Škůdci

Zůstali jsme s Peterem přes noc na základně, snažili jsme se projít veškeré radiové stanice a hledat, na kterých se pravidelně objevují abnormální vlny. Hráli jsme o čas, anomálie v lomu se mohla kdykoli zavřít. Po několika hodinách prohledávání různých radiových stanic a vln jsme konečně narazili na to, co jsme hledali. Bylo to jasné vysílání, které mělo všechny znaky přírodního původu. Navíc zvuk se podobal rytmu, po kterém se anomálie otáčejí. Naladili jsme se na ni. Využili jsme také všechny radiové věže v okolí a vytvořili na této stanici perimetr. Pracovním názvem jsme ho nad jednou hodinou ranní, rozmrzelí a unavení nazvali APR, Anomaly Perimeter Radar.

Ještě jednu věc jsme však museli dořešit a upravit. Místo vyhledávání jiných fyzikálních dějů dokázal Peter naprogramovat do 3D modelu celé oblasti program na bázi radiových vln, který měl vyhledávat nově vzniklé anomálie. Nad ránem jsme i navzdory několika hrnkům silné kávy oba usnuli a lehli si na pohovku. Naše chrápání se rozléhalo po celém komplexu, nikdo ho však kromě nás slyšet nemohl. Z rozjímaní nás probudila až Harleen, která se snad okolo sedmé nebo osmé ráno přišla podívat, co jsme dokázali přes noc udělat. Poznala, že jsme dost unavení a nechala nás ještě dospat. Vlastně nás probudila až vůně čerstvého meruňkového čaje, který si uvařila.

"Kolik je hodin," vysoukal ze svého hrdla Peter. "Snad osm," oddechla. "To už je ráno," řekl jsem promnujíc si oči. "V kolik hodin jste šli spát," usmála se. "Snad ve čtyři, v pět, nějak tak," odvětil jsem rozpačitě. "Ale pozitivní je, že to konečně je hotová věc. Dost nám to pomůže," doplnil mě Peter. Slunce svítilo zkrz velké střešní okno, bylo vysoko na obloze. Noc se přelila v den a my jsme ještě nevěděli, co nás čeká dnes. Do několika málo minut dorazili i Tess a Joss. Společně jsme posnídali a dozvěděli se o novinkách, kterých jsme přes noc dosáhli. Nakonec se ale ukázalo, že ji můžeme otestovat v praxi. "Jak to teda funguje," zeptala se rozpačitě Tess. "Hlavní mistr je tady," ukázal jsem na Petera. "Jde tu o to, že když se objeví kdekoliv v oblasti nová, tak se tady z projektoru objeví 3D model, kde bude anomálie zobrazená. V nejzasším případě to má dosah několika desítek kilometrů," uvedl je. Na chvíli pak poodstoupil, potřeboval něco doladit na programech v počítači.

Zanedlouho se však skutečně objevil holografický model celé oblasti i se zvýrazněným místem, kde měla být anomálie. "To je zkouška," napadlo nesměle Josse. Peter přistoupil k modelu a přibližoval místo, kde se měla objevit. Byla to stará cihelna, dlouho opuštěná a schátralá, která ležela za městem. "Ne, tohle je anomálie," řekl jistě Peter. "Není času nazbyt, nevíme, kam vede," dodal jsem rázně. Cihelna byla poblíž lomu, ležela na stejné cestě podél trati.

Během dvou dnů jsme se už podruhé hnali po jedné a té samé lesní cestě. Naše čtyřkolky burácely při projíždění suchými děrami na cestě, z krytu lesa jsme navíc museli vyjet díky poloze cihelny. Ležela na obrovské louce, která se díky suchu změnila na obrovskou pláň se žlutavou trávou. Před ní jsme slezli ze čtyřkolek a pokračovali k jejímu vchodu. "Je tu zámek," povzdechl s despektem Peter. "To ale není problém," řekla rozhodně Tess. Rozstřelila zámek, snad jakoby tam ani nebyl. Ten odpadl a my jsme měli volný vstup dovnitř. Stěny i jejich cihly už pohltil čas, rozpadly se nebo byly ukradeny. Zbyla pouze holá konstrukce, nijak nerozčleněná, ale dobrou zprávou bylo, že jsme tak viděli anomálii na první pohled.

"Jdeme tam hned nebo počkáme, jestli se něco ukáže," nadhodil Joss. "Měli bysme se podívat po stopách. Je to tu uzavřený, to znamená šanci na nalezení stop po zvířatech," doplnila ho Tess. Než se stačili domluvit, Peterovi se podařilo najít za zbytkem zdi hromádku výkalů po nějakém zvířeti. "Fuj, to je odporný," odfrkl. "Navštívenka. Podle struktury a zbytků potravy," hrábl jsem do nich klackem," se dá říct, že to bylo menší zvíře živící se drobnými tvory, podle zbytků kostí jsou to menší savci a ještěrky," pustil jsem se do definice. "Máme jistotu, že to bylo jen jedno zvíře," konstatovala Harleen.

Nebyl žádný důvod, proč se vstříc další anomálii nevydat. Zpříma jsme prošli vstříc rudé krajině, která připomínala povrch rozpáleného Marsu. Dopadlo na nás ohromné horko, větší než jsme kdy cítili. "Pane jo, tohle je úžasný," oddechl ztěžka v horkém vzduchu Peter, když hleděl na rozpálenou krajinu. "Tohle je nejspíš trias,..úžasná doba," řekl jsem. V modrém nebi se téměř ztrácel obrys ohromného dorůstajícího Měsíce. V triasu byl náš věrný souputník mnohem větší, než je dnes. Oproti dnešnímu se zdál být větší o zhruba 25-30 %. Rudý písek skutečně připomínal vyschlou krajinu rudé planety, sem tam se v reliéfu mihnul obrys rozpálené skály nebo vyčnívajícího kamene. Procházeli jsme velmi pomalu, uvědomovali jsme si ztrátu tekutin a rychlou únavu. Písek a štěrk pod našima nohama občas nesl stopu po pohybu nějakého menšího plaza nebo většího zvířete. Všechny ale měly něco společného, vedly do údolí okleštěném skalisky a zdálky viditelnými vysokými jehličnany.

"Co vidíš," zeptala se Tess. "Údolí s množstvím vegetace, možná tam teče řeka, na druhý straně není vidět žádná vysoká stěna, ale spíš svah, kde jsou jehličnany a cykasy," odpověděla Harleen. "Víte, jak si tady přijdu," nadhodil s úsměvem Peter. "To mě zajímá, jak," odvětil jsem mu s nadšením. "Jako ve Star Wars, když byl Luke Skywalker na Tatooine. Stejná pouštní díra," vysoukal ze sebe s usměvem. Přes úmorné vedro postupně končící triasové periody jsme se chystali dostat až k vegetaci. Vegetace znamená voda. Na druhou stranu stranu ale voda znamená i větší zvířata.

Už jen chvíli jsme pochodovali po rozpáleném písku, který v průsmyku pomalu přecházel do příjemně studeného bahna. Kolem nás se najednou prostřední prolnulo, ze suché pouště přešla krajina do zeleného jehličnatého lesa. Na stromech si uvelebili pavouci, v jejichž gigantických pavučinách uvízlo několik vážek a švábů. Postupovali jsme po částečně tlející vegetaci, kapradinách, cykasech nebo přeslicích. Harleen sešla kus dál od cesty, zaujal ji ohromná rostlina s červeným květem. Bylo to naprosto neuvěřitelné, jelikož do té doby platilo, že se první kvetoucí rostliny objevily až ve spodní křídě. Náhle se před ní objevila velká vážka. Chvíli si hrála s větrem, který začal velmi příjemně foukat, Harleen se očividně zalíbila. Jenže těsně před jejím obličejem ji přeletěl malý ještěr, který se vzhledem podobal rodu Icarosaurus z protější strany budoucích Spojených států, jenž popadl do svých malých zubatých čelistí vážku a přistál s ní na nedaleký kmen, odkud pak odhopkal pryč z dohledu.

Burácející vodu proti proudu něco silného protnulo. Byl to silný hrdelní řev, musel pocházet jedinně od velkého zvířete. "Zdá se, že proti proudu se valí skupina dicynodontů, možná to je Placerias," popadl jsem dalekohled. "Hele, nepřijde vám nikomu zvláštní, že se tu nepohybuje žádný větší zvíře. Navíc to stádo ustupuje proti proudu," napadlo Josse. "Pravdou je, že to zvíře je velký jako býk, takže otázkou je, před čím ustupuje. Navíc dokáže nepřítele o velikosti menších dinosaurů rozpárat pomocí jejich obřích klů a zobanu," podpořil jsem ho. Stále zaraženi jsme v nejlepším místě přebrodili řeku, alespoň jsme se mohli schladit. Vegetace tvořila silný pruh po proudu, rostly zde cykasy a další velké jehličnany. V jejich stínu jsme se rozhodli odpočinout. Přes nově nabytí pocit příjemného chladu jsem se rozhodl, projít znovu říční břeh. Byly tam obtisknuty tisíce stop. Znepokojující bylo, že většina z nich měla stejný tříprstý tvar. Typický pro masožravé dinosaury.

Začalo mi to pomalu docházet, tohle by nedokázalo udělat jedinné zvíře, ale nejméně celá smečka. S rychlostí jsem doběhl zpátky k ostatním. "Ten trus v cihelně, to byl jenom průzkumník, jenom vyslanec z ohromně početný smečky," udýchaně jsem vykoktal. "Vždyť jsi říkal, že sežral jenom nějaký savce a ještěrky," oponovala mi vzrušeně Tess. "Jeden. Ale tady jich pobíhá celá smečka," řekl jsem chladně. "Když o tom mluvíš, máš alespoň představu o zvířeti, který hledáme," snažila se mě uklidnit Harleen. "Teropodní dinosaurus o velikosti do tří metrů, jenže tady by sedlo jenom jedno zvíře, který se sdržuje do ohromných smeček. Coelophysis. Taková smečka dokáže zabít jakýkoli vetší zvíře v celé oblasti," zklidnil jsem. "Podej mi dalekohled," řekl nejistě Joss. "Na," odvětil mu Peter. Podíval se vstříc svahu pokrytém nízkým porostem kapradin, z vrchu na něm rostly vysoké stromy. "Kámo, podívej se sám," předal mi dalekohled. Když jsem podíval, nedokázala jsem se ani pohnout. Na svahu leželo ve stejné poloze, jakou udržují ptáci, na pět stovek zlomyslně vyhlížejících malých bestií. Celá takto ohromná smečka koelofyzů spala pomerně klidně. Na jak dlouho jsem si však netroufl odhadovat.

Coelophysis patřil k vůbec prvním teropodním dinosaurům, kteří se v průběhu geologického času objevili v Severní Americe. Podle nálezů z jihozápadu USA víme, že šlo o dva až tři metry dlouhého predátora s dlouhým krkem a ocasem. Hlava byla malá, nicméně skrývala dlouhé čelisti s malými ostrými zuby. Vzhledem k jeho biotopům, kterými byly oblasti měnící se na půl roku v pouště, se dá předpokládat jeho potravní opurismus. Lovil tedy veškeré menší živočichy, savcovité plazy, ještěry i hmyz. Až ve větších smečkách, které tvořil (víme to na základě nálezu obrovského množství nahromaděných koster nalezených roku 1947 na nalezišti Ghost Ranch v Novém Mexiku), dokázal skolit i ty největší živočichy, kteří se vyskytovali v jeho oblasti.

"Co teď," nadhodil Peter. "Musíme se vytratit a počkat, až se anomálie zavře. Kdyby se dostali ven, zabijou nejen nás, ale stovky dalších lidí. Jsou to teritoriální živočichové, inteligentní a společenský," upozornil jsem nás všechny. Obrátili jsme se a beželi k řece. A to byl možná náš kámen úrazu. Bláto pod našima nohama velmi silně čvachtalo a jeden koelofyzis to zaznamenal citlivým sluchovým aparátem. Navíc vnímal velice dobře vibrace, které se mu podařilo zaznamenat pomocí spodní čelisti položené na zemi. Ta přenášela zvuk až do středního ucha. Otevřel své zalepené narudlé oči se svislými zorničkami a všiml si vetřelců, kteří právě chtěli přebrodit řeku v jeho teritoriu. Jeho štíhlé ochmýřené tělo se pomalu napřímilo a postavilo na tříprsté zadní končetiny, z každého jeho pohybu šlach a svalů vyzařovala ladnost a síla, a jeho hrdlo vydalo táhlý skřek podobný ptačímu zpěvu. "To snad ne," procenil mezi zuby Joss. "Ví o nás," dodala Harleen. "Dělejte, musíme tu řeku přebrodit, ať se děje, co se děje," zakřičel jsem.

Celá ohromná skupina se probudila a všech pět set hlav se dívalo přímo na nás. Jejich štíhlé nohy končící pařáty se naráz rozběhly za námi. Výřily kolem sebe prach a byl slyšet i jejich dusot. Promočení jsme se vyškrábali na protější břeh. Doufali jsme, že tuto hranici nepřeplavou. Mýlili jsme se. Naskákali do vody a úspěšně zdolávali proud. "Tak co teď," zeptala se řečnicky Tess. Mrkl jsem na Harleen. Oba dva jsme věděli, že nejsme připravení zdolat tak ohromnou skupinu zvířat, ale nic jiného nám nezbývalo. Jenže naše přítomnost po proudu probudila jednoho velice zvláštního obyvatele těchto vodních toků, citíl náš pach a plaval proti proudu. A nebyl sám.

"Vystřelte po nich někdo," rozeřval se Peter. "Nemá to cenu, když to do jednoho ztrefíme, tak okamžitě zrychlí a zabijou nás hned," odvětil jsem mu. Skalní hřbet naproti nám se nedal zdolat přímo v místě, kde jsme stáli, nebylo úniku. "Jsme definitivně v háji," pronesla poraženě Tess. "Totálně," přidal se Joss. Už jsme se chtěli pokusit dostat se vůdčímu zvířeti do mysli. První z nich vylezl na břeh, oklepal si své opeřené tělo, ještě jednou si nás prohlédl a chystal se k útoku. Zpod hladiny klané vody ale najednou vystřelil dlouhý narůžovělý jazyk o velikosti dospělého člověka. Ztáhl celé tělo pod vodu. Všichni se zastavili a čekali, co bude dál.

Na břeh se vysoukal ohromný ohromný obojživelník, z jehož protažené zubaté tlamy čněla zadní polovina těla stále živého koelofýza. Hýbající se ocas a zadní nohy však tvor hravě polkl. Jeho hruď pokrytá bradavičnatou vrásčitou kůží se nadmula a bylo vidět jeho pomalé dýchání. Pomalé ale stále živé. Jeho vypouklé oči nad mohutnou tlamou se na nás upřeně dívaly. "Tohle je snad ještě lepší," pronesla nadčeně Harleen. "Vážně, obří Mastodonsaurus nám stojí v cestě a za náma je pět set koelofýzů, já bych spíš řekl hodně špatněj den," dodal jsem.

Tento velký obojživelník je pravděpodobně tím největším dosud známým, jelikož v extrémech mohl měřit až 7 m. Jeho tělo skutečně působilo jako tělo velké žáby, naproti svým příbuzným měl kratší ocas a delší lebku, což budilo ten dojem. Jednalo se převážně o obyvatele mělkých jezer a řek, ale vyskytoval se i v mořských deltách a jednalo o triasovou obdobu velkých krokodýlovitých. Je pravděpodobné, že kromě ryb a svých menších příbuzných mohl lovit i suchozemské obratlovce, kteří se příliš přiblížili k břehu.

Teropodi vyběhli, ale chtěli útok cílit spíše na velkého obojživelníka, který jim sežral druha. Několik desítek se jich na něj vrhlo a začalo ho zasypávat kousanci svých malých agilních čelistí se štíhlými ale ostrými zuby. Obojživelník se chtěl bránit a proto poskočil a převalil se na záda a zlámal tak několika koelofyzům žebra a nohy. Očividně ale prohrával, z jeho těla stále více a více cákala krev, která se už vsakovala do bahna pod ním a proudila i dále po řece. Bylo to jako včely útočící na medvěda, nedalo se tomu ubránit. Postupně slábl a ztrácel sílu. Koelofyzové začali hodovat na jeho polomrtvém těle. Několik z nich však odtáhly další tlusté jazyky mastodonsaurů, kteří vycítili krev obsaženou ve vodě a chtěli si také dopřát hostinu.

To byla naše šance. Ze všech sil jsme se v úmorném vedru s nasáklými věcmi vyškrábali nad řeku, odkud jsme běželi přímo k anomálii. Když jsme se ohlédli, tak se na rozpáleném horizontu objevila ta ohromná skupina s pěti sty hlavami. Docházely nám pomalu síly, cítili jsme tíhu našeho oblečení a úmorné vedro znovu nastavovalo svou rozpálenou tvář. Koelofyzové nás velmi rychle dotahovali, ale anomálie byla blízko. Příliš blízko na to, abychom to vzdali. Ze všech sil jsme se doškrábali po rozpáleném písku až k ní, ale nedokázali jsme dolézt až do současnosti. Teď už jiná možnost nebyla, museli jsme využít naše schopnosti. "Lidi, rád jsem vás poznal," těžce oddechoval Peter.

Koelofyzové už byli strašně blízko. Vysápali jsme se s Harleen na nohy, oblepeni červeným pískem, a započali jedinnou možnost naší záchrany. "Co chcete dělat," vyhrkl Joss. Nastavili jsme oba dva ruku vpřed a naše mysl se spojila do jedné. Cítili jsme, že jsme v mysli několika desítek koelofyzů. Celá smečka se kolem nás a anomálie rozestoupila, výřila kolem sebe rudý prach, vytvořila mezeru a my jsme pomalu ustupovali k zavírající se anomálii. Propadli jsme zpátky do současnosti. Zpátky do příjemného chladu chátrající cihelny. Anomálie se před našimi zraky zavřela.

Teprve až potom jsme se dostali zpátky, alespoň co se mysli týče, mezi ostatní přítomné. Unavení a vyčerpaní se na nás jen nevěřícně dívali. "Jak jste to, jak jako...," vysoukal ze svého hrdla Peter. "Vy jste je právě dokázali odehnat," podivil se Joss. "Celou smečku," doplnila ho Tess. "Měli jsme vám to říct už dřív, zjistili jsme, že do mysli některých těhle zvířat se dokážeme dostat a ovlivnit jejich jednání," začal jsem nesměle. A ticho. Doufali jsme oba dva, že to ostatním řekneme za jiných okolností, jinak. "Jak dlouho to víte," jen suchým tónem řekl Joss. "Týden," odpověděla Harleen. A znovu se ozvalo ticho. "Ještě jedna věc, chtěli jste nám to říct," rozezněl se hlas Tess. Jen jsme přikývli. Čekali jsme, že tohle budou ostatní nést těžce. Byli jsme přecejen něco víc než přátelé, byli jsme jako rodina. "Tak to potom,...to pak všechno dobrý," rozesmál se Joss. Vlastně jsme se všichni k němu přidali. A znovu jsme fungovali jako tým, tentokrát už bez jakýkoliv tajemství.

V původním konceptu se však odehrálo něco mírně odlišného od nýnější verze a sice, že při návratu ležel před anomálií krokodýlovitý rausichian rodu Postosuchus, který díky své mohutné a silné kůži byl odolný vůči vypáleným projektilům. Tohoto obzvlášť nebezpečného zástupce pozdně triasové fauny jihozápadu USA zabila právě až rozsáhlá skupina rodu Coelophysis, která to dokázala svými malými čelistmi s jako jehla ostrými zuby.