Arganaceras
Po pozdně permských pevninách se pohybovaly dvě velké konkurenceschopné skupiny suchozemských obratlovců, předních velkých býložravců geologické série lopingu a mladšího guadalupu až do velkého permského vymírání, a nebyli to nikdo jiní než dicynodonti a pareiasauři (Pareiasauria) vyskytující se především v jižní a východní Africe, východní Evropě a Číně. Oproti dicynodontům byli tedy ve značné geografické nevýhodě, co se týče rozsahu obývaných a dosud zdokumentovaných území, ale tu kompenzovali početností v rámci druhů a rodů ve výše jmenovaných částech světa. Několik posledních dekád také ukázalo, že tito mnohdy masivní býložravci byli rozšíření třeba ještě v Brazílii, Polsku, Skotsku, Nigeru nebo Maroku a po západní straně zdejšího budoucího pohoří Atlas se procházel tento Arganaceras ("Roh od (města) Argana") připomínající svou podsaditou postavou a rohem na lebce současné nosorožce. Na poměry jeho příbuzných šlo o malého až středně velkého býložravce, který mohl při erodujícím se Centrálním pangejském pohoří putovat ve stádech nebo malých skupinách hlavně pro svou obranu. Podle všeho nevlastnil tak silné brnění v podobě kostečných cvočků nebo zkostnatělých šupin, při délce 2 metry a omezeným možnostem pohybu mohl být snadnou kořistí pro gorgonopsidy žijící ve stejné oblasti. Jeho kostěný roh byl tedy asi nejlepší aktivní obranou proti dravcům podobného kalibru, čněl na lebce před očima a jeho kostěná základna byla silná - keratinová pochva tedy mohla roh prodloužit a zmohutnit. Rozšířená zadní část lebky, lícní kosti, tvořily drobný límec ne nepodobný některým menším ceratopsidům z pozdější jury a křídy, navíc poskytovaly prostor pro uchycení dalšího množství hrotů kožního původu. Zvíře tak mohlo zaživa působit docela děsivě, protože s takovým množstvím hrotů a výčnělků mohlo silně připomínat severoamerického ropušníka texaského (Phrynosoma cornutum), jen asi sedmnáctkrát většího, zavalitějšího a možná také o něco nevrlejšího. Z hlediska ekologie ale šlo spíše o obdobu divokých koz nebo paovcí hřivnatých (Ammotragus lervia), protože obýval střídavě vlhké lesy a jeho roh mohl sloužit i k mezidruhovým soubojům mezi samci v době říje. Pravděpodobně se také nemusel příliš starat o dostatek potravy, protože se areál jeho výskytu nacházel v oblasti, kam dopadaly permské monzuny obrovských rozměrů z moře Paleotethys. Jejich hlavní dopad se nacházel na jižní straně pohoří, vláha přinášela i dostatek vodních zdrojů a vegetace. Oproti permským ekosystémům většiny území pangejského superkontinentu tedy nešlo o tak nehostinné místo, ale bohužel není tak dobře zmapované jako některé oblasti podobného stáří, kterými jsou například geologická superskupina Karoo, souvrství Agadez nebo některé oblasti východní Evropy. Na druhou stranu šlo i o jevy vyskytující se v nepravidelných intervalech, ale na tuto skutečnost se už zdejší fauna dokázala určitým způsobem zvyknout. Arganaceras se živil nízko rostoucí vegetací jako primitivními cykasy, jehličnany a nahosemennými rostlinami, které drtil v čelistech s oblými zuby a na jejich trávení mohly napomoct i gastrolity v žaludku. Pareiasauři pravděpodobně také sbírali tyto oblázky jako později dinosauři, býložraví ptáci nebo krokodýli, ale nejsou k tomu hmatatelné důkazy a je to pouze dlouho teoretizovaný předpoklad. Výše zmíněné kratší končetiny byly vpředu v rozkročeném až polorozkročeném postoji, zatímco zadní byly spíše pod tělem. Široké tlapy s tupými drápy rozložily váhu živočicha rovnoměrně i ve vlhké půdě, ale k útěku se příliš nehodily a tomu napomáhal i robustní hrudník a břicho.
Souvrství Ikakern, ve kterém se Arganaceras vyskytuje v jeho svrchních i spodních vrstvách, zachycuje asi pět milionů let geologického času pozdního permu, celkově spadá do skupiny Argana v pánvi Argana v západním Maroku a její vrstvy sahají až do svrchního triasu (souvrství Timezgadiouine). Každopádně sedimenty před koncem permu zachycují patrně docela vlhké ekosystémy, ze kterých známe pouze zlomek jejich původních obyvatel, a naznačují to fosilie poměrně specifických a na vodu vázaných obojživelníků - posledních lepospondylů z druhu Diplocaulus minimus. Podle všeho tu tedy muselo být specifické prostředí pro přežití podobných živočichů, čímž se nabízí hypotéza o existenci pro perm velmi netypického prostředí, které se do velké míry podobalo staršímu karbonu. Mimo nich odsud pocházejí fosilie kaptorhinida rodu Acrodenta a oprávněný je také předpoklad výskytu velkých gorgonopsidů, které v této oblasti zpodobňují některé rekonstrukce.
Naleziště: souvrství Ikakern - Maroko Biotop: Sezónně velmi vlhké lesy
Druh: A. vacanti Váha: zhruba 200-250 kg
Strava: Nižší rostliny, převážně nahosemenné Význam: "Roh od (města) Argana" dle města blízko nálezu
Doba: stupeň Capitanian až Wuchiapingian, před asi 260,4-254,5 mil. l. Sok: Gorgonopsidi, potažmo jiní synapsidi
Délka: 2 m, lebka okolo 34 cm Zařazení: Reptilia, Parareptilia, Procolophonomorpha,
Popsán: Jalil & Janvier, 2005 Ankyramorpha, Pareiasauria, Pareiasauridae
Výška: mezi 75-80 cm Synonyma: Žádná
Zdroje snímků a rekonstrukcí:
Seznam použité literatury a internetových zdrojů:
Jalil, Nour-Eddine; Janvier, Phillipe (2005). "The Late Permian pareiasaurs (Amniota, Parareptilia) from the Argana Basin, Morocco". Geodiversitas. 27 (Pt. 1): str. 35-123.