Hypuronector
Tetrapodi jsou jedním slovem neuvěřitelní a jejich vývoj na suché zemi znamenal už v pozdním karbonu některé zvláštní až výstřední tělesné útvary jdoucí do extrémů třeba u známých pelykosaurů (Pelycosauria). V průběhu dalšího vývoje mnohých jiných skupin začaly nové evoluční trendy a suchozemští obratlovci začali směle experimentovat i s mimikou pomocí tvarů vlastních těl, možná právě proto měl triasový Hypuronector tak zvláštní tvar ocasních obratlů. Patřil mezi drobné, okolo dvanácti centimetrů dlouhé, stromové obratlovce, kteří se pohybovali na území východních Spojených států v době svrchního triasu a byli spřízněni s druhy skutečně stromových archosaurů z čeledi Drepanosauridae. Oproti nim ale vykazoval naprosto specifickou anatomii celého svého těla, která uvádí paleontology do varu už od doby jeho vědeckého popisu. Je totiž, na období triasu, něčím vyloženě specifickým a to kvůli jeho prodlouženým ocasním obratlům, které mohly být jeden z prvních rozeznaných případů mimiky u suchozemských obratlovců v jejich evoluční historii. Nápadně se totiž jeho ocas podobá jednomu z druhů cykasovitých stromů, které se v oblasti jeho výskytu rostly ve stejnou dobu, a tvar této ocasní struktury by tedy mohl jednoduše posloužit jako mechanismus pro skrytí před predátory jako dravými teropody. Jenže nic není tak jednoznačné, jak se zdá a problematice jeho ocasu i způsobu života se dostaneme později. Akceptujme ale nejpřijatelnější možnost, že šlo o stromového tvora, který obýval nízké až střední stromové patro v dávných triasových lesích podél pomalu se rozkládajícího Centrálního pangejského pohoří. Tato oblast byla kvůli snížení a erozi horského pásma prostupnější pro velká mračna dešťů, takže se na její americké straně nacházel systém převážně oddělených jezer a sušších lesů kolem nich. Konečně, Hypuronector je znám z několika fosilních jedinců nalezených v sedimentech jezerního dna, což ale odráží spíše to, že po smrti se dostali jedinci do vody a tam se teprve fosilizovali. Vzhledem k četnosti jeho příbuzných drepanosauridů na americkém kontinentě můžeme říct, že tento způsob života pro něj mohl být velmi výhodný kvůli absenci stromových nebo létajících dravců (pterosauři přišli do Severní Ameriky o asi sedm milionů let později) či právě schopnosti mimiky a koexistence obou skupin. Tento rod totiž patří mezi vůbec první zástupce kladu v Novém světě a většina dalších drepanosaurů se zde rozšířila až později. Tato drobná hypotéza by možná také mohla vysvětlit množství primitivních znaků a celkovou morfologii tohoto živočicha. Měl také čelisti s drobnými zuby v přední části a poměrně dlouhý krk, mohl se živit louskáním semen a pojídáním členovců v korunách stromů a případně se nedá vyloučit ani chameleonovi podobný jazyk vystřelovaný z tlamy. Na podporu podobné hypotézy ale musíme znát materiál lebky a krku, který se nám dosud nedochoval. Tělesná stavba hypuronektora také neodpovídá rychle pohybujícímu se živočichovi, takže pravděpodobně útočil ze zálohy rychlým výpadem. Jeho končetiny byly ukončeny chápavými prsty, jak ukazují nejnovější nálezy (Renesto et. al., 2010), takže pravděpodobně lezl zavěšený hlavou dolů a prsty se mu obtáčely kolem větví. Nevadilo mu ale v žádném případě i lezení v poloze hlavou nahoru a do určité míry tak tímto stylem života připomínat chápany pavoučí (Brachyteles arachnoides) nebo jiné opice Nového světa (Platyrrhini), které jsou schopné své dlaně obracet podle potřeby. A další objevy mohou pohled na tento drobný unikát ještě rozsáhle změnit.
Hypuronector je známý z téměř tuctu jedinců nalezených na jediné lokalitě v New Jersey - souvrství Lockatong. Vrstvy této geologické formace jsou datovány do spodního noru před asi dvě stě dvaceti dvěma miliony let a ukládaly se podél dávného triasového jezera s množstvím lesnatého porostu v okolí. Podle fosilních nálezů mnohdy sporného zařazení se zde podařilo identifikovat další dva rody fosilních plazů a další fosilie jsou otisky stop. Při vodní hladině se zde pohyboval také malý tanystrofeid Gwyneddosaurus erici a hyporonektorům dělal ve větvích společnost živočich zvaný Rhabdopelix. O tomto tvorovi je známo velmi málo, může se jednat o primitivního ještěra z čeledi Kuehneosauridae, ale část pozůstatků by mohla patřit i ramforynchoidnímu pterosaurovi. Při tomto scénáři by představoval dravce nebo konkurenta hypuronektorům, ale chybějící fosilní materiál znemožňuje jeho ekologickou pozici určit. Těmto živočichům sekundovali také teropodní dinosauři (ichnorody Platypterna a Anchisauripus).
Pokud byl Hypuronector skutečně živočichem předvádějícím mimiku pomocí vlastního těla, tak ještě nezašel do extremů, kdy se jeho ocas mohl v případě stisknutí cizích čelistí oddělit a posléze dorůst. Na to měl příliš složitou strukturu a také nevykazoval znaky přítomné třeba u současných ještěrek obecných (Lacerta agilis), jejichž obratle jsou k tomuto účelu přizpůsobeny. Pro jeho štěstí se býložravci, kteří se živili ve středním až vyšším stromovém patře, rozšířili až o několik milionů let později.
Paraglider, lezec nebo závodní plavec?
Hypuronector limnaos je ztělesnění hesla All Yesterdays - tedy, že se nám pohled na paleontologii mění v závislosti na užívaných metodách výzkumu a toho, co jsme schopni připustit jako možné. Existují hned tří různé interpretace jeho životního stylu, jedna z nich je ovšem málo pravděpodobná a upouští se od ní, které se opírají také o výzkumy jeho příbuzných z čeledi drepanosauridů. Dvě z nich přitom vykreslují tohoto živočicha jako něco pro trias specifického.
První hypotéza se odráží i na samotném pojmenování, protože rodové i druhové jméno znamenají obě dvě v překladu "jezerní plavec s hlubokým ocasem", a bylo zvoleno kvůli zvláštnímu tvaru jeho ocasních obratlů a také kvůli objevu fosilie v sedimentech bývalého jezerního dna. Za popisem stojí dva významní američtí paleontologové, Edwin H. Colbert a Paul F. Olsen, kteří jsou oba velmi známí kvůli výzkumu triasových obratlovců po celých Spojených státech i jinde. Olsen pak soustavně zkoumá geologickou superskupinu Newark, kam spadá i souvrství Lockatong, kde hledá fosilie dinosaurů a jejich současníků už od mladistvého věku.
Strohé fosilní záznamy druhu Hypuronector limnaios. Objekty A-C představují jediný známý materiál lebky tohoto živočicha, který ným může prozdradit ale nanejvýše, jakou požíral potravu. Vzhledem k tomu, že v dochované dolní čelisti je šestice zubů kónického tvaru, tak se dá předpokládat, že jeho obvyklou potravou byl hmyz a bezobratlí krytí krovkami. Kredit: Renesto et. al., 2010, převzato z blogu Marka Wittona
Při popisu vyslovili názor, že tento tvor mohl být vzácným případem drepanosaurida a primitivního archosaura obecně, který obýval vodní prostředí a svůj ocas používal jako veslo (Colbert & Olsen, 2001). Usuzovali tak z celkového tvaru ocasu, který by byl zaživa skvělým hnacím mechanismem pro tak drobného tvora. Opírali se také o stanovisko některých paleontologů z dřívějších let (Berman & Reisz, 1992), kteří v drepanosauridech spatřovali akvatické živočichy na způsob drobných krokodýlů. Jenže problém se ukázal v hlavním opěrném bodě celé teorie a tedy v ocasních obratlech o tak zvláštním tvaru. Pokud by se totiž pohyboval ve vodě vlněním ocasu ze strany na stranu, tak by obratle ve všech částech ocasu byly stejně pružné, ale pouze koncové obratle by tohoto pohybu do stran byly schopné. Ostatním by překážely dlouhé výběžky na spodní straně, tzv. chevrony, a celkově by tvar onoho ocasu působil spíše velký odpor ve vodě. A ani končetiny nejsou přizpůsobeny životu ve vodě, protože jsou štíhlé a lehké (živočicha by tudíž neudržely na zemi a musel by za sebou táhnout velký ocas, což je nemyslitelné), na rozdíl od třeba těch, které vlastní krokodýli. Sečteno a podtrženo, Hypuronector nemohl být vodním nebo přinejmenším aktivně plavajícím živočichem, protože jeho adaptace tomu vůbec neodpovídaly (Renesto et. al., 2010).
Nabízí se nám tedy nejpravděpodobnější hypotéza založená na rekonstrukci jeho skeletu v porovnání se současnými stromovými plazy a také jeho drepanosauridními příbuznými, mohlo by se tedy jednat o stromového živočicha. Odpovídala by tomu stavba jeho štíhlých a přesto svalnatých končetin s chápavými prsty, které se skvěle hodily k lezení po větvích, a také úpony po silných svalech na celém těle. Ačkoliv se objevily námitky, že se u něj například nevyskytovala fúze obratlů v oblasti ramen jako u rodů Megalancosaurus nebo Drepanosaurus, tak dnes neobstojí a to i kvůli názoru, že druhý jmenovaný rod mohl ve skutečnosti hrabat jako krtek a fúze obratlů byla toho důsledkem (Castielloa et. al., 2015). Vypadá to, že kostra byla velmi lehká a dobře uzpůsobená pro lezení ve větvích a kmenech stromů.
Přibližný obrys těla hypuronektora s chybějící lebkou a částečně i krčními obratli. Donedávna nebyly známé ani konce tlap tohoto drobného archosaura, takže i takto zanedbatelný detail se stal po jejich objevu velmi důležitým vodítkem k závěru, jaký styl života vedl. Paleontologové se ale na něm stále nedokáží shodnout. Měřítko je jeden centimetr. Kredit: Renesto et. al., 2010, převzato z blogu Marka Wittona
Navíc má Hypuronector mnoho znaků spojených s drepanosauridy i na jeho zvláštním ocase - základní znaky jejich společné anatomie zůstaly zachovány. Ocas sám osobě potom ale neměl funkci pro úchyt, ale mohl tedy být příkladem mimiky. Jak už bylo nadhozeno nahoře, tento scénář je skutečně jednou z nejpravděpodobnějších možností a nalezené zbytky cykasovitých stromů o stejném tvaru lupenů mu značně nahrávají. Pokud by nešlo o mimiku ze strany hypuronektora pro skrytí před predátory, tak mohl mít ocas ještě účel vnitrodruhové signalizace a měl tedy upoutat samici v době páření (Witton, 2016).
Tento triasový plaz jen potvrzuje evoluční rozmanitost stromových a létavých plazů v době do svrchního triasu, ale přesto je něčím určitě unikátní. Než se dostaneme k bodu číslo tři, bylo by dobré ještě poukázat na fakt, že mezi teorií o arboreálnosti a plachtění tohoto živočicha je velmi úzká hranice a je dost dobře možné, že Hypuronector vedl oba dva způsoby života současně.
Hra na kočku a... vakoveverku?
Dostáváme se tedy ke třetí a možná velmi pravděpodobné možnosti - Hypuronector byl ve skutečnosti obdoba současných platících savců jako například vakoveverek (Glaucomys volans) nebo poletuch (Cynocephalus volans) a jeho podivný ocas sloužil jako kormidlo (viz Renesto et. al.). Vysvětlovalo by to jeho topornost a také další znaky hovoří o tom, že mohl vést tento způsob života. Plaz o této velikosti má nepoměrně dlouhé přední končetiny a chápavé prsty s drobnými drápy schopnými přilnout a přichytit se na větev. Celkově dlouhé přední končetiny jsou přítomné i u současných výše jmenovaných plachtících savců a byly by ideální pro napnutou kožní blánu, patagium. Kosti a stavba těla hypuronektora byla navíc velmi lehce stavěná a živočichovi ubírala ještě na už tak skromné váze, po této stránce se tedy velmi podobal ptákům.
Hypotézu "vakoveverka" podporuje i poměrně velký mozek drepanosauridů schopný zpracovat i signály a spoje i při tak smyslově náročném pohybu jako je let, i když klouzavý (Renesto & Dalla Vecchia, 2005). Hypuronector tedy byl dobře přizpůsobený na zpracovávání podnětů ze svého okolí a kvůli absenci vzdušných dravců nemusely jeho vytříbené smysly souviset pouze s lovem potravy a zaregistrováním případného konkurenta, který by mu ji chtěl vzít. Reálně tedy můžeme uvažovat o možnosti, že byl po fyzické stránce schopen plachtění a je vysoce pravděpodobné, alespoň z mého subjektivního pohledu, že se takto pohyboval a žil.
Interpretace plachtícího hypuronektora není tak zcestná a Mark Witton ji pomocí svého umění vytváření skutečně realistických pojetí prehistorických živočichů zpodobnil velmi věrohodně. Malý stromový plaz mohl být ve skutečnosti vzorem pro současné plachtící veverky a vakoveverky i rogalisty a paraglideristy již v pozdním triasu a skrývá před námi tajemství dobrých dvě stě dvacet dva milionů let. Představa, jak plachtí nad hlavami teropodních dinosaurů, skutečně není tak výstřední a špatně prokazatelná, jak by se mohlo zdát. Kredit: Mark Witton, převzato z jeho blogu
V oblasti tehdejšího východu Spojených států navíc mohlo jít o oblast s větším výskytem větrů kvůli jejich proudění krz Centrální pangejské pohoří, kde mohly vznikat turbulence a větrné proudy pronikající až na jeho americkou stranu, takže by tento způsob života mohl být lokálně velmi výhodný. Hyporenector nemusel ani využít velkého úsilí pro něco takového, stačilo si počkat na správný poryv.
Koneckonců, ani dříve se třeba právě megalankosaura nevyhnuly teorie o tom, že šlo o plachtícího tvora (Ruben, 1998; Renesto, 2000), ale v tomto případě paleontologové spekulovali spíše o původu ptáků v této skupině a hledání společných znaků. Nejslibněji ale vypadá Hypuronector - lehký, žijící ve větrné oblasti, s velkým mozkem a ocasem schopným udělat ze sebe kormidlo. Obrázek si o něm musíme utvořit každý sám, ale bylo by bláhové se domívat, že nemohl před dvě stě dvaceti miliony let plachtit nad budoucí New Jersey.
Senzace se klube
V dovětku je dobré podotknout, že Hypuronector je obdivuhodný a přitom poměrně nenápadný, zatím se objevil jen v knize Země před dinosaury od francouzského vertebrátního paleontologa Sébastiana Steyera, kde autor zastává názor o jeho stromovém způsobu života. Je také řazený do polyfyletické skupiny Avicephala, která je dnes již neplatná, a dnes také neplatné podskupiny Simiosauria, ale správně je uveden jako příbuzný drepanosaurů.
Do budoucna by ale mohl mít slibné vyhlídky na "hraní" v nějakém dokumentu o triasu nebo prvních neptačích dinosaurech, především pokud se potvrdí hypotéza o plachtění. Uvidíme tedy, jestli se náhodou v příštích letech někde takříkajíc neblýskne.
Naleziště: New Jersey - USA Biotop: Stromové koruny, patrně i vzduch
Druh: H. limnaios Váha: několik desítek až stovek gramů
Strava: Hmyz, drobní bezobratlí, semena Význam: "Plavec s hlubokým ocasem" dle stavby ocasu a hypotetického stylu života
Doba: stupeň Norian, před zhruba 222 mil. l. Sok: Pravděpodobně žádný (?)
Délka: do 12 cm Zařazení: Sauropsida, Diapsida, Sauria, Archosauromorpha,
Popsán: Colbert a Olsen, 2001 Drepanosauromorpha
Výška: zanedbatelná, zhruba do 3 cm Synonyma: Žádná
Zdroje snímků a rekonstrukcí: