Aegirocassis
Konec kambrického období poznamenalo menší vymírání, které připravilo o život a další existenci několik skupin tehdy docela úspěšných organismů a pravděpodobně i poslední zbytky bývalé ediakarské fauny, a také výrazně oslabilo do té doby čeledi se silnou pozicí v ekosystémech a potravních řetězcích. Šlo i o třídu Dinocaridida, ve které se do té doby nacházeli přední velcí živočichové a vrcholoví dravci kamrbrických moří jako metr až dva metry dlouhý Anomalocaris, v následujícím ordoviku jim ale začali výrazně konkurovat vyspělejší masožraví členovci a také jiní velcí bezobratlí. Někteří příslušníci řádu Radiodonta, který byl této třídě podřízen, si tedy vyvinuli jinou potravní strategii umožňující přežití v novém světě plném nových evolučních směrů a Aegirocassis ("Aegirova helma") to poměrně dobře dokládá. Vyskytoval v někdejších mělkých mořích tvořících dnes Maroko, na počátku ordoviku tyto oblasti ležely na jižní polokouli a tvořily zatopené kontinentální šelfy Gondwanského superkontinentu, kde se živil zcela odlišně od velké většiny jeho příbuzných. Kdybychom se přenesli do oblasti jeho výskytu, tak by se nám naskytl poměrně zvláštní pohled na masivního živočicha bez vnitřní kostry opatřeného dlouhým "rostrem" a čtyřmi řadami chitinových trnů za hlavovou částí. Jenže pravá podivnost by začala s jeho dvěma dopředu čnějícími přívěsky a na nich uchycenými dlouhými vlákny, kterými sbíral drobné plovoucí organismy. Živil se tedy velmi podobnou potravou jako současní kosticovci (Mysticeti) nebo žraloci velrybí (Cetorhinus maximus), obrovský (Rhincodon typus) a také některé druhy daleko pozdějších mořských plazů (Morturneria seymourensis), ale k tomuto životnímu stylu využíval zcela odlišnou morfologii. Drobné členovce, možná i graptolity a zooplankton, zachytával pomocí vystrčení jeho keříčkovitých přívěsků před ústní otvor a po zachycení dostatečného množství potravy je složil k tlamě, kam kořist podal a pozřel ji (Van Roy et. al., 2015). Pokud je popis jeho krmení adekvátní k tomu, které skutečně před 480 miliony let praktikoval, tak jde potom také o zcela unikátní záležitost, protože není znám žádný další živočich živící se podobným stylem bez pomoci ústního otvoru jako takového. Vzhledem k tomu, že dosahoval délky až 2 metrů, i lehce přes, tak byl i značně těžký a tedy plaval pomaleji pro úsporu energie. Tím se také podobal současných kosticovcovitým kytovcům, až na jeho poněkud děsivý vzhled. Plaval potom pomocí segmentované zadní části těla, která měla výrazně jiný tvar útvarů pro plavání než u jeho příbuzných. Jeho fosilie se v hornině zachovala trojrozměrně, což paleontologům udělalo velmi dobrou představu o podobě jeho těla v době života. Tradiční zobrazení velkých radiodontů s pouze jednou řadou velkých postranních laloků tedy v tento okamžik začalo pokulhávat, protože se zdá, že přestože primární roli při pohybu zastávaly skutečně velké laloky (dorzální), tak ty spodní (versální) ještě stále nezanikly. Aegirocassis je stále ještě vlastní a naopak byly silné a výrazné, což zároveň mění i dosavadní představu o evoluci celé třídy dinocarididů a příbuzných klepítkatců (Chelicerata), ale má menší dopad i na členovce obecně. Vývoj jejich končetin z laloků tedy nejspíš nebyl podmíněn v jejich vývojovém směru jednotně, ale šlo o proces evoluce postupné ztráty dorzálních laloků, což vedlo k vývoji článkovitých končetin. Anomalokaridi a hurdiidi touto změnou, stejně jako příslušníci celé třídy, ještě neprošli (viz Van Roy et. al.; Perkins, 2015). Podporují ale stanovisko o společném předku členovců, želvušek (Tardigrada) a drápkovců (Onychophora).
Navzdory tomu, že tento živočich byl až 2 metry dlouhý, pohybově nepříliš rychlý a v mělčinách dobře viditelný, tak mu pravděpodobně nehrozilo velké nebezpečí od ostatních živočichů v jeho sousedství. Ve stejně starých vrstvách se totiž neobjevují jeho masožraví příbuzní a špatně prokazatelní jsou z tohoto období i první eurypteridi (Eurypterida) a velcí masožraví hlavonožci. Na lagerstätte Fezouata v Maroku navíc po podobných masožravcích dosud nejsou prokazatelné fosilní zbytky ani v podobě ichnofosilií nebo fragmentů jejich vnějších koster.
Přestože je pro ordovik Aegirocassis zatím unikátní, pro třídu Dinocaridida je nejspíš až druhý prokázaný zástupce živící se pomocí filtrování drobných mikroorganismů. Tím prvním je druh Tamisiocaris borealis ze souvrství Buen z Grónska o stáří přibližně 521 až 514 milionů let, ze kterého známe pouze nekompletní fosilie hlavových přívěsků (Vinther et. al., 2014). Marocký druh je ale z hlediska zachovalosti kompletnější a lépe zdokumentovaný, čímž poskytuje hodnotnější pohled na celou problematiku. Dá se ale říct, že patrně i v průběhu kambria se objevily oblasti výhodné pro evoluci dinokarididů živících se filtrací vody, ale rapidně se podmínky pro ně zlepšily až v ordoviku (viz Van Roy et. al.). Jde ale o dosud největšího objeveného živočicha své doby a také prvního známého živočicha živícího se pouze za pomoci filtrace.
Je dobré zmínit i poměrně důležité naleziště Fezouata, ve kterém byly dosud všechny exempláře tohoto druhu objeveny. Jde o sedimentární výchozy s velmi dobrým zachováním zdejších fosilií (mezi něž patří i kroužkovci, příbuzní dnešních drápkovců, živočišné houby, svijonožci, mořští členovci i další bezobratlí), které obsahují široký ekosystém bezobratlých krátce po konci kambria. Aegirocassis byl mezi nimi zdaleka největší, veškeré jeho exempláře byly nalezeny na jediné lokalitě Jbel Tigzigzaoune až na několik kusých fosilií. Jeho druhové jméno bylo po korektuře krátce po popisu (Van Roy et. al., 2015) změněno z původního benmoulae na benmoulai a odkazuje na objevitele samotného souvrství Mohameda Bena Moulu.
Naleziště: lagerstätte Fezouata - Maroko Biotop: Mělká šelfová moře s dostatkem planktonu
Druh: A. benmoulai Váha: neznámá, pravděpodobně v rozmezí 40-200 kg
Strava: Zooplankton, drobní bezobratlí Význam: "Aegirova helma" dle severského mořského boha a rostra na hlavové části
Doba: stupeň Tremadocian až Floian (?), před 480-470 (?) mil. l. | Sok: Pravděpodobně žádný
Délka: 2-2,1 m Zařazení: Animalia, Panarthropoda, Euarthropoda, Dinocaridida,
Popsán: Van Roy et. al., 2015 Radiodonta, Hurdiidae
Výška: zanedbatelná, v nejvyšším bodě asi 0,35-0,45 m Synonyma: Žádná
Zdroje snímků a rekonstrukcí:
Seznam použité literatury a zdrojů:
- Perkins, S. (2015-03-11). "Newly discovered sea creature was once the largest animal on Earth".
- Van Roy, Peter; Daley, Allison C.; Briggs, Derek E. G. (2015). "Anomalocaridid trunk limb homology revealed by a giant filter-feeder with paired flaps". Nature. 522 (Pt. 7554): str. 77-80.
- Van Roy, Peter; Briggs, Derek E. G.; Gaines, Robert R. (2015). "The Fezouata fossils of Morocco; an extraordinary record of marine life in the Early Ordovician". Journal of the Geological Society. 172 (Pt. 5): str. 2015-2017.
- Jakob Vinther; Martin Stein; Nicholas R. Longrich & David A. T. Harper (2014). "A suspension-feeding anomalocarid from the Early Cambrian". Nature. 507 (Pt. 7493): str. 496-499.