Poslední souvrství - Antarktické zázraky v dovětku pozdní křídy a konečné shrnutí

17.05.2019 18:15

Zcela poslední část projektu Poslední souvrství se zaměří na poslední kontinent, který ještě nebyl zmíněn. Ledová Antarktida, dnes pustina s největšími pevninskými ledovci světa a prakticky pouze se živočichy obývajícími pobřeží, byla před 66 miliony let ekosystémem lesů a vlhkých mírných pralesů, kde také prokazatelně žili neptačí dinosauři ještě v době velkého vymírání na konci křídy. Spolu s nimi se zde vyskytovalo ještě množství dalších skupin, které známe z fosilních uloženin na severozápadním Antarktickém poloostrově. Tento příspěvek tedy uzavírá celé putování za posledními dinosaury a na jeho konci na čtenáře čeká i jeho shrnutí.


Antarktida

  • Jak bylo nadhozeno v úvodu, tento dnes mrazivý kontinent s nejnižšími teplotami na Zemi byl v pozdní křídě opanován velmi specifickou faunou velkých druhů živočichů a to včetně mořských plazů, neptačích dinosaurů a jejich ptačích potomků. Tehdy byly tyto oblasti pokryté bujnými lesními porosty, které v zimě zapadávaly sněhem a v létě naopak poskytovaly značné zdroje potravy i životního prostoru pro množství druhů. Právě do těchto dosud paleontologicky nepříliš nebo vůbec neprobádaných oblastí byl kladen výskyt této skupiny ještě v době nejstaršího kenozoika, ačkoliv recentní výzkumy ukázaly tuto oblast stejně zasaženou spadem prachu a jinými doprovodnými jevy asteroidu Chicxulub jako jiné na světě. K této problematice se vrátíme později.

  • V oblasti současného antarktického kontinentu existují přinejemenším dvě souvrství dokumentující dobu osudného dopadu a dokonce i přesah do doby pozdějšího paleocénu. Ze svrchní křídy, respektivě geologického stupně kampán, známe pak ještě jednu definovanou a objevy druhohorních obratlovců zastoupenou geologickou formaci Snow Hill Island. Tato naopak ukazuje dobu asi pět milionů let před dopadem, ale poskytuje docela bohatý fosilní záznam neptačích dinosaurů.

  • Rekonstrukce podnebí a vegetačního složení této oblasti se bude vztahovat i ke dvěma dalším nalezištím, jelikož se během svrchní křídy a vlastně i celých druhohor udržoval v této oblasti poměrně konstatní klimat. Vyskytovaly se zde lesnaté porosty složené z jehličnatých koniferů, pak ale také z opadavých mírných až subtropických stromů s poměrně rozsáhlou sítí kvetoucích rostlin u kořenů. Jenže půl roku zde panovala polární tma, sníh a ledovce velmi ztrpčující život zdejší fauně, průměrná roční teplota se navíc pohybovala jen lehce nad bodem mrazu. Nálezy z Antarktického poloostrova a ostrovů Grahamovy země tyto závěry potvrdily, ačkoliv prokázaly i existenci hustých pobřežních lesů plných života.

Druh Antarctopelta oliveroi v celé své kráse na pobřeží křídové antarktické říčky. Není dosud zcela jasné, jestli tito obrnění dinosauři s velkými bodci čnějícími z ramenou měli také zbraň v podobě ocasního kyje. Vzhledem k jejich zařazení se to ale nezdá pravděpodobné, jejich pancíř naopak mohl oplývat řadou primitivních znaků, protože se jedná o velmi bazálního zástupce čeledi Nodosauridae. Kredit: Alain Benéteau, převzato z webu Dinosaur Facts and Pictures

  • Fosilie ze souvrství Snow Hill Island a Santa Marta poskytly vědcům velmi cenné fosilní pozůstatky asi tří až pěti různých druhů neptačích dinosaurů ze svrchní křídy, ale také mořských živočišných hub, elasmosauridů, žraloků, ramenonožců, mosasaurů a četných amonitů (Anapachydiscus, Gaudryceras, Baculites aj.). Paleontologové zde nalezli i fosilie prvního antarktického dinosaura, v roce 2006 popsaného jako Antarctopelta oliveroi, kterého řadíme mezi primitivní nodosauridy. Zbytky kostěného pancíře a dalších elementů jsou poměrně dobře zachovalé, dle možností, a některé další fosilie by poukazovaly na existenci ještě jednoho odlišného druhu tyreoforana. O jejich původu a přesné podobě ale autor nemohl dohledat bližší informace.

  • Mimo těchto druhů ale vědci objevili a popsali ještě fosilie dvou druhů malých ornitopodních dinosaurů - Morrosaurus antarcticus a Trinisaura santamartaensis. Tito malí, přibližně metr a půl až dva metry velcí živočichové vážící pouze několik desítek kilogramů, tvorové patřili k vývojově bazálním druhům ornitopodních elasmarianů (klad Elasmaria) a jejich nejbližší příbuzní se nacházeli v té době v Argentině. Mohlo by to svědčit o určité výměně fauny mezi oběma kontinenty, přispívá k tomu i fakt, že obě pevniny k sobě tehdy byly ještě blíže než dnes. Podobné stanovisko určují i fylogenetické studie (Rozadilla et. al., 2015). Na druhou stranu ale oba rody měly společného vývojového předka, což ukazuje na určitou evoluční izolaci a vlastní linii diferenciovanou od jihoamerických zástupců.

  • Fragmenty stromových kmenů a listů stromů naznačují bohatou zalesněnost regionu, tyto oblasti poskytly před asi 70-69 miliony let domovinu nějakému blíže nedeterminovaného titanosaura, zástupce kladu Lithostrotia. Známe ho z nekompletního fosilního obralte, který zaživa byl součastí ocasu tohoto tvora, a který byl vědeckému světu představen v roce 2012. Pravděpodobně šlo o tvora dlouhého okolo deseti až dvanácti metrů, takže nijak velké zvíře na poměry titanosauridů, ale musíme vzít v potaz, že šlo o obyvatele ostrovních ekosystémů s omezenými zdroji potravy.

  • Posledním druhem neptačího dinosaura z území souvrství Snow Hill Island je jistý druh vyspělého célurosaura, jeho popis byl představen v dubnu tohoto roku. Dříve byly jeho fosilní pozůstatky interpretované jako fosilie dromeosaurida, ale popisná studie paleontologů Ricarda Elyeho a Judda Caseyho ho určuje jako primitivnějšího skupiny Paraves. Jeho vznešené jméno zní Imperobator antarcticus, vystihuje ho velmi dobře, jelikož podle autorů byl velikostně srovnatelný s druhem Utahraptor ostrommaysorum. Pokud jsou tyto rozměry platné, pak jde o jednoho z největších dosud známých teropodů Antarktidy, ale také pozdně vyvinutého druhu s nepříliš jasnými kořeny (dosud není přesně známo, jakým způsobem může jít o tak pozdní nediverzifikovanou formu teropoda na území velmi vzdáleném a izolovaném).

Přibližná podoba zákeřného dravého paraviana druhu Imperobator antarcticus ve srovnánaní s člověkem. Na svou dobu a místo šlo možná o jednoho z předních predátorů, kteří se živili menšími býložravými ornitopody a snad i mláďaty daleko větších druhů jako antarktických titanosauridů. Jeho fosilie byly dříve považovány za fosilie dromeosaurida, primitivní znaky ho ale jasně určují jako jiné zvíře. Kredit: Cisiopurple, převzato z DeviantArt

  • Mořskou faunou souvrství Santa Marta a Snow Hill Island se dostaneme i do svrchnejších vrstev křídových sedimentů - z prvních dvou jmenovaných známe již zmiňované amonitoidy, kteří jsou velmi četní a poměrně druhově bohatí (přibližně dvanáct jednotlivých rodů). Sedimenty odhalily i druhy mořských plžů, mnohoštětinatých červů a ramenonožců žijících přisedle při mořském dně, překvapivé byly i objevy ichnofosilií po pohybech těchto druhů. Mezi nimi byly i stopy korýšů ze skupiny desetinožců (Decapoda). Za zmínku stojí i fosilie mořských živočišných hub, o jejichž objevy se zasloužili geologové a paleontologové z české Mendelovy polární stanice na ostrově Jamese Rosse. Naši vědci pak přispěli dalšími zajímavými objevy do sbírky zdejších fosilií.

  • Jejich zatím posledním tributem je objev fosilních pozůstatků "trpasličího" plesiosaura z čeledi Elasmosauridae. Objev tohoto druhu představili vědci v roce 2014, šlo o nekompletní exemplář složený z hrudních, bederních i ocasních obratlů, částí končetin a fragmentů žeber, především ale hlavně téměř kompletní pánve. Podle jejich slov šlo o živočicha dlouhého asi pět až šest metrů, čímž byl například pouze poloviční oproti americkému rodu Thalassomedon z počátku svrchní křídy. Přesto ale jeho objev je poměrně důležitý, v jeho útrobách totiž vědci nalezli zbytky jeho poslední potravy v podobě rybích šupin. Naopak sám se mohl stát potravou asi osm metrů dlouhého mosasaurida rodu Taniwhasaurus, jehož fosilie zde také vědci nalezli. Toto deset metrů dlouhé zvíře bylo zdejších nejsilnějším mořským dravcem, který představoval nebezpečí pro ostatní mořské plazy, žraloky rodu Notidanodon i ryby.

  • Přechod souvrství Santa Marta a Snow Hill Island se dá asi nejlépe ukázat na již avizovaných mořských ekosystémech, které ve svrchním souvrství Lopez de Bertodano poskytly vědcům velmi hodnoté předměty pro výzkum. Výrazně zde vzrostla druhová rozmanitost korýšů (čtyři druhy ze skupiny desetinožců), ale objevila se zde také rozsáhlá a velmi početná fauna ramenonožců, plžů a mlžů. Je tu ale třikrát menší zastoupení amonitoidních hlavonožců, možná související s nějakou změnou v mořských proudech, vlastnostech mořského podloží nebo nedostatečným fosilním záznamem.

  • Množství fosilního záznamu mořských plazů je podobné jako u přechozího případu, vyskytovaly se zde dva až tři druhy těchto živočichů. Mosasaurid Kaikaifilu hervei, s tělesnou délkou přesahující deset metrů, byl živočich nadaný mimořádnou silou pro zabíjení jeho kořisti a schopnostmi rychlého pohybu pod vodní hladinou. Soudobé výzkumy ho určují jako největšího tylosaurinního mosasaurida jižní polokoule, ještě většího než byl právě Taniwhasaurus.

  • Tyto tělesné rozměry kaikaifilua mohou být odrazem soupeření s jinými druhy mosasauridů, jejichž fosilie také vědci znají z tohoto území, a velmi pravděpodobně i potravními nikami složenými ze žraloků, ryb a také dvou dosud objevených zdejších plesiosaurů. Rody Aristonectes a Morturneria jsou si blízce příbuzné, dokonce dříve považované za zástupce stejného rodu, ale přitom velmi specifické a pravděpodobně potravně odlišné. Zatímco první jmenovaný, devítimetrový živočich vážící možná až šest tun, byl lovcem ryb a hlavonožců, druhý se živil jako současní kytovci filtrováním krilu a bezobratlých. Tento způsob obživy je u svrchnokřídových mořských plazů unikátní, dosud se nepodařilo najít podobnou adaptaci ani u jiných mořských plazů. Za zmínku také stojí, že zdejší druhy mořských plazů pravděpodobně disponovaly vrstvou podkožního tuku podobně jako současní savci.

Moderní technologie a výzkumy vědeckých pracovníků po celém světě ukázaly překvapivou podobnost mezi mořskými plazy druhohor a současnými kytovci, v celkové tělesné stavbě a v případě druhu Morturneria seymouriensis dokonce i ve způsobu obživy. Filtrování krilu a drobných tvorů se ale u tohoto elasmosaurida vyvinulo zcela jinou cestou, jeho zuby se roztahovaly do stran až do té míry, že zanedlouho na sebe v tlamě dosedaly pouze dásně. Tento "velrybí" plesiosaurus si svou cestu k obživě našel tedy zcela sám a to dlouho před prvními kosticovci. Kredit: Joschua Knuppe, převzato z webu Earth Archives

  • Z mořských hlubin se přesuneme opět na pevninu. Fosilie tehdejší doby představují některé zástupce neptačích dinosaurů (již zmíněný Morrosaurus, možná také i Trinisaura) a to i dosud nepopsaných druhů. Odkryté pozůstatky jsou velmi fragmentární povahy a jejich pojmenování včetně správného systematického zřazení je v nedohlednu, už teď ale můžeme u nich alespoň odhadovat příbuzenstvo.

  • Jeden z těchto taxonů je známý pouze z izolovaného zubu - jeho tvar ale naznačuje, že patřil do komplexního čelistního aparátu kachnozobého hadrosaurida. Na poměry Antarktidy jde o velmi zajímavý objev, jelikož podporuje teorii o jisté výměně fauny mezi ní a Jižní Amerikou. Výzkum ale musí tyto závěry lépe prokázat, jelikož dosud to nelze stoprocentně.

  • Druhý fosilní exemplář je už o něco zajímavější a materiálu pro výzkum je více, podle dostupných údajů má jít o fosilie částí lebky, zubů, částí páteře a větší část dolní končetiny nedeterminovaného druhu teropodního dinosaura. Teoreticky je možné, že jde o druh dosud neznámého abelisaurida, což je vzhledem ke geografické poloze pravděpodobné, ale zároveň to nelze prokázat. Je totiž možnost, že jde o megaraptorida a sice o druh, jež přežil vymření jeho skupiny na jiných místech světa. Nic ale nelze zatím vyloučit, od objevu roku 2003 totiž nebyl proveden širší výzkum určující jeho příbuzenstvo.

  • Velmi důležitá je ale fauna ptačích potomků dinosaurů, ze souvrství Lopez de Bertodano totiž pocházejí fosilie asi šesti různých druhů moderních ptáků, z nichž tři jsou formálně popsané. Druhy Vegavis iaai, Conflicto antarcticus (ovšem z již paleocénních uloženin) a Polarornis gregorii patří k primitivním zástupcům vrubozobých ptáků, kteří obývali pobřežní lesy s říční nivy. Jejich rozšíření možná souviselo s absencí vodních dravců, kteří zde zcela chyběli (resp. jejich fosilie nebyly dosud nalezeny).

  • Konkurenceschopné byly ale jiné, tři dosud nepopsané, druhy ptáků objevených ve svrchnokřídových uloženinách. U jednoho z nich nevíme, z jakého řádu pochází, ale dva další jsme schopní zařadit do skupin. Bylo proto velkým překvapením, když vědci zjistili u jednoho z nich příbuzenstvo s řádem dlouhokřídlých (Charadriiformes) a druhého dokonce spřízněnost se seriemami (Cariamidae) a obřími forusracidy (Phorushracidae). Vzhledem k regresi mořské hladiny v paleocénu jde o ještě více zajímavý objev, šlo by totiž o předka celého řádu seriem (Cariamiformes), jež by migroval do Jižní Ameriky a přitom se vyvinul již v pozdní křídě.

Přechod do paleocénu a záchranné lodě

  • Při výzkumech na Seymourově ostrově, kde jsou patrné stopy iridiové vrstvy na určitých lokalitách, se před vědci odkryl přímý přechod zdejších ekosystémů do doby mladšího kenozoického paleocénu. Týká se to právě i souvrství Lopez de Bertodano, kde další celky sahají do mladších uloženin souvrství Sobral a La Meseta. Před vědci tedy vyvstala otázka, zda zdejší fauna mohla následky dopadu přečkat, a jak moc byla zasažena.

  • Právě do oblasti někdejší severovýchodní Antarktidy byl ještě donedávna kladen výskyt velkých druhohorních obratlovců ještě relativně dlouhou dobu po vymírání na konci křídy. Pro toto tvrzení měli paleontologové oprávněné podklady, zdejší živočichové by totiž mohli následkům doprovodných efektů jako zastínění atmosféry, úbytku vegetace a zhoršeným klimatickým podmínkám čelist daleko lépe než druhy blíže epicentra dopadu a tedy méně přizpůsobené na klimatické změny. Bohužel se tento názor ukázal být jako nesprávný nebo alespoň nepříliš dobře prokazatelný.

  • Studie vědeckého týmu z roku 2016 ale ukázala, že přinejmenším mořské ekosystémy byly v této oblasti zasaženy takřka stejně jako v jiných oblastech světa. Při dopadu vyhynulo 65-70 % místních mořských živočichů a vědci navíc čerpali z velmi rozsáhlých zdrojů při analýze více než šesti tisíc různých exemplářů mořské fauny. Není důvod se domívat, že na souši tomu bylo jinak. Existuje sice možnost, že zdejší druhy živočichů byly zasaženy nejen později po dopadu, ale že i účinky nebyly tak drastické pro to, aby neumožnily přežití některých z nich, jenže ji nemůžeme dobře prokázat.

  • I antarktičtí dinosauři byli tedy vystaveni ničivým účinkům dopadu asteroidu Chicxulub, kterým sice mohli odolávat daleko déle, ale stejně jim nakonec podlehli jako jejich druzi na jiných místech světa.

Konečné shrnutí projektu Poslední souvrství

  • Bez žádných velkých okolků, projekt Poslední souvrství měl čtenářovi přiblížit život a oblasti výskytu i druhovou rozmanitost řekněme posledních neptačích dinosaurů i jiných velkých druhohorních obratlovců ve srozumitelné formě. Jako autor ale sám musím uznat, že tohoto výsledku jsem ne vždycky docílil, přesto však doufám, že se Vám tématika projektu líbila.

  • Jak jsme si tedy představili v minulých a i této části, neptačí dinosauři, velcí mořští plazi, pterosauři a i jiní úžasní živočichové druhohorní éry byli do svých posledních dnů v naprosto vůdčí pozici. Na začátku bylo řečeno, že tento projekt byl i jistou demonstrací omylů gradualistů, podle kterých byli skupiny velkých druhohorních obratlovců na ústupu miliony let před dopadem asteroidu Chicxulub. Někdy přílišná kvantita textu měla demonstrovat ohromné oblasti a velmi pestrou druhovou rozmanitost těchto skupin po celém světě a ukázat, že nic nemohlo tyto úžasné živočichy zastavit do posledních dnů, do samotného konce druhohor, do dopadu asteroidu Chicxulub.

  • Za sebe jako za autora musím říct, že mě samotného překvapila některá místa a především potom skupiny neptačích dinosaurů, které je obývaly. Sám jsem si tvorbu projektu docela užil, přestože někdy skutečně dal zabrat, tak jsem s výsledky relativně spokojený a doufám, že to samé můžete říct i Vy jako čtenáři. Takže velice děkuji všem za přízeň a tímto je projekt Poslední souvrství oficiálně ukončený.

Kontakt

Prehistoric World kabat.martin100@seznam.cz