou najednou pocítil zodpovědnost. Kdybysme tu byli dřív, kdyby nás s Tess dřív upozornili, dokázali bysme nějak ta zvířata udržet v jejich vlastním světě.

Tenhle problém je v našich současných očích až neobyčejný, neobyčejně triviální.

"Takže, ta brána je fuč? To... to jako fakt někam zmizela?" Tess začala drkotat. "Vypadá to tak. Kompas je normální. Všechno je normální. Až na Megalochelys, která za chvíli bude chtít jít někam na předměstí," konstatoval jsem. "No do prdele s tím, fak už," po menší odmlce řekla.

"Je jasný, že ty věci mají poločas rozpadu jako třeba uran nebo neptunium. Ty brány se objevujou a mizí, ale... nejde mi do hlavy jedna věc. Když jsou všechny ze stejnýho světla? Materiálu? Prostě něčeho takovýho, proč se každá nedrží stejně dlouho?" zateoretizoval jsem. "Třeba zálěží na podmínkách, na místě, kde se objeví a co je okolo," Joss na to navázal.

"Není to teď úplně jedno? Máme tady problém, vlastně dva problémy a k tomu se ta věc ještě zavřela. Máme tím pádem zaděláno na solidnější problém," Harleen se do toho vložila.

"Ale to je fakt, tohle nám teď může bejt u prdele. O tom můžete kecat, až ty zvířata budou zpátky v jejich době," Tess znervózněla a začala působit nevrle, naštvaně.

"O kterým problému, že mluvíme? O tom, že je ta věc v háji nebo, že tu pobíhají další zvířata včetně tý obrovský želvy? Už se v tom nějak neorientuju," Joss naladil na jinou notu. Přiblížil jsem se ve stejnou chvíli v Harl, něco mi naznačila.

Podrost šustil jen pod taktovkou větru, mírného vánku pohrávajícího si s listy a trávou.

Ať se tu ten tvor potuloval nebo ne, teď byl pryč. Bylo to cítit, ale ne okolními vjemy spíš jako něčím jiným. Energií, polem, něčím takovým. Cítil jsem to, ale Harleen jsem se na to nezeptal. V tu chvíli jsem nechtěl. Paradoxně, na věci typu energetických polí nebo aury jsem s věkem blížícím se dospělosti získal skeptický náhled, tohle mě rozhodilo.

"Co tu ještě běhá, teda?" Peter nesměle navázal. "Pták, pravděpodobně. Neviděla jsem to, ale je to něco jako běžec, pštros... Velkej pták, co žije na zemi a nejspíš neumí vůbec lítat," Harl mu odpověděla. "Jakože třeba kasuár?" zeptal jsem se. "Možná, ale to nevím. A hlavně, ale možná by to šlo... no-" přerušilo ji vyzvánění Peterova telefonu. Byl to rapový track.

"Českej rap? Odkdy?" Tess odsekla. Tuhle českou verzi toho stylu doslova nesnášela. Nebyla jediná. "Nech mě, vsadím se s tebou, že jednou bude českej rap dobrej," odpověděl jistěji. Stále mezi nimi přeskakovalo napětí. "Ani za milion let. Ani v jedný z těch časovejch děr nebude dobrej," Tess ani nehnula brvou.

Peter jen něco zamumlal a zhrozil se při pohledu na něj.

"Co je?" Joss nechtěl nechat konverzaci stát. "SMSka... nějaký neznámý číslo," řekl ztichle.

Na obrázku byl záběr vyfocený fotopastí. Procházelo se na něm něco s černou barvou peří, snímek byl ostrý, ale pozdě vyfocený. Tvor byl na odchodu.

Hledáte mě? objevilo se na displeji.

"No do háje," zaklel jsem. "Zase chytáš hysterák?" Tess nakrčila obličej. "Ne, jenom... víš, jak na podobný věci reaguju," rozklepaně jsem odpověděl.

"Hledáte mě? Co to má jako znamenat? Však to je z fotopasti, takže... Co? Proč tohle?" Joss znervózněl.

"Někdo se do systému možná dostal dřív, ale to nebude problém. Spíš mě zajímá, kdo to poslal," Peter se trochu uklidnil, paradoxně. "Jakože, tak jako tak to zjistím, ale chápete mě." Přikývli jsme.

"Do háje. Že by to věděl ještě někdo?" Harleen zateoretizovala. "Možná. Snad ne, doufám, že ne," Joss odpověděl. "Ale ignorovat se to nedá," přitakal jsem. "Jenže to taky teď nemá cenu řešit," Tess racionálně pokračovala.

"Já mám nápad, já zůstanu tady, počkám, jestli se ta věc znova neobjeví a mezitím zjistím, co se dá. Oukej?" z Petera už trochu opadl strach a lehce křečovitě se zazubil. Sjeli jsme na něj vyčítavými a nelibými pohledy, všichni současně ve stejnou chvíli.

...

Peter měl ztrpčelý výraz, když kráčel za Tess lesem.

"Byl to jenom nápad," řekl. "Debilní nápad. To doufám víš sám," Tess mu odsekla. Odmlčel se.

"Tos... tos nemohl aspoň na pět minut brát věci vážně?! Kvůli nám, hlavně ale kvůli tobě, teď tady ty zvířata jsou a ta brána někde v háji. Uvědomuješ si to vůbec?" spustila.

Na míste, kde měla brána být, nechal doletět dron.

"Jasně, že si to uvědomuju, ale já... prostě nevím, co to do mě vjelo. Jasně, podělal jsem to a vím to, ale ty zase pochop, že pro mě tamto bylo taky důležitý. Proč jsi naštvaná? Vždyť tu jsou akorát dva ptáci a jinak se nikomu nic nestalo. That's all, kámo. Nikoho nic nezabilo, nikdo o tom neví," rozjel se.

"Nikdo? To číslo, ten, kdo nám to poslal, je nikdo?" vytkla mu. "Dobře, mimo tohohle toho, ale na to se podívám, to zvládnu a všechno se vyřeší. To ti říkám," oponoval.

"Schválně, jak dlouho ti tohle vydrží, tenhle názor," dodala.

Šli lesem k místu, kde převažovaly jehličnaté smrky s vyskoými korunami. Podle souřadnic, fotopast, ze které pocházela fotka, byla umístěna na jednom z nich. Věděli to, protože na spodní části fotky byly i souřadnice.

Mluvili jsme o tom, že by to mohla být past, ale proto ten případ tam byla Tess.

Došli na to místo a viděli fotopast, neporušenou.

"Nikdo tu není," Tess se porozhlédla kolem. "To ani bejt nemůže, protože se na tu věc někdo nejspíš napojil nadálku. Není tu příjmač a ta síť těch dalších fotopastí je neporušená," Peter zběžně pronesl.

Rozevřel displej telefonu a jednu aplikaci vlastní výroby. Byla to prakticky upravená čtečka QR kódů s tím, že dokázala hledat stopy po blízkém toku dat. Na fotopasti byly negativní. Respektive, nebyla tam žádná stopa po umístění příjmače a jediné, co vypadalo po otevření přední části fotopasi jako horká stopa, byla část, do které někdo mohl připojit kabel pro sběr dat.

"Stopa," Peter se podíval pod sebe. Na zemi byly dvě šlápoty, ne zrovna zřetelné, ale byly tam. Okolo to bylo udusané, možná od dalších šlápot.

"Kde jsou další?" Tess si položila řečnickou otázku. "Co?" Peter se optal. "Další stopy. Koukni se, nikde žádná po tom, že by sem někdo přišel a potom odešel," Tess pokračovala s výkladem. "Třeba se sem teleportoval," Peter se ušklíbl. "To určitě," polohlasně pronesla," a jestli jo, můžeš si vybrat tu nejvíc nechutnou přezdívku a tak mi říkat po zbytek života."

Myslela, že jí Peter neslyšel, ale je fakt, že k tomu neměl daleko. Ujistil se, že fotopast je čistá po kybernetické stránce.

"A do háje," mezitím se Tess vzdálila. "Co je zase?" Peter už pokračoval znejistěně. "Míří to zpátky, ta potvora," Tess se skláněla nad tříprstou stopou velkou jako její dvě sevřené pěsti. "No do-" Peter nedokončil větu.

Tvor, její původce, měl tlusté prsty ukončené drápy. Musel být těžký, ale přesto se pohyboval celkem rychle. Zdálo se, že nebyl sám.

"Hej vy tam, jste tam někdo?" Tess zvedla telefon, když volala Jossovi.

"Jo, zjistili jste něco už?" Joss hned pokračoval. "Obrací se to," Tess ho uvedla. "Cože?" pozastavil se. "Ta věc, to zvíře, jde to zpátky k vám," Tess se zvedla od stop. "Viděli jste to?" Joss řekl impulzivně. "Ne, ale jsou to stopy. Mají tři prsty. Dost stop na to, abych to poznala. Jde to zpátky k vám," dodala rázně.

"No super, tak jo," odřekl nelibě. "Ještě něco?" "Nevypadá to, půjdeme po těch stopách, kam nás zavedou. Ještě zavolám," ozvala se mu. "Fajn, dobře, tak pak dejte vědět," dodal. "Jop," dořekla.

"Vrací se to k nám," Joss promluvil, když jsme se prodírali křovisky.

"A do háje. Pořád navíc nevíme s čím máme tu čest," zauvažoval jsem. "Říkali ještě něco?"

"Že našli stopy se třema prstama," Joss stroze pokračoval. "Jak velký neříkala?" informoval jsem se. "Ne, to neřekla. Prostě tříprstý stopy," řekl stejně stroze.

"Pštros padá. Hypotéza pštros padá, ale jestli je ze stejnýho místa jako Megalochelys, tak co to potom je? Něco mi to říká... vodítka," zapojil jsem svou mysl," a biogeografie. Možná vím, je to-"

"Hypselornis," Harl jistě pronesla. "Přesně toho jsem měl na mysli," potvrdil jsem.

Stále, jako před pár minutami, jsme byli rozptýleni po podrostu a procházeli jím.

"Co to je? Co je tenhle Hypselornis?" Joss se do toho vložil. "Na to je těžký odpovědět," stroze jsem pronesl. "Ve svý podstatě něco jako kasuár, nejspíš. Pták jemu podobnej, co se vyskytoval tam, kde neměl co dělat," řekla a sklonila se k zemi.

Hypselornis je obskurní živočich, který představuje menší paleontologickou záhadu. Současné velké nelétavé ptáky z Oceánie, tedy jednotlivé druhy kasuárů a emuů, nejspíš znáte a také možná víte, že jejich výskyt je limitován pouze na toto území a nikde jinde ve světě je nenacházíme. Přestože některé fosilie ptáků, rod Diogenornis z paleocénu Brazílie, by poukazovaly na jejich někdejší daleko širší rozšíření, zatím je široce uznáváno, že jde o endemický klad objevující se pouze v Austrálii, Tasmánii a na Papuy Nové Guineyi (ovšem zmíněný brazilský rod by mohl být čeledi kasuárů skutečně velmi blízký příbuzný).

Právě z tohoto důvodu je Hypselornis zatím velmi nezvyklý taxon, jelikož byl vědeckou obcí v devatenáctém století zařazen mezi kasuáry jako nový druh Casuarius sivalensis, v minulém století potom jako samostatný rod. Problémem u něj zůstává, že dosud nebyla provedena řádná revize fosilního materiálu, která by případně mohla jeho lepší zařazení objasnit, takže stále nevíme, zda jde o blízkého příbuzného kasuárů (jen zde doplním, že dle naších setkání s tímhle tvorem a rozbor odebraných vzorků jeho mDNA tuto teorii potvrzuje). Pokud ano, představuje geografickou záhadu, jelikož se v době, kdy byla Austrálie oddělena i od Indonésie, rozšířil až do přední Indie a zde byly jeho biotopy.

Hypselornis dosahoval velikosti současného kasuára, ale neměl (na základě fosilních nálezů pravděpodobně) tak výrazný hřeben jako jeho současní příbuzní. Žil v sousedství rozličné fauny v Siváliku, kde se mimo něj vyskytovali i stegodoni, šavlozubé kočky, hyeny, velbloudi, koně nebo zástupci fauny exotičtějšího rázu. Nebyl nijak zvlášť útočným živočichem, ale příbuzenské vztahy s jeho kopavými příbuznými se nezapřou. Hlavně ve chvíli, kdy se ze své domoviny přenese do naprosto jiného světa.

"Tak to není tak hrozný, jestli je jako kasuár, ne?" Joss zpozorněl. Na tváři, čelo mu brázdil výraz plný otázek.

"Vesměs. Ale tyhle zvířata jsou solidní v kopání. Chci říct, že tě dokážou tím kopnutím i zabít, i když to je minimum případů, ale i to se dá zvládnout," rozvedl jsem myšlenku dál.

"Ne teď," Harleen ztemněle pronesla. "Jak ne teď?" Jossův tón hlasu zvážněl. "Ne ve chvíli, kdy v tom hraje roli holka. Samice," zvedla se od země. "To můžu potvrdit," rýpl jsem si a ušklíbl se. "Nemyslela jsem to takhle," naskočila na stejnou vlnu, jako já.

"Jak teda?" Joss vyhrkl.

"Kasuáři mají obecně vzato," tvářila se nesmírně šťastně sama ze sebe," tu vlastnost, že v době páření jdou doslova přes mrtvoly. Samci, jakmile to na ně přijde a je ta správná doba, tvoří si teritorium a hledají místo, kde postaví svoje hnízdo. Tohle teritorium si vymezí a sledujou ho, jestli do něj někdo nevstoupil. Když jo, narušitel dostane... no, těžce do tlamy, slušně řečeno," uvedla ho. "Přes prdel," odřekl líbivým tónem. "Jo, přes prdel," přikývla.

"Počkej a ty si myslíš, že tady si tvoří teritorium pro námluvní tance?" optal jsem se střídmě. "Nevím, ale slyšela jsem ho tokat a tady je série stop, co se tak trochu podobá tomu, když se to zvíře někam vrací. Oblíží si to tady," dedukovala.

"To jsme celkem v háji, protože, jestli si tu najde místo pro hnízdění a tu samici, pokud tu je samice, tak je odsaď nedostaneme," stejným, deduktivním tónem jsem pokračoval.

"To je moc ale. Co to zúžit? Když tu bude hnízdit, který místo by si našel?" přístup našeho matematicky založeného přítele šel cestou přirozené logiky. "Já... tohle nevím jistě. Říkám si, že jestli je to fakt zvíře příbuzný kasuárům a má jejich zvyklosti, pak, i s odchylkou pár milionů let, je možný, že si to hnízdo postaví třeba ve vysoký trávě nebo tak," vymluvila.

Ten prostor, kde mohl něco podobného postavit na zemi a ještě se dvořit partnerce, tam byl. Nedaleko od té brány, naštěstí pro nás.

"Tess?" Joss pohotově vytočil číslo na telefonu.

Jen vyzváněl a nic dalšího. Prostým, jednolitým hlasem mu předem namluvený záznam řekl, že kontakt je nedostupný.

"Sakra. Nezvedá to," odfrkl si, rozrušeně přitom očima prohlédl nás oba.

"No do háje, tohle je teprve na hovno," procitl jsem. "Co teď, pánové?" Harl rozrušeně prohodila. Očima sjela po mě i po Jossovi, po obou s nedočkavým, rozrušeným výrazem.

Joss asi půl minuty postával bez hnutí s obličejem upřeným do země. Synapse v jeho mozku pracovaly na plné obrátky, člověk by to mohl skoro cítit, ale to se mi, myslel jsem si, zdálo.

"Má Peter pořád ten dron?" vyhrkl. "Jop. Určitě," přitakal jsem. "Paráda. Napadlo mě, jestli bych nemohl jít se po nich podívat a, až je najdu, zaúkolovat Petera, ať ho vypustí a ty ptáky najdeme. Problém je v tom, že máme tady jenom jednu zbraň a tu bych si chtěl vzít," přiznal barvu.

Rozmýšleli jsme se malou chvíli, hlavně proto, že mi Harl něco naznačovala předtím.

Jít na hnízdícího hypselornise beze zbraní bylo riskantní, ale situace nám toho nedovolila tolik, abychom měli ve všech věcech zcela jasno.

"Vem si jí a jdi. Čím dřív to budeš mít, tím dřív tu přestane bejt riziko. Takže to nezdržuj," sundal jsem vak a podal mu zbraň. Zásobník byl jenom jeden a bylo v něm pár nábojů, prozatím to ale stačilo.

"Díky, já... hned se postarám o to, abyste prostě... aby kleslo riziko pro vás dva, pro všechny," nesmělou, ale jasnou, hrdostí řekl.

Uložil zbraň do svého vaku, předtím pro jistotu vyndal zásobník.

"Já vím, že jo. Jinak bych ti tu zbraň nedal," zatvářil jsem se sebejistě. "Tahle vím, jak se nabíjí."

"No jasně," pousmál se při odchodu.

Pokračoval lesem dál, kde měla být fotopast. Mohl to mít na deset, možní i víc minut. My jsme se vydali opačnou stranou, zpátky směrem k místu, kde byla rozevřena brána do minulosti.

Museli jsme něco vymyslet, něco, jak ten objekt znovu rozevřít, abychom zpátky do pleistocénu protlačili zbývající uprchlíky.

"Co jsi mi chtěla říct?" nedlouho od rozdělení jsem polohlasně řekl. "Funguje to," polohlasně mi odpověděla.

Zastavili jsme se. Vedle nás bujelo mlází.

"Co jako?" nejdřív jsem se orientoval.

Okamžik, malou chvíli mi trvalo, než mi to došlo.

"Myslíš ty... ty věci? Ty 'schopnosti'?" rozladilo mě to. "Jo, jo. Přinutila jsem megalochelys se otočit zpátky a dostat jí z dohledu. Sama, ale zamotala se mi hlava a to fakt dost. Teď možná, ne tak hodně, já... prostě se mi to povedlo," vyhrkla skoro tak nadšeně jako prvňák po přečtení správného výsledku matematického příkladu.

Zneklidnilo mě to. Možná jsem trochu žárlil, možná ano. Za poslední tři dny od chvíle setkání s jurským obdobím jsem totiž na sobě nepozoroval, že by se něco podobného vrátilo do mého těla, nervů a svalů. Takže, ve chvíli, kdy se jí to povedlo, jsem možná byl rozrušený z tohoto, ale zároveň ve mně převážil strach. Bál jsem se o ní v tu dobu, protože jsem jí dosud měl jenom za křehkou dívku a milovaného člověka. Dvě skutečnosti, použití nějakých divných schopností a tahle má utkvělá přestava, si protiřečily a to byl v tu chvíli i můj kámen úrazu.

"Jseš si na sto procent jistá? Vážně jseš si jistá, že jsi cítila to samý jako předtím?" tiše jsem polkl a pokračoval.

Z jejích očí jsem poznal, že tenhle podezřívavý tón se jí nelíbil. Byla šťastná, že to mohla dokázat, těhle věcí si vážila nesmírnou měrou, ale zároveň mi bylo jasné, že tohle jí zklamalo.

"Co je? Tobě to vadí?" klesla níž s hlasem. "Ne, ne... jenom... nechci aby se ti něco stalo a nevíme, co to je schopnosti. To chci říct," zahrál jsem to na jinou stranu.

Poznala to. Znovu. Něco modrého se jí zalesklo už v takhle nádherně modrých očích.

"Koukni se, já... nevím, co to je, stejně jako ty, ale nijak nám to neubližuje-" začala znovu. "Zatím. Zatím to nevíme, jestli nám to neubližuje," utnul jsem jí. "Tím spíš bysme to měli zjistit, co to je. Nebo myslíš, že ne, snad?" lehce se proti tomu ohradila. "Ne, nebo... do háje, zasloužilo by si to možná něco, ale ne za tuhle cenu. Ne, pokud tě to může ohrozit... nebo kohokoliv dalšího," postavil jsem se za svůj názor.

Tohle jí asi zklamalo ještě víc, ale chápala to. Byl jsem si tím jistý, radilo mi to jako šestý smysl.

"Takže tím vlastně říkáš, že s tím mám přestat? Hledat, co to je?" zatvrdila se. "Ne, chci říct, že bysme měli počkat, dokud nebude vhodná chvíle," stál jsem si za tím.

Měla obdivuhodnou schopnost uznat dvě protichůdné skutečnosti. Vždycky byla ale trochu paličatá, trochu víc.

Věděla, že mám pravdu, ale zároveň i věděla, že jsou věci, ve kterých se mýlím. Nebyla vždycky taková, byly doby, kdy by se jen tak nehádala s někým, ke komu chovala city, hluboké city, ale poslední dva roky nás změnily. Všechny nás změnily. Udělaly z ní její lepší já, ale stejně jenom probudily to, co v ní existovalo předtím. Sebevědomí, úctu k sobě samotné, uvědomnění.

Jen zklamaně zklopila pohled a kráčela směrem, kterým jsme se rozešli původně.

"Počkej, já jsem... já jenom nechci, aby sis ublížila. Toť vše," chytl jsem její paži. "Ale já jsem v pohodě. Jo, udělalo se mi trochu špatně, zamotala se mi hlava, ale jinak jsem v pohodě. Taky se toho bojím, ale...," pokračovala. "Ale?" navázal jsem. "Já nevím... zajímá mě to prostě. Tak tomu dej aspoň šanci. Nám dvěma jsi jí dal taky, tak to aspoň zkus," uzavřela to.

Zase měla pravdu, to jsem si musel přiznat. Jenže tohle nebylo dobré, v tu dobu určitě ne.

Pak už jsme jenom šli směrem k místu, kde ta brána objevila, oba dva mlčky a bez jediného slova.

Mýtina byla prázdná, žádná stopa po otevřené trhlině do minulosti. Vypadalo to tam, jako kdyby se nikdy neotevřela.

V okolí se také nic nepohybovalo, jen byla z druhé strany slyšet podrostem se prodírající Megalochelys.

"Co teď?" nadhodil jsem. "Já nevím, budeme čekat?" bagatelizovala. "Jakože, nic dalšího nám asi nezbejvá. Kruci, ale, i kdyby sem ty zvířata šly, stejně je ta brána pořád zavřená," konstatoval jsem. "Jenže... však je to trhlina v čase a prostoru. Brána, co protla světy od sebe vzdálený miliony let, takže co jí může otevřít? Sílu nebo schopnost, energii, má možná urychlovač v CERNu na tohle, ale ten tady, vcelku pochopitelně, nemáme," zaujatě pokračovala.

"Urychlovač částic těžko, ale něco na to musí působit - elektrika, kvantová teorie, magnetismus. Ten určitě, když ty brány přitahujou kov a kovový věci. A musí to fungovat i obráceně, když ty věci přitahujou kov nebo magnetický předměty," běhaly mi u toho vzpomínky na naše první setkání s těmi bránami," tak zároveň to musí fungovat i obráceně."

"Vždyť já vím, ale jaká je pravděpodobnost, že se to otevře znova? Možná fakt ležíme na magnetickým krbu, ale potřebujeme další podmínky k tomu, aby se to otevřelo," přešla k tomu, co jsem jí vysvětloval, než jsme se rozdělili dopoledne.

Má teorie byla, že Geisberg leží na magnetickém krbu nebo něčem takovém, obrovském ložisku kovové rudy, která, při správných podmínkách, může vyvolat něco jako výboj. Tenhle impuls potom rozevře hranici času a prostoru, při tom, že se ale začaly brány, jak jsme si mysleli, objevovat až v tuto chvíli, muselo to vyvolat něco jiného. Ojedinělého. Zároveň, původně jsem si myslel, že právě proto se teď ty brány začaly tak objevovat, muselo to být silné a vyvolávalo je to. Pořád to byla ale jenom letmá teorie. Měla mezery a ještě je bude mít.

"To nepopírám. Vůbec ne, takže musíme něco vymyslet," přitakal jsem.

Harl se šla porozhlédnout po mýtině, jejích okrajích, když mi zazvonil telefon. Byl to Joss. Volal kvůli tomu, že naším směrem vypustili ten dron, byl za pár okamžiků i slyšet.

Navigoval mě, taky řekl, že v místě té brány je něco jako tepelná stopa. Tetelící se vzduch, tepelná anomálie.

Mělo mi to něco naznačit.

Zatím, co jsme s Jossem volali, Harl obhlížela blízké křoviny a nízký lesík táhnoucí se po západní straně mýtiny. Něco se jí tam nezdálo, podezřelé zvuky se tamodtud ozývaly už při našem příchodu, ale teď zesílily. Buď to něco vědělo o naší přítomnosti nebo mělo jiný podnět, na něhož začalo reagovat.

Harl si toho moc nevšímala, obcházela kraj mýtiny hlavně proto, že jsme se chytli.

S podivem, na tyhle věci jsme reagovali většinou podobně tím, že jsme radši jeden s druhým nemluvili. Bylo to tak lepší.

"Je tam něco dalšího, hned kus vedle a blíží se to k vám," Joss najednou vyhrkl. Jeho hlas zrázněl a zrychlil se.

"Kde jako? Odkud to jde?!" začal jsem se nervózně rozhlížet po okolí. "Severozápad... západním směrem," bylo slyšet, že se dal do kroku. "Paráda a od směru, kterým koukám, je to jak daleko?" nervozita mi projela tělem. "Ehmm... otoč se o devadesát stupňů doleva," navigoval. "Jsem... Kruci," položil jsem to a poklusem se rozeběhl na kraj mýtiny.

"Počkej, je to tam... dvakrát," dořekl do hovoru. To jsem už neslyšel.

"Harl! Harl! Běž, běž pryč! Je to tady, ta samice sem běží zpátky!" volal jsem za běhu.

Harleen pozvedla hlavu, trhla s ní směrem, odkud přicházel šramot ve větvích a to jsem zrychlil v běhu. Utíkal jsem, co to šlo, ale bylo už pozdě.

Samice se vyřítila z lesního chroští a vrhla se směrem proti ní. Rozevřela ptačí zobák, vydala táhlý skřek polekáním a vyskočila z větví, tlama se jí leskla keratinem.

"Sakra!" zařval jsem a ztrhl Harleen na zem.

Samice hypselornise ještě víc polekala zaskřehotala a vběhla směrem na mýtinu.

"Proboha," vydechl jsem. Opíral jsem se v poloze kliku, Harl ležela podemnou a zírali jsme na sebe bez jediného slova.

"V pohodě?" vydechl jsem. "Jo, vcelku jo," vyjeveně se na mě koukala.

"Tohle je divný," pronesla s naplno rozevřenýma očima. "Bylo by ještě divnější, kdyby jsme spolu nechodili," oponoval jsem a svalil se do listí na bok.

Srazil jsem ruce a nohy k sobě, vyskočil jsem na ně a podal Harl ruku.

Šustění listů a lámání podrostu se znovu ozvalo a najednou se vyřítil rozzuřený samec, který si doslova prokopl cestu podrostem. Byl větší než kasuár a taky víc naštvaný.

Žlutou podlité oči, skřehotání a rohovitý hřeben nebyly nic oproti jeho úpornému skřehotu a nabroušenému zobáku s drápy. Vyřítil se tak rychle, že jsem nebyl schopný reagovat.

"To si zkus," Harleen zmodraly zornice a nastavila obě dlaně protkané modrými nitkami žil.

Hypselornis najednou přestal řvát, vletěl do vedlejší houštiny. Modř mu zbarvila žluté bělmo, protkávalo ho jako krajku. Ona se zatím zvedla a udržovala s jeho myslí kontakt, sledoval jsem, jak se svíjí v nervové agonii a začal znovu skřehotat. Znovu byl umlčen.

Ztichl jsem a sledoval to. Harleen se rozzářily oči a vypadalo to, že v nich běhají elektrické výbojky.

Bylo to silnější, než s Megalochelys, silnější a provázanější.

Vyvedla ho na polovinu mýtiny a najednou, možná to přes z očí tryskající energii neviděla, jsme oba stanuli před trhlinou do minulosti. Rozevřenou bránou v čase, kolem které se tetelil vzduch a hemžila se energie.

Pták z pliocénu sebou házel, trhal si z pernatého kabátu brka, ale nebylo mu to nic platné. Šílené bylo, jak by u toho ztichlý.

A najednou to přišlo. Harl škobrtla a přerušila se. Energie jí došla a ona upadla na zem v podobné agonii, kterou vláčela hypselornise zpátky do pleistocénu.

Seskočil jsem k ní a popadl jí do náruče, prsty jemně mou paži.

Tvor znovu ztratil kontrolu a probudilo se v něm uvězněné zvíře. Nebyl od nás daleko, rozeběhl se proti nám a rozeřval se. Instinktivně jsem zavřel oči a sevřel Harleen, co to šlo.

Ozval se výstřel, který směřoval k běžícím nohám hypselornise. Pták se zarazil a zpomalil.

Podívali jsme se, všichni tři aktéři, stejným směrem, kde stála Tess se zbraní, z jejíž hlavně se kouřilo. Za ní se tyčili Joss a Peter, který vzal dron a nahnal s jeho pomocí tvora zpátky k bráně, k trhlině.

Skřehotání toho tvora zesílilo, jak se k němu dron přiblížil, ale další výstřel samce donutil k ústupu. Pomohla mu, dost možná, i samice ozývající se z útrob spodního pleistocénu.

Jak hypselornis překonal hranici dvou a půl milionů let, ostatní přiběhli k nám.

"Co je jí? Co se stalo?" Joss impulzivně, bojovně pronesl. "Překvapil nás, ten samec a...," uvědomil jsem si, co je vlastně v sázce. "A?" Peter hned navázal. "A... trochu se praštila do hlavy, když jsme utíkali. Ještě... ještě, že jste přišli," vysoukal jsem z hrdla.

Tess sáhla Harleen na krk a čelo, za nějakou chvíli se probrala a byla v pořádku. V rámci možností.

Brána se během další půl hodiny od toho zavřela. Bezestop zmizelo okno do minulosti, v něm hypselornisové a megalochelys, tak záhadně, jako se objevilo.

"Tak... co teď?" Tess řekla s pohledem do místa po časoprostorové mezeře. "Půjdeme domů?" Peter znovu, s drobným úšklebkem, řekl. "Peteře," upozornil jsem ho. "Však já vím, já vím. Jenom jsem to zkusil," oponoval, bránil se.

"Vlastně to ale není tak špatnej nápad. Stejně tu nemůžeme nic dělat, nic dalšího, protože zmizela ta brána i všechny zvířata, co z ní vyšly," Harleen přitakala. Stiskli jsme si konečky prstů. "Snad všechny," pesimisticky jsem pokračoval. "Taky spíš doufám," přikývla. "No paráda, takže tu možná ještě něco běhá. Vedle obrovský želvy co dál? Obrovský hadi? Krokodýli? Nechám se podat," Joss se ušklíbl. "Hele, zbytek buď jsou tak malý zvířata, že je nevidíme a jsou nenápadný-" rozvinul jsem myšlenku. "Nebo tak velký, že bysme si jich dřív nebo pozdějc všimli," Harl do dokončila.

"To by šlo, pořád lepší než to, co tu běhalo," Joss přikývl nakonec. "Ale dávej si bacha, aby ti v noci něco nezničilo pokoj," uspokojeně jsem vydechl.

Peter nechal dron v oblasti a postupně jsme se rozutekli. Nejdřív Joss, Tess a Peter, potom já a Harleen.

Šli jsme ruku v ruce po cestě k jejímu domu, bylo půl šesté odpoledne a nebe začalo trochu ztrácet na barvě.

U branky jejího domu, tam, kde jsem ráno hledal klíč, jsme se zastavili a políbili jsme se. Bylo to krásné, ale krátké.

"Kruci, takže... vážně to existuje. Ty schopnosti, vážně to ovládáš," konstatoval jsem. "Vypadá to tak, ale sám jsi viděl, že-" nedokončila větu. "Že tě to zmáhá. Vysává," dořekl jsem.

"Ne," odstrčila mi jemně ruku, kterou jsem jí dával k tváři. "Ne, já... chci to zkoušet, dokud to nepůjde ovládnout úplně."

Znal jsem výraz, který nahodila, plný soucitu a vědění, o kterém si myslela, že mi ho může předat někdy v budoucnu. Slitování. Možná víc, než to.

"Musíš mě to naučit. Ale chci na tebe dohlížet, dávat na tebe pozor. Někdo musí," slevil jsem ze svých požadavků. Políbil jsem ji na čelo a objali jsme se.

Uvnitř jsem si ale původní názor zachoval.

...

"Tess, počkej," Peter se ji snažil zastavit od její rázné chůze. "Nasral jsi mě a podělal jsi to. Ty víš, že tohle na mě nefunguje," zarazila ho. "Snažím se ti to akorát vysvětlit, chápeš?" trochu jí stiskl paži.

Procházeli městem, blízko místa, kde se jejich cesty museli rozdělit, pokud jeden druhého nechtěl domů doprovázet.

Geistberg žil pozdním odpolednem, čile pracoval a pohyboval se pilně jako mraveniště. Slunce pražilo, dusno, teplo rostly.

"Ne. Nechápu. Mohlo se něco stát a tys nic neudělal," odřekla mu. "Však ty taky ne-" ihned ho přerušila. "Kvůli tobě." Peter zůstal stát jako opařený.

"Mě by bylo jedno, že jsme šli tím lesem, tam do toho, toho... prostě tam. Ale mohl jsi něco udělat, mohli jsme něco udělat. Dneska se nemuselo nic stát a o to mi jde," vysvětlila mu ne tak impulzivně.

"Tess, počkej, já-" nedořekl. "Promiň, ale ne. Uvidíme se zejtra. Čus," dodala a kvapně odešla.

Peter si teprve teď uvědomil důsledky toho, co způsobil. Důsledky, které ale zdaleka teď nebyly konečné.

Sklesle a sklíčeně chvilku stál na místě a potom odešel domů.

Večer, když už padla tma, si vzpomněl, že dron nechal na místě brány. Zavolal si ho zpátky se zapnutou termokamerou.

Automaticky, lezl už do postele, protože dron se otevřeným oknem vracel do pokoje. Vracel se tím samým oknem, do kterého ty dvě velké rudé oči koukaly.