Jonkeria
Terapsidi, mezi které se řadí i naši vlastní evoluční předkové, dokázali svůj největší evoluční úspěch v období permu prostřednictvím plejády druhů a progresivního vývoje této skupiny do předtím zcela neznámých forem. Právě odsud známe formy arborikolní, semiakvatické, fosoriální a můžeme zde najít také druhy rozličné velikosti a rozdílných stravovacích návyků. Právě jedním z nejzajímavějších forem starších vývojových linií terapsidů byl jihoafrický rod Jonkeria (“Patřící Johnkeerům”, ve volném překladu možnost “noblesní”) představující živočicha o velikosti osla (Asinus sp.) až hrocha (Hippopotamus amphibius) a mající patrně poměrně neobvyklé potravní návyky oproti jeho příbuzným. Ve vrstvách jihoafrického svrchního permu jde o poměrně běžného živočicha, který se nachází ve vrstvách biostratigrafické zóny Tapinocephalus Assemblage Zone, a jeho stáří dosahuje zhruba 265 milionů let u nejstarších známých fosilií tohoto druhu. Celkově obýval tento cíp světa, tehdy jižní vnitrozemí superkontinentu Pangea, po dobu 5 milionů let a patřil tedy k poměrně úspěšným druhům, ačkoliv se jeho stáří pohybuje zhruba ve stejném rozmezí jako u většiny jeho současníků. Jeho tělesná stavba v sobě nese některé poměrně zajímavé prvky, protože kombinuje adaptace jeho dravých předků a příbuzných a velkých synapsidních herbivorů a to i na lebce a v čelistech, kde jsou tyto anatomické znaky velmi patrné. Na tělesné stavbě si můžeme všimnout robustnějších končetin, které byly pravděpodobně také poněkud proporčně kratší než u jeho příbuzných. Jejich postoj byl pravděpodobně přímo pod tělem či polorozkročný, ačkoliv některé rekonstrukce zpodobňují v tomto postoji pouze přední končetiny. Váha tohoto živočicha se pohybovala zhruba okolo 2 až 3 tun metrické hmotnosti*, byl tedy výrazně těžší než jeho poměrně blízký příbuzný Titanosuchus, se kterým sdílel své ekosystémy. Je to pravděpodobně další odraz faktu, že navzdory velkým špičákům v čelistech a přední části chrupu celkově podobné spíše té u dravců, byl tento živočich spíše omnivorní nebo dokonce herbivorní (ačkoliv pravděpodobnější je první z těchto možností). Zatímco přední část čelistí byla opatřena chrupem podobným masožravým synapsidům, nacházíme zde velké špičáky a kónické řezáky uzpůsobené k trhání potravy a jejímu jednoduchému zpracování (Colbert, 1969), tak zadní polovina čelistí byla opatřena rozměrnými stoličkami s morfologicky utvořenými pro rozmělnění rostlinné hmoty. Báze lebky je také poměrně úzká a neposkytující tedy tak silný čelistní stisk, což naznačuje lehce zpracovatelnou masitou potravu nebo krmení na jiných zdrojích. Lebka sama osobě je poměrně dlouhá a čenich úzký, uvádí se, že je přibližně dvakrát tak dlouhá než široká. Z dostupných znaků na fosiliích tedy můžeme říct, že pravděpodobně šlo o omnivora, který v ekosystémech zastával pozici analogickou se současnými medvědy (Ursus sp.) a spokojil se s jakoukoli nalezenou potravou. V případě nedostatku potravy mohl navíc napadat silnými zuby a mohutným tělem menší či srovnatelně velké dravce, jako rody Anteosaurus a již zmíněný Titanosuchus, a okrádat je o mršiny nebo ulovenou kořist. Očnice byly poměrně malé, šlo tedy patrně o živočicha s převážně denní aktivitou. Není známo, zda se tento živočich zdržoval ve skupinách nebo rodinných uskupeních, ale vzhledem k řečeným předpokladům o jeho životním stylu je pravděpodobnější, že šlo o solitérní druh. Ocas byl krátký, končetiny silné a uzpůsobené k chůzi, na rozdíl od některých jiných velkých synapsidů ze souvrství Abrahamskraal (Kazlev, 2015). Byl to převážně terestrický živočich, mimo možných občasných “návštěv” mokřadů, kterými oblast jižní Afriky v tuto dobu oplývala (Rubidge, 1995; Day, 2014), pro sražení své tělesné teploty nebo zbavení se kožních parazitů. Případně mohla v mělké vodě požírat plovoucí trsy vegetace nebo mělkovodní rostliny. Z důvodu útoku vodních dravců ovšem musela být obezřetná. Jonkeria byla po celkové stránce i tělesné stavbě velice zvláštní, nejlépe by se dala přirovnat k velmi velkému hrochu s úzkou protáhlou tlamou. Hřbet byl pravděpodobně v jedné rovině s mohutným krkem, silné krční vazy a silná šíje patrně nedovolovala se natáhnout do vyšších vegetačních pásem a živila se tedy patrně na nižší vegetaci.
Liuwe Dirk Boonstra, významný odborník na středně a svrchnopermské obratlovce, se zabýval i diagnostickými znaky na fosiliích tohoto rodu a to na sklonku 60. let minulého století. Jonkeria byla na základě jeho výzkumu označena za velmi podobného živočicha, jako je již zmíněný Titanosuchus, a odlišena od tohoto taxonu pouze na základě stavby končetin (Boonstra, 1969). Při současném výzkumu se ovšem zdá více než pravděpodobné, že i ostatní části těla u tohoto rodu byly o titanosuchů odlišné - nejen výrazně kratší kaudální část páteře, ale také robustnější hrudní koš a také jiná stavba lebky a čelistí (které Boonstra naopak označil za od titanosuchů nepříliš dobře odlišitelné; viz Boonstra). Čelisti samy osobě připomínaly spíše zobák, byly ovšem osazeny zuby, které se zmenšovaly od čenichu směrem k zadním částem. Dnes víme poměrně dobře, že jde o dva odlišné živočichy, ovšem s příbuzenskými vazbami.
Podobně jako u některých dalších terapsidů ze středního až pozdního permu, především těch ruských a jihoafrických, tento rod čítá několik různých druhů a jejich validita může být v některých případech sporná. Tím, že dosud neproběhla řádná revize tohoto taxonu v nedávné současnosti, bohužel nelze zcela vyloučit, že některé druhy nejsou pouze různé ontogenetické nebo individuální variace platně popsaných druhů. Zatím to ale nelze říct určitě, podle známých zdrojů synonymizoval některé z nich již zmíněný L.D. Boonstra (viz Boonstra), ovšem v literatuře se mi, jako autorovi blogu, nepodařilo dohledat, které druhy byly označeny za synonyma. Dnes je obecně uznáno 7 až 8 druhů včetně typového Jonkeria truculenta, další jsou J. haughtoni, J. ingens, J. koupensis, J. parva, J. rossouwi, J. vanderbyli a některými zdroji zpochybněný J. boonstrai. Za dobu od popisu tohoto rodu v roce 1916 také bylo popsáno několik dalších zástupců synapsidů, které jsou dnes považovány za jeho synonyma, jde o taxony Phoneosuchus angusticeps (dnes zástupce typového druhu), Dinopolus atrox, Dinosphageus haughtoni (dnes J. haughtoni), Scapanodon duplessisi, Dinophoneus ingens a neplatné druhy Jonkeria pugnax (dnes J. ingens) a Jonkeria crassus (dnes J. haugtoni).
*jde o odhad založený na metrické hmotnosti nejbližších velkých býložravých příbuzných tohoto rodu (taxon Tapinocephalus)
**název byl zvolen patrně z důvodu, že většina osadníků přišla do JAR ze současného Nizozemí, Německa a přilehlých zemí, a název johnkeer je zde označení pro šlechtice
Seznam použité literatury a zdrojů:
- Boonstra, L. D. (1969). "The Fauna of the Tapincephalus Zone (Beaufort Beds of the Karoo)," Annals of South African Musem. 56 (Pt. 1): str. 35–38.
- Colbert, E. H. (1969). Evolution of the Vertebrates. John Wiley & Sons Inc (2nd ed.), str. 169.
-
Day, M.O. (2014). "Middle Permian continental biodiversity changes as reflected in the Beaufort Group of South Africa: a bio- and lithostratigraphic review of the Eodicynodon, Tapinocephalus and Pristerognathus assemblage zones".
- Kazlev, M.A. (2015). "Brithopodidae/Anteosauridae". Kheper.
- Rubidge, B. S. (ed.) (1995b). "Biostratigraphy of the Beaufort Group (Karoo Supergroup)". South African Committee of Stratigraphy. Biostratigraphic Series 1. Pretoria, Council for Geoscience.