Jiný svět - 1. část

15.05.2016 15:05

Den po setkání s obyvateli dávného permského Ruska jsme se znovu sešli na základně, doufali jsme v to, že se o našem útočišti ještě nedozvěděl náš "starý známý" podplukovník Berger. Obavy z jeho nátlaku v posledních několika dnech narůstaly, jenže jsme stále netušili, co po nás zrovna tenhle člověk může chtít. Seděli jsme u našeho konferenčního stolku plni obav a emocí. "Petere, co jsi už zjistil o tom vojákovi," nadhodil zvídavě Joss. On se jen zatím odsdunul ze své židle u počítače a vypochodoval s malým ovladačem přímo před holografický projektor.

"Takže...," rozevřel jeho modravé světlo zalívající celou místnost," Robert Berger. Narozen roku 1965 v Praze, rodiče rozvedeni a on byl v péči jeho proarmádního otce až do osmnácti," stále přepínal různé figury na projektoru," kdy odešel na vojnu a od tý doby tam odsud prakticky nevyšel. Nastoupil do armády a hned po revoluci přešel k zahraničním milicím, kde vytvořil vlastní odboj. Ten se pozdějc přidal k armádě týhle země," odvykládal jistě. "Dobře a..., co třeba styl boje nebo výcvik," zeptala se střídmě Harleen. "Umí bojovat v poušti, městě, dokonce i v džungli a má úžasnou mušku," dodal stroze. "Pokud nám tenhle jde po krku...," začal jsem pesimisticky. "To ale nevíš, v křídě nás nemusel nutně vidět," oponovala rozumně Tess. "To neříkám, ale pokud o nás nebo těch anomáliích ví, tak před náma stojí dost silnej nepřítel," pokračoval jsem dál. "Ale jak by mohl, všechny záznamy jsou přece dávno ty tam," oponoval lehce naštvaně Peter. "A nebyl jsi to právě ty, kterej mi tuhle říkal, že i ten, co nezanechává stopy jich vlastně zanechá víc než dost," uvědomil si řečnickým tónem Joss. Peter si jen pro sebe něco mumlal s rozličnými grimasami v obličeji, moc ho tato nepřízeň jeho kažodenního parťáka nepotěšila. Neřekl však poslední slova.

"Takže teď budeme muset ty anomálie bránit...ironie," konstatovala Tess. "Pravda, do teď jsme vlastně chránili okolní svět před nimi a teď je to naopak," pousmála se Harleen. "Počkejte, ještě něco vám potřebuju říct...," nedokončil horlivostí větu Peter. Přerušil ho ale opětovný alarm indikující novou anomálii, která byla podle zaměřovacího systému poměrně blízko naší základně. Díky tomu tak nebylo třeba nasedat na čtyřkolky, zbytečně bychom jen plýtvali benzinem a opotřebovávali bychom stroje. S anomálií musel Peter svůj proslov oddálit. "Třeba jindy kámo, třeba jindy...," zvedl jsem ho ze židle. Jisté bylo jenom to, že jsme se museli mít na pozoru, museli jsme hlídat anomálie alespoň to té doby, než jsme si byli stoprocentně jisti, že nás Berger nebo jeho lidé nesledují.

...

Anomálie ozařovala nízkou houštinu keřů v ubývajícím lesním porostu při okraji louky. Tajemná a stejně strnulá jako vždy a stejně jako vždy jsme také nevěděli, co za ní může být tentokrát. Znovu jsme krz ni prošli a mohli sledovat zcela jiný svět za jejím světelným oparem. Na druhé straně nás přivítal poměrně chladný klimat doplňovaný foukajícím a fičícím větrem plným studených a nepřívětivých pozdravů této doby. Vyšlapaná stezka byla okleštěna nízkou zelenou trávou a odolnými rostlinami se žlutými květy, které se leskly jako malé hvězdy. Kam až jsme dohlédli byly jen zasněžené vrcholky ostrých hor, vypadajících jako dokonale ořezané nožem, táhly se od severu po jih. Jen na východě se mezi těmi všemi skalisky skrývalo velké údolí tak rozlehlé, že od místa, kde jsme stáli, nebylo dohledu na protější stranu. Místy se nad ním tyčily mlžné opary jako přikrývky bohatého subtropického lesa hluboko pod námi. Ten sráz musel klesat nejméně dva tisíce metrů pod nás, majestátní, strmý a pokrytý rozličnými druhy trav a nízkých keřů. A na západě byly vidět ztahující se mračna a bijící bouřka nad oceánem a jeho pláží. Divoké vlny se do ní zakusovaly a oplývaly neskutečnou silou.

"Tohle nevypadá tak odlišně od našeho světa, možná jsme v součastnosti jen na úplně jiným místě," nadhodila radostně Tess. "Jakože žadný gigantický zabijáci, žadný přírodní katastrofy a tak?...Tenhle svět mám rád," neodpustil si pousmání Joss. "Stavba vegetace a složení vzduchu naznačuje, že jsme posledních pár stovek tisíc let před součastností," říkal jsem mnujíc jemné listy trav. "Takže pleistocén zlato," usmála se Harleen. "Jasně, když to chceš jednoduše, i takhle se to dá říct," musel jsem konstatovat. Chvíli jsme se rozhlíželi po celé členité krajině a snažili dýchat ve studeném a horsky řídkém vzduchu, vyvstalo mezi námi dilema, zda se jednoduše nevrátit díky nulovému zastoupení velkých zvířat. "Co myslíte, můžeme jít zpátky domů," zdráhal se jít dál do minulosti Peter. "Nejspíš, vždyť stejně tu není nic k vidění a už vůbec ne nebezpečí," podpořila ho Tess. "Vážně, nepřijde vám to moc jednoduchý," oponoval zdravě Joss. "Fakt je, že většinou nás to někam zavede a vždycky nám to ukáže nějaký nebezpečí, ale teď...," pokračoval jsem. "Tak se asi vrátíme," dodal Peter. "Nic jiného nám asi nezbývá," dodal s despektem Joss.

Pomalým krokem jsme se obraceli k anomálii, teprve po několika vteřinách jsem si ale uvědomil, že nám někdo chybí. Harleen se zasněně dívala směrem k lesknoucí se hladině obrovského jezera, které bylo v údolí pod námi. "Děje se něco princezno," oslovil jsem ji něžně, když jsem ji zezadu obepjal svýma rukama. "Nic zlato jen...nepřijde ti, že se támhle od toho břehu sunou k nebi kouře jak od ohně. Tam dole je rozhodně vlhko, těžko by tam něco začalo hořet a pokud jsme ve středním pleistocénu, neměli by tu být žadní lidé," zamyslela se chytajíc mě za dlaně. "Ty myslíš, že tu něco nehraje," zaujalo mě to. "Rozhodně to není přirozený, to musíš uznat," pokračovala. "Ale je to dost daleko, dost na to, aby nás to dokázalo ohrozit," snažil jsem se přemýšlet racionálně. "Neříkej, že tě to nezajímá," podívala se na mě tím svým okouzlujícím vyčítavým úsměvem. "Dobře...uznávám, že je to víc než zajímavý, ale ostatní by jen za tím určitě nešli," konstatoval jsem úsměvně. "Asi máš pravdu...ostaně jako vždycky," usmála se poraženě. Ze stěny údolí pod námi se však náhle vylinuly skřeky podobné ptačímu řevu a vřískotu, avšak doprovázené zoufalým lidským nářekem a pláčem. Odehrával se tam souboj lidského druhu s něčím snad dosud neznámým. Strašlivé zoufalé hlasy se rozléhaly po celé holé stěně s úzkou stezkou svažující se stále více a více dolů. "Tak tohle by je už mohlo přesvědčit," dodal jsem se zábleskem v očích.

"Slyšeli jste to taky," řekl celý rozjívený Peter. "To se nedalo přeslechnout, ale sakra, co to bylo," odpověděl jsem mu s vervou. "Hele, tohle je asi prostě osud," napadlo Tess. "Co tím myslíš," nedošlo to Peterovi. "No, vždycky narazit na nějakej problém, co nás zase vystaví ohrožení života," dodala úsměvně. Od místa, kde byla anomálie, se svažovala úzká pěšina po stěnách údolí. Klikatá, jako svíjející se had, se kaskádovitě táhla do hlubin nám tak vzdálených, že pouhý pád by znamenal jistou smrt. Čím více jsme po pěšině opatrně klesali, tím více přibývalo vegetace a zvířat. V nízké trávě si lebedili cvrčkové a sarančata, kteří svým zpěvem dotvářeli uklidňující atmosféru oblasti. Nad námi se chvílemi vznášeli výhružnými oblouky karančové, kteří snad doufali v to, že nás cesta zradí stejně jako ty, jejichž kostry ležely opodál na cestě. Suché pozůstatky těl živočichů byly dočista ohlodány a ovývány horským vzduchem.

Dlouhá cesta nás o několika desítkách minut spletitě dovedla k okraji teplého subtropického lesa. Půda nezalesněné části, kde jsme stáli po dokončení cesty po pěšině, se honosila krátkou trávou přecházející v barvách od plavě zelené po světle žlutou, jako rozkvetlá jarní louka, avšak bz jakýchkoli náznaků květeny. Na okraji lesa se tyčily do nízké výše uhnilé pahýly stromů a vydutých kmenů, na nichž se o místo dělily liány, mechy i trsy kvetoucích rostlin. Například se tam daly spozorovat úžasné modré lilie, které opylovaly malé včely zalétávající jim do květů. Vzduchem se pohybovaly velké cikády, bzukot jejich velkých křídel byl jedním z těch vůbec nejpronikavějších ve stínech pralesa. Ve větvích skákaly malé opice, hrály si se svými ocasy a tlapkami a nedokázaly si tak všimnout ani pětice tvorů, kteří právě dorazili k jejich domovu. Stín lesa ještě více umocňovaly větve vysokých jehličnatých stromů, podobajících se arukáriím, proplétající se s větvemi úchvatných jinanů s vysokými korunami. Dále do lesa se soustřeďovala přízemní vegetace jako malé keře a houštiny, kam nedopadalo ani sluneční světlo.

Přes všechnu tuto krásu jsme se pídili po původci onoho hlasu, který volal zoufale o pomoc a byl tak pronikavý, že dorazil až k našim uším přes dva kilometry vysoko na mesetu. Rozhlížení ale k ničemu nebylo, v temném okraji lesa nebylo k vidění nic jiného, než světelný lom pouhopouhých stínů a obrysů. "Možná jsme sem šli nadarmo," povzdechl zlostně Joss. "Nebo možná ne," odvětila chladně Harleen při pohledu do hýbajících se křovisek. Vysoká zelená změť na zlomek vteřiny prostoupila díky velkému zvířeti, které se jí prodíralo za praskotu větviček a podrostu. Z vysokého křoviska vyletěla jako šíp dlouhá opeřená šíje s masivní hlavou, jež ji zakončovala. Podlouhlá a poměrně vysoká hlava skrývala tlamu plnou dozajista ostrých zubů, nejděsivější však na tom zvířeti byla jeho tvář. Když na nás vzhlédl, ve slunečním svitu se mu odráželo pouze jedno oko. Jen jedno svítilo výrazně jako měsíční úplněk, zatímco druhé snad úplně chybělo. Jednooký přízrak zlostně odfoukl a výhružně zapištěl jako pták a leopard dohromady. Pak se znovu strašlivou rychlostí ponořil zpět do podrostu a ve stínu pralesa zmizel.

"Tohle je čím dál tím zvláštnější," pronesla s úžasem Harleen. "Co se to tady děje, nejdřív kouře od ohňů, pak lidský křik a nakonec zvíře s jedním okem, který se podobá teropodnímu dinosaurovi," rozohnil jsem se. "A to všechno navíc ve středním pleistocénu," doplnila mě Tess. "Přesně tak," dodal jsem jistě. "Něco tu rozhodně nesedí, něco mi tu nehraje," pokračoval Joss. Rozhlíželi jsme se po celém okolí a hledali další abnormální jevy avšak netušíc, že nás někdo z houštiny před námi tiše a nepozorovaně sleduje. "Přísahám, že to zvíře jsem už někde viděl, že ho odněkud znám," zamyslel jsem se. "A víš odkud," zeptal se Peter. "Ne...teď...prostě si nemůžu vzpomenout," mnul jsem si hlavu. Než ale někdo stačil cokoliv dalšího říct, z houštiny při okraji lesa se zlostně vyřítila vysoká svalnatá lidská postava se zacuchanými dlouhými rusými vlasy a vystouplým čelem a masivníma svalnatýma rukama. Ten muž se rozeřval tak silně, že se ten zvuk rozléhal na kilometry daleko v pralese. Jeho nenadálý výpad nás vyděsil, vypadal tak neuvěřitelně surově a bojovnicky, že nám z toho naskakovala husí kůže. Těsně před naší skupinkou se zastavil, lehce přikrčil a především zhluboka funěl a oddechoval. Tváři mu vládl zlý výraz plný nepřátelství a zlosti.

Jeho oblečení byly cáry zvířecí kůže sešité několika jednoduchými stehy, kolena a ramena mu však kryly pláty čehosi, co vypadalo jako kusy krunýře mohutného jihoamerického pásovce rodu Doedicurus, který žil v Argentině, jižní Brazílii a Uruguayi ještě při příchodu prvních lidí. Přesto byl jeho oděv poměrně pevný, ruce a tělo pod ním silné a svalnaté. "Odkud ty znát to zvíře," oddechoval zlostně ukazujíc na mě. "Ty...ano ty," zavrčel zle. Strnuli jsme nad tím, že ten člověk se dorozumíval lámanou češtinou, jeho ústa vyluzovala slova, která byla naším uším povědomá. Zvláštnostem však nebylo konec. "Připomíná mi jednoho teropoda, prostě zvíře z dokumentu," vysoukal jsem ze sebe pomalu. "Kdo vy být, jak vy mluvit mou řečí," osočil nás. "Nejdřív řekni kdo jsi, a co bylo to zvíře, které jsme viděli," naštvala se Tess. Ten muž se lehce uklidnil, vzepjal se do vzpřímené polohy a zdůraznil tak svou neobvyklou výšku. Měřil určitě ke dvou metrům, oproti nám byl rozhodně větší. "To zvíře být démon, gesara rugu my mu říkat. I já jmenovat se Raruk, válečník kmene Yeara," zvedl svou levou ruku a ukázal nám tak své neobvyklé tetování na předloktí.

"O takovým kmeni jsem ještě neslyšela, odkud jsi," musela se zvídavě zeptat Harleen. "Tohle být naše údolí, my odtud, ale více vám říct náš šaman. On moudrý i vzdělaný muž," dodal jistě. "Jak ti můžeme věřit," ohradil se nedůvěřivě Joss. "To je fakt, jak můžeme vědět, že nás nechceš oklamat," přidal se podobným tónem Peter. Jenže Raruk se už jen ohlédl, když zacházel do lesní houštiny, vzápětí ale jen vytřeštil oči a padl s úctou na jedno koleno. "Vy mi odpustit, já moc vás prosit," sklonil poslušně hlavu. "Jak odpustit? Ty jsi snad něco provedl," podivila se přátelštějším tónem Tess. "Že já vás hned nepoznat, vy jste ti z proroctví," koktal bázlivě. Zvláštní pocit vidět dvoumetrového svalnatého lovce, jak se na kolena sklání před malou skupinkou mladých patnáctiletých lidí. "Proroctví," podivil jsem se.

...

Hustý pralesní podrost praskal při každém kroku, který jsme učinili. Místy k nám prosvítalo sluneční světlo přes proplétající se stromové koruny, mezi kterými létaly velké vážky a brouci s lesknoucími se krovkami. Až k nám dolů visely mnohé liány, po nichž se svažovaly narůžovělé květy a v jejich spletích si lebedili pavouci pochytávající mušky a cikády. Sem tam vzduch rozvířil nějaký ten pták machající svými pestrobarevnými křídly a pějící své ódy, svět kolem nás tak působil mnohem přátelštějším dojmem, než se původně zdálo. Začalo být pořádné horko a dusno, téměř neuvěřitelné s přihlédnutím k tomu, že se nacházíme v minimálně několika stovkách metrů nad mořem. Prodírali jsme se nízkým křovím, které tvořily širokolisté palmy s dlouhými rozvětvenými konci a okraji zelených žilnatých listů, pochodovali jsme pod korunami silných pralesních velikánů, jejichž kořeny představovaly pro nás spletité bludiště. "Raruku, ty víš, kam jdeme," křičel na našeho průvodce Peter. "Já vědět, kam jít, ale vy muset vytrvat. Cesta do vesnice být dlouhá," upozornil ho střídmě. Tehdy to byl skutečně překrásný svět, pro nás naprosto odlišný od všeho, co jsme dosud spatřili.

Daleko ve stromoví se ozval praskot lámaných větví a na světlinu mezi kmeny vstoupil masivní stegosaurid o velikosti autobusu s děsivě vyhlížejícími špičatými trny na ocase a dvěma ohromnými bodci na ramenou. Silná tlustá kůže mu překrývala celé tělo, tvořily ji velké šestiúhelníkovité šupiny, a pod poměrně dlouhým krkem tvořila jakýsi vak nebo vole začínající již u zobákovité tlamy. Malé hlavě tato část tlamy vévodila, její rohovinová pochva s delikátní přesností utrhávala malé výhonky a menší rostliny ve výšce snad dvou metrů a malé zuby je dále podávaly vstříc velkému žaludku. Zvíře stálo na čtyřech silných nohách končených širokými tlapami s tupými drápy, na nich se o pídě přesouval při honbě za stále novými a novými zdroji potravy. Jelikož šlo o stegosaurida, samozřejmně nejvýraznější na něm byly jeho úzké a poměrně ostré hřbetní desky s výraznou červenavě oranžovou barvou. Konstrast mezi nimi a hnědavou barvou jeho kůže tak nebyl tak výrazný. Desky ale zhruba od poloviny hřbetu přecházely v ostré trny a na konci ocasu už tvořily povědomý thagomizer, strašlivá smrtící zbraň složená z ocasních trnů schopná usmrtit nebo těžce zranit veškeré dotěrné dravce od velikosti krocana nebo menšího pštrosa až po takové giganty, jakým byl například děsivý třináctimetrový svrchojurský predátor Saurophaganax.

Tato zbraň je pro stegosauridy typická, jednalo se zhruba o poslední čtyři ostré trny na koncích jejich ocasu, které sloužily jak k vnitrodruhovým soubojům, tak i k obraně před velkými predátory. Některé nálezy navíc tuto teorii podporují, například roku 2005 byl v Utahu nalezen ocasní obratel známého teropoda alosaura, ovšem jeden z jeho obratlových výběžků byl roztržen vedví velice silným nárazem nějakého objektu. A naprosto skvěle tam zapadal právě ocasní osten stegosaura ze stejné doby a také místa. Ještě překvapivější pak bylo zjištění, že se toto zranění hojilo, obratel i s proraženinou znovu srostl a predátor tak útok nejspíš přežil. Přesto se ale jednalo o děsivou zbraň a s jejím majitelem si nebylo radno zahrávat.

Zvíře se při hledání potravy nervózně otáčelo a přešlapovalo na mohutných nohách ze strany na stranu. Máchalo přitom mohutným ocasem, jednotlivé ocasní trny řinčely a ťukaly samy o sebe, když se ocasní obratle a mohutné silné svaly ohýbaly. "Tohle je...Dacentrurus," pomalu jsem se k němu přibližoval. "Jseš si jistý, že ti nemůže nic udělat, viď zlato," strachovala se Harleen. "Nevypadá až tak nebezpečně...pojď maličký, jen pojď," machál jsem kus od něj listnatou větvičkou. Poměrně chabý zrak tohoto obrovského zástupce stegosauridů pochopitelně nepatřil mezi jeho přední smysly, nicméně stále tu byl například jeho skvělý čich, který mu často pomáhal indikovat nebezpečného predátora, jakým mohl být již zmíněný Allosaurus nebo také ohromný portugalský druh amerického torvosaura znamý jako Torvosaurus gurneyi s délkou snad okolo jedenácti metrů a lebkou dlouhou zhruba metr a půl. Tito predátoři mohli jako jediná zvířata ohrozit toto bodlinaté monstrum, které podle některých měřilo až jedenáct metrů a vysoké bylo okolo dvou a půl metru, čímž by představovalo toho největšího stegosaurida vůbec (ikdyž podle některých kostí byl větší i samotný Stegosaurus, některé fosílie poukazují na jedince dlouhé okolo třinácti metrů). Rozmachy mohutným ocasem opatřeným velkými bodci snadno prorazily svalovinu až na kost a mohyl tak protivníka poměrně jednoduše zabít, hřbetní desky byly patrně jen na okrasu. Do té doby klidné zvíře si mě všimlo, vidělo mě, jak máchám s jeho potenciální potravou přímo před nosem.

Polkl poslední sousto a sehl krk až k zemi. Mohutná hora masa začala výhružně třást a chrastit s deskami na svém krku. "Ou," poznamenala zděšeně Tess. Musím přiznat, že tehdy mi už také začalo být mnohem méně dobře, než když mě napadlo přilákat desetimetrového mohutného býložravce schopného mi zle ublížit. "Ty zle dělat, když zahrávat s nguria tuambo, nositelem trnů," strachoval se Raruk. Dacentrurus se výhružnými pohyby střídavě zvedal na zadní a znovu padal s těžkostí k zemi, hřbetními deskami o sebe neustále třel a mlátil jednou do druhé. Naposledy jeho několikatunové tělo dopadlo na kopytovité drápy předních končetin a pomalým krokem se vydal ke mě. Vpřed čněl jeho prodloužený krk ukončený malou hruškovitou hlavou, z jeho hrdla vycházelo silné bučení doprovázené neustálým mrukotem a hlubokými povzdechy. Když tento obrovitý stegosaurid byl takřka na dosah ruky, nemohl jsem se už ani pohnout. Stále nervózně funěl a mručel, byl cítit jeho dech. Lehce pootočil hlavou a viděl mě ve svých očích stejně tak, jako kousek zeleně, který jsem svíral. Hluboce začenichal, pak přistoupil ještě blíže a zobákovitou čelistí mi větvičku vyrval a vcelku ji polykal. Soukal ji do mohutného hrdla, posouval ji stále dále do jícnu a objemného žaludku. Když byl tak zaměstnán požíráním další vegetace, pomalu jsem ustupoval zpátky ke skupině. Dacentrurus se po chvíli otočil a odcházel zpátky do stromového houští.

Padl jsem k ostatním na suchou lesní půdu místy zapadanou stromovými listy. "Kámo, sakra...co tě to popadlo? Tím thagomizerem by ti probodnul lebku," svalil se ke mě Joss. "Vážně brácho, tohle už radši nikdy nezkoušej," oddechl si Peter. "Však on by to zvládl, vždyť umí s těma zvířatama komunikovat a ovládat je," konstatovala sušše Tess. "To je taky fakt," přidal jsem se s úsměvem. "Ty umět krmit nositele ostnů, ty silný bojovník," zamyslel se Raruk. Ostatní mi pomohli zpátky na nohy, bojovník Raruk nás totiž pobízel, ať jdeme dále po jemu známé cestě, kterou nás dosud vedl. Vesnice prý už nebyla daleko, jen několik kilometrů dál stejným směrem. Znovu jsme se museli potýkat s lesním podrostem tropického suchého pralesa, který místy stále houstl, jindy naopak jakoby ustopoval snad díky stálé stezce nějakého velkého živočicha. Procházeli jsme stále plni optimismu a zvídavosti, došlo nám, že se před námi otevírá naprosto jiný svět.

"Uvědomoval sis vůbec to riziko, když si proti němu šel," vkročila mi do cesty Harleen. "Ty jsi snad někdy nechtěla nakrmit dinosaura," usmál jsem se na ni. "Mohl by tě zabít, dokázal jsi to domyslet," osočila mě. "Měl jsem krytí, vás všechny přece," oddechl jsem klidně. Musela si to nechat projít hlavou, zpříma mi hleděla do očí, a pak se trochu zarazila a zklidnila. "Promiň...já...zachovala jsem se jako hysterka," sklidnil se jí hlas. "Musíš to brát tak, že si všichni kryjeme záda. Dokud jsme všichni pohromadě, tak se nám nemůže nic stát. Jasný," usmál jsem se na ni s jistotou. "Už vím, proč se cítit tak bezpečně," políbila mě. Vyrušil nás ale shon tam vpředu u dvou kmenů vzrostlých stromů, zároveň jsme museli pokračovat dál v cestě. Jenže Peterovi se podařilo na stromové kůře narazit na velice nebezpečného a velkého zástupce zdejších lesní fauny. Při opírání o vysoký pralesní velikán nahmatal dlouhé štíhlé tělo šedivě zbarveného hada, z jehož zlostně vyhlížející tlamy vystřeloval namodralý jazyk. Šupinatá hlava byla opatřena dvě nehybnýma očima, které se na Petera zadívaly jako na příští oběť. S rozevřenou tlamou se ten tvor vrhl přímo na něj, jenže on skutečně na nic nečekal a několikrát vystřelil vstříc hadovu šupinatému břichu. Zlostně syčel, svíjel se v agonii a čekaly ho poslední vteřiny před jistou smrtí.

Raruk okamžitě přiskočil se na podivného tvora podívat. Vypadal, přesněji opravdu velmi připomínal mambu černou, jen snad dvakrát až třikrát větší. "Tohle být vzácný had, kataabul. Velmi jedovatý, zákeřný a určitě nebezpečný," pronesl při pohledu na umírající stvoření. "Jak určitě? Ty to nevíš jistě," zarazila se Tess. "Nikdy jsem ho neviděl na vlastní oči, šaman o něm vyprávět," dodal jistě. "Je vesnice daleko Raruku," zeptal se Joss. "Už jen za dvacet lahů," odvětil mu zvedajíc se od mrtvoly. Lahem se v jeho kultuře rozumělo zhruba dvacet pět metrů, možná to mohlo být o něco méně, ale když nám problematiku s touto jednotkou vzdálenosti vysvětlil, nebyl zase tak daleko od pravdy. Skutečně jsme zhruba za půl kilometru stanuli na rozcestníku, kde stála kamenná stéla s podobiznou čtyř živlů, vody, ohně, země a vzduchu. Odtud se podrost zvedal a les tak vlastně končil velkými vysokými stromy, které se svou červenavou kůrou a zelenými jehličnatými větvěmi s šišticemi podobaly sekvojím. "Moje vesnice," pronesl klidně Raruk.

Viděli jsme mnohé, ale tohle bylo něco neskutečného. Před námi se otevřelo snad dvě stě metrů volné plochy postupně přecházející v pláž oklešťující ohromné sladkovodní jezero. Daleko od břehů se pak dokonce nacházel i jeden malý ostrůvek, na němž rostly záplavy nízké stromové vegetace. Úžasné bylo, že hladina jezera byla jako zrdcadlo, naprosto klidná a rovná jako sklo, odrazem přenášela naprosto úžasně sluneční svit. Stáli na periferii úžasné velké vesnice, která snad vyrostla z břehu jezera. Stavení a obydlí měla silná kamenná podloží složená z malých i velkých kamenných bloků slepených čímsi jako maltou nebo něčím velmi podobným. Na nich rostlo dřevěná podsada složená z kůlů a kmenů zdejších stromů, dokonale opracovaných a připravených pro právě takovéto stavby. Domy se to tam jen hemžilo, jejich okna opanovali různí lidé s rusými, blonďatými nebo černými vlasy a pouze modrýma nebo hnědýma očima. Byli oděni do podobých oděvů ze zvířecích kůží jako Raruk, někteří postávali před chýšemi a svírali oboustranné oštěpy ukončené usekanými drápy velkých pozemních lenochodů, snad gigantických ptáků nebo trny stegosauridů, zdobeny byly řetízky z mušlí, malých kamínků a kostí nebo peřím. Někteří muži měli podobná tetování jako náš průvodce, také na levém předloktí a symbolizovala jejich lovecké postavení.

Před některými domy plápolaly ohně, matky chovaly své děti ve zvláštních kolíbkách vystlaných zvířecími kůžemi. Vypadaly snad jako ohromné oblé zelenavé krunýře neznámého původu, ale jen Tess se odvážila zeptat, od koho vlastně pocházejí. "Raruku, z čeho jsou ty kolíbky," nedalo jí to. "Ty jsou z rbaharu udam, vy asi rozumět lépe jako kolebkový krab," řekl s pohledem na pole, které bylo právě oséváno pomocí jednoduchých strojů ze dřevěných a kovových součástek. Ty stroje se podobaly klasickému secímu ústrojí, které používáme dnes pro traktory, jen s tím rozdílem, že byly ze dřeva. Jednoduše vyrobené, ale přesto plně automatické a poměrně složité. Působilo to vše velmi zvláštním dojmem, v době, kdy teprve první zástupci našeho vlastního druhu pronikali z Afriky na ostatní kontinenty, existovalo osamělé údolí nebo kaňon v jihoamerických Andách, kde se rozvíjela velmi inteligentní a dosud neobjevená civilizace. Někteří muži posedávali na prazích domů a vyřezávali sošky a předměty ze dřeva neznámé rozohoviny. Bosé usměvavé děti pobíhaly kolem nás, v rukách svíraly malé pletené nebo vyřezané hračky s motivy prehistorických zvířat a samou radostí při tom pištěly.

Když nám výhled nekryly domy nebo chýše, byl vidět břeh jezera lemovaný bílým pískem a něm spočívalo několik ohromných ptakoještěrů rodu Pteranodon. Gigantičtí letci seděli na svých pětiprstých zadních nohách podobně jako psi, krátké ocasy ukončené malinkým vějířkem černočerveně pruhovaných pyknovláken se otíraly o zem, lehké osrstěné tělo se opíralo také o dvě silné přední končetiny s prodlouženým čtvrtým prstem, mezi kterým byla napjata silná, ale zároveň pružná, blána. Tělo barvily černobílé odstíny, svrchní strana křídel a hřbetu nesla černá pyknovlákna, zatímco spodní se barvila do světlě bílé s černými kaňkami. Nahoře na krku pak stoupal ohon červených dlouhých chlupů, které přecházely v krásně červeně zbarvenou hlavu s bílým okolím černých očí. Nejvýraznějším znakem na některých z nich byl ale velký rudý hřeben na zadní straně jejich hlav tyčící se vysoko nad okolní zvířata. Dlouhý bezzubý zobák se barvil do černa, podobně jako jejich hřbety, pod ním se svěšeně kýval pronikavě červený vak s černými skrvnami. Mnozí z nich leželi na sobě, vyhřívali se ve světle odpoledního slunce, většinou to byly samice bez hřebenů ležící na samcích s mohutnou ozdobou hlavy.

Nadhozeno bylo, že se tento velmi známý ptakoještěr vyznačoval zvláštní ozdobou na konci své dlouhé lebky. Mezi vědci panují různé doměnky o tom, na co tento podlouhlý kostěný hřeben užíval, nicméně jednou z nejvíce pravděpodobných je ta, podle které šlo o kormidlo určující směr letu. Pravdou je, že mnoho druhů pokorčilých "krátkoocasých" pterosaurů (tedy zástupců skupiny Pterodactyloidea) mělo na své hlavě nějaký typ lebečního hřebenu a tím mohlo kompenzovat ztracený ocas, který jejich evoluční předci dlouhoocasí ramforynchoidi měli. Jenže, aby celá věc nebyla tak jednoznačná, je tu i možnost rozdílnosti mezi pohlavími, tzv. pohlavní dimorfismus, což je u pteranodona velmi dobře patrné. Samice totiž mají lebku pouze s malým kostěným výčnělekem, který se u samců měnil na gigantický hřeben, samci také byli zhruba dvakrát až třikrát větší (rekordně mohli dosahovat rozpětí přibližně devět metrů, častěji ale šest až sedm metrů) než samice.

Každopádně po fyzické stránce se jednalo o velice schopného letce s výše zmíněným rozpětím a také ohromnou lebkou o téměř dvoumetrové délce. Výrazný zobák byl zcela bez zubů, jak naznačuje i samotný název znamenající v překladu "bezzubé křídlo", sloužil k chytání ryb a nepozorných vodních živočichů v mělkém vnitrozemním moři, které se před asi pětaosmdesáti miliony let nacházelo na území dnešní Nebrasky a Kansasu. Podle výzkumů složení jeho hrudního koše, a jednoho exempláře s rybou v oblasti někdejšího žaludku, víme, že se jednalo o zvíře pojídající převážně ryby, jenže dosud nevíme jakým způsobem. Ty úplně první předpoklady hovořily o tom, že tito ptakoještěři dokázali ponořit spodní čelist do vody a lovit ryby z hladiny. Tvar po stranách rozšířené spodní čelisti tomu ale nenaznačuje stejně tak, jako absence svalů tlumících náraz vody. Navíc pak, roku 1994, byla provedena studie, která dokládá, že toto zvíře bylo schopné dosedat na vodní hladinu a dokonce se příležitostně potápět. Podporuje to i studie biologa Stuarta Humphriese z roku 2014, která definitivně prokázala přinejmenším to, že by nedokázal vydržet tlak na spodní čelist při letu po ponoření čelisti pod vodu. Jak tedy toto úžasné zvíře lovilo dosud nevíme.

Raruk nás vedl vesnicí před široký čelní dům, vypadající jako citadela, před jehož terasou se rýsovaly nízké záhony s pestrobarevnými druhy květin a cykasů. Stěny a okolí dvěří bylo kryto nepřebernými rytinami lidí, zvířat a jiných bytostí, některé výjevy byly dokonce osázeny drahokamy a světlým jantarem. Zvláštní také bylo, že byl vystavěn snad v čínském nebo japonském stylu, za terasou se tyčila budova s klasickou stupňovanou střechou, jejiíž okraje se stáčely k nebesům a rohy střech taktéž. Došková střecha zakrývala celou rozměrnou stavbu. "Co, že jsi to říkal o tom proroctví Raruku," nedalo mi to zeptat se. "To vám říct náš šaman," odpověděl hledíc ke vchodu, když jsme stoupali po dřevěných schodech. "Ne, vážně, řekni alespoň to, co víš," bil se za svou věc Peter. Raruk se před vchodem nervózně zastavil a rozhodoval se, co má dělat. Několikrát se ohlédl na rytinami pokryté dveře, a pak se chtěl konečně rozmluvit. Dveře za našimi zády ale zapraskaly a doširoka se rozevřely. Světlo a stín se v útrobách dřevěné budovy promísily a chovaly se jako olej a voda, každý z nich se držel svého místa, na kterém setrvával. Zevnitř se vylinula vůně zatuchliny a také příjemných vonných rostlin, které doplňovalo neustálé mumlání nějakých magických zaříkávadel. Ze stínu se k nám pomalým krokem vysoukal o něco menší muž s vrásčitou tváří potřenou bílým mazivem. Svraštělá kůže si lebedila všude tam, kam nedopadly dlouhé černé vlasy zdobené rozličnými pery a chomáčky chmýří. Z uší tomu člověku visely dlouhé, kostmi zdobené, náušnice z jemných provázků. Krk a hruď hostily rozličné talismany ze zvířecích lebek, mušlí, kamenů a zdobené také z několika drahokamů.

"Proroctví se vyplnilo," pronesl zadýchaný hlas uvězněný v šamanově těle. Raruk poslušně poklekl a svou levou ruku si zaťatou v pěst položil na srdce, měl ke straci, který stál před námi, úctu. Nikdo nás nežádal, abychom si poklekli, bylo to nesmírně zvláštní, protože zdejší šaman byl jistě velmi váženým členem společnosti a s největší pravděpodobností i její duchovní vůdce. "Já je přivést, oni chtít vědět o proroctví. Vypadat jako zjevení," řekl mu Raruk. Šaman jen mávl rukou a ukázal mu, ať nás vede do příjemně vonící tmy. Beze slov jsme vešli dál, táhlo nás to tam. Tma nás dokonale pohltila i přes slunný den, který venku panoval. Všude kolem nás příjemně vonila směs bylin a nějakých substancí, praskala pod námi dřevěná podlaha a nad námi se klenula měkká střecha jen z naskládaných došků a velkých kusů červenavé kůry. Dveře se stejně těžce zavřely, Raruk se ihned vydal zapálit obě dvě kruhovité plochy v rozích podél čelní zdi pro rozesvětlení celé místnosti. Naoranžovělé světlo zasytilo prostor svým neuvěřitelně jasným svitem a žárem, kouř unikal do malých otvorů ve střeše a dával celé vesnici najevo, že jsme zde. Šaman vyšlapoval pomalými kroky po podlaze obrácen na nás zády, pomalu se však otočil těsně před slaměnou zdí a usadil se do tureckého sedu na svůj dlouhý oděv s třásněmi. Nad ním visela na zdi rozměrná hlava ceratopsida známého jako Styracosaurus, jejíž rohatý límec byl osazen a obvěšen vonnými bylinami a dalšími talismany. Spirituální atmosféra prostupovala každým z nás a jen nás připravovala na to, co se bude dít dál.

"Očekávali jsme vás dlouhé věky," pronesl hlubokým hlasem šaman. "Nás," podivila se Harleen. "Ano," odmlčel se. Sálala z něj neskonalá úcta a duchovní síla, byl to velmi mentálně silný člověk. "Jmenuji se Ghabdahan, vy neznáte mě, ale já znám vás. Jste živé splnění proroctví našich dávných předků, prapůvodních členů kmene Yeara," pokračoval dál. "Odkud jste přišli, kdo jste," musel vyslovit Joss. Šaman jen před sebe postavil misku se zvláštním červenavě oranžovým práškem, do kterého hrábl, a vyhodil ho na podlahu. Teprve potom se začaly dít ty pravé divy. Prášek se začal svíjet a poletovat, ve světle ohňů pak dokonce začal svítit a vytvářet různé obrazce.

...

"Evoluce lidského rodu začala v době, kdy k nám přišli lidé vzduchu, Pa Llagi jim říkali. Přišli ze samotných hlubin kosmu se svými létajícími povozy, technickými přistroji a znalostmi překypující myslí. Různě vypadali. Ti pomocí řetězců v našich tělech dokázali vytvořit zbývající tři větve lidstva," tvořily se pomocí sypkého prášku různé obrazce," to právě oni položili základy lidské civilizace. Byli bohové. Avšak po nich přišli další. Lidé ohně, silní a udatní válečníci spjati s přírodou a prérijí, skvělí stopaři. Lidé vody, rusí mořeplavci, schopní a nezlomní. A lidé země, inteligentní a pracovití řemeslníci, dělníci a zemědělci," poutalo nás jeho vyprávění doplňované neustále se měníci pohyby rozdováděného prášku. V jednu chvíly vypadaly jako rakety, jindy zase jako lodě a lidé, osvícené nádhernou září plápolajícího ohně. Odrážely se nám v očích, které stále zarytě pozorovaly šamanova ústa. "Původní lidé, skutečně původní zástupci naší rasy. Naši nebeští učitelé nás však obdarovali ještě něčím, daleko důležitějším, než kdy bude všechno vědění lidstva. Nebyly to pouze znalosti matematiky, fyziky, biologie či kosmologie, řekli nám totiž o slunečních branách. O branách v čase a těch zvířatech z nich vycházejících," oddechoval šaman ve vzduchu prosyceném příjemnými výpary. "Jak vy jim říkáte," zakašlal tiše. "Anomálie," oddechl jsem s úžasem. "Ach ano...anomálie," přitakal," ty spojují vaše světy s těmi našemi, s úsvity věků i s jejich zániky. A proto jste právě vy živé proroctví," sýpavě lapal po dechu.

Po chvíli se znovu těžce nadechl, jeho síla ho vedla stále dál. "Proroctví praví, že jednou přijde pět dětí, pět původních potomků čtyř lidských ras. A ti znovuobjeví sluneční brány, a pokud se již naši vesmírní učitelé nevrátí, jako jediní v celém vesmíru jim budou moci porozumět. Budou vládnout neuvěřitelnými schopnostmi, tak to praví proroctví, se kterými dokážou věci, které pro ostatní budou za hranicemi možností. Navzájem si důvěřovat, chránit jeden druhého a bojovat všichni za všechny až do posledních sil, tohle všechno zvládnou," sýpal. "Bohové nám řekli, že až dorazí do tohoto údolí, tak jsou připraveni svést boj s časem. Jsou předurčeni k tomu, aby překonali vše, co se jim postaví do cesty," poučoval nás Ghabdahan za přehazování různých zrnek svítícího spirituálního prášku. Na chvíli se tento moudrý muž odmlčel, aby zalapl po dechu, zdálo se, že ho dohnal jeho věk. Rozhlíželi jsme se po místnosti a pohlíželi jeden na druhého. Hlavou nám tryskaly různé skličující myšlenky. "Jsme skutečně předurčeni k něčemu takovému, my jako skupinka snad ještě dětí, kteří objevili prastaré světy a jejich obyvatele," podkládali jsme si otázky. Jenže Ghabdahan ještě neřekl poslední slovo.

Trochu se rozkašlal, než mohl znovu začít mluvit. "A ještě...dva z nich také budou ovládat ještě něco, něco velmi mocného, dědictví po učitelích z kosmu. Budou totiž moci ovládat ta zvířata z různých koutů času naplno, budou jim moci číst myšlenky a mít v moci jejich mysl. I ti nejobávanější a nejstrašlivější netvoři se před nimi poslušně skloní. Byť oba dva budou neskonale silní, ani jeden z nich nebude moci bez toho druhého využít svou moc celou. A děti těchto pěti dětí se nakonec stanou posledními lidmi, těmi, kteří poselství z hvězd dovedou do konce," nadechoval se sýpavým dechem. Měli jsme opět nad čím přemýšlet. Nedokázali jsme říct, co nás udivilo více, jeho plynulá čeština, znalosti biologie a hlavně evoluce, vědění o kosmu nebo bytostech jiných světů.

...

"Takže vy tím tvrdíte, že jsme děti, že jsme potomci mimozemšťanů?! Vždyť to je naprosto šílený," zvedlo to Petera ze země. Šaman se snad probral ze svého částečného transu, jako kdyby se do něj znovu vlil život. "Tak pozor Petere, tohle má mnohem hlubší význam a vy to jistě časem uvidíte a pochopíte. Jste vyvolení, čekali jsme na vás dlouhé věky a odteď jsou vám všichni Yearové zavázáni," trochu se uklidnil. Peter nevěřil svým očím, když šaman vyslovil jeho jméno. "Odkud znáte moje jméno, jak...jak to víte," podivil se s vytřeštěnýma očima. Na svou otázku ale nedostal odpověď zpět. "Takže tohle byl náš osud," uvědomoval si stroze Joss. "A čím se náš život od teď bude lišit od toho starého," musela se bázlivým rozklepaným tónem zeptat Tess. "Váš život se bude vyvíjet dále tak, jak ho povedete, ale pamatujte, že vždy bude směřovat k naplnění starého proroctví," dodal klidně. Celý zážitek byl pro nás naprosto zdrcující, vyvstala díky tomu otázka týkající se samotné naší existence, našeho dlouholetého přátelství a toho, zda to vše bylo pouze dílem náhody nebo jasně dané genetické předpoklady. Značně nás to vyvedlo z míry, cítil jsem, jak mi Harleen svírá dlaň a já tu její sevřel ještě pevněji. Nevěděli jsme, jak bychom se měli cítit, co po tomto zážitku dělat a už vůbec jsme si nedokázali domyslet, co bude dál.

"Takže teď se bude dít co," postavil jsem se na nohy. "Otevřete dveře a dívejte se kolem sebe, mělo by se začít dít víc, než dost," pronesl řečnicky Ghabdahan. Zvedli jsme se z vrzající podlahy, poděkovali s kamenným výrazem za pohostinné a hlavně dost nevšední přivítání a společně s Rarukem jsem odcházeli ke dveřím. Když je tento mohutný válečník rozevřel, vletělo nám do očí jasné sluneční světlo a svým dokonale zlatým jasem oslepilo na malou chvíli nás všechny. Pomalu jsme se dokázali rozkoukat z agonie oslňujícím světlem, vzápětí jsme před námi spatřili něco neuvěřitelného. Před námi se na prostorné planině potácel ohromný dav, musela snad přijít celá vesnice, která zpozorovala kouř linoucí z dvou otvorů v široké čelní budově. Stáli naprosto všude, na kameny obehnaných cestách, mezi domy a chýšemi a někteří dokonce i na střechách a v sedlech, která se komíhala na hřbetech ohromných ochožených nelétavých ptáků. Bez ohledu na pohlaví, sešli se tam ženy, děti i muži, staří i mladí a všichni jednohlasně provolávali slávům údajným naplnitelům prastarého proroctví. "Oni jsou vážně přesvědčení, že jsme naplnili to proroctví," zadívala se vstříc hýbající se mase Harleen. "Přemýšleli jste nad tím, že je to skutečné, že jsme skutečně něco jako ti potomci," zeptal jsem se při pohledu na skandující dav. "Je to naprosto šílený. Ale ještě šílenější je to, že zabíjíme a bojujeme s dinosaury. Kromě toho, Raruk to předtím nemohl vědět, že vy dva ovládáte tu schopnost komunikace s těmi zvířaty," pronesl užasle Joss. "Možná jsme vážně vyvolení," dokončila to Tess.

Stáli za námi, všichni ti lidé za námi stáli. Došlo nám, že teď nemůžeme jejich důvěru zklamat a posléze jsme sami začali podléhat přesvědčení, že přecejen bychom mohli být něco jako "vyvolení". Raruk zvedl levou ruku, zaťatou v pěst, se svým tetováním a ostatní Yearové ho následovali. Celý dav hromadně zvedl levou ruku s bojovnickou pěstí a pravou ruku si tiskli k srdci. Bojovně a neohroženě tím dávali najevo svou sounáležitost, původně nepřátelským cizákům se dostalo čestné přivítání do kmene. Byli to velmi silní a neohrožení lidé, cítili jsme to z jejich nezlomného přesvědčení a neskonalé energie z nich sálající. Když jsme jim tak z výšky nízké terasy hleděli do očí, uvědomili jsme si, že jim můžeme věřit. Důvěřovali jsme jim a oni zase na oplátku nám, posléze se to stalo být počátkem čehosi, co později přetvořilo celý svět od jeho základu.

...

Leželi jsme ve stínu velké rozvětvené borovice, pod níž se půda hemžila spadaným jehličím a suchými větvičkami, jež nás kryla před doznívajícími paprsky večerního slunce. Jezero se v jejich svitu blištilo jako démant, bylo stále naprosto klidné a překvapivě neuvěřitelně mělké s hloubkou, po celé jeho rozloze, jen okolo pouhého metru. Daleko před námi, ve stínu andských velehor, tryskaly a padaly na jeho zrcadlovitou hladinu vysoké vodopády napájející masy jezerních vod. Jako bělavé světlé proudy protínaly jinak hnědé svahy a úbočí And. Padaly z nepředstavitelných výšin, ze sněhově bílých ledovců lebedících si na hřebenech velehor, klanoucích se nad celým rozlehlým údolím, a dozajista svou výškou převyšovaly nám známý nejvyšší vodopád Salto Angel. Pozorovali jsme pomalu rovlněnou hladinu jezera, když lovci vytáhli od jeho břehů obrovského kraba rbaharu udam s gigantickým krunýřem porostlým trávou a řasami. Oči na dlouhých tykadlech nervózně pozorovaly tyto lovce, výhružně klapala i jeho složená ústa. Několik mužů ho popadlo za krunýř a on se snažil z jejich sevření vymanit, mohutná klepeta pomalu chňapala po vetřelcích, kteří ho odnášeli do chýše, ale stále marně. Jeho reakce byly totiž příliš pomalé, článkované nohy a klepeta jen pomalu ovládala své svaly, a nedokázaly se proto účinně bránit.

"Myslíte si...myslíte si, že to, co jsme prožili spolu, to že se známe, a že jsme přátelé držící spolu jako rodina..., že za to může to proroctví," nedalo to Tess. Každý z nás jsme nad tím museli pořádně přemýšlet, než se někdo odhodlal k odpovědi. "Pokud ano, co potom naše životy, přátelé, rodina...je to potom všechno jenom předem daný," zamyslel se Joss. Na tuhle otázku nikdo z nás nedokázal uspokojivě odpovědět, alespoň ne právě v tuto chvíli. "Lidi musíme se přece vzpamatovat. To, co se mezi námi za ty roky vytvořilo, nemůže zpřetrhat nějaký proroctví. To, že jsme se potkali možná není dílem náhody, ale to, co jsme si vytvořili mezi sebou bylo čistě na nás. Nejsme jenom tým, jsme totiž rodina," chopil jsem se slova. "Ale, co když...," chtěl nesměle oponovat Peter. "Žádný ale kámo. Doteď jsme o tom nevěděli a dokázali jsme normálně fungovat. Chceme to vůbec změnit," rozkřičel jsem se řečnicky. Oči nám sjely kamsi do prostoru, nemohli jsme se dívat jeden na druhého. Až s pořáným rozmyslem jsme si mohli promluvit. "Normálně? Zlato, my přece bojujeme s dinosaury, my určitě nejsme normální," rozesmála se Harleen. Pomalu nás přepadl pocit štěstí a radosti. Smíchem jsme se všichni přidali, místo toho, aby nás rána osudu oslabila, vytvořila mezi námi daleko silnější pouto, než kdy předtím. Od té doby nás téměř nic nedokázalo zlomit.

Noc padla mnohem rychleji, než se mohlo na první pohled zdát. Vesnice se propadla do dokonalé temnoty, kterou protínala pouze slabá světla plápolajících pochodní a lamp na stěnách domů a chýší. Yearové se odebrali do svých domů, lůžek, ke svým nejbližším a nabírali energii do nového dne. Ten starý mezitím končil nocí, nad kterou se klenuly blýskavé hvězdy a Měsíc vycházející nad náhorní plošinou na východě. Cvrčci začali znovu hrát na svá kladélka, cikády naplno rozjely své hlasité noční písně. Šaman nás nechal přespat v citadele. Potřebovali jsme se vyspat, po dlouhém dni plném překvapivých zvratů a nástrah nás odpočinek přímo pobízel k tomu, abychom padli do jeho náručí. Noc byla tak hluboká, že jsem i přes únavu nedokázal odolat jejímu volání a musel jsem vyjít vstříc ní. Poodešel jsem z vesnice k břehu jezera, daleko od domů a cest. V teplém vzduchu bylo, za jinak chladné noci, velmi příjemně. Hlava mi spočinula na krátké suché trávě, oči vzhlíželi směrem k nebi do černavých výšin a hlubin vesmíru. Klenula se tam nad celým údolím široká brázda Mléčné dráhy, její hnědavé nadýchané okraje vypadaly jako stěny nebeského kaňonu, pokračovaly do nekonečného oparu zařícím stovkami milionů hvězd modrými nitkami a vlnkami zářícimi stejně jako neonové tyče. Mysl se mi přenesla ke vzdáleným hvězdám a galaxiím, cítil jsem tisk celého vesmírného prostoru a dopady hvězdného prachu. Přemýšlel jsem, zda skutečně na Zemi kdysi přišly jiné bytosti, které daly vzniknout celému lidskému rodu. Jako vždy jsem ale v podobných dilematech nebyl sám.

Tma všechno pohltila, zvuky cikád se rozléhaly po celém kraji a tlumily tak tiché kroky, které se blížily ke mě. Zasněný jsem na poprvé ani nevnímal, že se do trávy vedle mě uvelebilo krásné štíhlé ženské tělo. Stačil pak jen jedinný vřelý dotek, abych si všiml, kdo spočívá na teplé zemi vedle mě. "Neměla by jsi spát princezno," začal jsem vřele. "To bych mohla říct i já tobě," odpověděla úsměvně. Znovu mi vykouzlila na tváři široký úsměv, radostně jsem rukama podjel pod jejím tělem a spontánně ji přehodil na mé břicho. Byli jsme oba tak šťastní, že jsme měli konečně nějakou tu malou chvilku sami pro sebe, že jsme se okamžitě začali vášnivě líbat. Cítili jsme jeden toho druhého, z našich těl na zlomek vteřiny vymizel veškerý strach a zármutek, když jsme se mohli spojit jinak, než pouze myšlenkovitě. Nechtěli jsme s tím přestat, kvůli vzájemné radosti a lásce, ale cosi mezi námi nás vyrušilo.

"Poslouchej, ty si myslíš, že naše vzájemná láska a city..., že to může být důsledek toho proroctví," odtáhla se ode mně vážně. "Já myslel, že jsme si tohle už vyjasnili," podivil jsem se rozumným tónem. "Tebe to snad vůbec neděsí," strachovala se. "Nevím, proč by mělo. To, co mezi námi je, přece není důsledek toho proroctví. Já tě miluju od prvního dne, kdy jsem tě uviděl a nevěděl jsem o nějakým proroctví...Vím, že to máš stejně tak, vidím ti totiž přímo do hlavy," obejmul jsem ji s lehkým pousmáním. Její tep se v tu chvíli mnohem více zklidnil, dýchala více pravidelněji a cítil jsem, že z ní opadával strach. "Moc tě miluju zlato, nedokážu si ani představit, že by to bylo předem daný...a tohle mě tak děsí," začaly se objevovat první lehké povzlyky v jejím hlase. "Proroctví, neproroctví...nemiluju tě proto, že by to bylo daný a svazovalo by nás to, miluju tě proto, že tě chci milovat," zadíval jsem se jí romanticky do očí. V hluboké noci svítily jako dvě další hvězdy na černavém nebi, leskly se v nich kupící se slzy. Její dlouhé blonďaté vlasy mi v matné černé noci nahrazovaly sluneční svit. Přivinul jsem ji k sobě ještě pevněji, tiskl jsem ji k sobě a cítil znovu narůstající rychlost tepu a dechu. "Nechci o nikoho z nás přijít, pokud je to proroctví pravda, tak možná někdo z nás při střetávání s těmi anomáliemi může přijít o život," vytryskly ji první malé slzičky z očí. "Teď není čas se tím zabývat, vím, že teď ještě ne. Hlavně se uklidni zlato, času na to bude určitě ještě dost," dodal jsem klidně. Setrvali jsme ve vzájemném obětí, dívali se společně do tmy a pomalu jeden na druhém usínali ve svitu dávných hvězd, kde se v tom nekonečném prostoru daleko od nás mohli skutečně skrývat naši vzdálení předkové, bytosti z jiných světů.

...

Pokračování příště...

Kontakt

Prehistoric World kabat.martin100@seznam.cz