Edestus
S pochopitelným pozadím, povědomí u laické veřejnosti o prehistorickém mořském životě se rozplývá někdy po začátku karbonu a prakticky až do konce permu je většina údajů v dětských encyklopediích nebo naučných knihách věnována především životu suchozemskému a jeho vývoji. Moře a oceány karbonu a permu ovšem oplývaly podobně zajímavými životními formami jako v dřívějším devonu, “věku ryb”, nebo předchozích geologických útvarech. Jeden z dokladů biodiverzity a neobvyklých tvarů mořských organismů těchto dob je i poměrně profanovaný zástupce paryb, devonsko-karbonský Edestus (“Trhač” či “trhající”). Šlo o poměrně velkého, přes 6 metrů dlouhého, zástupce paryb a přes vnější podobnosti se žraloky (Selachii) byl pravděpodobně zástupcem odlišné evoluční linie paryb, chimér (Holocephali), což jsou obyvatelé hlubin s poměrně zvláštní morfologií a děsivým zjevem (Nelson, 2006; Tapanila et. al., 2013). Oproti nim byl ale zjev tohoto rodu děsivý z jiného důvodu, který se stal také příčinou jeho zvláštního pojmenování a zájmu širokou veřejností, protože jeho čelisti byly postaveny tak zvláštně, že se nepodobaly žádnému současnému druhu mořského obratlovce a dokonce i ve fosilním záznamu jsou dosud unikátní. Nutno ještě před obecným popisem tohoto obratlovce podotknout, že dosud známe pouze fragmenty jeho kostry tvořené téměř bez výjimek zuby a potom částmi čelistí, takže jeho vzhled se v současnosti odvozuje od jeho příbuzných, mnohdy s také velmi špatně známou morfologií, chimér a žraloků. Je tedy značně enigmatický, přesto o něm zjišťujeme důležité informace pomáhající nám si o něm vytvořit ucelenější obraz. Na první pohled by tento živočich mohl v karbonských mořích připomínat současného žraloka bílého (Carcharodon carcharias), přestože i vnější profil pravděpodobně nesl množství odlišností, a to v případě druhu Edestus giganteus i v ohledu tělesné velikosti. Podobnosti končily ale v případě, kdy tento karbonský dravec rozevřel svou tlamu a ukázal unikátní morfologii svých čelistí - jeho zubní baterie byly totiž stavěny velice nezvykle a namísto umístění z jedné strany čelistí na druhou a oproti tomuto postavení byly umístěny kolmo, ze zadní části čelistí směřovaly dopředu. Připomínaly tedy dvojici velkých, proti sobě se rozevírajících entlových nůžek (nůžky se zubatým okrajem) a při zakousnutí do těla kořisti působily rozsáhlá bodnořezná zranění. Edestus byl pravděpodobně přizpůsoben k tomu, že svými čelistmi podobnými nůžkám trhal z kořisti velké kusy masa a způsoboval poranění, která vedla ke smrtelnému šoku (Itano, 2015). Jeho pojmenování, které mu bylo přiřazeno paleontologem Josephem Leidym roku 1855 nebo 1856, je tedy poměrně trefné, nicméně stále nevíme jistě, jak tento predátor svou kořist zabíjel a trhání velkých kusů kůže, svalů nebo ploutví je pouze jednou z možností. Konečně, jeho behaviorální návyky mohou být odhadovány pouze z interpretace tvaru jeho čelistí a zubů. Každý z nich měl trojúhelníkový tvar s ostrým, pilovitým okrajem a právě na základě rozdílů v rozmístění, tvaru a velikosti jednotlivých zubů posléze vědci rozeznávají jednotlivé druhy tohoto rodu a také pouze podle polohy a tvaru zubů rozeznávají na jakou potravu byl tento konkrétní druh adaptován. Podle fosilií se ovšem zdá, že se Edestus specializoval na potravu, která není z fosilního záznamu známa, protože muselo jít o velké živočichy, možná jiné velké paryby, nebo o tvory s pevnější kůží či odolným povrchem těla (viz Itano). Také, při vylomení, zuby tomuto druhu dorůstaly podobně jako u současných slonů indických (Elephas maximus), ale tato paralela je samozřejmě pouze náhodná, tedy při vylomení zubu v přední části se všechny posunuly dopředu a zub byl nahrazen novým. Stejné to bylo i v případě, že zub v přední části byl starý a vypadl. Tento zástupce paryb mohl mít poměrně široké spektrum kořisti, kterou mohl napadnout, nautiloidní hlavonožce (Nautiloidea), ryby, žraloky a později i mořské obojživelníky (Stegocephalia) a sauropsidy (Sauropsida), ale k mechanickému zpracování jeho kořisti zatím vědci nemohou s určitostí uvést nic bližšího. Konečně, i umístění jeho zubních baterií se dle různých interpretací může lišit, některé rekonstrukce edestuse zobrazují s čelistmi čnějícími ven z tlamy a ze strany tento tvar může připomínat rozevřený květ rostliny, jiné vidí čelisti ohnuté tak, že se jejich přední konec dotýkal špiček horní a dolní čelisti. Pravděpodobně je druhé uvedené zobrazení blíže skutečnosti, živočich musel i s těmito čelistmi totiž dokázat zavřít tlamu a zachovat přitom hydrodynamický tvar těla, aby mohl lépe rozrážet vodu v honbě za kořistí nebo při pouhém plavání. Nejblíže skutečnosti tedy bude patrně představa, že se tento chimérovec vrhal na svou kořist a nůžkovitými čelistmi ji roztrhal nebo způsobil smrtelná zranění, následné kusy potravy hltal. V pohybu ho držela mohutná ocasní ploutev a je možné, přesto prozatím neprokazatelné, že z kořenů jeho hřbetních ploutví vybíhaly i ostny, ocasní ploutev byla na vzhledovém pomezí žraloků a chimér. Prehistorické druhy těchto obratlovců, alespoň dle některých autorů, jako Dwykaselachus z jihoafrického spodního permu byly podobné spíše žralokům (Coates et. al., 2016), je tedy možné, že tento evoluční trend si uchovaly další vývojové linie této skupiny včetně eugeneodontidů. Edestus pravděpodobně plaval spíše při hladině a v prvotních fázích jeho vývoje plnil niky spíše menších masožravců v neustálém ohrožení velkými dravými pancířnatci (Placodermi) nebo jinými parybami, podařilo se mu ovšem přežít velké vymírání na konci devonu a posléze se po něm stal jedním z předních mořských dravců karbonu, alespoň pokud víme.
V případě tohoto druhu jde o poměrně známého paleozoického živočicha alespoň z oblasti někdejších moří a oceánů současné severní polokoule. Jeho známé fosilie byly nalezeny v oblasti evropského Ruska, východních a jižních Spojených států a také Anglie, vzhledem k potopeným částem pevnin v době devonu a karbonu ovšem jeho areál rozšíření byl pravděpodobně větší. Na základě stavby čelistí je potom v době jeho existence, trvající neuvěřitelných 107 milionů let (Mutter & Neuman, 2008), rozlišováno přibližně 5 až 6 druhů a typovým je Edestus vorax popsaný Josephem Leidym v roce 1856 na základě fosilních zubů z východu Spojených států. Dále se rozlišují druhy E. giganteus, největší a nejpozdněji se vyskytující druh, E. heinrichi, E. minor, E. mirus a někdy také E. protopirata. Vzhledem k nedostatku fosilií ale nelze jednoznačně určit, zda v některém z nich jde o zástupce již například dříve popsaných druhů.
Karbonský mořský život nepoutá zdaleka tak, jako mořský život předchozího devonu, a přestože Edestus zasahuje svým geostratigrafickým rozpětím do obou z nich, je většinou zpodobněn jako karbonský živočich. I kvůli tomu si vysloužil přezdívku “coal shark” (“uhelný žralok”) díky silným uloženinám černého uhlí z této doby, ale také a častěji “scissor-toothed shark”, což bychom mohli do češtiny volně přeložit jako “žralok nůžkozubý” nebo jednoduše “nůžkový”. Samozřejmě, zoologická nomenklatura nám nedovoluje pojmenovávat prehistorické živočichy binomickým pojmenování počeštěle, toto bylo spíše pro zajímavost.
Edestus je patrně jedním z nejpopulárnějších prehistorických zástupců paryb, přestože o něm stále víme malé množství informací. Je často srovnáván s rodem Helicoprion z pozdějšího permu a v jejich případě jde dokonce o příbuzné spadající do stejného kladu eugenodontidů, ovšem s evolučními cestami rozdělujícími se už pravděpodobně v devonu. Samo osobě, svědčilo by to o mnohem dřívější radiaci celé této skupiny i paryb obecně a tu by mohly podporovat i recentní studie jejich DNA. Helicoprion a Edestus jsou patrně nejlépe známé druhy, alespoň pro širokou veřejnost, prvohorních mořských paryb a dozajista patří i k nejzajímavějším - jen z hlediska jejich velikost a délky trvání jejich existence patří k úžasným životním formám z této doby. Jako nepatrný přídavek se přidává zvláštní tvar zubních baterií a nekompletní fosilní záznam u obou z nich.
Naleziště: Anglie, Ruská federace, USA | Biotop: Šelfová i epikontinentální moře
Druhy: viz výše Váha: mezi 500 až 1 250 kg
Strava: Pravděpodobně větší živočichové, korýši Význam: "Trhač" dle zubních baterií
Doba: stupeň Pragian/Emsian až Gzhelian, před zhruba 407,7 až 300 mil. l. | Sok: Velké paryby, pancířnatci, hlavonožci
Délka: 1,5 až 7 (9?) m Zažazení: Chondrichthyes, Holocephali,
Popsán: Leidy, 1856 Paraselachimorpha, Eugeneodontida, Edestidae
Výška: zanedbatelná, u hřbetní ploutve zhruba 1,25 m | Synonyma: Žádná
Zdroje snímků a rekonstrukcí:
Seznam použité literatury a zdrojů:
- Coates, M., Gess, R., Finarelli, J., Criswell, K., Tietjen, K. (2016). "A symmoriiform chondrichthyan braincase and the origin of chimaeroid fishes". Nature. doi:10.1038/nature20806
- Itano, Wayne M. (2015). "An Abraded Tooth of Edestus (Chondrichthyes, Eugeneodontiformes): Evidence for a Unique Mode of Predation". Transactions of the Kansas Academy of Science. 118 (Pt. 1, 2): str. 1–9.
- Mutter, R.J.; Neuman, A.G. (2008). "New eugeneodontid sharks from the Lower Triassic Sulphur Mountain Formation of Western Canada". In Forey, L.; Longbottom, A.; Richter, M. (eds.). Fishes and the Break-up of Pangaea. Special Publications. 295: Geological Society, str. 372.
- Nelson, Joseph S. (2006). Fishes of the World.
- Tapanila L.; Pruitt J.; Pradel A.; Wilga C.; Ramsay J.; Schlader R.; Didier D. (2013). "Jaws for a spiral-tooth whorl: CT images reveal novel adaptation and phylogeny in fossil Helicoprion". Biology Letters. 9 (Pt. 2): str. 20130057.