Austrálie i v dnešní době oplývá množstvím aborižinských mýtů, přitom některé mají dozajista reálný základ. Například pozorování Mungún Galli mají původ v ohromném varanu Megalania prisca, ale nevím jestli k ním mohou patřit i tzv. Quinkani tedy obři. Dozajista je však podle nich pojmenovaný velký krokodýlovitý a velice vývojově úspěšný plaz Quinkana, který obýval dnešní austrálii zhruba po dobu 24 milionů let. Toto zvíře bylo okolo 6 metrů dlouhé, jeho hřbet a ocas (podobně jako u většiny krokodýlů) zdobily velké osteodermy, ovšem tento rod je příliš nepotřeboval, jelikož patřil k vrcholovým predátorům aridních a semiaridních oblastí třetihorní austrálie. V oblasti jeho výskytu ho mohlo ohrozit jen několik zvířat, převážně hadi (Wonambi, Yurlunggur) a později právě megalnia. Proporčně odpovídala vůči moderním druhům krokodýlů jen lebka, zbytek těla se spíše podobal triasovým rauisuchianům. Jeho nohy, které byly svisle pod tělem, mu umožňovaly rychlý běh na krátkou vzdálenost, i to však stačilo, aby do svých silných čelistí polapil toužebně očekávanou kořist. Zuby byly kuželovitého tvaru. Ocas však při běhu držel svisle nad zemí, takže dopomáhal pro lepší aerodynamiku celého těla.

Není jisté, zda se Quinkana dokázala pohybovat i po zadních končetinách. Víme, že eocénský Pristichampsus dokázal stát a snad i chvílemi kráčet pouze po zadních končetinách, a proto se zdá pravděpodobné, že i tento krokodýl dokázal krátce běhat pouze po zadních končetinách.

Lev, drak a krokodýl

Quinkana se poprvé objevila před zhruba 24 miliony let v době pozdního oligocénu na území státu Queensland v severní Austrálii jako druh Q. mebolti. Toto zvíře je největším zástupcem čeledi Mekosuchinae, což byli převážně semiakvatičtí krokodýli, ovšem objevily se i formy, jejichž přirozenými biotopy byly koruny stromů (Trilophosuchus). Šlo o poměrně variabilní čeleď, která do jisté míry svou různorodostí zastupovala vyhynulé notosuchiany (Notosuchia) a dokázala osídlit i území v Oceánii daleko za pevninskou Austrálií. Byla také cosi jako protipólem k řádu Sebecosuchia v Jižní Americe, ale její zástupci přežili výrazně delší dobu a nepochybně se setkali s prvními lidmi na australském kontinentě před 40 000 lety.

Zprvu se rod kvinkana vyvinul jako menší zástupce této čeledi, dosahoval délky "pouze" okolo 3 m a nebyl tak mohutný jako pozdější zástupci rodu. V období raného miocénu se však jeho rozšíření dostalo i do Severního teritoria, nejspíš i kvůli nátlaku vačnatých šelem, dravých plazů a rozšíření množství velkých vačnatců. Zde v tuto dobu žil druh Q. timara. Ovšem vývoj tohoto krokodýlovitého plaza ukázal, že nejlepší obranou je, alespoň v případě australských masivních plazů, útok. Ve spodním pliocénu se jeho rozšíření přesunulo opět do místa svého původního výskytu a jako rod rapidně nabyl na velikosti. Druh Q. babarra již tehdy představoval monstrum dlouhé přes 5 metrů.

Rekonstruovaná lebka rodu Quinkana. Masivní čelisti a robustní chrup dravého plaza jednoznačně ukazují na predátora, který na australském kontinentě patřil k dominantním predátorům a sám byl velký jako průměrné auto. V porovnání s dalšími prehistorickými dravci australského kenozoika šlo o druh, který do určité míry zastával niky medvědovitých šelem (Ursidae) a mohlo jít o účinného potravního oportunistu. Kredit: převzato z Wikipedie

Ve spodním pliocénu se tedy tento krokodýl rozvíjí v dominantního dravce a soupeří s ostatními australskými predátory. Konkurence a vzájemná interakce byla ale patrně úspěšná - na scénu přichází, v průběhu pleistocénu, poslední a typový druh Quinkana fortirostrum. Tento už velice účinně dokázal čelit nátlaku vačnatých šelem, jako byl například Thylacoleo či vakovlk (Thylacinus cynocephalus), ale i velkým varanům megalániím (Megalania prisca/Varanus priscus), kteří obývali stejné oblasti. Lovecký potenciál vygradoval a to kvůli značně velkému spektru potravy a prostoru, který mohli všichni tito predátoři sdílet. Oproti ostatním dravcům ale vlastnil naprosto jiné lovecké adaptace, nejvíce patrně využíval silný čelistní stisk a chrup s kónickými zuby. Ve spodní čelisti byly dva poměrně velké a ty mohly sloužit i k přetržení krkavice nebo proražení spodní části obratlů a přetnutí míchy. Ovšem i poslední druh vymírá s příchodem člověka před 40 000 lety, podobně jako drtivá většina ostatní australské megafauny. Příčiny jsou i u tohoto druhu patrně stejné jako u zbytku velkých australských živočichů.

Není zcela jasné, co přispělo k evoluci podobně velkých forem plazů v Austrálii, ale mezi pravděpodobné příčiny patří nejen příznivé prostředí v podobě horkého a sezónně vlhkého klimatu a dostatek ekologického i životního prostoru. Patrně stejnou měrou k němu přispěl ale i dostatek velké potravy pro uživení životaschopné populace. Podle některých zdrojů se i v moderní budoucnosti pravděpodobně vyskytne v Austrálii stejný ekologický prostor kvůli přemnožení užitkových zvířat jako ovcí (Ovis aries) nebo velbloudů (Camelus dromedarius) a z místních druhů plazů, kupříkladu varanů (Varanus sp.), se opět mohou vyvinout obrovští dravci podobní těm z pleistocénu. Tohoto procesu se ovšem patrně lidská populace nedožije, jelikož by šlo o proces delší než několik staletí. V případě krokodýlů je ovšem nepravděpodobné, že by se obdoba rodu Quinkana vyvinula.

Naleziště: Queensland, Severní Teritorium                   | Prostředí: Semiaridní oblasti a lesostepi

Druhy: viz výše                                                             Váha: 2-4 t

Strava: Vačnatci, hadi, menší plazi                                  Význam: "Obrovská" podle mytologických obrů a délky

Doba: stupeň Chattian až Tarantian, před 24-0,04 mil. l. | Sok: Jiní dominantní dravci

Délka: 3-6 m                                                                Zařazení: Suchia, Eusuchia, Crocodilia,

Popsán: Molnar, 1981                                                   Crocodylidae, Mekosuchinae

Výška: 1,5-1,7 m                                                       | Synonyma: Žádná

Datum poslední revize: 7.4. 2020, 16:48