Opsieobuthus
Miliony let evolučního vývoje, i slovy "otce evoluce" Charlese Darwina, nemusejí nutně vést k jeho vrozenému pokroku, a proto se nemůžeme příliš podivovat některým skupinám živočichů nebo rodům, které se za dlouhá geologická období změnila po vnější nebo i vnitřní stránce pouze nepatrně a jejich hlavní podstata zůstala nezměněna. Tyto organismy se často označují jako "živoucí fosilie", a přestože někteří odborníci a zainteresovaní v oboru tento termín vidí neradi (Steyer, 2009), tak poměrně dobře vystihuje podobnost současných taxonů s jejich blízkými vyhynulými příbuznými, která je téměř úplná. Setkáme se s tímto termínem u některých druhů žab (rohatkovití (Ceratophryidae) nebo podřád Archaeobatrachia), ptáků (hoacin chocholatý, druh Ophisthocomus hoazin), savců (okapi, druh Okapia johnstoni) a také členovců jako štírů, velmi dobrým příkladem je německý rod Opsieobuthus ("Vidící štír (?)") ze spodního permu, který je velmi podobný současným druhům, přestože jej řadíme do samostatné vyhynulé čeledi. Z dostupných fosilií je jasné, že šlo o malého predátora nebezpečného především pro hmyz (Insecta) pohybující se po půdě bývalých pralesů střední Evropy okolo současné Saské Kamenice, německého Chemnitzu (Rößler et. al., 2012). Především v poslední době zde ožívá průzkum lokality, která se dá označit za prehistorickou obdobu římských Pompejí více než většina ostatních, jde o zkamenělý permský prales starý zhruba 298 až 291 milionů let zalitý spadem pyroklastických hornin po erupci některé z někdejších velkých sopek, patrně sopky Zeisigwald (Luthardt et. al., 2018). Při svých tělesných proporcích svou kořist zabíjel klepety v přední části těla, popadl ji a potom ji rozdrtil. Jeho ocásek byl ovšem poměrně dlouhý a robustní, telson mohutný a tělo pružné, mohl se jím tedy bránit vůči větším dravcům nebo ho taktéž používat k lovu pro znehybnění kořist a jejímu snazšímu zpracování (Kjellesvig-Vaering, 1986). Dosahoval délky 8 až 13 centimetrů, takže jeho potravní spektrum mohlo zahrnovat i menší druhy primitivních plazů (Sauropsida) a obojživelníků (Amphibia), kteří se zdržovali na pralesní půdě. Měl patrně dobře vyvinutý zrak, přestože jeho hlavním smyslem byl hmat. Docela úzké tělo s rozšířeným zadním koncem neslo 8 článkovaných nohou, poslední pár byl z nich největší (Dunlop et. al., 2016). Pohyboval se tedy bez větších obtíží i přes poněkud robustnější tělesnou stavbu jeho zadní části, přestože na základě zkušeností se současnými štíry víme, že se nepohyboval, pokud k tomu nebyl podmíněn. Daleko spíše šlo o dravce lovícího ze zálohy, pravděpodobně ze vyhloubených úkrytů. Tělesnou stavbu popsanou výše vykazovaly oba dva známé druhy tohoto rodu - typový O. pottsvillensis a O. tungeri. Nezdá se také, že by zmíněné druhy byly případy pohlavního dimorfismu, přestože rozdíly mezi pohlavími štírů nejsou tak výrazné jako u příbuzných pavouků (Araneae). Oba druhy si byly nicméně v mnoha aspektech podobné, mimo výrazná klepeta a ocásek vlastnily výrazný exoskelet tvořící silný krunýř na obranu proti vnějším vlivům i predátorům. Ve druhém případě se jednalo především o pelykosaury (Pelycosauria) z rodu Ascendonanus, přestože patřil mezi spíše stromové druhy (Spindler et. al., 2018), a také o dravé temnospondyly (Temnospondyli) a některé jiné synapsidy (Synapsida) ještě stále nepopsané. Opsieobuthus tvořil přechod mezi těmito dravci a ještě menšími predátory v ustupujících pralesích permského Německa, patřil k predátorům středních rozměrů lovícím menší bezobratlé a případně i obratlovce, zatímco sám mohl představovat kořist pro některého z větších dravců.
Je zvláštní, že na poměrně uzavřeném areálu se vyvinuly 2 odlišné druhy tohoto rodu tedy s největší pravděpodobností, jelikož se u druhého popsaného O. tungeri o jeho původu referovalo jako o nejistém (viz Dunlop et. al.). Patrně nám chybí více fosilního záznamu a tento rod mohl být rozšířen ve větší části východního Německa a možná i západních Čech, ale přesto je existence dvou druhů vedle sebe nápovědou, že zde existoval ekosystém umožňující jejich koexistenci a vzájemnou konkurenci. Výzkumy okolo Saské Kamenice ale pokračují, zatím se podařilo odkrýt i fosilie rodu Arthropleura a několik dalších fosilií bezobratlých, nejvíce se zde ale koncentrují nálezy zkamenělých kmenů stromů a to především endemického rodu Arthropitys (viz Rößler et. al.).
Opsieobuthus patří do čeledi primitivních škorpionů, která je známa jako Centromachidae, a představuje jejího zatím nejmladšího nalezeného zástupce. Také je zatím jediným objeveným zástupcem mimo Velkou Británii, do této čeledi patří i mnohem větší druh Pulmonoscorpius kirktonensis (Jeram, 1994) ze spodnokarbonského Skotska. Přestože šlo o skutečně obrovského zástupce, i oproti němu byl německý zástupce menší a to kvůli klesající koncentraci kyslíku, která u členovců podporuje jejich růst (spolu s dostatečným množstvím potravy). Oba druhy z permu už podobně jako většina jiných členovců postupně ztrácela na svých pozicích v ekosystémech z dřívějšího karbonu a ve spodním permu jejich stanoviště postupně mizela po celé severní polokouli a zůstávala spíše v regionálních refugiích. Souvrství Leukersdorf, do kterého tzv. chemnitzský zkamenělý les patří, pak představuje jednu z větších oblastí mizejících kapradinových lesů.
Naleziště: souvrství Leukersdorf - Sasko, Německo | Biotop: Vlhké bažinaté pralesy
Druhy: O. pottsvillensis (typ.), O. tungeri (?) Váha: do 30 g
Strava: Veškeří menší živočichové Význam: "Vidící štír" (?) dle polohy očí na hlavohrudi
Doba: stupeň Sakmarian, před zhruba 295-291 mil. l. | Sok: Větší draví obratlovci
Délka: 8-13 cm Zařazení: Arthropoda, Arachnida, Scorpiones,
Popsán: Kjellesvig-Vaering, 1986 Mesophonoidea, Centromachidae
Výška: zanedbatelná, pouze několik cm | Synonyma: Žádná
Zdroje snímků a rekonstrukcí:
Seznam použité literatury a zdrojů:
- Dunlop, J.A.; Legg, D.A.; Selden, P.A.; Fet, V.; Schneider, J.W.; Rößler, R. (2016). "Permian scorpions from the Petrified Forest of Chemnitz, Germany". BMC Evolutionary Biology. 16 (Pt. 1): str. 72.
- Jeram, A.J. (1994). "Scorpions from the Viséan of East Kirkton, West Lothian, Scotland, with a revision of the infraorder Mesoscorpionina". Transactions of the Royal Society of Edinburgh: Earth Sciences 84: str. 283-299.
- Kjellesvig-Waering, E. N. (1986). "A restudy of the fossil Scorpionida of the world". Palaeontographica Americana. 55: str. 1-287.
- Luthardt, L.; Hofmann, M.; Linnemann, U.; Gerdes, A.; Marko, L.; Rößler, R. (2018). "A new U-Pb zircon age and a volcanogenic model for the early Permian Chemnitz Fossil Forest". International Journal of Earth Sciences. in press. doi:10.1007/s00531-018-1608-8.
- Rößler, R.; Feng, Z.; Noll, R. (2012). "The largest calamite and its growth architecture - Arthropitys bistriata from the Early Permian Petrified Forest of Chemnitz". Review of Palaeobotany and Palynology (Pt. 185): str. 64-78.
- Spindler, F.; Werneburg, R.; Schneider, J.W.; Luthardt, L.; Annacker, V.; Rößler, R. (2018). "First arboreal 'pelycosaurs' (Synapsida: Varanopidae) from the early Permian Chemnitz Fossil Lagerstätte, SE Germany, with a review of varanopid phylogeny". PalZ. 92 (Pt. 2): str. 315-364.
- Steyer, Sébastien (2009). "Země před dinosaury". Paříž: Editions Belin, str. 14-15.