Dokázal by Velociraptor vzít za kliku?

Určitě si každý z nás pamatuje tu scénu, když v Jurském parku vlétla dvojice strašlivých inteligentních velociraptorů a snažila se pomocí svých vynikajících smyslů se snažili najít svou lidskou kořist. Snad ještě strašnější bylo, když se ti samí tvorové pokoušeli dostat do počítačové centrály, a jeden z nich začal tahat za kliku stejně tak jako člověk. Téměř lidsky. Jenže je tato vize skutečně pravdivá? Dokázal by opeřený tvor velký jako krocan skutečně otevřít dveře klikou, kdyby v křídě na nějaké narazil?

Samozřejmně ve většině seriozních vědeckých publikací nalezneme jednoduchou, avšak poměrně smutnou odpověď. Podle všeho ne. Většinou, což je však pravda v tom ohledu, že dozajita nedosahovali takové inteligence jako primáti nebo delfíni, se dozvídame, že Michael Crichton dozajista přemrštil inteligenci "svých" velociraptorů z románu. Měli bychom se ale spíše ptát, zda ji skutečně nadsadil nebo do jaké míry? Dinosaury bychom měli srovnávat jinak, mnohem více s dnešními ptáky než ostatními živočichy a podle toho se následně řídit v ohledech teoretického zkoumání jejich etologie, behaviorálního chování nebo úlohy v ekosystémech. Kam nás tedy tato cesta zavede?

Srovnávací analýzy paleontologa Lawrence Witmera z University of Ohio ukazují, že Velociraptor měl mozek o přibližně stejné velikosti jako dnešní draví ptáci jako orli (Accipitridae) nebo sokoli (Falconidae). Ostatně s těmi také toto zvíře srovnává. Velké oční laloky a také sklerotikální prstenec naznačují dobré vidění i v noci, tehdy klesaly teploty na mnohem příjemnější úroveň, což podporuje mnohem lepší vnímání veškerých podnětů. Pro dešifrování informací tak sloužilo velké tectum, což je část středního mozku sloužící k rozřešení okolních vjemů, zvláštně u přívodu očních nervů. Širším slova smyslem můžeme konstatovat, že lepší vidění a vnímání mají především inteligentní živočichové. Je tak nad míru jasné, že velociraptor byl účinný lovec s mnohem lepšími schopnostmi, než jeho méně vyvinutí příbuzní jako například primitivní maniraptorani. Ovšem při těchto loveckých atributech srovnatelných s moderními šelmami nebo dravými ptáky se musíme ptát, jaké byly mentální schopnosti zvířete.

Přibližná rekonstrukce rodu Dromaeosaurus, což byl vzdálený příbuzný velociraptora žijící zhruba ve stejné době jako tento mongolský zabiják. Kam až mohly zajít mentální schopnosti těchto zvířat? Kredit: Fred Wierum

Sokolové dokáží při lovu skvěle kooridovat své pohyby díky komunikaci, používají rozdílné signály pro rozdílné situace. Například lovecká taktika skupiny sokolů jsou většinou tři zvířata, dva útočníci a jeden "zadák" hlídající únikovou trasu zvířete za předpokladu, že poběží stejnou cestou zpátky. Svědčí to o jistých vyvinutějších loveckých schopnostech. V jejich mozku jsou tak zakódovány různé zprávy a pokud něco takového vlastnil i velociraptor, začíná se nám rýsovat obraz velmi inteligentního tvora. Není tak důvod se nedomívat, že tato zvířata dokázala účinně plánovat pasti, kam naháněla své oběti. Díky tomu mohli velociraptoři účinně nahánět svou kořist přímo tam, kam chtěli, sledovat její reakce při útoku a vyvozování různých důsledků pro další strategii a postup při lovu. Znamenalo by to tak snad i to, že by mohli napadnou "bezbranného" ceratopsida rodu Protoceratops, téměř ho zabít či znehybnit tak, aby mu přišli na pomoc jeho druhové a oni napadli i je? I to, dle mého uvážení, není až tak nepravděpodobné. Stačilo by pouze to, aby velociraptor s dobře vyvinutými smysly  odhadl situaci podle počtu jedinců. To by dokázal odvodit díky skvělému vidění, které bylo již zmíněno výše, a díky zapamatování informací u prvního napadeného kusu (řekněme jakési "volavky") a podobně postupovat i dalších podobných kusů. Ty by zřejmně dokázali také rozeznat. Sokoli i většina dalších dravců se sdržují do párů, které spolu zůstávají. Se všemi podobnostmi inteligence i mozku se dá předpokládat, že podobně to mohlo být nejen u velociraptora, ale i u jiných dromeosaurů. Za těchto podmínek se dá předpokládat stejné (či opravdu velmi podobné) sociální chování u těchto tvorů včetně hnízdění, namlouvacích rituálů nebo jiných etologických rysů.

Ještě lepší výsledky má většina troodontidů (Troodontidae), kteří spolu s dromaeosauridy patří do kladu Eumaniraptora a do diskutabilní skupiny Deinonychosauria, kteří mnohdy vykazují nadprůměrně dobré výsledky v encefalizačním kvocientu (mezi potvrzenými dospělými neptačími dinosaury má nejvyšší hodnotu druh Troodon formosus s hodnotou 6,48 EQ vůči stejně velkému krokodýlu). Nejvyšší hodnotu pak má dromeosaurid rodu Bambiraptor s hodnotou 12,5-13,8 EQ vůči dnešnímu krokodýlu, tudíž 1,2-1,4 EQ vůči dnešním ptákům. V tomto rozpětí se pak druhy dromeosauridů a troodontidů pohybují na úctyhodných hodnotých 5,5-8,6 EQ vůči krokodýlům, což je úžasné. Dosahují tak inteligence většiny ptáků i nižších savců, což výrazně přibližuje možnost jistého abstraktního myšlení.

Srpodrápý Velociraptor mongoliensis byl jedním z nejinteligentnějších druhů dinosaurů vůbec. Zda však dokázal otevřít klikou dveře je nadále otázkou. Kredit: Fabio Pastori

Kupodivu poslední desetiletí přinesly jasného důkazy abstraktního myšlení u některých druhů ptačích dinosaurů jako vran z čeledi Corvidae nebo papoušků z čeledi Nestoridae, kteří dokážou vyrábět jednoduché nástroje. Například tyto novokaledonské vrány dokáží vyrobit jednoduché nástroje, kterými si pomáhají při hledání potravy. Přitom tato forma abstrakce byla původně přisuzována pouze lidoopům a člověku, rozšiřuje tak možnost vývoje podobného způsobu myšlení u i neptačích dinosaurů dosahujících stejných výsledků EQ. Vzhledem k tomu, že už nemají funkční prsty předních končetin, výrobu vykonávají zadními končetinami. Další úžasný důkaz toho, že by možná velociraptor skutečně otevřel dveře pomocí klasické kliky, je téměř na dosah. Příslušníci skupiny Maniraptora totiž měli částečně protistojné prsty předních končetiny. Ačkoliv by to nestačilo, protože na konci křídy ještě nebyly tyto adaptace tak vyvinuté, na vytváření zbraní, rozhodně by to mohlo stačit na uchopení například malého savce, ještěrky a možná i hození kamene. K tomu musíme přidat ještě určitou schopnost komplexně řešit i složitější problémy, kterou podle všeho sdíleli i mnozí deinonychosauři.

Závěrem musím konstatovat, že dle všech srovnávacích testů se současnými ptáky, se dá vyvodit, že dromeosauridé nejspíše nedosahovali takových mentálních schopností jako je to popsáno v románu Roberta Bakkera Červený Raptor (Raptor Red), ale s největší pravděpodobností dosahovali stejných schopností jako mnozí inteligentní ptáci. Jejich mozky dokázaly komplexně řešit i těžší problémy takové obtížnosti jako je otevírání klik a spolu s částečně protistojným prstem by dozajista mnohé z nich vyřešili. Mám tedy za to, že pokud bych se například před podrážděným zástupcem rodu Deinonychus ukryl v nezamčené místnosti, s největší pravděpodobností bych nebyl v žádném případě v bezpečí.