Draci a princezny

Jitro pátého srpna bylo jen o málo chladnější, než předešlá noc. Les, severozápadně od města, se probouzel rozvážnými pohyby ze své letargie s tím, jak sluneční kotouč stoupal po obloze. Ptáci začali znovu zpívat ve větvích a korunách, jen sovy se chýlily zpět do dutin stromů, po kmenech se proháněly veverky a vše působilo nanejvýš harmonicky a přirozeně. Ten dojem dotvářel i zurčící potůček, taková menší říčka, co se táhla lesní nivou.

Strakapoud se ozval.

Dudek, tu kvíčala, tu kos.

Ptáci.

Ta úžasná stvoření, která celé ráno pátého srpna roku 2015 oživovala v tom lese na severozápadě.

Na orosenou větev jednoho velkého buku právě usedl ten drobný kos, chystajíc se zpívat, napjal své hlasivky a hrdélko. Z jeho černého prachového peří odpadlo pát drobných kapek rosy. Vyludil první tón.

Motorová pila začala ječet.

Silný rachot kosa dost rozrušil, radši odlétl někam do hlubin zeleného podrostu. Idyla pro toto ráno skončila. Rozplynula se stejně jako ranní mlha, která se na chvíli nad lesem vznášela.

Kůrovcová kalamita měla přijít až další rok, což tehdy nikdo nemohl vědět, ale už tenkrát se kolem Geistburgu začaly objevovat hnědá až rudá místa. Především směrem k  a  a potom kolem Trudinova, na severu města, začal les hynout. Nebýt těch enviromentalistů, v čele s panem Radowskim, tak by to vypadalo daleko hůř.

Začalo se kácet. Jako právě ten den.

Stroj se kovovými zuby hned zahryzl do kůry a projížděl krz ní hlouběji jako máslem, pořád přitom vydával otřesný ostrý zvuk odhánějící snad všechno živé v okolí.

Dva dřevorubci stáli mezi změtí mladičkých stromů a nevysokých alejí.

"Kurva."

Se slovem padl i kmen.

"Kolik jich tu je?" zeptal se ten, co právě uřezával další kmen. Na chvilku vypnul pilu a odložil ji. Rukavicí si zpod nosu setřel piliny. Po krku se mu válely plácačky vycházející zpod helmy.

"Ještě pět, támhle, tady a ještě támhleten jeden," odpověděl mu druhý a ukazoval na nízké stromky. Byly na nich značky.

Když už nic jiného, nebylo jim při práci takové horko takhle časněji ráno. Byl i klid. Poprvé za pár dní padla taková výrazná rosa jako dnes.

"Sluníčkáři podělaný," zasyčel jeden z nich.

"Ochránci přírody," poupravil ho druhý hořce.

"A nás chránit... na to se kašle."

"Od práce? Co tě žere. Od tý se neuchráníš, prosím tě. A prachy potřebuje každej."

"To teda... fajn. Ale, že bych z toho byl nadšenej? Ani za hovno. Kůrovce jsme tady neměli... no minimálně dvacet let. A najednou," pila se znovu pevně zahryzla," tady má bejt v těch stromech."

Druhý odpochodoval k náklaďáku na cestě, který měl na korbě hydraulické rameno.

"Oni to nevědej, Honzíku," skoro ho konejšil druhý. Bral to s větším nadhledem.

"Právě!" zvýšil hlas," Oni to ještě ani nevěděj."

Strom dopadl na zem a jeho dřevo, ztrouchnivělé třísky se rozlétly do okolí. Staré duté kousky kmene. Jan do nich hrábl rukama, hrubými prsty skrytými v rukavicích.

"Hovno kůrovec, ale dřevokazný houby. Tohle tu už bylo."

Kovové rameno sevřelo další kmen a naložilo ho do zásoby dalších na korbě. Stroj hučel do celého lesa. Více ptáků z okolí opustilo stromy a větve, odlétlo.

"Láďo, pojď sem," pokřivil zrak při pohledu na podivně vypadající ztrouchnivělé dřevo, které svíral v rukavici. "Co je tohleto za kulturu?"

"Proč tě to zajímá?" začal kráčet od burácejícího náklaďáku.

"Abych těm sluníčkářům mohl zatnout tipec. Říct, že kůrovec tu nebude dalších dvacet let," odřekl.

Láďa přišel k rozevřené dlani a uviděl dřevo nahnědlé, měděné barvy s množstvím dutinek a prorostlé houbou šedé barvy s přechodem do černa, tmavých skvrn. Ta houba byla zvláštní v tom, že se příliš nepodobala těm, které byly v Čechách běžné.

"Valsa? No... možná. Ale přijde mi to divný. Kluci si včera na těch dalších ničeho nevšimli?"

"Ne."

"To je ale problém... tuhle neznám. Lýkožrout to určitě není, ale divný to je... Počkej chvíli," odešel zpátky k běžícímu náklaďáku.

Zneklidnilo ho to, protože takovou plíseň ještě za svou praxi ve dřevařství nesetkal. Především ho zarazila ta rychlost, se kterou postupovala, protože první případy úhynu stromů byly ohlášeny teprve před necelými třemi týdny a to se jednalo o dva oddělené exempláře smrku a modřínu. Za tu dobu se jednalo právě o kůrovci jako hrozbě, ale tohle nečekal, že najde. Druhou věcí, která ho zneklidnila, byl vzhled té plísně. Jako dřevařský mykolog tuhle neznal.

Vrátil se a začal prohlížet kmeny.

Oba dřevorubci dostali tuhle práci příkazem shora, který přišel z ještě vyšších míst. Nikdo se na nic neptal, nikdo si nestěžoval, vše bylo předem nařízeno.

Honzík popošel k dalšímu stromu, vklíčeném v kapradinovém podrostu, a začal řezat dál.

Pila se zakousla. Horko stoupalo do ovzduší.

Jakmile se stroj začal prohryzávat, za pronikavého rachotu skrz kmen, podrost se pohnul. Honzík si toho nevšímal, byl příliš zabraný do pokácení celého stromu. Ozvalo se žuchnutí a na řetěz se namotalo něco lepkavého a vlhkého, na první pohled připomínajícího mízu.

Honzík to viděl, ale řezal dál.

Pila se prořízla ještě kousek a ocákla ho sprška teplé krve, která se rozletěla všude kolem.

Znenadání vypnul stroj, a upadl po zádech na zem.

Vytřeštil oči.

Vůbec ho neviděl, ani ho neslyšel. A přitom byl tak velký.

Celý podrost se vzedmul a to, co vypadalo jako zelený podrost s černými stužkami pod sebou, náhle změnilo barvu na tmavě zelenou se žlutým světlým spodkem na dvou masivních nohách s velkými, tříprstými spáry. Vzedmulo se to do skorem tří metrů, měnilo to přitom barvu jako obrovský chameleon. Jen daleko, daleko hrozivější.

Vteřinu na to to vycenilo zakrvácené, zjizvené pysky a vyludilo to ze svého hrdla pronikavý, přesto ztišený řev.

Znělo to, jako když syčí aligátor.

Všechno to trvalo pár vteřin.

Smekl se po zemi, natáhnul se pro pilu, ale, než ji sevřel, tak už ho ten predátor držel za nohy, které mu sevřel půlmetrovými čelistmi. On zařval bolestí, ale to zvíře ho nepustilo a ještě více se rozlítilo.

Náklaďák bežel tak hlasitě, že přes jeho rachot Láďa nic neslyšel - byl v kabině a volal z palubního telefonu.

Nohy mu to zvíře sevřelo tak silně, že mu jednu z nich urvalo pod kolenem a druhou natrhlo tak, že se její zbytek jen houpal na vazích. Masivně krvácel, brečel a řval bolestí.

Predátor byl na to, jak byl velký a nelítostný, velmi tichý.

Tělo mu upadlo na zem, on se pro něj sehnul mohutnou a dlouhou čelistí, když se mu zdálo, že se dočká dalšího útoku, a popadl ho vroubkatými zuby za levou stranu hrudi a sevřel ho. Cloumal s ním, házel ze strany na stranu, tělo se přestalo hýbat v tu chvíli. Zlomil mu vaz.

Mrtvolu odhodil.

Znovu pronikavě, bolestně a přitom imperativně zasyčel.

Láďa vylezl z kabiny. Strnul.

Predátor ho bedlivýma, žlutě podlitýma očima s kulatou rohovkou pozoroval. Velice naštvaně oddechoval, od nozder mu odlétávala pára a hlen.

Láďa nemohl uvěřit svým očím. Stálo před ním něco, co považoval za nemožné. Viděl to, jako viděl další motorovou pilu u jeho nohou. Proč ještě neútočí? napadlo ho. Ale neodpověděl si. Nechtěl čekat na chvíli, kdy se to stane. Rozklepaně polkl.

Mrkli na sebe.

Sehnul se, zvedl pilu, nastartoval ji, ale v tu chvíli ten predátor vyrazil jako blesk a rychlostí svého těla ho nabral na čumák a pilu odhodil stejně jako tělo. Zanechala mu další šrám na vrchu hlavy, mohutný a krvácející. Bolestivý.

Rozlíceně se na Láďu vrhl a trhal mu šaty i svaly. Po běžícím kamionu se rozstříkla horká krev obou dvou aktérů.

Skončilo to.

Predátor přemýšlel nad tím, co se vlastně právě teď stalo. Jak ho ta cizí dvounohá stvoření vyprovokovala k útoku, který sám ani nechtěl podniknout. Napadla ho ale první.

Okolí očichal, špičkou čelisti šťouchal do mrtvých těl. Neměl hlad, nepociťoval ho zatím.

Po chvíli zmizel zpátky v podrostu, lízajíc si rány, bolestivě syčející.

Mrtvoly ležely na svých místech. Pily byly napadrť, úplně tiché. Kos se v poklidu vrátil na místo, odkud předtím odlétl.

...

To samé ráno začalo poněkud rozmrzele.

Pamatuji se, že svítalo už o něco později, okolo tři čtvrtě na šest. Vstával jsem tak nějak v tu dobu, sice se převaloval v posteli, ale vstal. Hlavou se mi převalovaly ty podivné představy a vjemy, které jsem včerejší den zažil. Sen o Skotsku, o té tiché postavě, co tam byla se mnou, brnění v prstech i splněné tužby. Všechno se to motalo dohromady, podobalo se to byzancké mozaice, kterou vyrvali a zničili Osmané při pádu Konstantinopole. Nedávalo to přílišný smysl, když jsem se nad tím zamyslel.

Ale hlavním gró bylo, že ty věci, o kterých jsem předtím ve vší vážnosti teoretizoval, byly pravé. Byla to skutečnost, byla to realita, která se nedala popřít. Možná se také dala vysvětlit, ale na to jsme tehdy ještě nestačili.

Trhliny existovaly.

A toho bodu, že to víme všichni tři, jsem chtěl dosáhnout. Jen jsme potřebovali trochu pomoct, to mi bylo jasné hned potom. Zastírat, že jsem si to neuvědomil už při našem prvním setkání s neznámem, by nemělo smysl - bylo to dáno ale spíše mou lehkovážností a touhou svými myšlenkami a činy odčinit staré křivdy a sejmout ze sebe cejch, co jsem za ně, za svou hloupost a ješitnost, získal.

Byl jsem jako dítě. Jako hlupák. Ten den tehdy naštěstí jen v tomhle.

Vstal jsem a začal se chystat.

Sotva, co kostelní hodiny ukazovaly půl sedmé ráno, kdy se nad městem vznášel ještě lehký mlžný opar, už byly dveře kulturního centra ve Florentinicích, na severozápadě města, otevřeny. Vlastně se už všechny dívky musely dávno převléct do baletního trikotu a být připraveny k nástupu.

Spustily jemné tóny pianina.

 

 

Vyšla ven z těžkých prosklených dveří s pozlacenými madly. Zavřela oči s dlouhými řasami a oddechla. Musela si všechno znovu srovnat v hlavě, repetitivně a únavně. Pořád cítila bolest.

Rozevřela oči.

Promiň, že jsem to nestihnul na letiště. Příště tě čekat nenechám, stálo na transparentu, který jsem držel v rukou. Písmo se pak zmenšilo - Slibuju. A ještě poskočilo na menší - Vážně.

Můj výraz ve chvíli, kdy jsem postával mezi zaparkovanými auty na protější straně ulice, byl poněkud blažený.

Na napjaté tváři se jí objevil drobný, růžový, ale všeříkající úsměv. Pohledy se nám střetly.

Počkala, až se přes ulici prořítí auto, a potom poklidně a skoro nezaujatě mnou přítomností přešla až ke mně. Stála předemnou a, protože byla o půlku hlavy menší než já, musela pozvednout zrak. Drobně vyšpulila rty a přivřela modré duhovky. Přivřel jsem je také. Ruce založila na prsou, já ze svých položil transparent na předek nejbližšího auta a založil je také.

Mlčeli jsme a mlčky se pošťuchovali. Cítili jsme, jak si přehazujeme rozjívené myšlenky. Tohle nás bavilo snad odjakživa.

Po pár vteřinách jsem přestal.

"Že nás to pořád baví. Jsme jako děti."

Nepřestala.

"Protože pořád děti jsme. To bude možná ten problém," poukázala. "Pořád jsme děti."

"To není nemoc. A hlavně, rosteme z toho."

Usmála se široce. "Hlavně o sobě mluvíš, viď?" ironicky a pobaveně.

"Přesně," objel jsem jí rukama pas.

Nadskočila, jakoby jí projel mráz, a probudila se v ní ta drobná stydlivá holka, kterou byla ještě velmi nedávno. Přivřela oči, řasami zahmitala, a pousmála se.

"Jsem upocená," nesměle řekla.

Pousmál jsem se nad tím. "Vidíš to. To jsme dva. A taky neprotestuješ."

V ústraní raném prázdné ulice ve stínu řadových domů, dveře divadla byly směrem na jih, se její ruce svezly po mém trupu a pevně jsme se jeden ke druhému přivinuli. Dýchala i přes předchozí klid krapet zrychleně. Z boků jsem svou levačku svezl k její pravé tváři, bříšky prstů po ní jemně přejel a v tu chvíli jsme se konečně, po měsíci, znovu políbili. Neobyčejně zvláštní pocit.

Projelo mnou zvláštní, neobvyklé teplo. Ne tím, že jsme stáli na rozpálené ulici, ale zároveň jsem nedokázal určit, čím je to způsobeno. V prstech, v dlaních, všude se rozlévalo a bylo nevýslovně příjemné.

Tehdy... na lásku jsem přestal věřit už dávno, ale, jestli existovala, byla právě tímhle. To mi došlo.

Po těch dnech, kdy jsme stáli tváří v tvář smrti, jsem byl ještě raději, že jsem jí mohl držet v objetí, živou a zdravou. Cítit z ní sálající teplo do okolí. Když jsme s líbáním přestali, na několik vteřin jsem ji sevřel a hlavu jí položil na levé rameno. Přivoněl jsem k její kůži a poslouchal tlukot jejího srdce. Tlouklo rychle, pokud se pamatuji.

Svými štíhlými prsty mi stiskla záda a pas.

"Tohle s tebou udělal měsíc," skromně řekla.

"Nebo milion let. Na tom nezáleží jak dlouho, záleží jenom na tom, jakou to mělo hodnotu," pronesl jsem. "Cenu."

Při těch slovech mlčky souhlasila.

"Poeto," sykla pobaveně, ironicky.

Usmál jsem se. "Moc mi lichotíš. Až příliš moc."

Pustila mě, ve vší blaženosti, a chytla mi konečky prstů.

"Jsem ráda, že jsem zase zpátky. Že... však víš."

"Bojíš se, že tvůj táta tu má špehy, co tě hlídají, jestli někoho nemáš, a proto to nedořekneš? Na to je trochu pozdě, co bys řekla?" nadhodil jsem.

"Jseš hroznej," rozesmála se.

Sebral jsem transparent a dali jsme se ze řady stojících aut do kroku po Jiráskově ulici pryč od divadla k Obrazárně. Bylo ráno, nechodilo zde tolik lidí jako přes dopoledne, takže jsme měli dokonce i jisté soukromí jen ve dvou.

"Nepovídej. Připravuju se na večer."

"To jsme dva."

"Nezamlouvej to. Povídej, pokračuj," sykl jsem.

"Ne, ne," stydlivě odřekla. Nevěděl jsem, proč jí nezatěžuje mě políbit na ulici a přitom mi neříct, nevyznat cit slovy.

Nebylo by to poprvé, takže jsem si položil tu samou otázku jako už třikrát během první poloviny roku. Jako už poprvé, kdy jsme si vyšli a z toho únorového večera se zrodil náš vztah. Ne z jediného, pravda, ale datovali jsme do toho jeho počátek. Takže jsem nad tím, proč to nechce říct, začal přemýšlet počtvrté.

Ne, že by mě to rozhodilo.

Sevřela mi pevněji konečky prstů pravé ruky, podél které kráčela. "Chyběl jsi mi. Moc jsi mi chyběl." Její oči náhle daly její tváři takový zasněný výraz.

Opětoval jsem to. "Ty mě taky. Moc... moc."

Jak jsme kráčeli vedle sebe, přál jsem si, abychom mohli vlézt do nejbližší temné uličky a odtamtud utéct k ní nebo ke mně. Jakmile jsem okusil jen okraj toho, jakou cenu má lidský život, začal jsem si dělat mnohem větší obavy a starosti o to, jak by se naše životy mohly vyvíjet. V jednu chvíli jsem chtěl bláhově vše uspěchat, stihnout celý život, co před námi ležel. Nevěděl jsem tedy, jaký význam má někoho milovat. Vlastně jsme to ani jeden tehdy nevěděli. Ta chvíle ale měla brzy přijít a ukázat nám cosi, co jsme jeden před druhým schovávali a ani o tom nevěděli.

Odkrývali jsme se jeden před druhým jako kosti, které paleontologové čistili ještě zaražené v tvrdých horninách. Pro nás dva byla tahle paralela ideální.

Rozplýval se kolem nás čas.

"Komuna přišla o svojí nejzářivější perlu," nadhodil jsem.

"Ano, byla jsem tam, abych živila myšlenku Třetí internacionály," imperativně prohlásila. "Promiň,... vlastně já i táta, vlastník nadnárodní korporace."

"Tak ne," odmlčel jsem se. "Imperialistko."

Zeštíhlila oči, zastavila a vyplázla na mě půlku karafiátově červeného jazyka.

"Tohle mi taky chybělo," polohlasně jsem pronesl.

Dělali jsme si z toho legraci. Už když odjížděla jsem na tohle téma dělal narážky, od chvíle, kdy jsem vedle paleontologie projevil zájem o ty staré časy, kdy Paříž byla centrem západního, trochu učenějšího komunismu a socialismu. Měl jsem teorii, že, pokud se o tomhle jejímu otci zmínila, byla to další překážka se veřejně o našem vztahu před ním zmínit.

Přišlo mi to úsměvné.

"Povídej mi, co bylo. Jak se má Mona Lisa, Louvre a tak."

"Mona Lisa se pořád usmívá, Louvre pořád, kritici moderní architektury divte se, stojí. Co ti mám povídat? Celý dny v jednom pokoji, celý dny nuda. Jenom jsem četla, koukala na vršek Eiffelovky a učila se francouzštinu. Nuda," usmívala se.

"Ještě se vytahuje, jak má zajímavej život," poznamenal jsem úsměvně.

Hodila na mě ty její oči. "To jsme se zasmáli, teda. Spíš mi řekni, co se dělo tady. Co novýho a tak."

Ve chvíli, kdy to řekla, tak jsem tak trochu ztuhl. Pokračovali jsme skrz Strmou a Záleskou ulici k nadchodu přes rychlostní silnici, obešli jsme Obrazárnu a zastavili nerušeni v parku Rozárka západně odtamtud. Okraj města na západě nebyl daleko. Sedli jsme, ona po mé pravici.

"V kolik musíš bejt doma?" položil jsem hlavu na tu její, kterou opřela o mé rameno.

Zajela mi prsty dlaně pravé ruky. "Ještě půl hodiny."

"Půl hodiny? Za to se dá stihnout dost věcí," zvedly se mi koutky.

"Přesně - třeba mi říct, co se dělo za ten měsíc," nezapomněla.

Znovu mě to vyvedlo z míry, přitom jsem počítal, že se zeptá znovu.

"Ne, ty mi nejdřív pořádně řekni, co bylo. Jinak nic nebude," oponoval jsem.

Rozesmála se. "Budeš muset zkusit silnější páky."

"Pracuju na tom."

"Tak schválně," odřekla.

Jen jsem zabručel.

"Vidíš, ty trdlo. Tos mezitím viděl ducha nebo co?"

Znervózněl jsem, na čele se mi objevily krůpěje potu. Byl jsem rozhodnutý jí to říct, nějak se jí pokusit sdělit, že jsme učinili jeden z největších objevů moderní vědy, že jsme našli skutečnou cestu do pravěku. Nebo lépe, že si pravěk našel cestu k nám.

Z tváře mi zmizel úsměv, narovnal jsem hlavu. Když na mě znovu pohlédla, poznala, že není něco v pořádku.

"Co je? Stalo se něco?" zvážněla v obličeji.

"Ne tak docela. Nebo... ne úplně. Bože..., já nevím, jak to říct," má dlaň stiskla tu její o něco pevněji.

"Jak jako, co se stalo? Něco doma?" nepatrně zvýšila hlas.

"Ne."

"Tak se školou?"

"Ne."

"Mezi náma?"

"Vůbec ne... To vůbec," vyblekotal jsem.

"Tak o co jde? Prosím tě, řekni mi to," doléhala už trochu klidněji.

"Já bych ti to řekl, ale ty mi stejně nebudeš věřit. Ale říct ti to... chci a zároveň potřebuju," Polkl jsem.

"Proč bych ti neměla věřit? Řekni mi to a uvidíme," smířilivě nabídla.

Pousmál jsem se. "Budeš mě mít za blázna."

"Jseš pro mě takovej pořád. To je důvod, proč tě mám ráda," podívala se mi do očí.

Vstal jsem a rozhlédl se, abych se přesvědčil, že okolo nás nebo v naší těsné blízkosti nikdo nebyl. Možná trochu nápadné, ale vzhledem k situaci nezbytné.

"Takhle to vypadá, že se ty bojíš, že na nás můj táta poslal nějakýho špeha," nadhodila s nadsázkou, kterou ale docela jasně jen předstírala. Začala být trochu neklidná.

"Jenom mezi náma," snížil jsem hlas.

"Neboj," pozvedla smířlivě koutky.

Zhluboka se nadechl a klesl do bobku.

"Když jsi byla pryč... s klukama jsme narazili na něco dost zvláštního. A slovo dost, myslím, pořád nevystihuje, co tím chci říct," začal jsem potichu.

"Tohle už začíná člověka trochu děsit. O co šlo?" nahnula se ke mně. V tu chvíli, přiznávám, mě ještě víc vyvedla z míry její rodící se, ryze ženská prsa, která v útlém sportovním oblečení vynikala svými vlastnímo obrysy. Snažil jsem se to tolik nevnímat, už jen proto že jsem si přišel hloupě.

"Cestovali jsme časem," pronesl jsem. Můj hlas mi tehdy přišel jako mohutný kostelní zvon.

"Cože?" pokřivila tvář.

"Opakovat ti to nebudu. Promiň, ale... bude lepší, když to nebudu říkat dvakrát," střídmě jsem řekl.

V první chvíli byl na jejím krásném obličeji patrný rozpor pocitů - měla chuť se divit, ale potom hned převážilo pobavení. Dala se do tichého, sýpavého smíchu.

"Já ti říkal," s nadhledem," že mi nebudeš věřit."

Ne na povel, v očích se jí stále leskla radost, ale přestala.

"Promiň, ale tohle je vtipný. A docela milý, na druhou stranu," položila mi ruku na levou tvář. "Vždycky jsi byl tajnůstkář, takže bylo otázkou času, kdy s tímhle přijdeš."

"Přemýšlíš jako já. Co ti na to mám říct?" uvolněněji, bez úsměvu jsem přiznal.

"Že bys mi konečně mohl říct, co se dělo. Ale, jelikož čekám něco podobnýho, ptát se už dál nebudu," pousmála se. "Spokojím se s tím, co je."

Kdyby tak věděla, jakou budou mít tahle její slova hodnotu.

"Říkal jsem to. Máš mě za blázna."

"Prosím tě. Jestli mám, nejsi větší blázen, než jsi bejval vždycky," políbila mě na čelo.

"Tak fajn. Tak ti to nakonec budu muset zopakovat. Na vlastní riziko," chladněji jsem odvětil.

"Co?"

"Cestovali jsme časem."

V tu chvíli jí zmizel blažený úsměv z úst. Poprvé to pochopila, její dětská rozpustilost pro mě byla roztomilostí, ale podruhé to bylo jiné. Poznala, že mluvím vážně. Sama sebe se začala v duchu ptát, proč takhle mluvím.

"Počkej," nadechla se," mluvíš teď vážně? Přijde mi, že do tebe přestávám vidět."

Bylo to k pousmání. Do smíchu mi ale v tu chvíli nebylo.

"Mluvím vážně. Něco se stalo... Neptej se mě jak ani proč, ale něco dost zvláštního, abych tak řekl. Já nevím... netuším, kde mám začít, ale... nějakým způsobem jsme se dostali do křídy. Potom přišel perm. A říkám si, jestli něco přijde dál," načal jsem.

Zírala na mě a poslouchala.

"Říkal jsem ti, že mi nebudeš věřit. Budeš mě mít za blázna," zopakoval jsem.

"Říkám si spíš - jestli mi nelžeš, pak mi buď neříkáš celou pravdu nebo mi naopak říkáš úplně všechno. Ani jedno se mi nelíbí. Protože si říkám, že by sis vymyslel něco chytřejšího... z logiky věci. Potom ale... Zopakoval bys mi to?" polkla.

Vstal jsem a usadil se zpátky na místo. Na tváři se mi objevil drobný úsměv.

"Nevím jak ani proč, ale něco se stalo. A tím něco myslím... viděli jsme a byli jsme na místě, co mělo zmizet před šestašedesáti miliony let. Potom jsme se setkali s permskýma zvířatama, s ivantosaurem, estemenosuchem a kamakopsem. Vím, jak to zní, počítal jsem s tím, ale potřebuju, abys mi věřila. Moc tě o to prosím," pokračoval jsem.

Jak jinak mi mohla hledět do očí než nevěřícně.

"Snažím se," špitla. "Ale tobě... Myslím, že jo. Myslím, že ti věřím."

"Děkuju."

Očima jezdila všude jinde po okolí, jen na mě svůj pohled neotočila.

Mlčeli jsme dobrých pět minut.

"Bože," řekla po chvíli. "Takhle jsem si to nepředstavovala."

"Ani já ne."

"Co mám teď dělat? Myslela jsem, že budeme chvíli spolu jen tak, ale... ty vytáhneš tohle. Já ani nevím, co ti na to mám odpovědět," stočila hlavu mým směrem, konečky vlasů jí spadly do levého koutku.

"Věříš mi a to mi stačí," opřel jsem konečky prstů do její tváře, abych ty vlasy vytáhl.

"Přemýšlím... přemýšlím nad důvodem, proč mi tohle říkáš. Důvod proč," zamyslela se.

"To nejde říct tak jednoduše," nadhodil jsem.

"Pročpak?"

"Nejde to."

"A když mluvíš v množným čísle, tak...," nedokončila.

"Peter a Joss ti to potvrdí. Jenom potřebujeme víc času, kterej nemáme," vysvětlil jsem.

"Jasný." Očima zase začala jezdit po okolí.

"Což je v zásadě ironie," dodal jsem.

Ruce jí klesly na kolena, napřímily se a do dlaní ve tvaru "U" ji klesla brada.

Znovu jsme mlčeli.

Upřímně vzato, necítil jsem se zrovna dobře. Takhle jsem si naše setkání po onom dlouhém měsíci nepředstavoval a to ještě o to víc z důvodu, že jsem věděl, jak málo času to ráno budeme mít. Bylo to všechno tak rychlé a rozjívené, že jsem si celý sled událostí nebyl schopný poskládat do jasné mozaiky, co by dávala smysl. Byl jsem naštvaný, tak trochu dopálený, ale byla pravda, že jsem se musel tohoto úkolu zhostit poprávu. Jen mi přišlo, že dělám kroky, které jsou hloupé a neuvážené, že cesta, kterou jimi tvořím, nikam nevede.

Když jsme byli v křídě, cosi se ve mně zlomilo. Poprvé jsem si uvědomil a řekl si to, že ji miluju. A ani jsem nevěděl, jak jí to mám říct. Správná chvíle na to nebyla, ale jitřilo to mou představivost. Dusil jsem to všechno v sobě, jak jsme tam to ráno seděli.

"Takže co teď? Co mi chceš dál říct?" trochu bezduše pokračovala.

"Dál nic. Jenom nemůžu dopustit, abys to nevěděla. Jde mi o to, že ti nechci lhát, a taky... jestli přijde něco dalšího, tak se bojím - a to všichni tři se bojíme - , že to sami nezvládneme," odřekl jsem.

Vzápětí mi došlo, jakou chybu jsem udělal.

"Musíme jít," procitla. "Času fakt moc nemáme, jak jsi říkal." Zvedla se.

Následoval jsem ji.

Začala znovu mlčet.

Šrotovalo ji to v hlavě, ale především si dělala starosti. Chápu, že starost o mé duševní zdraví byla na místě. Zajímavé je, že to brala jako poslední možnost. Dělala si na vteřinu větší starost s tím, jestli naopak mluvím úplnou pravdu.

"Pořád nad tím uvažuješ, viď?"

"Co mám dělat? Co jinýho, řekni mi," smířlivě přitakala.

Došli jsme na druhý konec parku.

"Nic jinýho po tobě nechci. Já bych se na tvým místě netvářil líp. Jde tu prostě o to, že nás tlačí čas. A taky na to nemůžeme zůstat sami," zopakoval jsem.

"Na co, prosím tě? Na co nemůžete zůstat sami? Co je to co?" vyhrkla.

Zkorpněl jsem, protože tuhle odpověď jsem nečekal. "No... asi," lovil jsem," já bych řekl to, že musíš chápat, že pokud se to potvrdí, teda objeví se další průchod, tak nevíme, co z toho vyleze dál. A mám strach, že se nepohybujeme jenom v permu a křídě, co už by byl sám osobě problém."

"Pořád si to přebírám - průchod v čase, křída, perm... dinosauři. Věřím ti, ale uznej, jak to zní," odvětila.

"Ne nejlíp, to vím. Proto jsem s tím počítal."

Odvrátila pohled.

"Evidentně ne akurátně," s lehkým despektem jsem poznamenal.

"Matika ti nikdy nešla," drobně se usmála.

Lehce jsem se začal smát. "Jo, to máš pravdu. To teda jo."

Přešli jsme lávku pro pěší, která vyrostla nad rychlostí silnicí do Lomu. Naproti nám přešel někdo se psem, takže jsem radši ztichl a počkal, až budeme na druhé straně.

"Takže mi nevěříš," konstatoval jsem.

"Ne, to jsem neřekla. Věřím ti. Jenom musím uvěřit tomu samýmu, co jsi ty a kluci 'viděli'. To je pro mě hlavní problém. Protože to zní neskutečně... Přijde mi to prostě neskutečný," neradostně odvětila.

Postavila mě do té samé situace jako Joss před těmi pěti dny.

"Hmmm," zabručel jsem.

Tiše povzdychla.

"Koukni se... chápu to. Ve tvý pozici bych se nezachoval o moc jinak," rukou jsem jí sjel na bok. Znejistila. Tělem jí projel malý, nepatrný záchvěv. Překvapilo mě, že jsem ho cítil. "A přijde mi to stejně neskutečný jako tobě, ale dělat s tím nic nejde."

Prsty se mi chytila kapsy na kraťasích. Polkl jsem.

Zastavili jsme na straně cesty.

"Promiň."

"To nic."

"Nechtěl jsem to na tebe tak vybalit. Ne takhle, to vůbec ne. Budu se opakovat, ale jde o to, že-"

"Nemáte čas. Nebo, že my ho nemáme... já vím. Odpouštím ti...," zasmála se sama nad sebou," Jsem blbá." Smířlivě mi pohleděla do očí.

"Protože mi odpouštíš?"

"Ne, to vůbec. Protože jsem si dnešek představovala jinak. Jako ve filmu," usmála se," Proto jsem blbá."

"Nejseš blbá," sevřel jsem konečky jejích prstů. "Jenom máš vzpomínky na Paříž - tam si člověk sám sebe představí jako součást filmu hned."

"Divil by ses, jak rychle," nadneseně navázala.

"Prostě akorát tady se všechno sere. A na to vliv moje ani tvoje představy nemají."

"Tady a teď. To teď jsi zapomněl," doplnila.

"To máš pravdu... To máš pravdu," s despektem jsem přitakal.

Rozhlédli jsme se po cestě.

"Kam až mě chceš doprovodit?"

"Ideálně k vrátkám."

"Abys měl jistotu, že mě žádná pravěká potvora cestou domů nesežere?" popíchla mě.

"Přesně - jen si kopni," procedil jsem mezi zuby.

"Tak ale musíme pohnout," chytla mě za ruku a dala se do rychlé chůze.

"Proč? Já myslel, že budeš už doma," vyhrkl jsem.

"Plavání."

"Bože," ještě tohle.

Jen něco zahuhňala.

"Fajn. Tak tě budu i zbytek cesty přesvědčovat."

Vyšlapovali jsme mírně do kopce a nalevo od cesty jsme se dost vzdálili listnatému lesu, skrz který jsme za mostem chvíli prošli. Napravo byla jen silnice do Teplic a vzdalující se pohled na město a autobusové nádraží. Chodník starý, betonový a polorozpadající se. Na slunku pálil. Lampy také ještě pamatovaly minulý režim, o to příjemnější bylo jít po dlážděném chodníku těsně před koncem cesty. Klenula se tam Rezidence.

Harl bydlela v domě, který by se dal přirovnat možné k torontskému uměleckému muzeu, k jeho moderní části. Tím, že ležel mírně nad městem a z jeho prosklených stěn v prvním patře bylo na velkou část města vidět, mezi sebou jsme mu také nejednou přezdívali Vysoký zámek, The High Castle, chcete-li.

Upřímně, tenhle název se mi tolik nezamlouval.

Připomínal mi zhýralost lidstva, zvěrstva, které musela Evropa v područí nacismu zažít, a to jsme mohli být ještě rádi, že v Evropě tahle zvěrstva začala i skončila. Přesto se mi to po chvíli nevýslovně hnusilo. Ve světě Muže z Vysokého zámku to bylo navíc mnohem horší.

Také, majitel nebyl žádný Abendsen.

Harleenin otec, tatínek, Jan David Radovský, přezdívaný "Rada", se nedá líp popsat, než jako kapitalista. Společně jsme se tomu usmívali. Tímhle bych mu také chtěl vyjádřit omluvu, pokud jsem se svými vtipy na účet jeho obchodnického já zašel příliš daleko.

 

Pan Rada začal jako skladník v jednom ze státních podniků ještě před sametovou revolucí.

Původně měli jeho rodiče v plánu nastavit mu dráhu ekonomů, jako byli oni sami, jenže do událostí zasáhlo pražské jaro. Vybrali si, z pohledu nastupujících neostalinistů, špatnou ekonomickou dráhu, když dali přednost svobodě obchodu stejně jako slova a tisku před plánováním a státním i ekonomickým útlakem, a neskončili valně. Jeho otec, David, skončil jako aktivní účastník demokratizačních procesů do konce šedesátých let jako politický vězeň a matka, Alena, se po jeho bok nepřipojila jen proto, že v tu dobu už byla těhotná. Porodila v prosinci 1968, dvojčata.

Chápal jsem, proč komunistům nemohl odpustit. A souhlasil jsem s ním v tomto bodě.

Ne, že by je nenáviděl, ale cítil k nim trpkost a odpor, který přecházel možná chvílemi ve mstu. Jeho inteligence mu ji ale dovolovala projevovat nejen velice kultivovaným, ale i logickým, rozumným způsobem. V neposlední řadě také výnosným. Třeba, když postupoval proti čínským dodavatelům dehtu a stavebních materiálů pro černohorské dálnice.

Prostě kapitalista.

Tak či onak, choval jsem k němu už tehdy úctu.

Přes útrapy nelehkého dětství s cejchem syna rozvraceče režimu byl rodiči veden ke ctižádosti a především k velkému rozhledu napříč různými směry. Samizdatové knihy, zakázané poznatky i prostý proces učení mu byli rodiče schopni předat, a proto se také rozhodli, že základy ekonomie mu vštípí v domácím prostředí. Přes své špatně placené, podřadné práce před rokem 1989 se dokázal také sám přiučit praktickému využití ekonomických poznatků.

V tom, řekl bych, tkvěla jeho hlavní výhoda - obsáhlá schopnost pochopit a samovolně praktikovat veškeré poznatky, které se mu dostanou. Chápal velice dobře chod trhu a jeho lidskost, lidskou stránku, a co více, tak dokázal využít i postupy z předrevolučního černého trhu v čisté ekonomice.

Slabinou mu byla jeho představa o světě, která byla rozvířena jeho rodiči. Celková hořkost a podmíněný vnitřní odpor k tomu, že mince má dvě strany. Že vždy existuje k rubu i líc, více správných řešení, protože každé má slabiny jinde. Rodiče v něm vzbudili potřebu tohle vnimat křivdami, které na nich režim spáchal, a uvnitř sebe a prostřednictvím svých činů si tohle poselství nesl dále do života.

Proto jsme si nikdy nerozuměli v tom, co je optimálější řešení - ať už pro mě s Harl nebo co se světové ekonomiky týče.

V mých dnešních očích je to trochu úsměvné, ale cítím při tom docela podobnou hořkost jako on při jednání s komunisty.

Pan Rada dnes vedl, byl výkonným ředitelem a zakladatelem, společnost Steel & Petroleum Company pod záštitou korporátu QuinnCorp a.s., založený také jím a ještě několika dalšími tehdy nevýznamnými postavami, které se od roku 1990 rozrostlo v podnik o celkové hodnotě zhruba čtyř a půl miliardy liber v roce 2015. Společnost sídlila v Londýně, jak jste mohli pochopit. Pan Rada prostřednictvím ní obchodoval s veškerými komoditami napříč západní Evropou, Severní Amerikou a muslimským světem - plyn a ropa ze Severního moře, uppsalská ocel, yorkshireské uhlí, štrasburgská kamenná sůl, marakéšské fosfáty, duluthské železo. Prakticky v jakýchkoliv komoditách, se kterými se v západní Evropě a po roce 2004 obecně v Evropské unii obchodovalo, byste našli jeho stopu.

Od vstupu České republiky do Evropské unie pak své oceloropné impérium rozšiřoval dále na východ a jih.

Od skladníka a zametače to není špatné, že.

Věřím tomu, že část svých ideálů a myšlení přenesl také do Harl. Ironií osudu bylo, že jeho způsob mylšení, obchodu a některé názory sama odsuzovala, a přesto s jinými tiše souhlasila.

Ne, že by ty názory byly špatné nebo nelogické, ale bylo ironické, že přes vzdor vlastnímu otci s nimi souhlasila. Krásné na ní bylo, že z jejích úst zněly o poznání méně idealisticky. Byla racionální a měla také větší přehled než on. A nedělalo by dobrotu, kdybysme měli stejný politický a ekonomický názor na svět. Viděli jsme chyby na myšlenkách toho druhého a vzájemně je opravovali. Bavilo nás to a ve mně to probouzelo pocit štěstí a radosti, když jsme se doplňovali.

A také, a to především, jsme byli oba mladí a plní elánu do neškodých debat o všem možném.

Rezidence stála nad Geistburgem trochu povýšeně, možná by se dalo říct, a její smetanově bílá konstrukce blíže k městu, s hladkými šikmými stěnami a velkými okny, konstrastovala s šedou částí na druhou stranu od města, která byla prokládána dřevěnými prvky a malými okny. Tam byla většina pokojů.

Pan Rada pendloval mezi tímto místem a svým bytem uprostřed Londýna. Na tohle byl ovšem, z nějakého důvodu, daleko více vázán a pokaždé, když jsme prohodili u něj doma několik slov, vyzařoval hrdostí a pýchou. Byl tam v dobré náladě, uvolněný a ne natolik vázaný do jeho drahého obleku a postavy angloamerického průmyslníka.

Pochyboval jsem, že tím důvodem pro jeho odlišnou povahu byla Harl.

Co získával jeho obchodními a burzovními úspěchy, tak ztrácel tím, že si ke své jediné dceři nedokázal najít vztah jiný, než omezený na několik týdnů v roce a jednu měsíční dovolenou.

A to už jsme byli v té lepší, světlejší části.

Jeho obchody vzkvétaly už před jejím narozením, ale právě na přelomu tisíciletí a na konci devadesátých let se z jeho firmy stal podnik kontinentálního významu. Někdo by mohl říct, že Harl měla smůlu, že se narodila do tohoto hektického období, kdy dal přednost číslům na dávno padlých amerických burzách před chováním jeho malé dcerky v náručí. Já bych řekl, že měl smůlu, že si vybral takhle a ne opačně.

Nebýval doma, nebral telefony a nepsal. Jediné vzkazy posílal po chůvě, paní Kučerové, a s nimi hračky a drobné hlouposti, výjimečně fotografie z různých míst světa. A to čtyřleté dítě z nich samozřejmě nemohlo mít rozum.

Kdysi se mi Harl svěřila, že ho poprvé viděla, první vzpomínku, na kterou si vzpomíná, když jí bylo pět let. A potom... inu nikdy jsem už na něj nedokázal koukat stejně. Nechápal jsem, jak mohl vyměnit své dítě za svou firmu, kterou sice od píky vybudoval, ale která stále není a nikdy nebude jeho jediné, krásné dítě. Do jisté doby jsem to odmítal pochopit. O to smutnější bylo, že ona ani já jsme neznali důvod, proč se takhle zachoval.

Přesto, nepřestal jsem si ho vážit. Jen klesl v mých očích.

Lehce ironické, že jsem nad tím takhle přemýšlel a přitom troufale stál před jeho dveřmi.

Harl si jen skočila k sobě do pokoje pro věci na plavání, které spěšně naházela do tašky, kterou vteřinku předtím vyprázdnila ze zpoceného baletního trikotu. U ní doma se to ráno pomalu začaly kupit potraviny, dobrá vína a sýry, pro večerní banket. Takhle před osmou se tam pomalu sjelo několik členů personálu, které měl pan Rada ve zvyku najímat.

Za domem se nacházelo menší travnaté prostranství a za ním listnatý les, za kterým se až v dálce skrývala pole a menší vesničky geistburgského okolí.

Postával jsem tam malou chvíli, sotva co Harl zmizela ve dveřích, a díval se tím směrem rozrušen myšlenkami na budoucnost a na minulost. Do té doby mi takhle záleželo na máločem a těchto několik málo skutečně významných věcí se v mně smísilo a dělalo mi stále větší obavy o to, co se dál bude dít.

Učinili jsme možná největší objev moderní historie. Nic menšího, řekl jsem si.

V tu dobu už jsem se, já hlupák, neubránil představám, jak si třesu rukou s pokryteckým výrazem s největšími kapacitami tehdejší paleontologie a poučuji je, že se mýlí. Roky výzkumu pro nic za mého blaženého úsměvu, ze kterého se mi dělalo zle. Zbylo ve mně ještě trochu dítěte a na druhou stranu mě to chránilo od apokalyptičtějších vizí.

Les se zachvěl ve nenadálém závanu větru.

Slunce tam do mě pražilo a já získal podivnou chuť si od Petera vzít cigaretu a zapálit si. Rozvířit klidné vody s mým budoucním tchánem, smál jsem se vevnitř, to by byla teprve sranda. Pousmál jsem se.

Jak se stromoví přestalo hýbat, trochu jsem zpozorněl. Přišlo mi zvláštní, že na kůži jsem žádný vánek necítil a okolo se nepohnulo stéblo trávy. Pohlédl jsem na modrou oblohu bez mráčku spalovanou slunečním žárem.

Klid a to naprostý. Bez jediného ptáka v okolí.

Vrátil jsem se očima zpátky na zem a má touha po cigaretovém kouři a klukovině opadla.

Nadechl jsem se zhluboka.

Sugesce, možná. Tak či tak, něco nebylo v pořádku nebo mi to tak alespoň přišlo.

Od hrany lesa náhle zazněl docela nezřetelný zvuk připomínající ptačí skřek, ale ptáky jsem žádné neviděl. Zadíval jsem se tam pozorněji. Mezeru mezi dvěma urostlými větvemi přeťala silueta. Upřel jsem na ní zrak a vyděsil se.

Nebyl to pták.

Možná horko, sugesce, záplava hormonů za to mohly, ale dal bych ruku do ohně za to, že ta silueta sice měla křídla, ale hned za nimi byl na tělo naroubovaný dlouhý, evidentně pevný ocas. Na konci jsem snad viděl i nějaký tvar, možná kosočtverec nebo diamant.

Promnul jsem si oči. Silueta zmizela.

Kurva, pronesl jsem.

Nechtěl jsem tomu, ze zdravého rozumu věřit, ale bylo to asi docela jasné - otevřela se tu další.

Sakra, problesklo mi.

Vzal jsem do ruky kompas a pozoroval bedlivě jeho střelku. Nic. Okolí neneslo žádnou magnetickou výchylku nějak odlišnou od normálního stavu. Bylo to zvláštní, pořád jsem očima běhal mezi stromovím a kompasem tak, jakoby se tyto dva objekty radily, aby dospěly k závěru. Nevěděl jsem, co jsem viděl, ale jako náhoda nebo má paranoia mi to nepřišlo. Musím ale uznat, že by bylo dost zvláštní, kdyby se živoucí důkaz mého tvrzení o cestování v čase objevil jen dvě stě metrů od jejího domu. Tím bych se potopil úplně, kdybych to dal najevo.

"Hledáš mě?" viděla, že mám v ruce jí darovaný kompas. Culila se, když vyskočila z branky.

"Přesně. Akorát nevím, která strana jsi," vyblekotal jsem.

"Ty jseš určitě Východ," pozdvihla koutky.

"Tak ty Západ," nadzvedl jsem obočí.

"Jasně, že jo, socánku," políbila mě, chytla za ruku a šli jsme.

Začal jsem do telefonu ťukat klukům zprávu - Sraz v devět na náměstí, pánové. Mám novinky.

...

Peter prožil další bezesnou noc. Před očima se mu stále zjevovaly ty dvě rudé, svítící koule, které mu prostupovaly do koutů mysli, o kterých ani nevěděl, že by mohly tak překypovat strachem a děsem. Nepomáhalo k tomu ani horko, které v noci panovalo. Převracel se a mlel v posteli pod slabou peřinou, moc toho nenaspal.

Vstával už okolo šesté.

Chvíli jen seděl na posteli s rukama v klíně a kruhy pod očima. Byl skoro na pokraji svých sil. Včera si řekl, Horší to být nemůže. Dnes mu došlo, Může.

Zamyslel se nad tím, jak dopadl včerejší den. Pořád přemítal nad tím, co všechno se dělo, a také se to pokoušel srovnat do něčemu, čemu by rozumněl. Nešlo to zcela. V mysli mu zůstávalo jen to, že včera, když jsme se pustili do průzkumu a následně nečekaného souboje s tvory minulosti, na chvíli přestal myslet na ty rudé oči. Ne, že by se mu snad vytratily z dohledu, ale při těch návalech adrenalinu a emocích, rozporu a rychlých myšlenkách přestaly mít význam. Byly upozaděny a to mu po probdělých nocích zcela stačilo.

Postavil se a popadl kalhoty, které mu ležely přehozené přes židli. Možná si měl obléct i nové triko.

Napil se sklenice vody, nakrmil kočku, rybičky v akváriu, popadl něco malého v kuchyni a zmizel.

Když se to vezme, pátého ráno bylo v Geistburgu docela rušno.

Pochoval po cestě sám, nikým nerušen a to směrem k vlakovému mostu. Napadlo ho, že adrenalin ze včerejška a jen pocit místa, kde ho prožil, by mu mohl znovu zastřít mysl. Zároveň s tím doufal, že ho stejné věci donutí znovu přemýšlet nad tou bytostí i celým tímhle naším komplotem tak, aby se dobral smysluplného výsledku.

Zafuněl.

Když se rozhodl, že půjde do těch míst, nemyslel staveniště a ani výsypku. Tušil, že půjde tam, kde se v něm cosi zlomilo, kde přes zjevnost a smutek z toho, co viděl, dal přednost svému klidnému spaní.

Šel se podívat k tomu mrtvému. Věděl, že tam bude policie, ale chtěl se přesto přesvědčit, jestli ti bastardi, jak je jednou nazval, plní alespoň svou práci.

Jenže násep k bývalé trati byl tak strmý, že byl sotva schůdný.

Nemohl tam přijít středem přes les, to nepřipadalo v úvahu. Policii nedůvěřoval, ale snažil se vším počítat.

Rozhýbal se, když spozoroval v konstrukci mostu díru. Dřevo bylo ztrouchnivělé, bylo se čeho zachytit. Rozhlédl se kolem, jestli se okolo nikdo náhodou nepotuluje, a začal šplhat pomocí děr v cihlovém obložení vzhůru. Šlo to ztuha, bolely ho prsty a cítil váhu svého těla, ale několika překvapivě mrštnými pohyby se vyšplhal skoro až nahoru. Přešlápl, pevně se chytil zrezivělé traverzy a protáhl se skrz díru. Chytil se za kolejnici a byl nahoře.

Rozhýbal se až moc.

Po kolejích nešel moc dlouho, nějakých pět nebo sedm minut. Jakmile uviděl, že se přiblížil k místu, kde jsme mrtvého našli, zvolnil v chůzi a opatrně našlapoval.

Mýtina byla obehnána policejní páskou, ale policisty neviděl žádné. Neviděl už ani tělo.

Polkl.

Sedl si s výhledem na mýtinu na zrezivělé koleje. V ústech cítil podivnou pachuť. Do ruky si vzal svojí poslední cigaretu a zapálil si. Chutnala mu jinak než předtím.

Dobrou půlhodinu tam už seděl a cigareta mu mezi tím dvakrát zhasla, když z ní zapomněl popotáhnout.

Sledoval celé okolí a říkal si, jestli jsme něco nepřehlédli, jestli jsme vůbec šli po správné stopě. Hleděl tam a říkal si, co jsme mohli udělat špatně. Zároveň cítil ve svém nitru jistou hrdost nebo potěšení, že se dokázal překonat. Sám sebe dokázal překonat a zvednout ten telefon, včera v té budce.

Ten jeho mu právě zazvonil.

"A hele ho," poznamenal.

Byl to Joss.

"Takhle brzo ráno? Já myslel, že peskuješ, když musíš vstávat," pousmál se.

"Normálně jo. Ale tady už není normální nic, takže můj spánek si asi vzal dovolenou nebo nevím," odvětil mu.

"Jo, to mi povídej. Všechno se sere," odkašlal si.

"Nevíš, jak je na tom Martin? Neozval se."

"Já se mu nedivím. Viděj se spolu po měsíci a to je docela doba, když to tak vezmeš," bral to flegmaticky.

"Meřej dobu v geologickým času. Pro ně by nebyla doba ani deset milionů let," Joss se pousmál, přestože z jeho hlasu šel respekt. "Hlavně mě zajímá, jestli jde všechno dobře... jestli je to v pohodě."

"Já vím. Podle mě určitě," odvětil Peter.

"Překvapuje mě," pokračoval po odmlce," že víš, co to geologickej čas je."

"Mě překvapuje, že to víš ty."

"Seděl jsem s Harl dva roky v lavici na biologii - musím to vědět," pousmál se.

"A díky tomu jsi prošel," Joss ho popíchl.

"Ale píču."

Rozesmáli se.

"Doufám, že dá vědět aspoň, když půjde za Tess. U ní to asi bude o něčem jiným," Joss nadhodil.

"Skočím za ní. Stejně jsem kousek," Peter zapálil cigaretu. Potahoval.

"Kousek? Ty nejseš doma?"

"To bych nevolal z telefonu."

"Co děláš takhle brzo venku?" Joss snížil hlas.

"Co by? Poflakuju se. Není nic lepšího, než po ránu nasát čerstvej vzduch do plic," potáhl z cigarety a vyfoukl kouř.

"Vtipný. To ti tak věřím. Ale oukej, klidně za ní skoč ty, jenom dej vědět," svolil.

"Fajn, dám."

"Pak mi řekneš, co děláš tak brzo venku."

"Ani za kokot. Čau," pousmál se.

"Čus zatím."

Domluvili. Peter se mohl znovu ponuřit do svých myšlenek a cigaretového kouře.

 

Dokouřil a melancholicky típl cigaretu o kolejnici. Protřel si kůži pod nosem, ale jeho pohled byl přesto netknutý a upřený na mýtinu. Nesedělo to. Věděl, že to nesedělo. Ale výsledek se dostavil. Rudé oči mu zmizely z dohledu.

Klid byl přetnut.

Pozdě si uvědomil, že někdo přichází. Přemítání znehybnilo jeho obezřetnost. Vrhl se na zem pod sebou a ulehl.

Stačil poslouchat.

Hlasy postav se mísily s šustěním listí pod jejich nohama. Určitě to byli bastardi, jak mu došlo. Jejich hlas byl střídmý a poměrně dobře lazen, ale byl v něm poznat jistý despekt a zármutek. To jim zrovna nijak nerozmlouval, nijak jim jejich postoj nerozporoval.

"Proč jsme tu zase," řekl menší, černovlasý z nich.

"Potřebuju si to nastínit," vyšší vousatý blonďák odřekl.

"Co myslíš? Zase to, jak děláš?" lehce předzíravě druhý odvětil.

"Jo, to myslím."

"Jako v Mali?"

Peter neslyšel odpověď.

"Seděl jsem nad tím už v noci - když nám technici poslali důkazy a patolog to tělo ohledal, vypadalo to, že ho někdo napadl," po chvíli ticha ten vyšší pronesl.

"Chybí motiv, že jo?" optal se druhý.

"Přesně. Peněženku, doklady, platebku... všechno měl u sebe. Proč by ho někdo zabíjel... jen tak?" nadhodil.

"Podle zprávy z patologie," četl ten menší z telefonu," ... Kurva. Ten člověk podle nich nenese známky napadení zvířetem. Minimálně ne jednoznačný. Ale někdo ho hodně surově napadl."

"To sedí s tím, co si myslím... Nevěděl jsem, že ti taky už poslali zprávu," nadhodil.

"To víš. Vlastní zdroje," trochu s nadhledem ten menší odsekl.

Vyšší se jen trochu pousmál.

Peterovi to v hlavě začalo šrotovat. Možná by to odpovídalo tomu, co si myslel. Tohle by ten tvor se svou silou určitě byl schopen způsobit. Nicméně, i jemu by chyběl motiv. Respektive, Petera žádný nenapadl. V hlavě mu utkvělo cosi jiného - poznal jeden ze dvou hlasů.

Ty kurvo, problesklo mu v hlavě. Menší postava patřila Hektorovi Kroslakovi. Zachvěl se u toho.

"A je tu ještě dost divná věc - ten člověk má na krku...," nestačil to Kroslak doříct.

"Co to tam bylo?" ukázal jeho vyšší kolega na cihelnou stěnu.

"Co myslíš?" opáčil se.

"Támhle. Něco se tam pohnulo."

"Sakra," sykl Peter.

Policisti se rychle přesouvali k náspu, běželi a listy jim šustěly po nohama. Peter se překulil na druhou stranu kolejí, skrčil se a popoběhl docela mistrně dál. Ti dva viděli jen jeho drobnou a nejasnou siluetu. Bohužel ovšem, tohle bohatě stačilo k jejich stínu podezření. Pro Petera bylo dobré, že ho Kroslak tehdy nepoznal, a že stěna byla tak strmá, že na ni ti dva nemohli vylézt. Běžel po pražcích dál, seč mu nohy stačily. Těsně před vyústěním kolejí v KovUnu našel místo, kde mohl seskočit, či spíše sjet zády po cihlové stěně.

Když byl na zemi, opřel se o zeď a vydýchával to. Možná, že tolik adrenalinu bylo až příliš.

"Těsně... fakt těsně," setřel si pot z čela.

Seděl tam aspoň pět minut a zrychleně oddechoval. Mohutně si potom odkašlal, protože winstonky udělaly své. Nahmatal přitom prázdnou krabičku, kterou zahodil.

Mysl mu naštěstí zůstala čistá, alespoň v hrubých obrysech.

Polapil do plic dostatek vzduchu, aby se mohl pomalými rozvážnými korky rozejít a dělat jakoby nic. Nic se vlastně nestalo, opakoval si. Nic nového, co by už někdy nedělal. Jakmile se ale rozešel podél průmyslového areálu po prašné, sluncem rozpálené cestě a skrze starou zástavbu devatenáctého století, uvědomil si (a bavilo ho nad tím uvažovat), že z toho pasivního kousku, co od počítače před rokem předvedl, se zrodil aktivní a navíc úspěšný vzdor. Sice utíkal, pravda, ale ti bastardi ho stejně nedostihli a nepřekvapili ho nepřipraveného v posteli jako tehdy. Převezl je a ani to neměl v plánu. To bylo důležité.

Jeho adrenalinem přeplněná mysl si s tou myšlenkou hrála dál a dělalo mu to radost.

Narazil sluchátka do uší, přepl na displeji telefonu přehrávač na Náhodné přehrávání a s výrazem flegmatismu a povytaženými koutky kráčel po široké prašné ulici.

Začal mu hrát Ziggy Stardust od Davida Bowieho. Ne, že by to byl zrovna jeho šálek kávy, ale nechal ji hrát. Ruce zastrčil do kapes tak, že se mu prohly v lokti, ven z kapes čněly jen palce a nahrbil se.

Bylo ten den krásně, modravá obloha nad rozpáleným městem.

Očima pozoroval lidi okolo, děti, jak běhají a pokřikují, kterými kvůli tomu řevu pohrdal, rodiče, jak jen nečinně přihlížejí, za což jimi také skrytě pohrdal, že si své 'ratolesti' nedokáží srovnat, a kolem polorozbořených garáži na pravé straně Nezvalovy ulice se mu docela hnusilo jít - cítil pach psí nebo kočičí moči.

Na rohu s Libereckou byla večerka, které se raději obloukem vyhnul.

Blížil se ke konci širokého chudinského bulváru, jednoho z mnohých v Geistburgu, jehož kraje byly lemovány vybledlými omítkami starých domů, které strhal čas i jejich nájemníci.

Nebál se tam takhle chodit, daleko víc mu vadily ty řvoucí děti a všudypřítomný puch umocněný horkem.

Kráčel skrze chudinskou čtvrť tam, kde by Tess v tenhle čas hledal.

Obracel se přitom zcela instinktivně, jestli ho někdo nesleduje. Neměl z toho úplně dobrý pocit, protože ho po chvíli adrenalinového opojení přepadl oprávněný strach z toho, že, pokud ho znovu chytí, pak už nevyhne něčemu horšímu než domluvě s prokuraturou. Na pasťák nechtěl radši ani pomyslet, o to víc ho zaráželo, jak na téhle ulici i s jeho světlejší kůží a skoro blond vlasy zapadl do davu. Tohle překvapení ho ukliňovalo.

Byl na konci ulice, zahnul doleva na Stráňskou.

Dvě minuty na to uviděl, jak se před ním tyčí stará komunistická budova ze stavebnicových bloků okrové barvy. Byl na místě.

Nesměle k budově přistoupil a snažil se narovnat. Stál a procházel branou bývalé policejní ústředny, kde v tu dobu už pěkných pár let byla střelnice. Neměl ho kdo zastavit, vrátný v budce nebyl. Už z dálky slyšel rány vycházející z kouřících hlavní.

Právě tady Tess byla.

 

 

 

 

Vešel jsem.

Jakmile jsem udělal první krok, polilo mě podivné a přesto poněkud příjemné teplo letního večera. Pokoj byl potemnělý, osvětloval jej jen Měsíc strážící hvězdnou oblohu skrze otevřené okno.

Seděla v něm.

"Kdepak jsi, má milá?" s lehkou nadsázkou jsem se uvedl.

Neodpověděla. Byla stále opřena svým tělem o okenní rám po její pravici. Seděla tam v bílých šatech, které byly na bocích síťované jemně modrou průsvitnou tkaninou. Šaty jí padaly určitě až na kotníky, které měla vystrčené ven z okna. Boty na podpatku stály pod parapetem.

Trochu jsem znejistil. Stál jsem ve dveřích a došlo mi, že mám zavést jiný tón.

"Děje se něco? Myslím," nadechl jsem se," ... jinýho, než to dole?"

Všiml jsem si, že drží něco v levé ruce.

Nadechla se sýpavě. "Zavři, prosím... A zamkni."

Přiznávám, že to obepínající teplo už tady přestalo tolik příjemné. Mé mladické myšlenky mi na pár vteřin pomotaly hlavu. Učinil jsem tak, zavřel jsem a zamkl. Pokračoval jsem několika nesmělými kroky na druhou stranu jejího pokoje kolem velké dívčí postele s nočními stolky. Po mé levici se rozprostírala velká vestavěná skříň a zrcadlo na stojanu.

Vzala to úst tu věc ve dlani - cigaretu - a dopálila její poslední zbytek. Típla nedopalek a dala ho do popelníku, co měla u ruky.

"Ty kouříš?" zeptal jsem se rozvážně.

"Moc ne... Do teď ne. Ale stejně už je to jedno," nadechla se nosem," Promiň."

"Mně je to jedno. Na tom mi tolika nezáleží," stál jsem tam jako opařený.

Své štíhlé nohy hodily zpět do místnosti a na rámu se otočila. Seskočila po parapetu dolů.

"Spíš mi řekni, proč je to jedno? To je kvůli tomu dole nebo...?" nadhodil jsem. Teprve potom jsem poznal, jak má zarudlé oči a stíny rozmázlé po tvářích. Mé myšlenky se upnuly jiným směrem, než dosud. V tu chvíli mi její kouření bylo už vážně jedno.

Zápěstím a už tak ušmudlanými prsty si otřela poslední zbytky slz, které jí kolem očí zbyly.

Sakra.

"Co se děje? Povídej," přistoupil jsem k ní tak, aby se o mě mohla opřít. Tenkrát mi hlas zněl konejšivě.

Povzlykla. Opřela si hlavu o mé pravé rameno a pevně mě chytila rukama. Její pohyby jsem zrcadlově následoval, její tělo krásně hřálo, jak dovnitř vplul vánek z venčí.

"Já...," polkla," musím ti něco říct."

V tu chvíli jsem se sám zalekl toho, co by to mohlo být. První mě napadla, s hrůzou, nevěra nebo úlet či něco podobného. Kéž by to bylo jen to.

"Copak? To nemůže bejt nic tak hroznýho," snažil jsem si ji utěšit.

Jakmile jsem to dořekl, její hlava se do mého ramene zabořila silněji a ruce mě pevněji tiskly. Byla tak drobná a malá, přišlo mi, ale přesto jsem byl překvapený, jakou má sílu.

Povzlykla. "Já nevím, jak ti to mám říct, ale," polkla," jak jsi mluvil o tom, že nás tlačí čas, a že mi to nemůžeš tajit..."

Na sako mi dopadly první drobné krůpěje. Rozbrečela se mi rameni a její slzy byly po chviličce jako smršť, letní bouře, která se ale ne a ne přehnat. Nikdy jsem necítil nic tak ryzího a upřímného jako ten večer. Tak silný a přesto bolestný cit. Bylo to poprvé, co jsem něco takového cítil. Plakala a slzy se jí valily po tvářích bez přestání. Sama si myslela, že už všechny vybrečela.

"Jéžišmarja... Harl, princezno moje, o co jde? Pochopím to, ať to je cokoliv. Přísahám," natiskl jsem k ní hlavu.

Plakala dál.

Pomalu jsem panikařil, protože mě více a více bolelo ji vidět takhle zlomenou. Bylo to nové, protože nikdy v životě jsem ji neviděl plakat, i když už měla na krajíčku. Nikdy, co jsem si pamatoval, ji nic nemohlo zlomit.

 

"No tak," políbil jsem ji na krk," to bude dobrý. To bude dobrý, uvidíš."

"Nebude. Už nikdy nic dobrý nebude," utrousila.

"Proč? Něco s tátou nebo kvůli tomu, co tam je dole? Kašli na to, to ti za to nestojí," silněji jsem jí objal tělo.

Na chvilku přestala plakat, aby mě mohla lépe uchopit a silněji objet rukama. Využil jsem té příležitosti, abych se jí podíval do očí, abych se podíval do očí vlastnímu strachu.

"No tak," setřel jsem slzy kanoucí jí z očí prsty," povídej. Musím to vědět."

Popotahovala, ale snažila se přestat. Zpříma, jak bylo jejím zvykem, se mi podívala do očí a přitom se pevně držela mého trupu a já jejích boků. Bál jsem se toho, co mi řekne, ale za to stálo. Stálo to za to se tomu postavit čelem.

Popotáhla ještě několikrát na to.

"Umírám... Já prostě umírám."

 

 

 

Než se potkali, její otec vlastnil množství stavebních firem a podílel se na státních i mezinárodních projektech. Obchodoval s ropou ze Severního moře. Vedl transakce na burze, spekuloval s výrobou oceli a dalších kovů. Korporát Steel & Petroleum Company, pod záštitou QuinnCorp a.s. se sídlem v Londýně, se stal světovým. Nadělal si přitom docela velké množství vlivných přátel.

"Může tady bejt. Řekli, že to jsou možná dřevokazný houby, ale rozjíždí se to tady s tím broukem.

 

 

Jitřní ráno po teplé noci probouzelo les z letargie. Ptáci začali znovu zpívat ve větvích, po kmenech se proháněly veverky a vše působilo harmonicky, dodával tomu ještě dojem zurčícího potůčku, menší říčky, co se táhla lesní nivou.

Na orosenou větev jednoho velkého buku usedl drobný kos, chystal se zpívat, napjal své hlasivky a hrdlélko. Z jeho černého prachového peří odpadlo pár drobných kapek rosy.

Než začal pět, přerušil ho zvuk motorové pily. Silný rachot ho dost rozrušil, radši odlétl někam do hlubin zeleného porostu, aby ho nemusel poslouchat.

Kus od něj dva lesní dělníci měli pokácet pár nízkých smrků, byly napadeny dřevokaznými houbami. 

Pracovalo se jim vlastně docela dobře, ráno ještě nebývalo takové horko, ale slunce už paprsky hřálo.

Byl klid. Poprvé za pár dlouhých dní zapršelo a padla rosa.

"Harry, víš co mě fakt zajímá? Proč tohle nemohli udělat už včera. Stejně se na to vykašlali a kvůli tomu nepřišli," řekl mu, než nastartoval pilu.

"Snad za to aspoň dostanem připlaceno," Harry si odplivl si do nařezaných pilin," Měli by si to zkusit pracovat v tom posraným horku."

Slunce začalo pálit, mezi stromy a jejich špičkami stíralo rosu svými paprsky. Oba muži si museli sundat těžkou, mohutnou kombinézu po pás.

"Tohle je na hovno. Celá tahle práce," postěžoval si ten první.

Harry se pousmál. "Ty jseš pořád ještě mladej, jsi brigádník. Najdeš si další práci." Stromek padl do houští. "A líp placenou."

"A taky, kolik si asi nechá platit náš šéf za to, že tam jenom sedí. Jenom tam prostě sedí a bere čtyřikrát víc, než ty. Zmrd zasranej," položil na chvíli pilu, aby do ní dolil benzin.

Harry, co odřezával další kmen stromu, se na chvíli zastavil, pila dořezala a vypnul ji. Sundal si rukavici z čela a otřel si ho.

"Stejně by mě zajímalo, kam včerejší směna šla. Jim na dílně říkal, že prej zmizeli." Mladší brigádník se zasmál. "Ty tomu věříš? Někde se válí úplně na mol. To znám." Harry jen pokýval hlavou a znovu zapnul pilu.

Uřízl další strom, ale pila se najdnou zasekla. Odlétly tam odsud piliny, takže to úplně neviděl, vytáhl ji a zhrozil se. Byla tam krev. Na řetězu i kovové násadě.

"Kurva, pojď sem!" zařval.

Rozhrnuli vysokou trávu, odhodili uřízlý strom a zhnusili se.

"Tady je ta směna," Harry silně zasyčel při pohledu na zakrvácené tělo v houští. "Volám policajty," jeho kolega ztichle poznamenal.

Už se chystal sehnout k tělu, ale v tu chvíli slyšel silné žuchnutí, lámané větve a něčí oddechnutí. Něco, kus před ním, hluboce vydechlo a mělo to takový syčivý zvuk skrytý v hlase.

"Slyšels to?" obrátil se na kolegu. "Co?" rozrušeně se obrátil.

"Ten zvuk, to žuchnutí a funění. Tys to neslyšel?" zarazil se. "Ne, neslyšel jsem to. Odkud to šlo?" rozklepala se mu ruka. "Počkej," Harry mu nejistě řekl a zašel do houštiny, rozhrunul první keře mezi nízkými stromy před nimi. Za odměnu dostal spršku horkého hlenu, který vyšel z nozder tvora, jež tam jen nehnutě čekal na příležitost. Zatímco se vybavovali, stačilo mu to k přiblížení tak blízko ke své kořisti.

Zděsil se při pohledu do jeho žlutých otevřených očí, začal řvát a upadl na zem.

"Jdi! Běž odsud!" Harry zakřičel na mladšího kolegu. Jeho druh se na něj ohlédl, rozběhl se a už nasedal do kabiny a startoval motor. Hluk náklaďáku toho tvora ale jen více vyprovokoval, povstal z keřů a vrhl se za svou kořistí rychlostí několika desítek kilometrů za hodinu.

Harry vystřelil ze země, upadla mu helma, a rozběhl se dál. Netvor o velikosti autobusu se rozběhl za ním. Rozevřel svou mohutnou čelist s mnoha ostrými zuby, ty byly lemovány pilovitým okrajem, a rozeběhl se za tím dělníkem.

"Jeď! Jeď!" řval, když viděl, že kamion brzdí.

Neustále zrychloval. Volal pořád dál a pořád zoufaleji. Řidič se jen ohlédl a nelibě dupl na plyn. Náklaďák zaburácel a jeho kola zrychlovala.

Masožravý obr na dvou statných nohách udělal rychlý výpad, napřímil jeho svalnatý krk a chytil utíkající kořist v podobě dřevorubce. Zuby projely masem a krví stejně dobře jako pila dřevem a lýkem, silný stisk přelámal lidské oběti kosti a celé to dorazil, když s jeho tělem začal třást jako s hadrovou panenkou. Ztrhl mu vaz, vzápětí se jeho zoufalý křik změnil jen na zvuk obrovitého predátora, který trhal jeho maso a štípal kosti, když mrtvolu schodil na zem. Postupně mu odtrhával jednotlivé končetiny nebo jejich části, aby nasytil svůj roztažený žaludek.

...

Od setkání permské éry s tou naší uběhl sotva den a už jsme začali tvořit plán, co dál.

Joss pořád na všechno koukal skepticky. Matematik. A fyzik. Petera jeho optimismus přecházel a já musím uznat, že jsem se na něčem pozastavil. Už mi to nepřišlo jako tak dobrý nápad jako předtím.

Držel jsem se ale toho, že můj mozek udělal logický závěr. Logický na někoho, komu je šestnáct let. Uklidňoval jsem se jenom jednou věcí - můj psycholog mi řekl, že jsem myšlenkově napřed. Prý o deset let.

Bylo dvanáct hodin, poledne. Myslím, že třetí nebo čtvrtý srpen.

Před chvíli jsem domluvil s Peterem, když mi volal, tak jsme spolu mluvili o tom, jestli něco nezjistil z dalších zpráv a internetu. Mimoděj jsem se mu také svěřil s tím, že jsem tu bytost, kterou popisoval, viděl. Když potom neodpovídal, řekl jsem mu, že mu Jossovi se o tom nezmíním. Rozmluvil se dál.

Zapojil jsem mozek, protože celkově to nedávalo smysl. Nechápal jsem, spíš moje tehdejší možnosti tam nesahaly, proč a jak mohla projít ta humanoidní bytost z křídy. Nedávalo to smysl.

Pokud bych nechtěl uznat existenci inteligentního humanoidního dinosauroida, tvora představujícího další krok evoluce některých "srpodrápých" teropodů, kdyby nedošlo k vymírání na konci křídy, předpovězeného v roce 1982 kanadským paleontologem Dalem Russellem a jeho výtvarnickým kolegou Alainem Séguinem, tak bych neměl v ruce nic. A stejně, ta bytost nevypadala jako dinosaurus, protože jí chyběly jejich typické znaky. Neptačím dinosaurům ani nezbyl čas pro vývoj podobné formy. Ne, byl to určitě savec jako Peter, jako já.

Nevěděl jsem, co to bylo a v podstatě jsem si to neuměl vysvětlit. Nebyla by to ale první věc v pár dnech, kterou jsem nedokázal vysvětlit.

Ležel jsem na posteli, všude okolo mě vedro. Slyšel jsem v noci déšť, ale nad ránem musel ustat.

Uvažoval jsem. Bylo mi jasné, že těmihle dvěma bránami v čase to nemohlo skončit. Pokud se objevily dvě v okolí v docela krátkém časovém intervalu, tak se jasně musely objevit další. A to byla další věc - nebyl pro to název. Nebylo to nikde k nalezení. Nové. A co je nové, toho se lidé zákonitě bojí po miliony let. Patřilo to k důvodům, proč jsme to nikomu nemohli říct a to ani rodině, policii, úřadům. Na stranu jednu to bylo moc nebezpečné, na stranu druhou to bylo nebezpečné i pro ty živočichy.

Navzdory tomu jsme se "shodli" na tomu, že potřebujeme posilu. Přesněji řečeno dvě posily. Původně to byl pocit, ale změnilo se to. Pocit se postupně přelil v přesvědčení a ve fakt.

Joss mi řekl, že pro naše dvě nové posily si musím dojít sám, když to byl můj nápad. Peter mi důvěřoval, že to zvládnu nejlíp. Popravdě, z té naší skupinky jsem byl asi ten nejlepší adept, ale nechtělo se mi do toho. Jistil jsem se naší dlouhou známostí.

Prohlédl jsem si hodiny zavěšené na zdi. Odbíjely půl jedné odpoledne. Čas plynul rychle, dost možná rychleji než předtím.

Zrak mi sjel na fotku, kterou jsou zmínil už předtím.

"Tak jo. Jdeme nato," zvedl jsem z matrace. Popadl jsem mobil, klíče a kráčel ke dveřím.

...

Nechci zastírat, že když jsem zvonil u Tess, přišel jsem do rozpaků.

Otevřela mi menší ženská postava s krásnými černými vlasy, jež ji spadaly až vcelku hluboko pod ramena. Z jejích hnědých očí, s dlouhými řasami skrytými za brýlemi, čišelo každodenní nadšení, radost ze života a jasná zvědavost. Než se koukla na mě.

"Tys fakt přišel?" pomalu mrkala. "Taky tě rád vidím Tess," nadechl jsem se. Oklepala se a vzdechla.

"Zase jdeš pozdě o deset minut, kdy už se naučíš chodit včas?" smířlivě zavřela oči a začala naslouchat. "Až ty přestaneš koukat na anime," klidně jsem odpověděl. "Já věděla, že nikdy," odpověděla.

"Takže co je vlastně tak důležitý, že jsi mě vytáhl z postele?" s rozmrzelýma očima mě projela pohledem. "Za prvý, zeptal bych se, co v deset hodin ráno děláš v posteli," pousmál jsem se," ale rozumím ti. Ani nevíš jak."

"Zkrať to," uzemnila mě. Nebyla zlá, ale nerada čekala. Byl jsem vůbec rád, že si udělala čas.

"Za druhý je to možná ta největší věc v dějinách lidstva. Jediný, co od tebe potřebuju je, abys mi důvěřovala a dneska si udělala trochu čas na tom banketu," dodal jsem. "Takže tam jdeš taky," konstatovala, mírně radostně. "Kupodivu," zamumlal jsem. "Jo," souhlasila. "Mluvíš dost divně na to, abych tě nechtěla poslouchat. Ale pokračuj," ohrnula nos.

"Děje se tu něco dost zvláštního, ale nechce se mi o tom mluvit... tady," rozhlédl jsem se po zalidněné ulici.

Víc než silnice tu bylo fotbalové hřiště posezení a další věci společenského vyžití. Jižní město, část Geistbergu, byla liduplná a to z jakékoliv sociální vrstvy. Různé ženy koukaly z oken a povídaly si, jejich děti si hrály pod nimi. V oknech viselo prádlo, linula se z nich chytlavá hudba lidových písní. Žilo to tu. Stejně sem ale pražilo slunce, obchodů tu fungovalo pár a zbytek, ten byl v prachu a chátral. Domy byly nehozené, pár jich stálo jen pro to, aby v řadách nebyly mezery. Město tuhle čtvrť nechalo žít tak trochu po svém.

"Někdo tě sleduje?" zatvářila se nedůvěřivě, ale neobyčejně chápavě. "Ty víš, že jsem paranoidní-" začal jsem. "To teda vím. Připomínáš mi to vždycky, když se mi ozveš," nadzvedla obočí. Rty se jí protáhly trochu do stran. "To přeháníš." Měla ten výraz pořád. "Dobře, přeháníš jenom trochu." Pořád ho měla.

"Hele, jsem paranoidní, ale tohle je zajímavý a byl bych rád, kdybys o tom věděla. Stačí to jenom takhle," snažil jsem se to ukončit.

Asi se jí mě zželelo. "Hhh, o co přesně jde?" "To ti řeknu večer. Zkus to ale brát vážně, já si nedělám srandu," taktkně jsem poznamenal.

"Nemusím chodit někam jinam? Nechceš o tom teď mluvit," jen se zatvářila tak nedostupně, nakrčila nos a přihmouřila oči. "Stačí, když mě budeš poslouchat večer. To úplně stačí," pousmál jsem se. "Víš, jak divně to zní?" "Uvědom si, kdo ti kupuje jídlo," upozornil jsem ji. Zamyslela se, dala spodní ret trochu přes horní a zakývala hlavou. "Budu za to muset někomu poděkovat." Ztáhl jsem rty k sobě, chápavě a ironicky.

"Jsem rád, že se na tebe můžu spolehnout," dodal jsem. "Aspoň nemusím chodit ven. Koukám se na seriál."

Zajímalo mě, jestli anime někdy v životě dokouká. Vsadil bych se, že ne.

Bylo výhodnější dojet autobusem kus za město. Trvalo to malou chvíli.

Zazvonil jsem.

Abych vás trochu uvedl, dorazil jsem před práh jednoho honosného domu za městem. Byl obehnán zídkou asi stejně vysokou jako já s barvou šedavě bílé. Kousek ode mě se nacházela hnědá vrata s tmavě šedým kovovým rámem, která byla na příjezdové cestě.

Za nimi a rozměrnou zelenou zahradou vyrůstal prosklený hnědavě šedý dům s přídatným druhým patrem, které bylo obloženo jantarově žlutým dřevem. Celá stavba působila velmi honosně. Uvnitř se něco dělo, právě tady měl být ten banket dnes večer. Vůbec jsem se na něj netěšil, protože sem jít v obleku v horký letní večer nebude nic moc. Ale nemohl a ani nechtěl jsem tím nic dělat, udělám jí tím radost.

Dvířka se pootevřela a zpoza nich vyšla nádherná plavovlasá dívka s bledě modrou košilí osazenou tmavomodrými knoflíky, jejíž dlouhé štíhlé nohy kryly černé přiléhavé džíny. Dlouhé plavé vlasy, přecházející až v blond, ji padaly až pod ramena.

Její hladké tváři vévodily dvě nádherné modré oči. Hledět zpříma do nich bylo hledět do nekonečných nebeských výšin. Často jsem se v nich ztrácel, stejně jako tehdy. Strnul jsem. A znovu přišel ten pocit, přišel jsem tak svázaný vlastními pocity.

Odpusťte mi ten sentiment.

Usměvavé načervenalé rty se rázem rozpohybovaly. "Já už jsem doufala, že něco řekneš," pousmála se. "Kdybys mě nepředběhla, udělal bych to. Za to já nemůžu. Ahoj," skrytou radostí jsem pronesl. Zarazila se. "My se měsíc nevidíme a ty řekneš 'ahoj'?"

Na chvilku jsem zkoprněl. "Chtěl jsem říct, teda spíš udělat, něco jinýho, ale jsme u tebe před domem a já bych si to teda odpustil," rozvázal se mi jazyk. "To sis mohl rozmyslet tak před měsícem a půl. Nebo se teď bojíš?" popíchla mě. "Tebe? Nikdy. Tvýho táty? Jo."

V koutcích nadzvedla rty. Chytl jsem jí za ruce a přišel o krok blíž. "Teď se nebojíš?" pomaleji se zeptala. "To, že tě držím za ruce není to samý, jako se s tebou líbat přímo před tvýma dveřma. A i kdyby, neviděl jsem tě měsíc, takže chytnout tě za ruce nepovažuju za tak výraznej přehmat," vysvětlil jsem. Nasál jsem do plic horký vzduch a bylo mi trochu úzko. "Vysvětli to mýmu tátovi," lišácky se zaculila.

"Máš čas?" v duchu jsem doufal, že ano. "Neměla bych mít. Vlastně spíš ne, nemám," zaculila se ještě. "Pojď se projít, na chvíli, ať jsme sami. Jenom my dva. Přísahám, že tě včas vrátím." "Pro tvoje vlastní dobro."

Sáhla po dveřích branky a dovřela je. Jemně jsem sevřel její levou ruku v pravé dlani a odcházeli jsme po asfaltem dlážděné cestě.

Vlevo byla silnice, vpravo rozlehlá louka s krátkou trávou a za ní les. Naproti nám se ve městě přelilo poledne ve dvě hodiny po něm, do banketu zbývalo pět hodin. Vlastně spousta času.

Když jsme poznali, že jsme daleko od všeho a všech, objali jsme se. Její záda hřála jako rozpálené kameny, pamatuju se moc dobře na úžasnou vůni jejího parfému a vlasů a také to, jak jemně a přitom pevně jsme se tiskli. Kupodivu to je jedna z věcí, které si z toho období pamatuju ze všeho nejlépe.

"Chyběl jsi mi. Dokonce moc," položila si hlavu na můj krk. "Ty mě taky. Bylo mi bez tebe smutno," odvinuli jsme se od sebe. Mohli jsme se tak podívat sobě do očí. Políbili jsme se. Po dlouhém měsíci. Možná až moc dlouhém.

"Jsem rád, že jsi šla ven," rozpačitě jsem promluvil. "Potřebuju ti něco říct a je to hodně důležitý." Vzali jsme se za ruce a šli dál směrem k městu.

"Hele, jestli mi řekneš, že na ten banket nejdeš, tak tě vlastnoručně uškrtím. Ne proto, že by tam byl moji rodiče, ale protože už se mi nechce tvrdnout samotný v houfu lidí, který mi jsou celkem cizí," obrátila se na mě hlavou. "Chceš mě tam představit, že spolu jsme?" pro jistotu jsem se zeptal. "Možná. Kdo ví," pousmála se. "Uff, no kdyby to bylo tak jednoduchý ta moje 'zpráva'."

"O co jde? O nás dva?" malinko znejistila. "No, tak trochu. Spíš o nás pět. Šest možná," zakolébal jsem se. "Počkej, co máš v plánu?" znovu jsme se zastavili.

Nahlédl jsem do lesa. Asi jsem měl už vidiny z vedra i posledních pár dní. Jakobych znovu zahlédl toho tvora. Jakoby mě nebo nás sledoval a zmizel rázem ve stromoví. Orosilo se mi čelo.

"No... já... vlastně nic tak hroznýho. Akorát, no... budu potřebovat tvojí bezmeznou důvěru," vykoktal jsem. "Přemýšlím, jaký rozumný vysvětlení by u toho mohly plynout," zamyslela se na nahlas. "Je jich málo. Bude jich ještě míň, až ti řeknu, že jsme asi objevili bránu do geologický minulosti Země. Nejdřív křída, potom perm a Bůh ví, co přijde dál," vážněji jsem řekl.

Prohlédla si mě očima a trochu vyšpulila rty, přivřela oči a musela se drobně rozesmát. Pro jistotu jsem to hrál s ní.

"Lepší pohádku sis vymyslet nemohl? Je spousta záminek, pod kterýma si mě mohl vytáhnout z domu a ty si vybereš zrovna tuhle," ušklíbla se. "Upřímně, byl bych radši, kdyby to byla pohádka," nadzvedl jsem obočí.

Zkoumavě se na mě podívala. Věděl jsem, co si myslela, ale říkal jsem pravdu. Sami to víte.

"Hele, nevím, co teď přesně zkoušíš, ale nechápu to. Snad to není nějaký promyšlený překvapení, protože mi v tom případě uniká," pořád mě tak nechápavě projížděla očima. "Rád bych tě něčím překvapil, ale teď ne. I když je to ve svý podstatě překvapení, ale ne tak, jak si myslíš," zpříma jsem se jí podíval do očí. "Roky tě baví mluvit v hádankách, ale... nesežeru ti, že jsi 'našel' cestu do minulosti. Promiň, ale tohle fakt ne," povznešeně se usmála.

"Počkej, co to tady máš?" rukou mi sáhla na ránu po ivantosaurovi.  "Jenom oděrku... po jednom naštvaným synapsidovi z permu." Zarazila se a trochu zpozorněla. Světlo ze slunce opadlo, když přes něj přecházel naducaný tmavý mrak. Předzvěst bouře.

"Ty to myslíš vážně," konstatovala. "Dost vážně. Chci ti říct víc, ale nebudeš mi věřit, co všechno jsem za posledních pár dní udělal," jemně jsem jí stiskl zápěstí té ruky, kterou mi dala k obličeji. "Poslouchej - věřím ti, ale tohle je přitažený za vlasy. To musíš uznat sám," přiznala. "Je to šílený, nemožný a spousta dalších superlativů od slova nepravděpodobný, ale je to pravda. Z nějakýho důvodu je," naše ruce sjely k tělu a já znovu chytl konečky jejích prstů.

"Já nevím, jak ti na tohle mám odpovědět. Trochu jsem doufala, že jsme šli ven proto, že chceš, abysme byli spolu," trochu zklamaně prohodila.

Z kapsy jsem povytáhl kompas, teď jsem ho nosil skoro všude, znepokojilo mě, že se ručička trochu otočila. Možná jen fluktuace. Normální.

"Taky, že jo. Akorát jsem ti to chtěl říct, abys večer nebyla překvapená. Jsem rád, že tu jsme jenom my dva," ujistil jsem její milé dívčí já. Očima mi naznačila, ať pokračuju. Poznat to, v sociální interakci se můj malý svět přiblížil těm ostatním. "A ještě jednou, moc jsi mi chyběla. Jsem rád, že jsme konečně spolu. Jsem... moc pro mě znamenáš," polkl jsem a mluvil.

Potěšilo ji to. Usmála se tak sladce jako to uměla jenom ona. Těšilo to i mě. Políbili jsme se, znovu.

"Doprovodím tě," stočil jsem koutky rtů do úsměvu.

Když jsme přišli zpátky k jejím dveřím, rozlučili jsme se a všiml jsem si prvního cizího auta na zahradě, na příjezdové vestě v jejímž prostředku byl záhon s malou fontánou. Okázalé.

Odcházel jsem a přemítal nad tím. Věděl jsem, že to nesnáší se účasnit akcí jako téhle. Vadilo jí se přetvařovat, ale moc dobře si byla vědoma toho, že to je malá oběť za to, za co je rodičům vdečná. Některé tyhle plesy, společenské večery a bankety byly fajn, ale většina se jí dostávala na mozek. Nikdy mi to nepřiznala, ale byl jsem si tím jistý. Trápilo mě to.

V půlce cesty jsem si vzpomněl na kompas. Byl na stejném místě jako jsme stáli.

"Co můžu ztratit (vyjma pár minut)," prohodil jsem si.

Vyndal jsem kompas znovu a přes kultivovanou louku se vydal k lesu. Nejdřív se nic nedělo, kompas i všechno ostatní se chovalo normálně, ale potom se ručička bezdůvodně otočila kolem své osy. Pořád to ale nebylo nenormální, kompas se může vychílit, mohl jsem ho dát k nečemu kovovému na svém těle.

Prošel jsem pár houštinami a dostal se do smíšeného lesa. Oblohu nademnou, modrou a horkou, překryly stromy svými korunami. Byl tu klid a pod větvemi i docela chlad. Bylo úžasné, že pár desítek metrů od normálního chodníku byl neudržovaný les. Byl to konstrast.

Kouknul jsem dál před sebe a mimo kmenů viděl, že les se zase otevírá slunečnímu světlu.

Šel jsem pár metrů a zaposlouchal se. Údivem jsem zastavil. Když jsem říkal, že je tu klid, tak jsem nemyslel skoro absolutní ticho. Vlastně absolutní, protože zvuk vydával jen vítr otírající se o stromy.

Rozhodilo mě to. V lese jsem si začal připadat hrozně stísněně.

Byl tam potok, trochu rozbahněný. Na jeho břehu bylo něco jako vylitá voda, přišel jsem blíž a na tváři mi zůstal mrtvolný výraz. Naskočila mi husí kůže a v zádech jsem pocit očí, které mě sledují.

Do vrstvy hlíny tam byla vytlačena stopa dlouhá půl metru. Měla silné prsty, tři a s drápy na koncích. Na sucho jsem polkl. Čelo mi orosil studený pot.

Teropod. Prošel sem teropod dlouhý aspoň sedm metrů. Stroze jsem na stopu hleděl ještě tak minutu.

V okolí bylo pár dalších, ale zdálo, že ten živočich tu jen prošel a odkráčel dál.

"Jossi?" vytočil jsem ho na telefonu. "No? Co potřebuješ" zvedl to. "Mám pro tebe dárek. Je to dlouhý a tlustý," skrčil jsem se. "Cože? Ty vole, tohle na mě nezkoušej," pobaveně odfrkl. "A má to tři prsty. Stopa, dlouhá je asi půl metru. Teropod," vyfotil jsem mu to. "Počkej, to jako fakt? Kde jsi?" ohnal se. "V tom lese kus od Harleenina domu. Posílám ti fotku tý stopy," udělal jsem to. "Tak tam počkej, vezmu Petera a dorazíme tam," u sebe s něčím šustil. "Fajn, počkám tu, a pak zavolám, kde jsem," dodal jsem. "Tak jo. Čus," odpověděl. "Čauu," típl jsem to.

Zůstal jsem klečet u stopy a uvažoval jsem. Doufal jsem, že se mi ji podaří spojit s nějakou, kterou jsem viděl v nějaké studii nebo na obrázku. Její tvar byl trochu specifický, ale stejně jsem jí ztotožnit nedokázal.

Byl jsem si ale jistý tím, že nám tady někde v okolí nepobíhá samotný Tyrannosaurus nebo některý z jeho méně populárních příbuzných. Minimálně to potvrzovalo i mé podezření, že tahle brána v čase s tou první nesouvisí a ten tvor, co tady prošel, nevyšel z té křídové.

Nademnou byla změť větví, polámaná ve výšce asi dvou a půl nebo tří metrů. Narážel tam krk nebo možná hřbet toho živočicha.

V tůňce, do které se potok vyléval, bylo ještě něco. Ve zkalené vodě se usadilo něco červeného, ale bylo to příliš řídké na určení toho, jestli šlo o krev. Tušil jsem to, že to krev je. Existovali sice i býložraví a všežraví teropodi, ale k prvnímu případu neseděl chybějící čtvrtý prst v otisku a k jiným mi to nešlo. V kalu na dně bylo také něco usazeného, ale než jsem to vyndal v bahně jsem si všimnul další stopy.

Ne stopy v pravém slova smylu, byl to chomáč jemných prachových per vznášejících se poblíž v kaluži vody. Bylo smočené a chomáčkovité, to zvíře nemohlo být ptákem, protože to peří vypadalo spíš jako prachové. Nebylo příliš vyvinuté a připomínalo spíše savčí srst. Nevypadala od ptáka, ale hladila se ještě vlnila a to se do ní nelil potok. To zvíře tu muselo být před chvíli, možná se dokonce leklo, když jsem přicházel.

Přešla půl hodina a za mnou zašelestil podrost. Instinktivně jsem se odvrátil a ustoupil až k potoku.

Jossovi jsem ještě nevolal, sice jsem byl na okraji lesa, ale stejně bych se mu ozval. Znejistil jsem, když ten šelest přestal. Nic tam ale nebylo vidět, mohla to být jenom liška nebo kuna.

Dál jsem to nevnímal. Zavolal jsem mu a asi ještě pět minut čekal.

"Jsi tu?" vynořil se mezi stromy. "Tady. Čekám tu přes půl hodiny," smířlivě jsem seděl na pařezu stromu. "Víš, jak těžký je najít cestu sem? Všude jsou jenom stromy a stromy. Taky jsi mohl zavolat ještě jednou," trochu mě spražil. "Nebudeš litovat. Kde máš Petera?" slezl jsem z trouchnivějícího dřeva. "Prej si potřebuje něco zařídit, než tam půjdeme. Mě se tam teda vůbec nechce," přišel blíž. "Mě taky moc ne. Tohle mi přijde zajímavější," sklonil jsem se nad otiskem. Joss mě následoval.

Zkoumavě a pořád trochu nelibě a nevěřícně si šlápotu prohlédl. Nevrle oddechl.

"Co myslíš, že to je?" zvedl se. "Taky jsem nad tím přemýšlel, ale určit druh jenom ze stopy je nadlidskej úkol. Jo, u pár otisků se to víceméně podařilo, ale tohle je jiný. Paleoichnologie je dost složitej obor," vysvětlil jsem.

"V překladu - co máme v ruce?" řekl a netrpělivě nadzvedl obočí. "Teropod. Do devíti metrů, váha pár stovek kilo, možná tuna, protože ta stopa není zas tak hluboko. Střední velikost. Není to Tyrannosaurus," uvedl jsem ho. "Konečně dobrá zpráva. I tohle zvíře se ale před náma dlouho neschová a to je super," konstatoval. "Když nenajdeme tu bránu, tak to super fakt není. Bůh ví, jak dlouho tady ten tvor je, a co mohl nadělat za paseku," sykl jsem.

"Tak jí najdeme. Máš tu kompas, ne?" optal se. Znejistil. "Buď rád, že mám. To bude sranda, tady chodit tři hodiny, pak dojít domu oblíct se a jít na ten banket. A už jsem připoměl tu část, kdy budeme honit devítimetrovýho teropoda ve dvou?" popíchl jsem ho. "Všechno... všechno popořadě, jo? Nejdřív jedno, a pak druhý," byl pořád v klidu. "Aspoň vidíš, že se nám Tess a Harleen budou hodit do týmu. Včetně Petera, u kterýho mě fakt zajímá, kde je."

...

Vzduch byl v lese snad ještě více horký než před těmi pár dny, kdy tu dýchal perm. Bylo tam vedro a sucho, pod nohama křupaly suché listy a ani vítr trochu nezafoukal, možná by byl stejně horký a nic dalšího by nepřinesl.

Peter měl na sobě jenom kraťasy, triko a batoh, ve kterém měl schovanou malou zbraň nebo sběratelskou věc, kterou tak mohl použít.

Trmácel se sem, kvůli jeho a částečně také mé zkušenosti s tou záhadnou bytostí. Při každém pomyšlení na ty červené oči mu vyskočila husí kůže. V noci toho moc nenaspal, protože se mu zjevovaly v mysli. Byl na to ale tak trochu zvyklý, pár nocí toho moc nenaspat, jen si nedokázal představit, že by to takhle mělo jít dál. Byl stále odhodlaný zjistit, s čím měl tu čest.

Abyste mi rozuměli, Peter nepatřil k těm, kteří by se zrovna něčím takovým dlouho zabývali nebo nad tím do hloubky přemýšlel.

Trochu jsem mu záviděl, jak se dokáže orientovat ve společnosti a navazovat kontakty skoro s každým, ale vždycky se nechal unášet proudem. S klidem a zvláštním dospěle mladým nadhledem to pozoroval z povzdálí a stejně stál vlastně vždycky uprostřed.

Na klíčích cinkal přívěšek z Assasin's Creed Syndicate, vedle toho byla navěšena spousta starých klíčů a někdy i zlomených. Kvůli tomu cinkání se zastavil.

Sundal si batoh, klíče si dal do kapsy, aby už ten zvuk přestal. Prozrazoval ho.

Když už tam tak stál, zapálil si. Jenom jedno, v hlavě si řekl.

Už se mu to začalo hnusit. Občas si zapálil rád, ale teď to bylo čím dál tím méně často. Nebyl za to na sebe úplně pyšný.

Ohlížel se, jestli ho někdo nesleduje nebo nepozoruje. Byl tam sám na půli cesty mezi stavebními buňkami a mostem. Ošil se, když mu v hlavě znovu vyskočil obraz řvoucí samice ivantosaura. Vdechl naposled a cigareta, byl z ní jen filtr.

Znovu se dal do kroku, tišeji a rázněji.

Lehce si odkašlal do ruky a překročil jeden kámen, věděl, že je blízko místa, kde jsou tu bytost viděl. Respektive, kde ona viděla mě. Na zádech mu vyrašil studený pot.

Zastavil se. Byl si jistý, že je to to místo. Na kameni viděl zaschnuté kapky nějaké červené tekutiny. Má krev mu to tam potvrdila.

Nevěděl, co hledá, rozhlédl se v okolí a sundal si batoh, který opřel o kámen. Doufal, že tu najde něco jako stopu, nic určitého, ale prostě známku po tom, co je ten tvor zač. Chtěl jsem to zjistit stejně tak, ale měl jsem jiné starosti a na krku Josse-skeptika.

 Bylo to tam čisté. To stvoření zmizelo bez jediné stopy stejně, jako se objevilo. Peter si vzpomenul na ty uhrančivé rudé oči a začalo mu být nevolno.

Trhl sebou, když za ním něco zašramotilo. Přikrčil se, viděl, že u těch stavebních buněk něco procházelo. Mezi stromy to konečně viděl.

Zastavilo tam auto, nějaký kombi, a před něj kráčely dvě postavy. Oba dva byli muži, jeden měl za opaskem zbraň a Peter věděl, že jeho vyšší svalnatější kolega s vousy a sportovnější postavou jí má určitě taky, akorát ji neviděl.

"Policajti, no super," pronesl pro sebe. "Co tu sakra chcete?"

Neslyšel je, ale viděl, že si o něčem povídají a to ne úplně nekonfliktně. Vyšší z nich se mu zdál povědomý, ale nevěděl odkud. Ujistil se přitom, že nemá záznam.

Opatrně sáhl pro batoh, přehodil si ho přes záda a zmizel opačnou cestou, než kudy přišel.

Jeden kmen stromu, který byl za jeho zády, se pohnul. Ne větrem, jeho nohy se pohly a rudé oči znovu otevřely. Černými zornicemi Petera sledovaly.

...

"Neříkej mi, že se tady tak velký zvíře může tak dobře schovat," Joss nervózně prohlížel podrost. Popošli jsme asi o čtvrt nebo půl kilometru dál do lesa.

"Divil by ses, že tě v pralese může úplně v pohodě překvapit slon. Neslyšíš ho. Hledáme něco stejně velkýho," díval jsem se po zlámaných větvích nebo čemkoliv jiném.

"Tak by byl aspoň slyšet, přece když-" utnul jsem ho. "Dinosauři, až na ty největší, ani trošku neduněli nebo nevydávali zvuky při chůzi svýma nohama. A tohle je umocněný tím, že je to dravec, takže ten bude radši potichu čekat a potichu útočit, dokud si nebude jistej, že mu kořist neuteče. My bysme byli ideální," povznešeně jsem se uchechtl. "Ty víš, jak člověku zlepšit den."

Popošli jsme kousek dál od potoka, který se tak trochu ztratil v nivě, kterou vytvářel.

"I když, jestli se už nažral, tak nás nebude chtít sežrat. Pokud mu ale vlezeme do teritoria... Kdo z nás byl posledně rychlejší na osmistovce?" vedl jsem hovor dál. "Já. Určitě já," zavrtěl se. "Fakt? Mám pocit, že jsem tě předeběhnul," rýpl jsem si. "Já mám pocit, že jsem byl lepší. Tebe sežere prvního," dodal. "Byl jsem před tebou při přespolňáku, tohle je jenom trošku vodnatější terén," uzemnil jsem ho. Koukl se na mě a už nic neříkal.

Šli jsme dál a našli už jen pár dalších stop a proražených vchodů do lesa. Nic dalšího.

"Co teď?" zastavili jsme se u jedné z nich. V dálce znovu zurčel potok. "To zvíře tady běhá. Když ho nechytíme, můžem nadělat dost velkou paseku. Můžu jenom spolýhat na to, že je nažraný, ale když ne, tak je to průser. Sakra velkej průser. Hledal by něco k jídlu a Bůh ví, kam by zašel," upozornil jsem ho.

Joss se rozhlédl, před očima mu určitě proběhly nějaké vzorce, a pak se rozmluvil.

"Peter má přece drona ne?" optal se. "Má, malýho drona," přikývl jsem. "Tak já vezmu tu termokameru a dáme jí na to. Připojíme se přes telefon a budeme to tady sledovat. Říkals přece, že byli dinosauři teplokrevný, ne?" vysvětloval. "Byli, patrně. Kurva, byli, i když to vědci nechtějí úplně přijmout," znovu jsem přikývl.

"Super. Takže i večer bude vidět. Stačí jenom namontovat zesilovač na telefon, ze kterýho to budeme ovládat, na ten dron a je hotovo." Na pár vteřin se odmlčel. Pak se ušklíbl.

"Byla by to ale fakt dobrá výmluva nejít na tu show - lovíme dinosaury."

...

Večer padal na celou krajinu.

Jako závojem bylo všechno pokryto načervenalým slunečním svitem, jež uspal rozpálenou suchou zemi. Tmavly suché stromy a jejich větve s listy, jež svou barvou připomínaly vybledlé zelenavé závěsy, tráva pokrývající zem jako nekonečný zelenkavě žlutý koberec.

Ptačí zpěv utichl, žáby přestaly skřehotat. Celý kraj se dal ke spánku. Pouze nad městem zářila jako sloup vila, jejíž příjezdová cesta se plnila auty a dům hostil už více než jen jednu krásnou dívku.

Postávali jsme opodál před vchodem, opodál.

"Naposled se ptám - fakt tam chceme jít?" Peter zabrblal. Oblek ho škrábal po těle, hlavně nohavice. "Ne. Nechceme. Ale slíbili jsme to, takže by to bylo blbý tam nejít," odpověděl jsem mu, stroze. Nervózně vzdechl.

"Ty tam půjdeš, protože musíš. A hotovo," Tess mu to rázně vysvětlila. Znovu si něco zamumlal.

"Tak jdeme, ne?" pobídl jsem nás.

Joss během té krátké chůze oťukl Tess. "Říkal ti o tom?" "Martin? O něčem mi říkal, ale nechtěl mi říct proč a ani, co to je. Je divnější, než si ho pamatuju," dala si brýle trochu víš. "Chtěl jsem ti akorát říct, abys... no, neber na lehkou váhu. Ne, že bych tomu chtěl věřit, ale co mi zbejvá. Pokouším se o to," přiznal. "Všichni jste hrózně tajemný, blahopřeju. A to s váma udělal jeden měsíc. Jeden měsíc prázdnin," nadlehčila to.

Na chvíli se Joss zase odmlčel. "Sluší ti to. Celkem," pronesl nejistě. Ohlédla se a našpulila rty. Děkuju, v duchu pronesla.

Tehdy jsme byli sebranka, zpětně bych řekl něco jako demo skutečného týmu. Dejte nám ale ještě trochu času, nebude to trvat příliš dlouho.

U dvířek se stačilo prokázat pozvánkou, u které se Peter zrovna tak nehezky zazubil, ale stejně to bylo zvláštní. Už tím, jak jsme šli po dlážděné cestě vedle anglického trávníku, bylo ve vzduchu cítit něco nadřazeného a uzavřeného. Byli tu úředníci, lékaři, státníci, vysocí podnikatelé, radní.

Harleenini rodiče postavili svůj byznys na všem, co se po sametové revoluci dalo.

Matka, byla smířlivější než jeji manžel a předtím také lékařkou na soukromé klinice, věhlas získala kvůli operacím celebrit jako Cher.

Oběma jejím rodičům jsem ale nemohl vytknout jednu věc, byli čestní a neúplatní. Měli většinu dobrých vlastností, až na to, že svět kolem nich vytvořený měl větší váhu než jejich vlastní dítě.

A přišlo to znovu, ten pocit méněcennosti. Na chvíli, když jsme procházeli po medově hnědých kamenech vykládané cesty.

Po levé straně od domu leželo hned vedle zdi větší zahradní jezírko. V jeho středu stoupaly k hladině proudy bublin. Lemováno bylo okrasnými rákosy, krásně bíle pruhovanými kusy kamení, jež dotvářely přírodní vzhled. Narušovaly ho kolem zasazené světlomety.

Prosklenými tabulemi byli vidět různí, evidentně dobře vzdělaní lidé ve společenských oblecích s kravatami. 

Už jsme byli skoro u dveří, když za rohem byl opřený nějaký chlap. Tvořil jen velkou černou siluetu, moc detailů vidět nebylo. Měl dlouhý, snad kožený, kabát klesající až ke kolenům. Vlál jako závoj, ale byla vidět jeho těžkost. Překvapilo mě, že mu nebylo horko. Zapálil si. Jen popel chvílemi odletoval od cigarety. Když si nás všiml, tak se otočil a odkráčel. Neznali jsme ho.

Vešli jsme dovnitř, dveře byly otevřené všem hostům, kteří se u vchodu prokázali. Až ven se linul rozruch ze sálu.

Vnitřek domu byl prostorný, vstupní hala byla oddělená od sálu, kde se konal banket, malým moderně vybaveným átriem. Po pravé straně byla zeď a za ní kuchyň. Drobný ruch vedoucí odtamtud značil, že se tam proháněl personál svižně, ven ovšem vycházeli jen upravení a rozvážní číšníci a hostestky s tácy, na kterých byly skleničky sektu, jednohubky a menší dobroty.

Napravo od nás, za zdí stejnou jako kuchyně, byly dveře do zadních místností - vinotéky a nějakého zázemí pro personál.

Nalevo v rohu hrál postarší klavírista před prosklenými okny do zahrady, vedle položený saxofon a housle svědčily o jeho společnících, ale ti si nejspíš odběhli na toaletu. Ta byla, pro hosty, naproti nám přes sál napravo od ní vedlo schodiště nahoru. Na zdi, za kterou toto zařízení bylo, byly příčně přidělána prkna tmavé mahagonové barvy. Jinde na zdech byly honosně vypadající obrazy, barva stěn minimalisticky bílá.

Decentně plápolal také krb. Naproti němu se tyčila černá pohovka.

Banket žil vlastním životem, když jsme přišli, všiml si nás jen číšník a jeden z hostů, který se odloudil ze skupinky. Všude byly takové skupinky lidí roztříštené, drahé obleky nebo šaty, drahá vína, všechno tu bylo nějakým způsobem drahé. Vážně všechno.

"Sakra, ta hudba měla přestat," Peter se drobně uchechtl, když jsme tam procházeli. "Petere, no tak," klidně jsem ho upozornil. "Jakobych se nemohl ani zasmát. Jsme tu od toho, abysme se bavili, ne?" pokračoval v tom tónu. Pokračovali jsme ke zdi, kde jsme se v koutě zastavili.

Chtěl sáhnout po dvou sklenici vína, ale Tess ho odrazila. "Proboha, chovej se trošku," zazubila se. "Promiň, já jenom chtěl ochutnat," oponoval. "Známe, jako posledně jsi chtěl ochutnat," zavzpomínala. Nahodila vyčítavý pohled. "To s tím nesouvisí, vůbec to s tím nesouvisí." Měli tu roztržku ještě malou chvíli.

Rozhlížel jsem se po sálu a chtěl vidět, kde je. Nebylo tam tolik lidí, abych ji nemohl najít. Znepokojilo mě to.

"Peter je asi na tripu," Joss do mě ťuknul. "Co?" rozhodilo mě to. "Chce pít. Zase," uchechtl se. "Že mě to nenapadlo. Měli bysme jít někam, kde není alkohol. Nebo aspoň tak snadno dostupnej," přidal jsem se k němu. "To teda-" nedořekl to.

Přerušil nás Harleenin otec, který jemně ťukl do sklenice a dav utichl.

Chtěl nás všechny přivítat a popřát nám krásný a dobře strávený večer. Povedlo se mu to a bylo to docela příjemné, jeho proslov.

"Fakt je na tripu? Já do něj vkládal naději, že aspoň sem půjde čistej," zavtipkoval jsem. "Doufám, že ne, protože ještě vyzve tátu tvojí holky k tanci. To by teprve byla sranda," potichu se zasmál. "Mě by zajímalo, kde je. Čekal bych, že už tu bude," zavedl jsem trochu neklidný tón. "Podle mě brzo přijde. Nebo se tě bojí, jestli jsi vyprávěl o dinosaurech," stejně dál pokračoval nadlehčeně.

"O čem si tu šuškáte?" Tess potichu přišla ta nás. "O tom, že tu je málo ženskejch. A že je Peter na tripu," pohotově jsem odpověděl. "To mi povídejte. Těm, co by za něco stáli, je stejně víc než mi máma dovolí. A Peter, už to z něj vyprchává, takže se sklidnil," pobaveně odpověděla.

"Sakra, od kdy se zpovídáš mámě?" Joss se na ní podíval zkoumavě. Vzal si jednohubku. "Od chvíle, kdy chci bejt vzorná dcera," nadzvedla obočí a usmála se.

Rozhodl jsem se, že se půjdu podívat nahoru, kde Harleen vězí.

"Jde sem její táta, tak si pokecejte," škodolibě jsem Josse poplácal po rameni. "Co?" zakuckal se. Já se zatím pomalu vytratil.

Stoupal jsem po schodech nahoru, kde bylo o poznání méně hluku a světlo vycházelo jen zvenčí. V tom celém shonu to byla oáza klidu.

Pod oknem, do kterého svítil měsíční svit, se choulela její dívčí postava v lehkých šatech bílé barvy s černými doplňky. O kus vedle měla položené boty. Blond vlasy se jí svezly až na prsa, modré oči měla v tu chvíli překryté víčky s výraznými řasami.

Trpěla a to moc. Byla vězněm ve svém vlastním těle. Denně musela snášet bolest svalů, kostí a šlach. Velkým přáním jejích rodičů bylo, aby byla baletkou, a ona jim chtěla vyhovět, ale ta daň za to byla obrovská. Bolelo jí celé tělo, ale nikdy by nepřiznala, kvůli čemu to je. Doufala, že se tu bolest konečně naučila kontrolovat a zvládat, stejně jako slzy a smutek.

Cítila každou větší kost v těle, každý větší sval. Tlak, tíhu a bolest vyjadřovala jen grimasami.

Zaťukal jsem na pootevřené dveře. "Můžu k tobě?" Trochu ji to uvnitř přestalo svírat. "Jasně, pojď."

Přišel jsem k ní a posadil se na zem, tak abych jí byl na blízku.

"Sluší ti to. Jsi nádherná," od loktu jsem jí pomalu dojel na pravé ruce až k zápěstí. Měla tam malý kovový náramek. "Ten oblek ti padne. Měl bys ho nosit pořád," zavtipkovala. Pořád ale mluvila stroze.

"Proč nejsi s náma dole? Peter už by bláznil po něčem k pití, Tess kouká po čemkoliv, čemu je pod třicet, a Joss určitě teď vede super konverzaci s tvým tátou. Chybíš nám tam už jenom ty," hrál jsem si s jejími prsty. Stiskla mi ruku. "Vždyť já už jdu, jenom jsem se na to musela psychicky připravit. Víš, že tomuhle úplně neholduju," naznačila mi, ať jí podám lodičky. "Proto jsem přišel. Chci, aby sis to aspoň jednou užila. Aspoň trošku," políbil jsem jí hřbet ruky. "Konečně tu aspoň nejsem sama, to mi bohatě stačí," za mé pomoci vstala.

Vstal jsem i já, objali jsme se a krátce se políbili. "Jsem moc ráda, že tě mám," utrousila u toho. "Já taky."

"Tak jdeme, ať už to máme za sebou," chytl jsem jí za ruku. "Ať odtrhneme Tess od mojí sestřenky," dodala.

Byli jsme spolu poprvé na nějaké akci jako pár.

"Naši to už ví," prohodil jsem, než jsme sešli dolů. "Chci tě dneska představit. Myslím tím... už nepotřebuju tvrdit, že nikoho nemám, takže teď je asi ta nejlepší příležitost," drobně se usmála, když se na mě podívala.

Přivodilo mi to pár krůpějí potu ve vlasech. S jejím otcem jsme nevycházeli špatně, ale zase jsme se neznali nijak zvlášť dobře. Pokládal jsem si otázku, jak by moc chtěl mít svoji dceru na očích. Přes to všechno, chtěl jsem, aby to věděl, protože ke mně vždy přistupoval rovně a já k němu taky.

"Fajn, ale radši se nebudeme držet za ruce, když tam půjdeme. Viš, jak by to vypadalo," podpořil jsem jí. Malinko jí to rozesmálo.

Sešli jsme dolů, kde byl pořád stejný ruch.

Peter a Tess se bavili o nečem s Harleeninou sestřenicí Ninou, Joss se asi někam vytratil. U žadné ze skupinek nestál.

Ještě na schodišti jsem se rozhlédl po jejím otci, který zrovna odložil skleničku červeného vína a odvrátil se, aby si mohl jemně kapesníkem otřít čelo.

"Pane Quinne?" rovně jsem k němu přistoupil a zeptal se ho. Když se otočil, bylo vidět jeho rozrušení. Jeho hlas byl ale celkem klidný.

"Martine, rád tě znovu vidím," podal mi ruku. Potřásli jsme si. "Já vás stejně tak. Ten večer je skvělý, povedl se Vám," zdvořilostně jsem prohodil. "Děkuju ti. Co bys rád?" zdvořilostně pokračoval. "Já jen, chtěl jsem, abyste věděl, že-" přerušilo mě vibrování telefonu. Pohybem ruky jsem ho vypnul. "Že?" informačně, s tvrdým tónem, se zeptal. "Že se budu těšit na další takovou akci. Moc děkuju," vyrazil mi na těle pot. "Nemáš vůbec za co. Pokud mě teď omluvíš, musím jít," poklepal mi na rameno. "Jistě, užijte si večer."

Do prdele, zrovna teď, vevnitř jsem zaklel.

Prohlédl jsem si na telefonu to, co mi zvonilo. Přijď na zahradu, hned, stálo v té zprávě.

Potichu jsem se vyplížil ven zadními dveřmi. Na trávník dopadaly pouze dlouhé stíny. Tma byla neprostupná, navíc mi ve výhledu překážel i lom světla. Nebe postrádalo většinu hvězd, jen Měsíc a těch pár nejjasnějších hvězd ho zkrášlovalo. Za zdí se v dálce tyčil les.

Joss a ostatní stáli opodál, kus od rybníčku. Peter byl zabořený v telefonu, Harleen s Tess u něj tvořily hlouček.

"Kdes byl?" došel jsem k němu. "Potkal jsem jednoho chlápka, jmenoval se nějak Radowski, Krakowski? Nějak tak," procenil krátce. "Toho politika?" podivil jsem se. "Mě byl odněkud povědomej," přitakal. "Za chvíli přijde ještě prezident," prohodil jsem. Joss se trochu rozesmál. "Jo, on zrovna 'přijde'."

"Co se děje?" optal jsem se. "Peter něco našel. Tepelnou stopu v lese, která vypadá... dost zvláštně," uvedl mě.

Peter kooperoval z telefonu, kde si dával pozor, aby dron letěl správně. Zvedl se horký vítr, sice foukal celkem málo, ale byl znatelný.

"Kde to je?" koukl jsem se na tu horkem prolezlou stopu. "Asi tři kiláky daleko, ale je to divný, protože to slábne," pozoroval kameru nad tou oblastí. Tepelná stopa tam zářila, i když les jako takový moc tepla nevyzařoval. Muselo to být ono. Teď už jsem si byl jistý.

"O co tu jde?" Tess to znepokojilo. "Ta věc, o který jsem ti říkal. Vlastně vám oběma," odvrátil jsem se do displeje. "Nechceš tím, že sledujete dinosaura?" Harleen předzíravě pronesla. "Nevím, jak to říct líp. Myslím tím, že dneska odpoledne jsem v lese něco našel - stopu dlouhou asi půl metru, která měla tři prsty. Teropod a to středně velkej," odpověděl jsem, už celkem jistě. "Jo a mám fotku, kdybyste mi nevěřily," ukázal jsem fotografii té stopy z telefonu.

Neochotně si ji obě prohlédly a mezi sebou si něco zašeptaly.

"Hele, i kdyby to bylo pravý, tak přece... nejde, aby tu byl dinosaurus. Nejde. Zrovna ty bys to mohl vědět ze všech nejlíp," Tess trochu znejistila. "Ukážu ti stejnou jizvu od jednoho moc naštvanýho plaza z permu, možná mi budeš věřit," vyhrnul jsem jsem si vlasy. Znovu znejistila.

"Proto s sebou furt nosí ten kompas," Joss přitakal," protože ty zvířata sem odněkud chodí. A to něco jsou něco trhliny v čase, který mají něco společnýho s magnetismem, co kompas zachytí. Okolo nich se začne točit nebo blbnout." "Jako v Bermudským trojúhleníku," Peter se na chvíli odlepil do telefonu.

"To zní ještě víc šíleně," Tess podrážděně vzdechla. "Já vím, jak to zní blbě," starostlivě jsem se na Harleen podíval," ale máme tady problém, co chodí po dvou a běhá po lese kousek odsud. Nechte nás a my vám to ukážeme. Jenom potřebujeme vaší pomoc. Když to nevyjde, máte pravdu vy, když jo, přibereme vás."

Podívaly se na sebe a Tess hodila ten její typický pohled plný ironie a únavy z nás tří. Teď si mi vybavuje, jak často se k němu tehdy vracela.

"Pomůžeme jim?" odřekla. "Ale mohli bysme. Aspoň se uvidí, jestli nám lžou nebo ne," Harleen zúžila oči a drobounce našpulila rty.

"A ty ses na to chtěl vysrat," rýpl jsem si do Josse. "No jo, zase to schytám já," postěžoval si.

"Lidi, já nechci nic říkat, ale ta tepelná stopa se mi nějak ztrácí, takže jestli tu potvoru chcete chytit, měli byste jít hned," Peter pronesl, když zavřel telefon. "Jdeme všichni," obrátil jsem se k němu. "Já teda nejdu. Nechci, aby mě v noci honila po lese nějaká obluda. Dva dinosauři mi stačili úplně bohatě. Teď navíc není jasný, o jaký zvíře jde," ohradil se.

Joss se škodolibě rozesmál. "Rád bych viděl Petera, jak utíká před další prehistorickou potvorou, ale má pravdu. Někdo by tu měl zůstat a čekat." Peterovi se na tváři skrabatěl prostoduchý výraz.

"Takže co teď?" radši jsem se zeptal. "No nic, já bych tam poslal Josse, ať jde před tu prehistorickou potvoru sám," Peter jen tak poznamenal. "Není to špatnej nápad," Tess přitakala. "Bral bych to taky," odkýval jsem to. "Souhlasím," Harleen se přidala.

"Výborně, moc vtipný. Vážně moc. Chtěl jsem říct tohle - někdo tady zůstane a někdo půjde do toho lesa, aby našel tu bránu a zavedl to zvíře zpátky. Ale vy máte evidentně lepší plán," uraženecky řekl. "To si budeme tahat sirky, kdo tu zůstane?" uvnitř mě to pobavilo. "Klidně."

"Hlásím se dobrovolně," Peter zvedl ruku. "Radši na něj dohlídnu," Tess se přidala. "To bysme měli," Joss dodal.

"Nevíš, jestli tu někde mají tvoji rodiče pušku?" přistoupil jsem k Harleen. "Ten večer je čím dál tím lepší... Možná, ale nejsem si jistá. Zkusím se podívat v tom zahradním domku, možná tam," pousmála se. "Jdu s tebou," oznámil jsem. "Lidi, jdeme najít nějakou zbraň." Joss počkal na zahradě.

"Počkejte. Potřeboval bych na střechu," Peter se ještě ozval. "Jděte dovnitř, nahoru po schodech a za dveřma napravo od schodů jsou další dveře. Za nima jsou schody nahoru," Harleen na něj zavolala. "Dík," vletěl dovnitř.

"Co to je za pušku?" zeptal jsem se jí při chůzi. "Brokovnice nebo kulovnice. Dlouhá. Už jsem ti říkala, že táta byl myslivec?" pobaveně povídala dál. "Ne. Bude blednout závistí, když zjistí, že jeho kulovnicí jdeme na dinosaura." "Fakt tam něco takovýho je? Nepředváděl ses, jak to ty umíš?" ještě vyzvídala. "Nelhal bych ti takhle. A mimo toho, určitě by tě zajímalo, jak žral kvecalkoatlus, pohybovali se pliosauři a tak. Možná, že to fakt půjde. Jednou," teoretizoval jsem.

Sám jsem si tím nebyl jistý, ale tohle odvětví paleontologie ji zajímalo a bylo mi jasné, že na tohle bude slyšet. Zvědavě se pousmála a něco zamumlala.

"Ta puška tu určitě bude," zastavili jsme se před tou chatkou. "Podle čeho to poznáš?" hledal jsem nějaký kámen. "Zámek, takže kvůli něčemu tu musí bejt," dedukovala.

Vzal jsem kámen a zámek švihnutím urazil. Dvířka se trochu pootevřela.

"Už chápeš, proč tě zbožňuju?" vrhl jsem se dovnitř a hledal něco jako pouzdro. Byl to úplný opak domu, spousta prachu, seskládané věci na sebe včetně loveckých trofejí. "Protože od první chvíle nemáš na vybranou," ušklíbla se. "Taky pravda," odvětil jsem. Našel jsem to.

"A protože víš, že víš, kdybys mi zlomil srdce, tak bych ti to nikdy v životě neodpustila. A to bys neunesl," ještě dodala se stejným výrazem.

Vyšel jsem ven a měl pušku přes rameno a v ruce krabičku s broky. "James Bond," podaveně frkla. "Za mě spíš John Wick, ale klidně," přitakal jsem.

...

Vlhký vzduch byl v lese cítit chladem a vodou, i když i v noci bylo okolo dvacítky. Potáceli jsme se na okraji lesa, kde ještě nebylo bahno, ale vláčná, mechem pokrytá půda.

Díky měsíčnímu svitu bylo alespoň částečně vidět, tmu protínaly jeho stříbřité paprsky.

Nemohl jsem přijít na to, proč ta tepelná stopa najednou vychladla. Teropodi, a dinosauři obecně, byli teplokrevná zvířata, která měla svou tělesnou teplotu stálou jako savci a jejich ptačí potomci. Stopa mohla vychladnout jenom v případě, pokud to zvíře bylo chvíli v okolí a to se potom ohřálo. Nic jiného nepřipadalo v úvahu.

"Máma nebude ráda, za ty boty," Joss si postěžoval a trochu mě přerušil v rozjímání. "Fakt, až to bude muset prát, tak ze mě vykvete."

"Všimnul sis, že mám lodičky? Nevím kdo je na tom hůř," Harleen si do něj rýpla. "Tak se hned nezlob, jenom chci říct, že je to na nic," bránil se. Nešťastně přitom šlápl do mechu měkčího než mech.

"Ale pořád lepší, než tady toho tvora nechat běhat. Konečně ho máme," zastavil jsem se, když sílil zvuk potoka. Nešli jsme přitom ani půl hodiny. "Co ale chceš dělat, když ho najdeme? Podle toho, co jsi říkal, tak je to zvíře aspoň pětkrát větší, než my tři dohromady, takže ho jen tak nezastavíme," Joss se ohradil vůči tomu. "Kvůli tomu jdeme tři. Až najdeme tu bránu-" byl jsem přerušen. "Jestli jí najdeme," Joss se do toho vložil. "Až jí najdeme, nadběhneme mu a vlákáme ho tam. To je můj plán. Kulovnice v krajním případě."

"Ptám se hloupě, ale jak tu 'bránu' chceš najít? To tady můžeme chodit celou," Harleen ohrnula rty. "Je tady. To vím, protože kompas se tu točí jako šílenej. A potom, ty brány musí vydávat teplo, protože, když jsme krz jednu šli, tak bylo horko. Takže musí bejt teplejší než okolí - tak jí najdeme," pohotově jsem odpověděl.

Když jsem to dořekl, dali jsme se opět do chůze. Harleen se nepřítomně podívala na Josse a něco zašeptala. "Já věděla, že se nemám ptát."

Všude bylo ticho, jen pod našima nohama praskaly větve a suché jehličí.

Okolo se něco přehnalo. Podrost zašustil a ozval se i praskot větví.

Strnuli jsme. Během několika vteřin se vše uklidnilo a les se propadl do ticha.

"Bylo to ono?" Joss zašeptal. "Nevím. Rozhodně to bylo velký," špitl jsem.

Chřestění a lámání větví se ozvalo o metry nebo desítky metrů dál. Zmizelo to stejně záhadně, jako se to objevilo.

"Jak může něco tak velkýho zmizet?" Joss trochu zvýšil hlas. "Divil by ses, jak ticho a nepozorovaně se dokáže vedle tebe dokáže proplížit slon. Tohle je, pokud to bylo ono, stejně velký takže pro něj to nemusí bejt problém. Mě akorát zajímá, jaktože to zmizelo z termokamery, jak mohlo se skrýt," Harleen zašeptala.

Joss poklepal na displej a chtěl rozsvítit baterku na telefonu. Na vteřinu se mezi houštím objevila svítící ploška, velká asi jako konec mého palce. Malý Měsíček.

"Počkej," zašeptal jsem a položil mu ruku na rameno. "Rozsviť displej a to hodně, hodně pomalu."

Joss tentokrát, nějakým záhadným způsobem, poslechl.

"Teď ho obrať směrem před nás, taky pomalu," pošeptal jsem. Harleen jsem chytl na konečky prstů a cítil, jak mi je svírá. Sjel jsem jí až k zápěstí a dlaň jemně stiskl.

Před námi se rozsvítila dvojice vždy dvou pronikavých světel. Nehýbala se, jen nás pozorovala.

Ve světle byly vidět hrubé obrysy protáhlých čumáků, světlých těl pokrytých jemným chmýřím a štíhlých předních končetin s drápy. Zbytek se ztrácel v temnotě.

"Do prdele," Joss polkl. "Sledovali to, co tu prošlo. Můj Bože," Harleen pošeptala se zraky upřenými do jejich očí. Cítil jsem, jak se na mě natiskla.

"Nikdo se teď nebude hýbat, dokud neřeknu," polil mě studený pot. Navenek jsem se snažil to nedávat znát. "Co to je? Co to je za zvířata?" Joss o nepatrný krok ustoupil.

Ti živočichové byli ticho, jen byly slyšet jejich kroky v půdě a trhání lístků a šlapání po těch suchých. Byli lehcí. Podle mě, mých, na tuto dobu, už matnějších vzpomínek, byli dlouzí tak dva metry, možná o trochu méně. Spíš o trochu méně.

"Mám teorii, ale ta se as nepotvrdí," opatrně jsem ze zad stáhl pušku. "A proč?" uřekl. "Zacpěte si uši!" vykřikl jsem. "Co?" Joss se zhrozil.

Rána se strefila do stromu, odhodila mě dozadu a povalil jsem tím i Harleen. Náboje se trefily nad oba teropody. Lekli se, zavřískali a utekli někam do podrostu. Z hlavní se začalo kouřit.

"Jau! To bolelo! Přiště to řekni dvě minuty předem!" Harleen naštvaně zvýšila hlas. Odhodil jsem pušku, odvalil se a pomohl ji vstát, téměř okamžitě.

"Ty seš magor?!" Joss po mně vyjel. "Vždyť jsi nás mohl zabít!"

"Věděl jsem, kam mířím. Buď v klidu. Buďte oba v klidu," s klidem jsem mu vysvětlil. Trochu mi zvonilo v uších.

"To se dá celkem těžko, když tu zbraň nedokážeš ovládat," oklepala se a smetla si ze šatů mech a jehličí. Neřekla to, ale obličejem dávala najevo - Zničil jsi je. Moc ti děkuju.

"Umím. Jenom jsem to trochu nevypočítal."

"Do hajzlu, tys ty potvory vyděsil. Teď se jen tak nedostaneme k tomu... k tý bráně!" Joss zařval. Na čele mu naběhla žíla. "To už jsme si snad vysvětlili. Vzapamatuj se. Ten živočich mířil proti směru, odkud jsme přišli. Tímhle tempem je za pár minut na banketu. Potřebujeme varovat Tess a Petera, což pochopitelně nešlo udělat, když jsme je měli před sebou. O to horší by to bylo, kdyby oni zavolali nám. Vyděsilo by je to, pak by mohli zaútočit. Je to dost jasný?" celkem klidně jsem vysvětlil. Rozklepaly se mi prsty na rukou.

Joss jen neochotně sklopil zrak, tak na vteřinu, Harleen dala rty zpátky k sobě a dál nemluvili.

Joss vzal telefon a vytočil číslo. "Tess? Připravte se. Jde to k vám. Dávejte pozor... ne, buďte v klidu. Zatím to neutočí... Jasně, jdu k vám," položil to.

"Takže novej plán... půjdu po stopě toho tvora a vy najdete tu bránu. Peter říkal, že by měla bejt asi čtvrt kilometru pořád rovně," dodal. Trochu se mu klepal hlas, ale nechtěl to nechat znát.

"Takže mi to teda, půjdeme najít? To tím chceš říct?" Harleen to pořádně namíchlo. "Nech ho, mě nepůjdeme tomu teropodovi přímo do tlamy," pousmál jsem se nad tím. "To máš vlastně pravdu, teď mi to nepřijde jako blbej nápad," obrátila a přitakal.

Jossovi vyrašily na čele kapičky potu. "Už abych šel teda," polkl.

"Jossi? Nechceš náhodou tohle?" zvedl jsem pušku. "No vidíš, málem bych to tu nechal. Ty to nechceš?" podivil jsem, když jsem mu to podával. "Nebudem to potřebovat," ujistil jsem ho. "Ty nevíš, jak se to přebíjí, co?" zachechtal se. Podal jsem mu i nábojnice. "To taky," nechal jsem ho v tom.

Rozešli jsme se jinými směry, Joss mířil po naších stopách zpátky k Harleeninu domu a my dva, měli jsme chvilku na povídání. Vážně malou chvíli.

...

"Těším se na ten ohňostroj. Co ty?" Peter očima bloumal po obzoru. "Bude tu dost lidí, a co když tu potvoru uvidí? Ale jinak je to fajn večer," ironickou vážností přitakala. Oba seděli na hraně střechy a koukali se na les a traviny před ním.

"Měl jsem vypít víc vína," pokýval. "Kdybys vypil víc vína, nedošel bys domů," spražila ho. "Taky pravda, ale aspoň by mi to všechno nepřišlo tak šílený," lehce povzdychl.

"Víš co, začínám tomu všemu věřit. Jakkoli je to šílený. Ale, no... nikdy bych nevěřila tomu, že tohle se bude kdy dít," přiznala. "Co je s tebou?"

Peter o tom nerad mluvil, ale Tess z nějakého důvodu věřil. Byla mu blízko.

Skoro jakoby věděl, že má vlastní tajemství.

"Něco jsem tam viděl. A nejenom já, ale na mě se to koukalo. Nespím z toho, pořád to mám před sebou. A nepatřilo to tam, to teď vím. Potřebuju zjistit, co to bylo a nemůžu bez toho bejt," svěřil se otevřeně.

Tess znejistila. Byl to pro ní další kontakt s neznámem. Uvědomila si ale, že je stejná - bojí se nového a neznámého. Vyděsilo jí, když zjistila před nedávnem, že její orientace tak trochu vybočuje od zbytku. Byla bisexuální.

Ani vlastně nevěděla, jak se to stalo, ale bylo to tak. Nenesla to úplně dobře, aspoň ze začátku ne. Věděla to od začátku června toho roku, v tu dobu se začala chovat divně, impulzivně, náladově. Myslel jsem původně, že nemá, vlastně spíš má, svoje dny, a proto mě nijak nepřekvapilo, že jí to přešlo a teď se situace uklidnila.

V tuhle dobu se s tím nějak už smířila, ale nešlo to zrovna nejlépe, jak mohlo.

Tess nebyla z těch, co by jiné orientace odsuzovali, naopak byla tolerantní otevřená. Nezvládla ale ze začátku to, že dokáže chovat city naprosto jinak, než dřív. Prvních pár dní byla z toho zmatená a naštvaná možná sama na sebe, ale začala se s tím smiřovat. Tak nějak. 

Ještě to ale nikomu neřekla, stála za tím, že nebyla příležitost. Dělala to při každé věci, která by jí nějak mohla zasáhnout do života, oddalovala to. Nějak ale při dnešku cítila, že by možná měla něco říct. Možná.

"Pomůžu ti s tím, jestli budeš chtít. Ale musíme o tom vědět víc. O všem, to ti je, doufám, jasný," uvedla ho. "Jasně, že jo, s tím já-" zarazil se a strnul. "Počítáš? Hlavně neřekni, jak je to úžasný, že si dokončujem věty," poznamenala s nadsázkou. "Petere?"

"Koukni se," stroze řekl. Polkl celkem nahlas. Termokamera rudě svítila. Bíle, přímo zbělala.

Ozval se zvuk hlubokého zafunění, který byl tak silný, že ho slyšeli až na střechu. Za zdí se objevila dvojice žlutých očí, které zářily jako lampičky. Dívaly se na ně a na dron, který zněl nad nimi.

V jeho podlouhlé hlavě se skrývaly uhrančivé oči. Skvěle rozeznali jeho nozdry, které se střídavě pootevíraly, jak dýchal. Krk byl neskutečně mohutný, osazený jednou řadou ostnů ze zrohovatělé kůže, a přecházel v objemný trup. Ten byl zespodu opatřen dvěma mohutnýma předníma nohama, která byly zakončeny třemi prsty s drápy. Z jeho těla čišela ohromná síla.

"No ty vole," Peter řekl rozklepaně. "Ticho," Tess zasyčela.

Změnilo to barvu. Ten dravec změnil barvu svého těla.

Strnuli a zatajil se jim dech. Před očima to devítimetrové zvíře stejně těžké jako nosorožec změnilo barvu jako přerostlý chameleon. Z temně šedé až černé na zelenkavou se světlejším břichem, spodkem krku a čelisti. Tmavší pruhy a okolí očí, toho si také všimli.

Ozvalo se pronikavé, dunivé zavrčení. Dravec odhrnul kůži podobnou našim rtům od čelistí a vynikly jeho poslední potravou pokryté vroubkované zuby. Nahnul se přes zeď.

"Nepamatuješ si náhodou, co pořád Martin opakoval, co dělat, když máš utíkat před dinosaurem?" Peter se strnulým pohledem špitl. Tess se na to zvíře zadívala a polkla.

"Kličkovat. Vždycky kličkovat," odpověděla mu.

Dravý teropod se sehnul ke zdi, byla asi do výšky půlky jeho stehen, a pečlivě si ji očichal. Oslepovalo ho jasné světlo a nenechávalo ho chladným. Z nějakého důvodu ale neútočil. Jen si to tam ještě prohlížel.

Peter a Tess seděli na střeše jako přikovaní, ani se nehli. Možná si vzpomněli na Jurský park.

"Snad ho ještě nikdo nevšiml," Peter procedil mezi zuby. "Je to dinosaurus, to asi těžko," Tess ho uzemnila.

Vevnitř zábava pokračovala dál, bylo po půl jedenácté. Jeden muž v obleku se těsně u okna ohývbal pro sklenici vína. Číšníkovi poděkoval.

Peterovi začal vyzvánět mobil. Zkorpněl a upřeně koukal na toho tvora.

Teropod zamlaskal a hleděl na něj. Z nozder vyfoukl oblak kyselého pachu, který se dostal i k nim.

Zvedl to. Třásla se mu ruka, ale zvedl to.

"Petere? Tak co? Už je tam Joss? Asi jsme to našli, je to kus před náma, jdeme tam. Co se tam u vás děje?" nahlas jsem mluvil z telefonu. Teropod vydal zlostný tlumený křik z hrdla. "Teď se to zrovna nehodí," Peter potichu a pomalu řekl. "Sakra. Jdeme k vám, jdeme hned k vám." "Jo, to byste byli hodný," zdešeně ho naplnil strach a úzkost.

Položil to. Teropod vydal další tlumený řev z hrdla a naboural břichem do zdi. Chtěl jí prorazit.

Prošel brankou, kterou jsme vylezli. Byl na tom pozemku a nechával za sebou půlmetrové stopy. Nadechl se a oni dva ucítili ten kyselý pach znovu. Pomalu a mechanicky se na ně podíval, vzepjal se a rozevřel naplno tlamu s ostrými zuby jako břitva. Peter si myslel, že je to konec. Už naprostý.

"Tess? Vyřiď, prosím tě, mý mámě, že jí mám rád, ale nemohl jsem tušit, že mě chce sežrat dinosaurus," už se nezdráhal mlčet a zařval. "Vyřiď to zase ty mojí mámě," řekla a oddálili se při čekání na útoku.

V tom se teropod se strašlivým řevem ohnal. Z kulovnice se znovu kouřilo a Joss přebil. Stál na travantém poli za domem.

"Pojď ty hajzle," narovnal kulovnici a zamířil.