Sharovipteryx

29.08.2019 21:25

Po přechodu některých obratlovců na pevninu začala další úžasná etapa evolučního vývoje, kdy potomci těchto životních forem začali experimentovat s okolním prostředím. Dle mého osobního stanoviska je pak obdobím, kdy tyto "evoluční experimenty" dosáhly největšího rozmachu, trias a to se projevilo hlavně na plazech tohoto geologického útvaru. Vrhli se totiž do vody, prosperovali na suché zemi s velkým množstvím tvarových i velikostních variací, ale od začátku triasu už začali pracovat i se vzdušným prostorem. Po permských plazích, jako byl známý Coelurosauravus, přišli další a ještě bizardnější formy živočichů, kteří byli ve vzduchu jako doma, a jednou z nich byl i docela malý létající tvor nazvaný Sharovipteryx mirabilis. Narozdíl od všech předtím vyskytujích se létajících plazů tento druh nevyužíval zkostnatělé pruty u hrudníku, prodloužené přední končetiny a jejich prsty ani perům podobné struktury (?) jako někteří jeho vrstevníci, ale naopak se mu výrazně prodloužily zadní končetiny a vytvořila se mezi nimi a dlouhým ocasem blána zvaná cruropatagium, která mu umožnila plachtit mezi stromy a větvemi dávného pralesa na území současného Kyrgyzstánu. K biotopům tohoto tvora se ještě vrátíme později, teď bychom se měli zaměřit na jeho docela unikátní anatomické zvláštnosti jako je přítomnost právě tak ohromné blány mezi kořenem ocasu a konci zadních končetin. Ani pterosauři, známí svými různými podobami jako jsou hřebeny nebo obrovská velikost, nevlastnili tento znak v tak vyvinutém stádiu, protože u nich šlo pouze o druh krátké membrány bez širšího využití. Tento drobný, i přes dlouhý ocas pod pětadvacet centimetrů dlouhý, plaz ji ale proměnil na velice užitečný a snad i docela evolučně úspěšný znak pro chytání drobných bezobratlých ve vzduchu a za pomoci svého odlehčeného těla. Podle některých výzkumů (Dyke et. al., 2006) pak nejspíš další blány zasahovaly od "podpaží" předních končetin ke kolenům a také od kořenu krku k zápěstím, čímž se zvýšila plocha potřebná pro lepší a lépe ovladatelný let. Dříve se objevily názory, že patagium mezi předními a zadními končetinami bylo podobné jako třeba u současných létajících veverek (Gans et. al., 1987) a celkově se tedy tvar membrán podobal některým dnešním vojenským letadlům kachní koncepce. Ty mají tvar zadních křídel podobný trojúhelníků a před nimi jsou menší křídla stejného tvaru. Podle již zmíněného J. G. Dykea je ale pravděpodobnější, že se podobal spíše deltaplánovým letadlům. Zajistilo to lepší stabilitu v letu a při přeskakování ze stromu na strom i lepší ovladatelnost. Bližší prozkoumání lebky navíc ukázalo malé ostré zoubky, kterými nejspíš za letu napadl kořist, dosedl s ní na větev, a tam ji spořádal. I přes jeho zvláštní tělesnou stavbu a dlouhé zadní končetiny byl pravděpodobně schopen docela dobrého pohybu po větvích a šlo o převážně stromového živočicha, na povrchu nejspíš znevýhodněného membránami u zadních nohou.

Je přinejmenším zajímavé, že v oblasti nálezu rodu Sharovipteryx (tedy souvrství Madygen) se vyskytoval ještě jeden druh pravděpodobně létavého plaza - enigmatická Longisquama insignis. Přinejmenším to byl druh žijící také na stromech a dost možná se pohyboval i ve stejném prostředí, čímž se tato lokalita stává zvláštní, protože zdejší plazi měli patrně docela dobrý důvod plachtit. Nepřispíval k tomu ani obří masožravý hmyz z rodu Gigatitan podobající se velké kudlance nábožné (Mantis religiosa), který byl schopný lovit i tyto malé plazy. Madygenské souvrství tedy nejspíš oplývalo prostředím, které podnítilo vývoj menších a relativně primitivních diapsidů expandovat do vzduchu, zatím ale nelze přesně říci, co to mohlo způsobit.


Anatomie pro pokročilé

Ke zvláštním membránám u tohoto druhu by bylo dobré dodat ještě několik věcí, Sharovipteryx svou stavbou evokuje představu docela dobrého letce a skvělého vzdušného manévrovatele, jenže také poměrně nemotorného živočicha na zemi nebo při lezení na větvích. Je přinejmenším pravděpodobné, že dokázal své zadní končetiny složit tak, aby mu nepřekážely v pohybu. Otázkou je, jestli se po větvích pohyboval za pomocí všech čtyřech končetin nebo skvěle využíval široké zadní tlapy ke šplhání, běhání nebo skákání. Někteří autoři potom šarovipteryxům přisuzovali pohyb pomocí skoků nebo nemotorného běhu podobnému tomu u bazilišků (Basiliscus plumiformis), jeho pánev a kyčle to samy osobě nevylučují - ty se spíše nehodí pro mávání seshora dolů jako u pravých křídel.

Zadní končetiny mají mavíc docela velké pětiprsté tlapky, které by hravě obepnuly slabší větev nebo silně podpíraly živočicha při pohybu po větvích. Jejich anatomie je docela typická pro stromové živočichy, takže, pokud vezmeme v potaz jeho výskyt v oblasti vlhkých bažinatých lesů, tento drobný plachtící živočich byl převážně stromovým druhem. Odráželo se to možná i na faktu, že na zemi se mohl setkat s nebezpečnými obojživelníky a plazotvárými nebo se sladkovodními žraloky nad vodními zdroji.*

Existuje ale také hádanka stavby jeho předních končetin, protože se nám v hornině zachovaly jen jejich velice strohé náznaky. Jak uvádějí někteří autoři, jejich zbytky mohly být zničeny při nesprávné preparaci dosud jediného holotypu nebo se rozpadly již při fosilizace, ale ani jedno z toho nejsme schopni jednoznačně určit. Pravděpodobně ale byly pouze krátké a hrály roli spíše při dosedání na větev nebo pohybu po nich. Vyvinul se sice ze společného předka s protorosaury, k jeho klasifikace se podrobněji dostaneme později, ale rozvíjel se ve vzdušném prostoru a to i za nátlaku predátorů. Jeho životní styl tedy musel být výhodný i přes výrazné změny stavby těla jako jsou právě zkrácené přední končetiny.


Deltaplány v triasových lesích

Paleontologové měli velmi dlouhou dobu za to, že Sharovipteryx byl nejspíš pouze jedním z mnoha pokusů o překonání vzdušného prostoru v době triasu. Mark Witton, expert přes pterosaury a paleontolog zabývající se i jinými druhohorními obratlovci, o něm před čtyřmi lety referoval na svém blogu, kde poukázal na fakt, že pokud nebyl jako "letový koncept" neúspěšný (s dnešním rozvojem stíhacích letounů), tak bychom se měli ptát, proč jsme dosud neobjevili podobně stavěného živočicha. Rok na to byl v Polsku, ve známém lomu u města Krasiejów, popsán podobně vypadající a pravděpodobně také plachtící živočich zvaný Ozimek volans. Podle autorů popisné studie, Jerzyho Dzika a Tomasze Suleje, spolu oba živočichové tvoří čeleď Sharovipterygidae, čímž by byla dána daleko větší evoluční úspěšnost tohoto typu kostry a plachtění.

Šarovipteryx byl ale po dobu od svého vědeckého popisu v roce 1971, kdy ho Aleksandr Grigorievič Šarov popsal jako Podopteryx, což bylo ovšem v ten rok přesně sto let preokupované jméno pro určitou australskou vážku, řazen mezi různé skupiny plazů. Mimo tvrzení, že jde o primitivního diapsida nebo archosaura, nebylo vyjímkou se setkat s názorem, že jde o předka nebo příbuzného prvních pterosaurů (Pterosauria), se kterými byl i dáván do souvislosti. Vědci usuzovali, že právě takto mohli vypadat jejich hypotetičtí předkové, o kterých tehdy nebylo známo vlastně nic podstatného, a chytla se toho i širší paleontologická veřejnost. Objevila se ale i teorie, že jde o raného a velmi specializovaného neptačího dinosaura, která se ale jako v případě longiskvamy, nikdy neprokázala.

Odlitek holotypního, a také jediného známého, exempláře rodu Sharovipteryx, jehož snímek jsem pořídil na výstavě Dinosaurium v roce 2014. Musím uznat, že tehdy se mi tento odlitek nejevil jako tak zajímavá součást výstavy, ale dnes bych něj měl docela jiný názor. Drobný triasový plaz, který v něm byl zvečněný, totiž přeběhl svými adaptacemi dobu o skoro 230 milionů let. Omluvte případnou špatnou kvalitu, děkuji. Kredit: Archiv autora

Podrobnější výzkum v následujících několika letech ukázal, že on i s jeho čeledí patří spíše mezi příbuzné bazálních protorosaurů (polyfyletický klad Protorosauria) a možná šlo o příbuzné většinou semiakvatických tanystrofeidů (Tanystropheidae) obývajících značnou část Eurasie v době od spodního do svrchního triasu. Konečně, v roce 2019 vyšla studie paleontologů Hanse-Dietera Suese a Adama Pritcharda, kteří shledávají šarovipteryxe i ozimka jako zástupce právě této čeledi zvláštních plazů. Jejich závěrem je, že patří mezi blízké příbuzné rodů Langobardisaurus a Tanytrachelos, ale nedodávají, zda je potřeba je všechny řadit do jedné podčeledi. Tento závěr ovšem není zdaleka celou vědeckou komunitou uznáván, otázkou také je, zda by tak specializovaní létaví plazi mohli vzniknout už z jiných specializovaných druhů. Zmíněné rody jsou ale poněknud neovyklé na tanystrofeidy, vypadají mnohem více jako jejich předkové, takže tato možnost zde existuje.

Ať už to je tak či onak, Sharovipteryx v minulosti posloužil jako ukazatel nesmírné široké variety druhů, které se v triasu vrhly do vzduchu. Přestože nebyl předkem slavných pterosaurů a ani dinosaurem, rozhodně položil základy stavění deltaplánů již v dávném triasu. Před lidmi, kteří si jejich výhody uvědomili, měl náskok dobrých dvě stě třicet pět milionů let.

Naleziště: souvrství Madygen - Kyrgyzstán                   Biotop: Koruny stromů, bažinaté lesy

Druh: S. mirabilis                                                         Váha: v řádech několika dekagramů

Strava: Menší bezobratlí, možná i obratlovci                   Význam: "Šarovovo křídlo," dle autora popisu

Doba: stupeň Carnian až Norian, před asi 230-225 mil. l. Sok: Velký hmyz, jiní plazi

Délka: zhruba do 25 cm                                                Zařazení: Sauropsida, Diapsida, Archosauromorpha,

Popsán: Šarov, 1971; Cowen, 1981 (jako tento název)     Protorosauria (polyfyletický klad), Sharovipterygidae

Výška: zanedbatelná                                                   Synonyma: Podopteryx mirabilis (preokupované jméno)

*primárně ale šlo určitě o způsob menší metabolické námahy za dosažením potravy nebo obsazením málo obývaných potravních nik

Zdroje snímků a rekonstrukcí:

Kontakt

Prehistoric World kabat.martin100@seznam.cz