Patnáctitunové dračí monstrum - Antarktida stále překvapuje

09.06.2019 22:47

Mezi velmi zajímavé kontinenty, z hlediska výzkumu evoluce pokročilých druhohorních obratlovců, patří určitě i Antarktida, která dosud může skrývat (a s největší pravděpodobností skrývá) dosud nepoznaná tajemství vývoje života na Zemi nejen v druhohorách. Pod její ledovou čepičkou může jít dokonce o jedno z největších nalezišť prehistorických forem organismů na světě, my se v tomto příspěvku ale zaměříme přímo na období svrchní křídy, ze kterého odsud známe poměrně hodnotná naleziště a také množství poměrně unikátních druhů. A studie argentinských paleontologů před vědeckou veřejnost předkládá naprosto nový objev měnící pohled na biomechanické limity mořských plazů.

Rekonstrukce šestimetrového elasmosaurida druhu Vegasaurus molyi, který plave blízko usazenin a vyvrácených kmenů stromů při pobřeží antarktických ostrovů asi před 72 miliony let. Elasmosauridi byli na jižní polokouli jako čeleď rozšířeni v hojných počtech i ve svrchní křídě a právě na antarktických ostrovech jsou jejich nálezy docela častým jevem. Nově analyzovaný exemplář ale předčil i odhady odborníků na tuto skupinu. Kredit: Mark Witton, převzato z jeho blogu

Možná jste jako čtenáři zaregistrovali, že se nedávno na blogu objevil příspěvěk o pozdně křídové fauně současného ledového kontinentu, ovšem kdybych jako autor věděl, co za vlastně senzaci z tohoto území přijde, nejspíš bych s jeho publikací ještě počkal. Před dvěma dny se v médiích a také vědeckých periodikách objevila nová studie argentinských paleontologů pod vedením Josého P. O´Gormana, která popisuje fosilní fragmenty a především velikost jednoho mořského plaza z území Grahamovy země (Antarktického poloostrova).

Podle jejích autorů, kterými byla ještě nizozemská odbornice na plesiosaury Anne Schulpová z Univerzity v Utrechtu, šlo o zástupce čeledi Elasmosauridae známého z poměrně dobře zachované kostry (na poměry Antarktidy). Sám osobě byl tento exemplář objeven již v roce 1989, ale dosud nebyl podroben soustavnému výzkumu.

Vědci totiž znali pouze místo, kde se měla fosilie nalézat, ale kvůli tvrdé hornině a nepříznivým podmínkám se na původní lokalitu, známý Seymour Island s bohatými křídovými nalezišti, vrátili až v roce 2012. Tehdy se už této expedice zůčastnil i O´Gorman, který posléze vedl popisné studie několika dalších exemplářů antarktických pozdně křídových plesiosaurů. Vykopávky byly ukončeny až v roce 2017, když se velkou část živočicha podařilo vyprostit.

Původně se vědci domívali, že jde o zástupce svrchnokřídového rodu Aristonectes. O něm je známo, že patří k těm těžším druhům plesiosaurů s váhou odhadovanou v rozmezí šesti až jedenácti tun, ale po podrobné analýze se ukázala daleko masivnější povaha nalezených fragmentů. Poměrně rychle pochopili, že jde o něco ještě většího a mohutnějšího.

Ohromující byl rozměr, který jim vyšel po veškerých propočtech - plesiosauři z čeledi Elasmosauridae se váhově často pohybovali okolo třech až osmi tun živé váhy, již zmíněný aristonektes mohl snad vážit i okolo jedenácti, ale tento antarktický obr zaživa vážil mezi dvanácti až patnácti tunami. Pro živočicha z příbuzenstva poměrně lehkých typů mořských plazů jde o ohromující odhad, navíc ho s elementy kostry dostatečně odlišuje od aristonektů.

Studie ještě přidává, že celé zvíře přitom měřilo "jen" nějakých dvanáct metrů, což je ještě méně, než například u populární severamerického druhu Elasmosaurus platyurus, u kterého se předpokládá váha mezi třemi až osmi tunami s průměrem okolo pěti tun. Možná tu také je souvislost s tvorbou podkožního tuku kvůli chladným vodám, které obývali.

Tento odhad velmi výrazně upravuje a přetváří naše znalosti o biomechanice velkých mořských plazů se skupiny plesiosaurů, protože některé druhy můžeme označit za poměrně rychlé a aktivné dravce, kdežto jiné svědčí o spíše poklidném lovu v menší rychlosti.

Faktem zůstává, že dosud neznáme přesnou maximální hranici rychlosti, které mohli dosáhnout, počítačové simulace ukázaly poměrně malou rychlost asi okolo pěti kilometrů v hodině (resp. 5,4 km/h), ale i vědecké kapacity se přiklánějí k vyššímu odhadu asi okolo patnácti kilometrů v hodině. Objev takto obrovského a muskulárního plesiosaura ale tyto odhady může značně upravit, protože při jeho velikost a váze byl stále se schopen uživit a rozmnožit se.

Vědci doposud neznají fosilie lebečních kostí, ale mají k dispozici několik izolovaných zubů svědčících o poměrně odlišném způsobu stravování. Ačkoliv pravděpodobně nešlo o filtrače krilu a menších živočichů jako u příbuzného druhu Morturneria seymourensis ze stejného místo i času, přestože to bez nálezu čelisti nelze vyloučit, tak malé zuby svědčí o lovu menších živočichů jako korýšů nebo drobných ryb. Jak uvádějí autoři, muselo jít o poměrně spokojeného živočicha s dostatkem potravy v okolí.

A jakoby senzací ohledně tohoto objevu nebylo málo, tohoto živočicha se podařilo nalézt jen několik málo decimetrů pod iridiovou vrstvou, která je orientační hranicí mezi křídou a kenozoikem. Podle studie toto zvíře existovalo asi necelých 30 000 let před dopadem asteroidu Chicxulub a téměř s jistotou se dá říct, že se ho dožilo.

Kontakt

Prehistoric World kabat.martin100@seznam.cz