Isotelus

02.03.2019 15:16


Mezi laickou veřejností jsou členovci trilobiti známí především jako vůdčí fosilie prvohor, potom také jako docela malí tvorové, kteří by se vešli dospělému člověku i dítěti do dlaně. Ne všichni trilobiti ale dosahovali značně malých rozměrů, někteří kambričtí trilobiti jako Paradoxides ale již dosahovali délky přesahující čtvrt metru a vyskytly se i značně velké druhy těchto členovců. Vůbec doposud největším objeveným rodem trilobita je ale severoamerický Isotelus ze svrchního ordoviku. Svými rozměry byl mezi trilobity skutečný kolos, největší dosud objevený exemplář tohoto rodu měřil sedmdesát dva centimetrů od začátku hlavové části zvané cefalon po konec posledního tělního článku pygidia, takže by určitě vynikl i v porovnání s moderními členovci. Mezi svými příbuznými šlo o docela mohutného trilobita s velmi robustní a bitelnou vnější kostrou, exoskelet tvořilo osm segmentů, některé zdroje ale uvádějí i více, mezi velkou oblou hlavovou a zadní částí. Pravděpodobně také neměl žádné výrazné trny nebo jiné výběžky, ty na ilustraci nahoře jsou pouze představou autora kresby, ale spíše to byl docela hladký povrch. Na hlavové části byly také menší složené oči, kterými tento tvor viděl okolní prostředí a případné predátory jako velké eurypteridy  nebo velké nautiloidní hlavonožce. Pro kontakt s jeho blízkým okolím využíval i dvojici tykadel jdoucích ze spodní části hlavové části krunýře. Na přední části hlavového štítu byl také výrazný hypostom, tedy přední část glabelly, což je klasicky jedna ze tří částí hlavového štítu u trilobitů. Při své velikosti a mohutnosti také nebyl příliš obratný, podle paleontologů lezl Isotelus po mořském dně a hledal vše, co by mohl sežrat nebo ulovit. Jednalo se tedy převážně o detritivora požírajícího jak odumřelé zbytky organismů a kal, tak lovce menších korýšů, rybek a také menších trilobitů. Pozřel vše, co byl jeho ústní otvor schopný zpracovat, a proto byl možná tak úspěšným rodem prosperujícím po mnoho milionů let. Mořské dno, kde žil, sdílel také s dalšími druhy trilobitů, mořskými červy a eurypteridy, ale většina těchto živočichů mu nepředstavovala příliš velké nebezpečí. Dospělí isotelové už se ale nemuseli obávat prakticky ničeho, nebezpečí jim představovali pouze velcí nautiloidi jako šestimetrový Cameroceras nebo zhruba poloviční Endoceras. Kráčeli po mořském dně pomocí článkovaných nohou, vzhledem k jejich váze nejspíš nedokázali krátce plavat jako jejich příbuzní.  Je také možné, že dokázal krátkodobě pochodovat i na souši, nicméně se to nedá s jistotou prokázat.

Typový druh Isotelus gigas popsal již roku 1824 americký zoolog James Ellsworth De Kay (1792-1851) a to na základě nálezů z Ohia. Posléze se staly stovky exemplářů tohoto trilobita pro tento stát tak významné, že byl roku 1985 zvolen státní fosilií státu Ohio. Od doby formálního popisu uběhlo bezmála dvě stě let, za kterých přibylo na dalších patnáct druhů tohoto rodu. Kompletní výčet zní takto: I. aktchokensis, I. bradleyi, I. copenhagenensis, I. frognoensis, I. harrisi, I. iowensis, I. kimmswickensis, I. maximus, I. megistos, I. parvirugosus, I. rex, I. skapaneidos, I. susae, I. violaensis a I. walcotti. Rozšíření samotného rodu Isotelus bylo velmi kosmopolitní, jeho fosilie byly později nalezeny i v celé Kanadě, většině východu a středozápadu Spojených států a ještě v Kalifornii, Grónsku, Velké Británii, Rusku, Kazachstánu, Norsku, Švédsku a Číně. Patrně šlo tedy o skutečně úspěšný druh s širokým areálem rozšíření.

Největší dosud objevený exemplář, náležící do druhu Isotelus rex, byl nalezen poblíž Churchillu v Manitobě. Jeho objevitele, kolektiv vědců ve složení David Rudkin, Robert Elias, Graham Young a Edward Dobrzanske, překvapila velikost nalezeného trilobita. Dosahoval délky sedmdesáti dvou centimetrů, v nejširším místě cefalonu měl na šířku čtyřicet centimtrů a v nejvyšším místě krunýře měl na výšku sedm centimetrů. Ačkoliv ho vědci odkryli v mrazivých podmínkách, Isotelus obýval teplé rovníkové moře a bohaté uloženiny tohoto místa ukazují na přítomnost korálů a mořských řas.

Naleziště: viz výše                                         Biotop: Korálové útesy s dostatkem potravy

Druhy: viz výše                                               Váha: odhadována na několik kilogramů

Strava: Veškeré menší organismy, kal               Význam: "Stejný článek (?)" dle podobného vzhledu cefalonu a pygidia

Doba: Floian až Hirnantian, před 471-443 mil. l. Sok: Velcí hlavonožci

Délka: až 72 cm                                             Zařazení: Animalia, Arthropoda, Trilobita,

Popsán: De Kay, 1824                                     Asaphida, Asaphidae

Výška: v nejvyšším bodě až 7 cm                     Synonyma: Žádná

Zdroje snímků a rekonstrukcí:

Kontakt

Prehistoric World kabat.martin100@seznam.cz