Škůdci

Základnou zněl chrápot a bručení. Nebylo to tak neobvyklé, kdyby to byla medvědí nora v době zimní spánku, ale teď to nebyla ta situace. Počítače běžely, jejich obrazovky poskakovaly a poblikávaly a pod stolem se to jen hemžilo kabely a elektrickými spoji.

Peter, Joss a já jsme tvrdě spali po probdělé noci, kdy jsme se pokoušeli dát do chodu nový systém pro hledání anomálií. Radiové vlny se nám osvědčily při jejich hledání, Peter se navíc velice rád zotavoval na židli beze strachu útoku nějakého dalšího monstra z hlubin prehistorie. Po tom, co se mu před dvěma dny stalo prohlásil, že, a to cituji, už nikdy ze svého teplého místečka za žádnou cenu nevyleze.

Rána už byla v pořádku, jen rekonvalescence se měla protáhnout. Přesto jsme museli chtě nechtě pokračovat v hledání správné konfigurace systému na hledání anomálií.

Asi okolo osmé, ještě ve světle zapadajícího slunce, jsme se na základně sešli a začali tvořit. Peter se cítil jako samec alfa, když nám dával pokyny, které kabely máme vytrhat z původní sestavy, a které naopak přidat. Rameno ho prý ještě dost bolelo a neměl by ho namáhat. Ta práce nám zabrala hodinu a to jsme pořád stáli na začátku, kouzla začala ve chvíli, kdy Peter zasedl na jeho místo řidiče a začal v počítači zadávat nové konfigurace, zdrojové kódy a připojení.

Odbila půlnoc a ještě stále jsme nebyli hotoví. Sám jsem se zalil dvěma hrnky dost silné kávy, Joss vedle mě lemtal jeden energetický nápoj za druhým, dvě plechovky už ležely vedle něho a na třetí se chystal. Průběžně nám u toho dával Peter instrukce, co máme dělat.

"Tak," Peter začal tak okolo tři čtvrtě na jednu v noci," teď začíná pravá zábava."

"Co jdeš dělat?" přistoupil jsem k němu. "Jdu se vbourat do vládní rádiový sítě," zazubil se. "To jako fakt se chceš prostě dostat jen tak přes firewally daleko silnější, než máš ty sám?" zarazil jsem se. Peterovi ztmavl obličej a uraženě se otočil.

"Tak zaprvý, nikdo nemá lepší firewall než já. A zadruhý, hrál jsem Watch Dogs, takže v tom mám jistej cvik. Začínáme," otočil se zpátky a ani nemrkal.

Zase jsem se posadil, sledoval mistra při práci. Joss zatím ustaraně vyšel schody ze sklepních garáží, nevypadal příliš nadšeně.

"Děje se něco?" zeptal jsem se. Ohlédl se a teprve potom odpovídal.

"Jenom mě štve to, že jste nám to neřekli dřív. To s tím... ovládáním mozku či co. Kdyby jo, tak by se některý věci nemusely vůbec stát," pokýval hlavou na Petera. V tom měl jednoznačnou pravdu, ale do očí jsem to neřekl.

"Chtěli jsme, ale nevěděli jsme, jestli to ještě funguje. Jestli to pořád dokážeme ovládat a není to jenom nějaká náhoda. Proto jsme to neřekli a ani nevíš, jak moc mě to štve." Plíce se mi ztáhly, trochu jsem si odkašlal.

"Hele já ti tu nebudu dávat kázání, jenom chci, abyste se příště o něco podobnýho podělili." "Třeba," sám jsem se zasmál," kdyby jsme spolu chodili?" Taky ho to rozesmálo. "Po tomhle bych už věřil všemu."

Už odcházel zpátky k Peterovi, když jsem ho ještě jednou zastavil.

"Přemýšlel jsi o tom, co se stalo v budoucnosti?" Pokýval hlavou.

"Ale k závěru jsem se nedostal. Měli bysme se tam ještě jednou podívat, protože jestli jsi tam viděl mě za deset let... chci vědět, kolik mám Nobelovek."

...

Skončili jsme nějak okolo čtvrté ráno, skoro v době, kdy vycházelo slunce. Spali jsme a chrápali, Peter na židli a já s Jossem jsme si ustlali na pohovce. Docela klidně jsme odpočívali, protože jsme odvedli kus práce. Pokud to skutečně mělo najít a zaměřit anomálii, tak to byla priorita číslo jedna.

Z rozjímaní nás probudila až Harleen, která se snad okolo sedmé nebo osmé ráno přišla podívat, co jsme dokázali přes noc udělat. Poznala, že jsme dost unavení a nechala nás ještě dospat. Vlastně nás probudila až vůně čerstvého meruňkového čaje, který si uvařila.

Jako první tu vůni ucítil Peter, pomalu přicházel k sobě. "Kolik je hodin?" vysoukal ze svého hrdla Peter.

"Snad osm," oddechla. Klidně a tiše si sedla na pohovku, s knihou Hvězdy nám nepřály, kterou právě dočítala.

"To už je ráno?" řekl jsem a promnul si oči. "Bože, to už je ráno."

"V kolik hodin jste šli spát?" usmála se. "Snad ve čtyři, v pět, nějak tak," odvětil jsem rozpačitě. "Ve čtyři patnáct, přesně," Joss se probral. Ona jen zvedla obočí a škodolibě se usmála. Už ani nevím, je to dávno, ale museli asi vypadat jako zvířata ze zoo. Neumytí a také zrovna nevonící.

"Ale pozitivní je, že to konečně je hotová věc. Dost nám to pomůže," doplnil nás Peter. Obrátil se na židli a už odpovídal. "Máte to?" "Funkční a hned." "A co ta ruka?" "Bolí, ale dá se to ještě přežít. Ještě jo."

Slunce svítilo zkrz velké střešní okno, bylo vysoko na obloze. Noc se přelila v den a další nebezpečí se mohlo objevit zanedlouho. Do několika málo minut dorazila i Tess.

"Oni tu byli přes noc, co?" hned ve dveřích začichala. Harleen přikývla. "Jak tu můžeš vydržet?" vešla dovnitř. "Prostě si to nepřipouštím. A taky slíbili, že do pěti minut pustí klimatizaci, takže jestli ne, tak si můžou s těma potvorama bojovat sami."

"Nemáte hlad?" Joss vyšel z druhé místnosti od umyvadla. "Lepší otázka, máte někdo jídlo?" přidal se Peter. Všiml si přitom, že Tess žvýká žvýkačku.

"Dej mi jednu. Prosím." Tess dožvýkala a vytřeštila oči. "Proč?" zaraženě řekla. "Protože jsem třeba tvůj kamarád a celou noc jsem nic nejedl?" argumentoval.

"A?" skoro pobaveně odpověděla. "Tess, no tak. Prosím," ještě jednou poprosil, ale odpovědi se nedostal. Otočil se radši zpátky k počítači.

O hlavu mu najednou cvrnklo něco malého, zbytek obalu s dvěma žvýkačkami. Hlavu pootočil zpátky a Tess na něj hodila očima. Byl šťastný i za tu trochu.

Uběhla půl hodina, nikdo už nebyl ani trochu rozespalý.

"Neseděli jste tu celou jen tak pro nic za nic, že ne?" Tess se ohlédla po počítačovém stole a na ještě pořád nevyhozené plechovky. "Vlastně náš R.A.P. už funguje a teď jenom čekáme na to, kdy bude příležitost na jeho vyzkoušení," Peter se nadhledně a vítězně opřel do židle. Tess ale vyprskla smíchy.

"Nesměj se," opáčil se. "R.A.P.? To jako vážně?" smála se.

"Já ti ale říkal, že Radar Anomálního Perimetru není dobrej nápad," ťukl jsem do Josse, protože tohle byl jeho název. "Pořád lepší než S.P.D.A.," hájil se.

"Je úplně jedno, jak se to jmenuje, důležitý je, že tohle najde a lokalizuje anomálii s přesností na dva metry. Zaznamená to polohu a přes moje vlastní sítě to pošle signál sem, odkud se tomu budeme moc postavit. Po tom, co se stalo předevčírem, jsem si dal sakra práci se zabezpečením, takže se k tomu nikdo nedostane, když to nebudu chtít. Má to účinnej dosah v okruhu sto kilometrů," Peter s radostí pronesl.

"Už můžete začít tleskat," dodal.

Pokud se radar měl spustit, neměla to být zkouška. Zavládlo mezi námi obrovské nadšení z dalšího obrovského skoku a zároveň i strach z dalších dnů.

Ty anomálie byly něco, co jsme zatím nedokázali pochopit, něco, co možná ani nepatřilo do tohoto světa. A přesto tu byly s námi a nikdo nedokázal zodpovědět proč. Jejich potenciál se násobil s uprchlíky, živočišnými formami, které se dostaly krz ně do jiné doby. Bylo to daleko komplexnější než jsme tehdy dokázali pochopit, nepřestalo nás to fascinovat.

...

Zanedlouho se skutečně objevil holografický model celé oblasti i se zvýrazněným místem, kde měla být anomálie. Peter přistoupil k modelu a přibližoval místo, kde se měla objevit. Byla to stará cihelna, dlouho opuštěná a schátralá, která ležela za městem. Zvláštní bylo hlavně to, že ona cihelna byla poblíž lomu, ležela na stejné cestě podél trati, kde byla i anomálie do budoucnosti.

Během dvou dnů jsme se už podruhé hnali po jedné a té samé lesní cestě. Naše čtyřkolky burácely při projíždění suchými děrami na cestě, z krytu lesa jsme navíc museli vyjet kvůli poloze cihelny. Ležela na obrovské louce, která se díky suchu změnila na obrovskou pláň se žlutavou trávou. Před ní jsme slezli ze čtyřkolek a pokračovali k jejímu vchodu.

"Je tu zámek," povzdechl jsem. "To ale přece není problém. Hlavně uhni, broučku" řekla rozhodně Tess. Rozstřelila zámek, jakoby tam ani nebyl. Ten odpadl a my jsme měli volný vstup dovnitř.

Stěny i jejich cihly už pohltil čas, rozpadly se nebo byly ukradeny. Zbyla pouze holá konstrukce, nijak nerozčleněná, ale dobrou zprávou bylo, že jsme tak viděli anomálii na první pohled.

Peter protestoval, že jsme ho brali s sebou, protože podle něj byl ještě dost zdravý na podobnou akci. Tess ale použila svou přesvědčovací taktiku, především mu pohrozila jedním přátelským hovorem jeho rodičům. Souhlasit musel tak, jako tak.

"Jdeme tam hned nebo počkáme, jestli se něco ukáže?" nadhodil Joss. V rukou měl už připravenou pušku. "Měli bysme se podívat po stopách. Je to tu uzavřený, to znamená šanci na nalezení stop po zvířatech," doplnila ho Harleen.

Než se stačili domluvit, Peterovi se podařilo najít za zbytkem zdi hromádku výkalů po nějakém zvířeti. "Do háje, ale to je hnus," odfrkl.

Šedá až bílá kašovitá hmota, jako ptačí. Svědčilo to o živočichovi, který postrádal močový měchýř jako ptáci, musel to být živočich s kloakou a tedy nějaký archosaurus jako krokodýl, ptakoještěr nebo také neptačí dinosaurus.

"Copak tam máš pěkného?" zavolal jsem na něj úsměvně. "Pojď sem sám," odřekl a držel si nos.

"No jo, navštívenka," hrábl jsem do nich klackem.

"Ty se vážně chceš hrabat v dinosauřích lejnech?" Tess ohrnula nos.

"Ono se to nezdá, ale podle lejna se dá poznat spousta věcí," klacek narážel na malé kůstky. "Jo, on se v tom vážně hrabe," Peter si přilepil ruku na čelo. "Vážně ale... V Montaně našli dinosauří lejno, který v nekompletním stavu meřilo čtyřicet dva centimetrů," vytáhl jsem klacek z šedé mazlaniny," kousky okolo říkaly, že bylo ještě větší, a podle kostí, co v něm byly, víme, že ho tam nechal T-rex," prohlížel jsem si malé kůstky, které jsem tam vyhrabal.

"Jenom podle hovna?" Peter se zarazil.

"Jasně, ty kosti totiž tyranosaurus štípal, když žral. Byly na nich drážky po jeho zubech, zaryl se do nich krz maso. Z toho triceratopse nebo edmontosaura prostě vykousal i žebra a obratle," zamyslel jsem se.

"To musí bejt sranda se rejpat v lejnu starým před šedesát šest milionů let," ironicky, a s ohrnutím nosu, řekla Tess.

"Vy to neumíte ocenit. Lejna jsou cenným zdrojem toho, jak poznat, co ten živočich žere, nebo jestli netrpí nemocí a parazitama." "Má pravdu, z tohohle se dá dost poznat," Harleen si dřepla vedle mě.

"Další... Ale no tak lidi," Peter znechuceně řekl.

"Řekneš nám o tom něco...konkrétního?" Tess ještě jednou sjely oči na tu kopu trusu.

"Podle struktury a zbytků potravy se dá říct, že to bylo menší zvíře živící se drobnějšíma tvorama, zbytky kostí říkají menší savci a ještěrky," pustil jsem se do definice. "Říkám si ale, může to bejt dinosaurus, ale zároveň i něco jako pták nebo krokodýl," zapojila se do toho Harleen.

"Kdyby to byl dinosaurus, jak je velkej?" nesměle se zeptal Peter. "Dva, možná i čtyři metry, ale nic většího. Na výšku nemusí mít ani metr," zamyslela se.

"Ty myslíš, že by to nemusel bejt přímo teropod?" pustili jsme se do debaty. "Jenom ti říkám, že oba dva víme, že kloaku nemají jenom dinosauři, ať už ptačí nebo neptačí," klidně mi odpověděla.

"Počkat, počkat...oba jste se shodli, že je to menší zvíře, takže nám nehrozí větší nebezpečí. Ne?" vložil se do toho Joss. "Ve svý podstatě," odpověděl jsem mu. "Logicky, nemůže nám to nijak ublížit, takže, co kdybysme to tady my šli projít a vy dva se podívali do anomálie, ať máte jistotu," Joss to řešil diplomaticky.

Zpříma jsme prošli vstříc rudé krajině, která připomínala povrch rozpálené rudé planety. Dopadlo na nás ohromné horko, větší než jsme kdy cítili.

"Perm?" nadhodil jsem. "Spíš trias, co říkáš?" odpověděla mi jistě. "Jo, to asi spíš," s malým úsměvem jsem přikyvoval.

V modrém nebi se téměř ztrácel obrys ohromného dorůstajícího Měsíce. V triasu byl náš věrný souputník mnohem větší, než je dnes. Oproti dnešnímu se zdál být větší o pětadvacet až třicet procent. Rudý písek skutečně připomínal vyschlou krajinu Marsu, sem tam se v reliéfu mihnul obrys rozpálené skály nebo vyčnívajícího kamene. Ticho a klid, jen se občas zvedl poryv větru a rozfoukal pár zrníček písku. Ani stopa po nějakém velkém zvířeti, natož po tom malém.

"Doufám, že tohle není další budoucnost," oddechl jsem horký vzduch. "Ty z toho máš výčitky, viď?" smírně se na mě otočila.

"No, no to úplně ne, ale prostě nad tím přemýšlím. Zajímá mě, co se tam stalo a proč, protože si to nedokážu vysvětlit," bral jsem to vážně. "A jak tě znám, určitě si myslíš, že s tím mají anomálie něco společnýho," příblížila se ke mě.

"Chápeš, že tohle není úplně normální, když pronikáme do ér, který jsou od tý naší vzdálený i stamiliony let," vysvětloval jsem. "Jenže to nemůžeš vědět, co když se anomálie objevovaly už dřív, daleko před náma. Co když je to procházení těch zvířat přirozený a naprosto normálně zasahuje do vývoje?" rozmluvila se.

"Ale, co když pak vývoj nepoběží správně, co když se něco změní? Co když to ovlivní budoucnost? Od tý doby, co jsem zjistil, že existuje něco jako anomálie, se bojím probudit, jestli se nějak neporušil čas a něco v mým životě nezmizelo," přiznal jsem se.

"Čeho se bojíš?" přišli jsme k sobě. Dívali jsme se jeden druhému do očí, krásná chvíle. "Že bych o někoho přišel, o někoho, koho...," přerušili mě ostatní, když se vynořili z anomálie. "Pak mi to řekneš, času na sebe budeme mít dost," ujistila mě s úsměvem.

"Víme, co je to za dobu?" hned se informoval Joss. "Nejspíš trias, konec triasu," Harleen mu jistě odpověděla.

"Takže dinosauři, hodně dinosaurů," Tess už sahala po zbrani. "Dinosauři teprve nastupujou, bejt náma se spíš bojím rauisuchidů, obojživelníků a taky docela dost druhů archosaurů," zarazila ji.

"Jak velký druhy myslíš?" zeptal se Joss. "Od čtyři a půl do dvanácti metrů, udělej si o tom obrázek sám," s klidem mu odpověděla. Joss se na chvíli zamyslel a oddechl.

"Na souši ale největší zvířata mají něco přes deset metrů, jsou to ale obří býložravci, takže nic, co by nám mohlo ublížit. To ve vodě je to horší," ještě dodala.

"Nevypadá to zrovna na jezero nebo řeku, takže s těma potvorama se nějak poperem," jistě řekla Tess. "Chcete to tady projít a nebo se na to vykašlat?" nadhodil Joss.

"Nevíme, který zvíře tam nechalo to lejno, takže pro jistotu to projít tady v okolí, abysme aspoň měli představu, co tu je," řekl jsem mu. "A když narazíme na toho původce?" optal se. "Tak mu ukážeme, že je dost malej na to, aby se do nás pustil," odpověděl jsem.

"Kde vlastně máte Petera?" zeptal jsem se ještě. "Napadlo ho, že bude nejlepší zůstat na druhý straně," odpověděla Tess. "Mezi náma, jak moc je to dobrej nápad?" Jen jsem obracel dlaní na znamení, že to je zhruba stejně nebezpečné jako zůstat tady v triasu.

Procházeli jsme velmi pomalu, uvědomovali jsme si ztrátu tekutin a rychlou únavu. Harleen se tu moc líbilo, přes horko a velmi těžký vzduch s vyšší koncentrací kyslíku to byla její první cesta do minulosti. Byla z toho všeho unešená, nevadila ji ani nekonečná písečná pláň.

Písek a štěrk pod našima nohama občas nesl stopu po pohybu nějakého menšího plaza nebo většího zvířete. Mizely skoro v nedohlednu, jen se pořád svažovaly do nějakého kaňonu nebo mělkého údolí, mezi vyčnívajícími skalisky se dolů sypaly cestičky a náspy rudě oranžového písku. Čím víc jsme se přibližovali, tím více byla slyšet široká řeka a vidět špice vysokých jehličnanů.

Pokud to skutečně byl konec triasu, tak jsme mohli být na místě, které za dvě stě dvanáct milionů let ponese jméno Petrified forest, Zkamenělý les. Dnes je v severovýchodní Arizoně toto naleziště, a z něj vytvořený národní park, poseto stovkami kmenů zkamenělých stromů. Teď to ale byla bujná vegetace, rašila. Říční niva.

"Řeka," konstatoval Joss. Zurčení a zvuk vody sílil. "Na Pangeu vzácná, dost vzácná," rozvedl jsem to dál.

"Je to neskutečný, že se procházíme po kontinentu, kterej je největší za posledních dvě stě šedesát milionů let," připojila se Harleen. "Není to náhodou taková ta obří pevnina...sakra, no ta, kde byly všechny kontinenty spojený v jeden?" ptala se Tess. "Přesně, superkontinent," rozzářily se jí oči.

"Takže, jestli jsme na Pangeyi nebo Pangee nebo, jak se to sakra vyslovuje, kde bysme asi tak mohli bejt?" hned se ptal Joss. "Ty asi myslíš, že jsme jasnovidci, ne?" trochu mně to rozesmálo. "Jenom se chci zorientovat, protože nechci, aby mě tu něco sežralo," bránil se. "Hele nejspíš jsme v takový záplavový oblasti na západě států, někde tam. A je období sucha. Kdyby ne, všechno tady kvete," odpověděl jsem mu jistě.

"Ale řekni mu taky, že tu jsou ty jedovatý krokodýli a pětimetrový masožravý dinosauři," škodolibě na mě hodila Harleen očka. Joss se zastavil, naplno otevřel oči a polkl. "Jo, to máš pravdu, měli bysme ti to říct," rád jsem v tom pokračoval. "To jako fakt?" bojácně odpověděl.

"Prosím tě, pojď. My tě ochráníme," rýpla si do něj Tess. Blížili jsme se k viditelnému okraji plošiny, pod ní tekla řeka.

"Co vidíš?" zeptala se Tess. "Údolí a dost vegetace, řeka má tak deset metrů nebo víc napříč. Na druhý straně jenom samý stromy kus od břehu, pod nima je dost hustý křoví nebo tak něco," Joss koukal krz triedr.

"Zvířata?" zeptal jsem se. "Nic většího není vidět, možná...počkej. Tam na tom břehu, přesně tam," začal ukazovat pod nás," něco tam leží. Něco tam je."

Jak byl vzduch horký, viděl tam jen ležet dvě velké šedé masy s rozevřenými čelistmi. "Jak je to velký?" zeptala se Harleen. Nafoukl tváře. "Hele možná tak osm nebo deset metrů, zhruba tak," odpověděl.

"A vypadá to?" chtěla se ptát dál.

"Jossi, jak to zvíře vypadá?" zavolal jsem na něj. "Počkej," přiblížil se k samému okraji stěny.

Něco ale neodhadl, kraj totiž tvořil jen lehký písečný přesyp, který pod tíhou jeho těla povolil. Než se stačil něčeho chytit, oranžově rudý písek se sypal i s jeho tělem přímo do zurčící řeky, která se pod námi měnila v nezdolatelné peřeje.

"Do prdele," sykl jsem, když jsme se nahrnuli na okraj srázu. Ať už tam leželo cokoliv, na břehu, teď se to svezlo do řeky. Nad vodu vyšlehl jen konec černavě šedého ocasu se zrohovatělými ostny. Kolosální a obrovské. V žilách běhal jen adrenalin.

"Podrž mi to na chvíli!" vrazil Harleen do ruky telefon, popadl pušku a ještě jednou se podíval přes okraj. Trochu mě zamrazilo, očima jsem ho hledal. "Nechceš tam doufám...," Harleen nedokončila větu. "Držte mi palce," pokl jsem.

Co největší silou jsem se odrazil a šipkou jsem volným pádem letěl pár vteřin. Zavřel jsem oči, protože pokud podemnou byl kámen nebo nános, byla to jistá smrt. Zvuk vody sílil a euforie okamžiku zmizela. Kdy to mělo přijít? Sakra kdy, znělo mi v hlavě.

A najednou masa ledové vody, do které jsem se zabodl a proletěl krz ni do několikametrové hloubky. Nahmatal jsem pod sebou mazlavé bláto, který proud unášel stejně silně jako moje tělo. V plicích jsem už měl těžko, kopal jsem nohama a zanedlouho se zase nadechl. Zrádný tok se táhl krajinou a tak tak jsem se držel na jeho hladině, díval jsem se jenom před sebe a v pěnící vodě vyhlížel Josse. Nevěděl jsem, co plave přímo podemnou.

Proud mně unášel stále dravěji a silněji. Najednou jsem najel na nějaký hrbol nebo kámen, protože jsem pod nohama cítil pevnou zem a na chvíli jsem dokonce vyletěl z vody, ale síla proudu mně zatáhla zpátky do řeky. Vyčnívaly z ní obrovské balvany a ty rozrážely vodu a nehodlaly se hnout z místa. Ponořil jsem se a zase vynořil, rychle promnul oči a najednou viděl Josse, jak se ze všech sil drží na jednom takovém kameni. Byli jsme v půlce řeky, tam kde vládnul ten nejsilnější tok. Zápolil s proudem, každou chvíli věděl, že ho příští obrovská vlna může smést do vodního hrobu. Ale držel se, držel se a to by nejpodstatnější. Vůbec jsem si v tu chvíli nevybavil ty dva kolosy, co ležely na břehu a spustily se do vody, a plaval jsem pořád dál, nechal jsem se i unášet proudem. Narazil jsem do kluzkého kamene a setrvačnost mně na něj vyhodila.

"Trvalo ti to, ty vole!" hned se chytal mých nohou, protože jsem se držel daleko pevněji. "Jak jsem asi měl vědět, že nejradši padáš řek plnejch havěti a s tím nejsilnějším proudem, co může bejt? Jak, to mi řekni," do obličeje mi narážela voda.

"Nech to bejt, musíme se odsaď dostat!" zněl jeho hlas v nestálém šumění vln. "A co ty dvě zvířata? Sakra Jossi!" ohlédl jsem se. Měl strnulou tvář, jakoby viděl smrt. Trhl jsem hlavou zpátky a těsně vedle obličeje mi proletělo něco obrovského a smrtícího.

Studená kůže z velkých zrohovatělých šupin pokrývala celou tu dlouhou hlavu, od špičatého čumáku po rozšířující se čelisti a nozdry nahoře kus od před očima. Měl je po stranách, ale ani to jedno se na nás nedívalo, protože ho neměl. Prostě mu tam chybělo. Možná proto se netrefil přímo do mně, nevyměřil si místo útoku.

Jasně jsem si prohlédl jeho úžasné zuby, jejich množství a zakřivení jasně říkalo, že tahle potvora se neživí jen rybami nebo obojživelníky, tohle žere i daleko větší zvířata. Skutečně vypadal jako krokodýl, jen měl o dost protáhlejší a širší čelisti, jinak posazené nozdry a byl tak dvakrát větší. Ten větší, co se na nás vyřítil, mohl mít snad deset nebo jedenáct metrů, byl to obr se zrohovatělou šedou kůží na temeni a celém hřbetě i ocase. Barvila se do šeda s odstínem černé a k břichu přecházela do světlé zelenožluté. Prosvištěl kolem nás a zvedl další vlny, když těžce dopadl do vody.

Na druhé straně od nás byl přívětivý břeh, ani ne tak daleko, abychom tam nedoplavali. Šílený nápad, ale jediný, který se naskytl.

"Skoč do tý vody!" zakřičel jsem na něj. "Ty ses zbláznil, ne?!" tvrdě odpověděl. "Skoč tam a plaveme ke břehu! Dělej!" znovu jsm ho okřikl.

Před námi už byl pod vodní hladinou vidět částečný obrys menšího přítele toho monstra předtím. Voda už se zvedala, jak se ten osmimetrový dravec vynořoval a chystal se na výpad, v poslední možnou chvíli jsme s Jossem uskočili na stranu ke břehu a v pěnící vodě jsme viděli, jak jeho břicho těžce narazilo do balvanu, na kterém jsme viseli.

Kopali jsme nohama a rukama se chytali čehokoliv, jen abychom už dopluli nebo se nějak dostali na břeh. Nějakým zázrakem jsme se ale dostali na mělčinu, vodní proud nás vytryskl do daleko mělčí vody a po všech čtyřech jsme se začali plazit do bahnitého okraje před námi. Vyčerpaní.

Do rukou nám pořád narážely splašené vlny, trochu jsme se bořili do bláta pod námi. Břeh se blížil, už jsme definitivně přestali myslet na ta dvě ohromná zvířata, která byla ve vodě za námi.

Blížila se, určitě ano. Ale to nám bylo vážně jedno, chtěli jsme se jen dostat na pobřeží a utéct co nejdále od řeky. V blátě se tam něco lesklo, narážely do toho malé vlny. Za nehty se nám dostávalo bláto a celé ruce jsme měli od bláta, ale pořád jsme pokračovali, protože jsme už byli skoro tam.

"Myslíš, že jsou pořád za náma?!" zakřičel. V hluku vody vynikl ten strašlivý sykot za námi.

"Jo, sakra jo, ale ještě kousek, kousek!" křičel jsem na něj zpátky. Težce jsme dopadli na rozbahněný břeh, kde už nebyla žádná voda, sledovali jsme, jak se ten menší z těch dvou zvířat přikrádá k nám. Naštvaná pootevřená tlama s děsivě vyhlížejícími zuby byla nesena tělem s krátkými silnými nožkami, břicho nesl nad zemí, a výhružně syčel. Musel mít určitě osm metrů.

"To není dobrý, to vůbec není dobrý," Joss a já jsme couvali dál k porostu nízkých přesliček. "Chytej a kryj mě!" hodil jsem mu pušku. Náhle jsem se začal plazit pro tu podlouhlou lesklou věc, ve vodě.

Byla to ryba, paryba! Komíhala se tam kořist dost dobrá pro toho menšího predátora. Chytl jsem tu věc za její hlavou, ale dostal jsem jen krvácivou ránu do dlaně. Před hřbetní ploutví mu tam rostl osten! Chytl jsem to metrové tělo ještě jednou, kluzké a dlouhé, takže podobalo úhoři, ale měl viditelné žábry za hlavou a dost velkou tlamu s ostrými zuby, protože to byl sladkovodní žralok. Jeho ploutve a tělo bylo úplně jiné než u dnešních příbuzných, v tu chvíli mi to ale bylo jedno, hodil jsem tu mrtvolu tomu syčícímu tvoromi do tlamy.

Obratně to chytl do svých mohutných čelistí, polkl ho a težce přední polovinou těla dopadl na zem. Prohlížel si nás, žlutavé oči se svislými zornicemi nevrle sledovaly okolí. Z nozder vyfoukl vodu. Zasyčel. Zůstal jsem klečet na místě. Zněl jako aligátor, když naztevřel čelisti, na krátkých nohách s tupými drápy se otočil a málem mně praštil silným zploštělým ocasem, když se pokračoval k řece, aby se ponořil pod rozbouřenou vodu.

Padl jsem na záda, točila se mi hlava a z ruky mi pořád pryštila krev. Modrá obloha bez jediného mraku byla osamocená, pak po ní přelétl malý ptakoještěr s rozpětím křídel okolo metru. Velká hlava a dlouhý ocas zakončený kožnatým výčnělkem, krásně hnědavě červený jako mahagon. Blanitá křídla prosvítala díky slunci, které krz ně pražilo, byla plná vlásečnic. Pořádně jsem se nadechl, cítil přitom ještě vodu narážející vodu, co mi ochlazovala tělo.

"Zasraný krokodýli, sakra zasraný krokodýli!" Joss vykřikl. Ležel stejně jako já. "Tohle nebyl krokodýl," zadýchaně jsem odpověděl. "A co teda?" podrážděně a s podivem se ptal.

"Leptosuchus nebo Smilosuchus, něco takovýho. Obří fytosauři, potvory, co vypadaj jako krokodýli, jenom to nejsou krokodýli a jsou daleko zuřivější," neochotně jsem se zvedal ze země.

"Sakra, co tady ještě žije za potvory?" zvedl hlavu. "Teropodi, suchozemský příbuzný těhle zvířat, ty jsou o něco menší, jedovatej příbuznej krokodýla a taky sladkovodní žraloci. To je asi všechno," oddechoval jsem. "Čím dál tím lepší," zvedal se.

"Teď mi dej radši kus hadru nebo něco, bude se mi to hodit," držel jsem si ránu na ruce.

Jakkoli si byli fytosauři podobní s krokodýli, nejsou blízkými příbuznými, ale produktem čisté konvergentní evoluce. Nastává to tehdy, když se dvě nepříbuzné skupiny organismů (zpravidla obratlovců) vyskytují ve stejných ekologických nikách a vyvinou se u nich stejné nebo podobné adaptace na toto prostředí.

Fytosauři jsou tohoto skvělým příkladem, ačkoliv jejich jméno znamená "rostlinný ještěr" nebo "rostlinožravý ještěr" (vzniklo nedorozuměním při popisu skupiny, protože jejich zuby se původně jevily jako zuby býložravců), se jednalo o jedny z nejúčinějších vodních dravců celého triasu. Vyhynuli až v konkurenci s pravými krokodýli a také jejich populace byly značně oslabeny hromadným vymíráním na konci triasu.

A Leptosuchus patřil k největším a nejúžasnějším zástupcům, nejen díky tomu, že dorůstal do délky i dvanácti metrů a vážil přes tunu. Drtivá většina jeho příbuzných měla totiž docela úzké čelisti, které nedovolily silnější zkus, a proto se spíše specializovali na lov ryb a vodních obratlovců. Leptosuchus, Redondasaurus a Smilosuchus, jeho vyspělejší evoluční příbuzní, byli v tomto ohledu vyjímkami, protože měli čelisti široké a silné s masivními zuby, které se daleko lépe daly využít při lovu suchozemských tvorů než kluzkých ryb a říčních žraloků. Za obět jim nepadali jen savcotvární plazi dicynodonti, ale také jejich příbuzní a neptačí dinosauři, jedni z vůbec prvních. Byli to lítí predátoři skvěle přizpůsobení na lov ze zálohy, který jim vycházel po mnoho milionů let a který jsme mohli zažít na vlastní kůži.

"Teď jsme nahraný, ostatní jsou nejmíň půl kilometru proti proudu," obmotal jsem si provizorní obvaz. "Bylo tam místo, kde se dala řeka přejít. Jdeme proti proudu a než tam dojdem, tak se budem ohlížet po ostatních," chopil se vůdcovské pozice. "Jo, to bude pohoda," vyčerpaně jsem přikyvoval.

"Povedeš mě?" ironicky se smál. "Co mi zbejvá, ty vole, tohle je výlet," povzbudilo mně to.

Přes úmorné vedro postupně končící triasové periody jsme se chystali dostat až k mělčímu brodu nebo místu, odkud se dala řeka přebrodit. Když se Joss rozhlížel po řece, tak viděl, že asi půl kilometru od našeho původního stanoviště se nacházelo místo, kam se dalo sestoupit do kaňonu. Teoreticky by to znamenalo mělčí místo v řece, ale nemuselo by být o moc bezpečnější než její tok. Mohli tam být další fytosauři, ale také spousta dalších nebezpečných lovců. Dalo se ale využít jako šance a to bylo důležité.

S Jossem jsme procházeli okolo řeky, v dost velké vzdálenosti od řeky. Našlapovali jsme na seschlé spadané jehličí, které při krocích křupalo, a zvuk divoké řeky slábl. Pozorovali jsme její neklidné pobřeží, klikatila se a rozlévala, tvořila dokonce menší slepá ramena s okolními přesličkovými porosty mezi kterými létaly obrovité vážky.

Les byl vysušený, jen některé z dávných koniferů měly zelené jehlice a rozrostlé větve se šiškami. Hřadovali na nich ptakoještěři podobní tomu, kterého jsem viděl. Porost zněl různými zvuky, od bzučení po cvrkání až po volání nějakých malých tvorů. Přes podnebí a reliéf zdejší krajiny byl plný života a nevytrácel se i s dlouhotrvajícím suchem.

"Hele, když jsme tak u toho, co ty a Harleen?" škodolibě začínal. Neopustila ho zábava. "Co by, nic ne?" couval jsem otázkou. "To ti nevěřím, fakt, že ne," usmíval se.

"A co myslíš?" pořád jsem se ptal, abych se vyhnul odpovědi. "No, chodíte spolu nebo spolu jenom spíte jako kamarádi nebo s ní chceš spát? Hele jako možností je spousta," s úsměvem rýpal.

"Nic takovýho, kdyby se něco takovýho stalo, tak ti hned vrazím do ksichtu, že jsem spal s holkou dřív než ty," setřel jsem ho. "Ále no tak, mě to přece můžeš říct," přešel na jinou strategii. Odfoukl jsem.

"Jenom jsme si párkrát dali pusu, nic víc," neochotně jsem odpovídal. "No a co dál?!" vyzvídal. "Dál nic, prostě jsme si dali párkrát pusu a nic dál. Toť vše," rozhodil jsem rukama a zadíval se na pár chvějící se listů v podrostu. "Neříkej mi, že tam pro vás oba končí, to není možný. Jedině, kdybyste byli teplí," oponoval.

"Pšt!" zašeptal jsem. "Neuhýbej od tématu," pokračoval. "Ticho...něco tu je," naznačil jsem prsty. Připravil si pušku.

Něco šelestilo za hranou cykasovitých keřů před námi v lese. Už to možná odběhlo, ale před chvíli tam bylo něco malého a mrštného, což by skvěle odpovídalo původci těch výkalů. Chvíli bylo ticho, jen šustily větve v mírném vánku a řeka slabě zurčela.

"Co tam je?" začal tam mířit. "Něco malýho, ale dost mrštnýho. Potvůrka," snížil jsem hlas. A potom takové divné zachrochtání a klapání, představte si asi ptáka, co chrochtá nebo tak něco. Zase šustil s listy.

"Nejspíš je to býložravec, jestli v houštině nic neloví nebo tam není kořist. Pojď, jdeme," gestikuloval jsem.

Prodrali jsme se prvním keřovitým porostem a spatřili docela nízkého tvora, jak okusuje vegetaci ve výšce asi půl metru nad zemí. Mědě oranžová barva na těle i docela dlouhém ocasu a krku přecházela v zelenkavé pruhy po celé délce páteře, jen hlava byla zelená a spodek těla mrtvolně šedý. Hlavu měl docela velkou, nízkou a štíhlou, bezzubý zobák obratně utrhával kousky kapradin a cykasů, zatímco rozměrné oči to sledovaly.

Atletické proporce a poměrně dlouhé zadní končetiny mu propůjčovaly vzhled výkonného běžce. Tříprsté zadní nohy podpíraly jeho tělo, zatímco čtyřprsté ručky visely u těla. A ještě vzadu na hlavě, skoro na krku, měl kůži posetou menšími keratinovými ostny, podobné byly i na vaku, co měl na spodku tlamy. Vypadal jako dinosaurus, ale dinosaurus to určitě nebyl.

"Uff," oddechl jsem. Hned, jak to citlivý sluch toho zvířete zaregistroval, tak se na nás obrátil, vynikly jeho obrovské rozevřené oči, párkrát zaklapal zobákem a hned potom odběhl do houští.

"Co to bylo?" sklopil pušku. "Asi Shuvosaurus nebo tak něco, býložravec," rozešel jsem se ještě o kus dál do lesa. Oba nás ale zaujalo něco jiného, do nosu se nám dostával dost odporný pach. Jakoby tu někde tlelo maso nebo jste nechali na slunci syrovou svalovinu, aby hnila.

"Cítíš to taky?" ohrnul nos. "Jo," dráždilo mi to nos. "Něco tu hnije, nějaká mršina nebo tak něco," nadechl se do plic. "Připrav pušku," sáhnul jsem po pistoli. "Protože kde je mršina, tam tak je tam často i predátor," řekl neslavně. Ticho prosycoval jen puch a bzukot pradávných much. V pozdním triasu už byly celkem běžné, kdežto například komáři byli naprosto novým druhem.

Zajímavé, jak pozdní trias vynikal v případech konvergentní evoluce. Mimo fytosaurů si představíme ještě několik dobrých příkladů, ale skutečně jedním z nejlepších jsou Shuvosaurus a jeho příbuzný Effigia. Tito dva příbuzní krokodýlů běhali po dvou nohách a na rozdíl od svých nejbližších příbuzných, bipedních krokodýlotvárých poposaurů, to byli mírní a poměrně malí býložravci živící se nízkými keři a rostlinami. Nepohrdli však také hmyzem a malými tvory jako ještěrkami nebo prvními savci.

Samotný šuvosaurus byl jen okolo metru a půl až dvou metrů dlouhý, na všech čtyřech asi čtvrt metru vysoký. Při této velikosti byla jeho obrana útěk nebo rychlé skrytí ve vegetaci, dá se proto předpokládat jistá forma maskovacího zbarvení, kterou můžeme potvrdit. Přirozenými nepřátely mu nebyli jen velcí rauisuchidi, ale také drtivá většina masožravých teropodů.

A k té konvergentní evoluci u tohoto zvířete a jeho příbuzných, když byly poprvé nalezeny a popsány jeho pozůstatky, mělo se za to, že jde o prvního předka tzv. pštrosích dinosaurů, opeřených běžců z čeledi Ornithomimidae. Zamotal hlavu i uznávaným expertům na trias, jako byl autor jeho popisu dr. Sankar Chatterjee z Texas Tech University, tak expertům na teropody, spletl se i uznávaný německý paleontolog Oliver Rauhut, protože jeho čelist skutečně nejvíce připomínala zobáky ornitomimidů. Jenže šlo o specializovaného plaza, jehož pravá podstata byla rozluštěna teprve před rokem 2010.

Šli jsme se podívat ještě o něco hlouběji do lesa, na místě, kam mezi korunami prosvítalo světlo, ležela obrovská mrtvola nějakého velkého zvířete. Zetlelá tkáň a vyhřeznuté vnitřnosti se pomalu rozkládaly a létaly kolem nich roje much, kladly do nich larvy. Jejich krásná červená barva se vytrácela a nahrazovala ji zašlá rudohnědá, proražená šedá kůže toho zvířete byla pár centimetrů silná. Nohy, alespoň to, co z nich zbylo, byly s pětiprstými tlapami podobající se tlapám hrocha jen se zřetelnějšími prsty a krátkými tupými drápy. Po hřbetě, co byl navrchu vyvrhnutého hrudního koše, se táhla řada tuhých štětin, pokračovaly i na krátkém ocase. Byly vidět jeho uschlá žebra a tkáně na nich, hlavně mnoho stop po bývalých krevních vlásečnicích.

Něco toho chudáka muselo zabít, dost krutě a nemilosrdně, protože měl maso ožrané až na kost, to něco dokonce vyjedlo i jemné svaly poblíž mírných vysušených očí a masivních klů na dolů protažené lebce. Dominovaly na ní dva velké kly, seděly po stranách mohutného jakoby papouščího zobáku. V kůži nozder se plazili červi a larvy, co ji žraly. Ale neležel tu dlouho, jen pár hodin, možná ani to ne.

"Chudák," Joss se zamračil. "Řekni mi, který zvíře ho takhle mohlo roztrhat sežrat?"

"Ohlodal mu kosti, vykousal vnitřní orgány a rozerval všechno maso, co na něm je. Skoro všechno," prohlížel jsem si padlý kolos," Ať to bylo, co chce, tak to bylo dost rychlý a smrtící na to, aby to beze stopy zmizelo."

"Neleží tu dlouho," konstatoval. "Pokud se nepletu, stádo je ještě poblíž. Teda jestli to není zbloudilej samec, o čemž by svědčila jeho velikost. Má dost přes tři metry a vážil určitě tunu a půl," obešel jsem mrtvolu k tlamě z rohovinového zobáku. Ještě tam zůstaly skrvny zpěněných slin a v tlamě dlel tlustý červený jazyk vysušený horkem.

"Tipneš nebo odhadneš, co to bylo?" ptal se a intinktivně mířil směrem do lesa. "V úvahu přichází Postosuchus, možná. Potřeboval bych tu Harleen, přijde mi, že jsem si na něco nevzpomněl nebo tak něco," kroutil jsem hlavou. Pak jsem se začal rýpat v mrtvém mase.

"Dinosaury jako hned vylučuješ nebo co?" podivil se. "Existuje tady jenom jeden větší, co zabije i zvíře velikosti člověka, ale ten by nedokázal skolit zvíře jako tohle. Nemá takovej stisk," něco jsem vytáhl z mršiny. Zub, vroubkovaný krokodýlí zub.

"Teorie Postosuchus není asi úplně od věci," ukázal jsem mu to. "Máme před sebou ještě čtvrt kilometru, pak je tam brod a tam je to už v pohodě. Vypadneme," pomalu otáčel hlavou na všechny strany.

Od zabitého samce obrovského dicynodonta druhu Placerias hesternus jsme pokračovali dál po hraně lesa, radši pod stínem stromoví. Krz mezery v keřích jsme mohli zahlédnout třpytivou hladinu řeky, pomalu nás přepadala žízeň, ale než riskovat život sežraním od leptosuchů, tak jsme si radši na životadárnou tekutinu nechali zajít chuť. Teď jsme se už blížili k brodu, bylo na místě přemýšlet o tom, jak na sebe upozorníme ostatní. Vysílačky vypověděly službu hned, jak jsme vlezli do vody, nepoužitelné a jen tiše mlčely.

Netrvalo zas tak dlouho a ušli jsme další kousek cesty, mezitím jsme v lese narazili na menší skupinku ptakoještěrů hřadujících na stromech. Hráli si, přinejmenším to tak vypadalo, protože někteří z nich skákali po větvích, chytali ostatní za dlouhé tuhé ocásky a utíkali za sebou navzájem. Nic je tu nemohlo vyrušit, což samo osobě bylo dobrým znamením.

Pokud tu byli tak klidní, tak bylo jasné, že predátor, který zabil obrovského placeriase, už musí být dávno pryč. Na druhou stranu sem ale mohli přiletět nedávno a to by znamenalo, že je ještě někde poblíž a oni ani my o něm nevíme.

Hřadovali, skákali a cvrlikali skoro podobně jako ptáci, jejich evoluční potenciál byl vidět na první pohled. Tito malí teplokrevní tvorové budou za nějakých dvacet milionů let dělat jejich evolučním bratrancům, neptačím dinosaurům, stejně zajímavé garde.

Jejich klid rozrušily až hlasy, které se nesly v mírném vánku, co se zvedl. Lidské hlasy. Kolik lidí tak mohlo pobíhat po triasu, říkal jsem si.

Křik zbytku výpravy sílil, Joss a já jsme okamžitě vyběhli z lesního porostu na okraj řeky, kde už ostatní byli nadohled, daleko ani ne deset metrů. Byla to doslova euforie, mávali jsme na sebe a měli rozesmáté výrazy, protože jsme se zase mohli shledat všichni vcelku a se všemi končetinami včetně všech prstů.

"A já myslela, že vás to oba sežralo," Tess jen tak mezitím poznamenala. "To bys chtěla, co ty vole!" Joss se rozesmál.

"Nikomu nic nechybí, máme všichni všechny části těla, obě oči, všechny zuby...jste všichni v pohodě, lidi?" líbíla se mi tahle nálada. "Jo, ještě jsem chtěl říct tady vůdcovi, že jsem to říkal," rýpnul si do Josse. "Kdo to sakra mohl předvídat?" bránil se. "Hele, chybí ti snad orgány nebo tě něco sežralo?! Ne! Tak laskavě buď zticha," pustila se mě něj Tess.

Debata pokračovala. Párkrát jsme mezitím na sebe s Harleen mrkli, než jsme si šli všichni sednout do příjemného stínu koniferů.

"Jaký to bylo?" přisedla si do měkkých kapradin. "Horší než na jakýmkoli raftu, tam tě aspoň nechce něco sežrat," zasmál jsem se tomu. Rozesmálo ji to stejně tak.

"A nebolí tě něco nebo tak nebo neuhodil ses někde?" starala se. "Ne, mami," konverzace šla rychle dál. "To o tebe nemůžu mít strach nebo co?" ohrnula obočí. "Já měl strach o tebe, jestli náhodou nebudeš stejnej blázen a neskočíš za mnou," přiznával jsem," kromně toho jsme o kus níž po proudu našli mršinu placeriase a to, co ho zabilo není daleko."

"Placeriase?" zarazila se. "Jo, byl velkej skoro jako hroch," potvrzoval jsem. "Viděli jsme jejich stádo, jak se jde proti proudu po tomhle břehu řeky. A bylo jich okolo dvaceti, ale jedna samice se pořád otáčela a dívala se za sebe, jakoby něco hledala. Nebo někoho," zamyslela se.

"Mimochodem, tohle jsem v něm našel," podal jsem ji vylomený zub. "Postosuchus," hned v něm viděla i původce. Najednou ale měla docela prázdný výraz, jakoby viděla ducha.

"V pohodě?" "Jasně jenom...byla ta mršina ožraná na kost, že jo?" natočila hlavu. "Skoro dočista," říkal jsem si, že teď to je teprve zajímavé. "Tenhle zub je z přední části čelistí, když jsme šli po hraně tý skály, tak těsně předtím, než jsme sem sešli, tak kus od nás v písku ležela mrtvola postosucha. Části, co šly, byly úplně ožraný až na kost a přesně tenhle zub mu tam chyběl," přišlo nám to podivné. "Ten samec tam leží pár hodin," rozvedl jsem myšlenku. "Ale ten postosuchus maximálně pár desítek minut, protože krev ještě ani na tom slunci nezaschla," bylo to ještě podivnější. Zarazilo nás to oba, protože to byla hádanka bez odpovědi.

"Měli bysme odsaď zmizet, protože tu řádí něco daleko silnějšího, než dokážeme zvládnout," už jsem se chtěl zvedat.

"Počkej ještě, chci ti něco ukázat," sáhla si do pouzdra, kde měla být pistole. "Kde máš zbraň?" "Oh, u Tess, protože jsem tam musela dát něco dost důležitýho," z pouzdra vytáhla malou bílou květinu, takový květ na tlustém zelenožlutém stvolu. Podobal se leknínu.

"Leknín?" nemyslel jsem si, že je to něco až tak zajímavého a zvláštního. "Byl by, kdybych ho nevzala jenom támhle o kus dál a podle všeobecnýho tvrzení, že se první kvetoucí rostliny vyvinuly ve spodní křídě," mile se usmívala. To nebylo od věci, stejně zajímavé jako záhada o dvou mrtvých bez vraha.

"Třeba...třeba máš pravdu, že se anomálie objevovaly v minulosti a prostě sem vítr krz křídovou zavál pár semínek," vyvedlo mně to z míry. "Můžu se mýlit," jemně naznačovala, že jde o triasovou kvetoucí rostlinu.

"Jestli je to fakt kvetoucí rostlina z triasu, tak jsi udělala jeden z největších objevů moderní paleontologie," užasle jsem si tu rostlinu prohlížel. "Děkuju, budu to brát jako kompliment," hodila na mně očima.

Úžasný příklad druhové rozmanitosti moderního kvetoucích rostlin, řekl bych, když se totiž s novými studiemi a nálezy posunul vývoj kvetoucích rostlin prakticky až do doby pozdního permu. S tímto objevem to samozřejmně posunulo i vývoj veškerého hmyzu, který se na těchto rostlinách živí. V dnešní době víme, že například první motýli se objevili již počátkem jury, evoluční konvergenti z čeledi Kalligrammatidae (příbuzní dnešním mravkolvům nebo sítokřídlým) se pak objevují ve střední juře a snad dokonce i první mravenci se objevují na počátku svrchní jury. Tato evoluční radiace sama osobě naznačuje, že první kvetoucí rostliny mají daleko starší původ, než se donedávna soudilo.

Nejstarší nalezené kvetoucí rostliny, jako čínský Archaefructus nebo španělská Montsechia, totiž pocházjí ze spodní křídy, nicméně pylová zrna kvetoucích rostlin se objevují již době na přelomu spodního a středního triasu před dvě stě čtyřiceti miliony let. A vývoj jejich původců potvrzuje i studie vědců z února roku 2018. Je tak dokonce možné, že například středně jurského megalosaura trápily nálety rojů prehistorických vos nebo včel, jež mu svá žihadla zabodávaly do měkké kůže okolo očí nebo nozder.

Zapovídali jsme se, ale v jednu chvíli nás upoutala velká vážka, která si hrála s větrem přímo před našima očima. Její složené oči vejcovitě modré barvy byly obrovské, na hlavě velmi výrazné, stejně jako její tělo a křídla s rozpětím hodně přes třicet centimetrů. Byla žíhaná, občas se mimo černé na ní objevil nějaký ten zelený kousek chitinu. Popolétla kus před nás, k zetlelému ohnutému kmeni stromu, co ležel před porostem přesliček. Ve vánku se v té polokruhové části komíhala gigantická pavučina, kde byl už chycený nějaký ten hmyz a švábi.

"Krásná, co?" prohlížel jsem si ten hmyz. "Moc," rozpačitě odpověděla.

Během pár vteřin ji ale po zádech vyskočil malý dvounohý plaz s nějakými hnědými štětinami na hřbetě a ocas, měl rozevřenou svou zelenou tlamu a její spodek byl červený, kdežto nad mojí hlavou přeletěl malý ještěr s roztaženými blanitými "křídly" po stranách hrudi a břicha. Vypadal podobně jako dnešní dráček létavý z jihovýchodní Asie, ještěr podobný primitivnímu létavému tvorovi rodu Icarosaurus z opačné strany budoucích Spojených států, popadl do svých malých zubatých čelistí vážku a přistál s ní na nedaleký kmen, odkud pak odhopkal pryč z dohledu. Malý plaz, co se za ní hnal po zemi, utřel nos.

"Co je to?" koukla se na malého dvounohého plaza, co se poohlížel po kořisti. "Ještěr? Ne, tohle je...Dromomeron...jasně, dromomeron," opakoval jsem.

"Pojď sem, chci si tě prohlídnout," Harleen pomalu postupovala k němu. Zvídavé malé zvířatko koulelo očima, zavřelo tlamu s malými kuželovitými zuby a nejdřív trochu uskočilo od neznémého tvora, ale potom zacítilo něco, co mu přišlo jako potrava a dokonce se nechalo hladit na jemné kůži pod krkem.

"S tou teorií o pyknovláknech jsme byli dál, než jsme si mysleli," prohlížela si jeho načechrané štětiny. "Ty jsi říkala, že to jsou pyknovlákna," přiblížil jsem se. Ráda se mnou hádala, usmála se.

"Říkej si tomu, jak chceš, pyknovlákna nebo protofilamely, je mi to jedno, ale věděli jsme to dřív než se to dozvěděla paleontologie," zajela mu do nich dlaní. "Máme důkaz, anomálie nám ukazujou ohromný možnosti. Jenom si říkám, jestli je řešit evoluční hádanky takhle správný, protože nemůžeš vědět, co se stane v budoucnosti," malý dinosauroform mě zaujal. "Narušujeme minulost jenom tím, že tu jsme. Proč aspoň nezjistit to, co věda ještě nemůže dokázat?" klesla ji nálada, když sledovala toho živočicha.

V době, kdy jsme navštívili triasovou Arizonu, jsme o protofilamelách a perům podobných vláknech jako společeném znaku evolučního předka dinosaurů a pterosaurů mohli jen debatovat mezi sebou. Až ke konci prosince roku 2018 vyšla studie čínských, britských a irských paleontologů, která srovnala přítomnosti perům podobných pyknovláken a pravého peří u neptačích dinosaurů. Její výsledkem bylo úžasné zjištění, že jejich podobnost u nejprimitivnějších zástupců jednoznačně svědčí o tom, že tyto struktury zdědili od jejich dávného evolučního předka ještě před oddělením obou skupin. Podle spoluautora této studie, britského paleontologa Prof. Michaela Bentona, jde o odvozený znak obou skupin a celý výzkum výrazně změni pohled na evoluci obou skupin.

Přestože všichni paleontologové si tímto závěrem nejsou stoprocentě jisti, my sami můžeme potvrdit skutečnost, že dávní předci všech dinosaurů byli pokryti primitivním peřím nebo strukturami jeho typu. Dávným evolučním příbuzným předka dinosaurů byl právě i zvláštní tvor Dromomeron, malý dvounohý hmyzožravec z jhozápadu Spojených států a také Argentiny. Ani ne metr dlouhý tvor byl obratným lovcem hmyzu a pavouků, menších živočichů a další masité kořisti, ve své podstatě patřil do skupiny známé jako Dinosauromorpha, která sdružovala předky dinosaurů, jejich příbuzné a samotné dinosaury, za zmínku stojí, že slepě končící linie této skupiny žily ještě s prvními dinosaury.

"Co je?" ohnala se, když si všimla, jak na ni koukám. "Nic, jenom, že tě takovou snad ještě neznám. Vážně," klidně jsem ji řekl. Znejistila, trochu.

"Tak aspoň tak nezírej...nebo zírej, ale tak, abych si to toho nevšimla," s rozpačitým úsměvem. "Ano, madam," souhlasil jsem.

Ještě jednou se ohlédla takovým tím zvláštním pohledem, že je sice v rozpacích, ale jakoby jí lichotilo. Ještě chvíli lísala menšího dromomerona, než se rozhodl odběhnout někam za další kořistí. Skoro se nedalo věřit tomu, že zvířata podobná tomuto byla předky těch největších i nejtěžších a zároveň nejúžasnějších suchozemských tvorů všech dob, kteří se na dalších nejméně dvě stě třicet milionů let let od jejich vzniku pevně zabydleli ve světových ekosystémech.

"Hele, pořád ale nevíme, co tam nechalo to... však víš co," napadlo mně v tu chvíli. "Jsme tu sami a tebe nenapadne nic lepšího, než se bavit zrovna o tomhle?" zarazila se s výrazem, který ji vybízel k dalším otázkám.

"Uznej, že proto jsme sem šli, protože nevíme, co tam bylo za zvíře," rozumně jsem vysvětloval. "Zužíme to, v oblasti dvě stě kilometrů od tohohle místa existuje zhruba třicet druhů zvířat, který by to tam mohly nechat. Odmysli si všechny, který nejsou známý z Petrified forest, vyjde ti jich asi patnáct nebo deset, dva žijou ve vodě a dalších pět jsou býložravci. Rázem je jich osm, z toho dva jsou moc velký na tak malou hroudu, takže šest a tři jsou zase moc malý na to, aby tohle udělali. Jednoduchý počty," nadhledně mi odpověděla.

"Pořád vychází tři potenciální původci, dinosauři a to dravci," zarazil jsem ji. "A z toho dva vzácný jevy," doplnila. "Takže zbývá jenom jeden, co by to mohl udělat," dodal jsem. A pak nám to došlo, došlo nám, s kým vlastně máme tu čest, a že jde o jednoho z nejnebezpečnějších živočichů pozdního triasu.

"Sakra, lidi!" vyběhl jsem k ostatním. "Co je, co je zas?" Joss znejistil.

"Stopy, musíme hledat stopy na břehu, musíme odsud pryč! Hned!" rozkřičel jsem se. "Co je? Vždyť to tu je čistčí než v nemocnici, procházeli jsme to tady," Tess se neochotně zvedla ze země. "Jenže ne břeh, na břehu jsou stopy po tom zvířeti, co tady zabíjí všechno živý," sehnul jsem se do mazlavého bahna.

K vodě jsem chodilo dost zvířat, ale jen jeden zcela unikátní tvar stopy se tam vyskytoval tak často. Tříprstý otisk podobný ptačímu, jenže patřil dinosaurovi, teropodovi. Říční břeh byl jejich stopami tak posetý, že to nemohlo být jediné zvíře, musely to být desítky, možná stovky takových.

"A co sakra hledáme?" Joss neochotně hledal na břehu stopy. "Náznak toho, že to, co tu je, není poblíž," neslavně jsem řekl. Při pohledu na čerstvé stopy jsem tomu přestával věřit.

"Co tady běhá?" Joss šel k věci. "Coelophysis, nejspíš. Zvíře dlouhý asi tři metry, masožravec," Harleen hledala další náznaky pohybu. "Sakra, tak ten se dá zvládnout," podrážděně se zvedl. "Jenže neloví sám a podle těch stop tady nepobíhá smečka o deseti nebo dvaceti zvířatech, tady jich může běhat přes sto, přes dvě stě. Klidně celá tisicícovka," rozhrnovala přesličky.

Joss ztichl. Pak se znovu pustil do hledání.

"Naděje pro nás, jestli tu najdeme jenom stopy, tak tu smečka jenom prochází a hledá víc potravy, takže je malá šance, že se sem vrátí. V opačným případě se tu uhnízdili a chtějí tady přečkat sucho," polkl jsem.

"A jak je to velká šance?" Tess odhrnula kapradiny a dívala se pořád dál. "Dost velká, je tu voda, vegetace. Skvělý místa pro predátory," Harleen nepřestávala hledat. "A do háje," Tess se zvedla s další ožranou lebku placeriase. Několik kilogramů těžká lebka s minimem svalů byla sežrána tak důkladně, že se zdálo, že maso od kosti odřezaly chirugické skalpely. Když zacítila pach zdechliny, tak ji nechutí upustila zpátky do bláta.

"Musíme odsaď pryč, hned, stejně jako všechno ostatní v okolí," stroze jsem se podíval přes rozbouřenou vodu. "Jdeme, jdeme, dokud je ještě čas!" zavelel Joss.

Co nejrychleji jsme šli na místo brodu, kde se dala řeka přejít, a který byl také naše jediná šance na záchranu. Vzápětí se ale ozvalo něco docela jiného, nebyla to řeka nebo silný proud naražející o kameny, spíš takové nepříjemné pištění a řvaní podobné ptačímu zpěvu a strašně pronikavému vlčímu vytí, do které byste ještě přidali štěkot lvouna. Nějak takhle to znělo. Drásalo nám to uši, ale vlastně to nebylo nic proti tomu, co tenhle strašlivý křik vydávalo.

"To nezní dvakrát dobře," nejistě řekla Tess. "Proboha," oddechl jsem.

Ze svahu, takové protáhlé mýtiny mezi oddělenými lesy, se na nás po její naoranžovělé půdě hnala smečka děsivě vyhlížejících bestií. Jejich ladná těla nevážila o moc víc než dvacet kilogramů, ale bylo jich tolik, snad přes tři sta, že dokázali rozvířit ohromné množství prachu. Přesto byli vidět jejich dlouhé krky pokryté chmýříčkem, stejnou výbavou se pyšnil i hřbet a dlouhý štíhlý ocas. Dlaně měli otočené k sobě, tříprsté přední končetiny nesly zahnuté drápy a na těch zadních se pohybovali o dost obratněji než pštros. Snad celé jejich tělo, až na zadní nohy, bylo pokryto krátkými prachovými pery. Zajímavá byla jejich úzká, podlouhlá a štíhlá lebka, pod modravě šedými rty se skrývala čelist s mnoha ostrými zuby. Nízcí ale smrtící, oranžoví s temnými pruhy na ocase a části hřbetu, pod krkem se světlým krkem se některým kývalo vole, jak moc mohl vypadat groteskně, tak Coelophysis byl jedním z nejstrašlivějších lovců pozdního triasu.

Nejstarší prokazatelné fosílie dinosaurů jsou staré přibližně dvě stě třicet čtyři milionů let a patřily malému masožravci, kterého vědci nazývají Staurikosaurus. Tento typ neptačích dinosaurů, menší masožravci, patří k těm nejstarším a Coelophysis byl jeho hrdým reprezentantem. Patřil k vůbec prvním teropodním dinosaurům, kteří se v průběhu geologického času objevili v Severní Americe, a také k těm nejzajímavějším.

Podle nálezů z jihozápadu USA víme, že šlo o dva až tři metry dlouhého predátora s dlouhým krkem a ocasem, vážil v rozmezí asi desti až třiceti kilogramů. Hlava byla nízká, nicméně skrývala dlouhé čelisti s malými ostrými zuby. Navíc tento poměrně nenápadný teropod disponoval (tedy oplýval) řadou pokročilých znaků, je vůbec nejstarším druhem dinosaura, u kterého byla nalezena kost vidličná. Tu dnes používají ptáci pro upevnění letových svalů. Přestože měl duté kosti, stejně jako ptáci a podle nich byl i pojmenován, tak nelétal, ale velmi účinně lovil menší živočichy. Vzhledem k jeho biotopům, kterými byly oblasti měnící se na půl roku v pouště, se dá předpokládat jeho potravní oportunismus. Lovil tedy veškeré menší živočichy, savcovité plazy, ještěry i hmyz.

Jenže ve větších smečkách dokázal napáchat daleko větší paseku. V roce 1947 nalezl paleontolog Edwin Colbert ohromné množství kostí koelofýzů na jediném nalezišti v Novém Mexiku, proslulém Ghost Ranch. Jejich koncentrace byla neskutečná, protože zde ležely stovky koster a nikdo nedokázal odvodit, proč zemřeli na jednom místě a tak rychle, než se jich dotkli mrchožrouti. Colbert navrhoval, že se mohli otrávit toxickými výpary nebo sopečným prachem, v současné době se debatuje spíše o vyschlém říčním korytě, kam přišli teropodi hledat vodu, ale prohnala se jí podovodeň, která je všechny zahubila. Nejednalo se ale o jen tak ledajaké seskupení zvířat, nálezy z Ghost Ranch ukazují, že se tito teropodi sdružovali do ohromných, možná až tisícihlavých, smeček, kdy už dokázali skolit téměř každé zvíře v jejich dosahu. Zvíře nebo člověka, to už je jedno.

"Co teď?" zakřičela Harleen. "Musíme se pryč, rychle! Kdyby se dostali ven, zabijou nejenom nás, ale i stovky dalších lidí. Jsou to teritoriální živočichové, inteligentní a společenský," upozornil jsem nás všechny. "Jdeme!" Joss ještě jednou rázně zakřičel.

Celá ohromná skupina se probudila a všech pět set hlav se dívalo přímo na nás. Jejich štíhlé nohy končící pařáty se naráz rozběhly za námi. Výřily kolem sebe prach a byl slyšet i jejich dusot. Promočení jsme se vyškrábali na protější břeh. Doufali jsme, že tuto hranici nepřeplavou.

Mýlili jsme se. Naskákali do vody a úspěšně zdolávali proud.

"Tak co teď?" zeptala se řečnicky Tess, vzala si do rukou pušku a přebila.

Mrkl jsem na Harleen. Oba dva jsme věděli, že nejsme připravení zdolat tak ohromnou skupinu zvířat, ale nic jiného nám nezbývalo.

"Běžte, poradíme si s nima," zalomcoval jsem s Jossem. "Nenecháme vás tady, to ti je snad jasný, ne?!" "Moc riskujeme už takhle, bežte sakra!" celým okolím zněl ten strašlivý dusot.

Pohyb tak ohromného množství těl ale probudil jednoho velice zvláštního obyvatele těchto vodních toků, citíl krví nasycenou vodu a plaval proti proudu. A nebyl sám.

Skalní hřbet naproti nám se nedal zdolat přímo v místě, kde jsme stáli, nebylo úniku.

Už jsme se chtěli pokusit dostat se vůdčímu zvířeti do mysli, protože první z nich vylezl na břeh, oklepal si své opeřené tělo, ještě jednou si nás prohlédl a chystal se k útoku.

Zpod hladiny klané vody ale najednou vystřelil dlouhý narůžovělý jazyk o velikosti dospělého člověka. Ztáhl celé tělo pod vodu. Všichni koelofýzové se jako mávnutím kouzelného proutku zastavovali a čekali, co bude dál.

Pár vteřin byl klid, nikdo z nás nedutal a pozorovali jsme zakalenou vodní hladinu, jestli se něco nebude dít.

A najednou se vodní clona protnula masivním skokem a cákáním. Na břeh se vysoukal ohromný obojživelník, z jehož protažené zubaté tlamy čněla zadní polovina těla stále živého koelofýza. Hýbající se ocas a zadní nohy však tvor hravě polkl, předtím mu ještě přelomil páteř.

Jeho hruď pokrytá bradavičnatou vrásčitou kůží se nadmula a bylo vidět jeho pomalé dýchání. Pomalé ale stále živé. Jeho vypouklé oči nad mohutnou tlamou se na nás upřeně dívaly. Koelofyzové, celá smečka o stovkách jedinců, byla stále ticho a jen pozorovali toho obrovského tvora. Asi tu nebyl častým jevem, zdálo se, že ho vidí poprvé za život.

"Co to kruci je?" vyhrkl Joss. "Mastodonsaurus," s úžasem jsem mu odpověděl. "Největší obojživelník v dějinách života na Zemi."

Ten obrovský tvor zasyčel a úplně přehlušil pískot pár koelofýzů, kteří se ho odvážili rušit. Majestátní, slizské a ohromně impozantní, tak se to zvíře dalo popsat.

Tento velký obojživelník je pravděpodobně jedním z největších dosud známých, jelikož v extrémech mohl měřit až přes šest metrů. Jeho tělo skutečně působilo jako tělo velké žáby, naproti svým příbuzným měl kratší ocas a delší lebku, což budilo ten dojem. Zvláštní je, že i stavba a poloha většiny lebečních kostí je shodná s tou žabí, na druhou stranu měl ale čelisti osazeny mnoha silnými ostrými zuby, které se hodily k požírání nejen ryb a vodních bezobratlých či menších obojživelníků, ale i menších suchozemských obratlovců, kteří se přiblížili moc blízko břehu. Jednalo se převážně o obyvatele mělkých jezer a řek, ale vyskytoval se i v mořských deltách a jednalo o triasovou obdobu velkých krokodýlovitých plazů. Kupodivu známe i koprolity tohoto živočicha, alespoň jsou mu přisuzovány, takže přes jeho stáří dvouseti třiceti pěti milionů let známe velmi dobře jeho vytříbený jídelníček.

Hlavní loveckou taktikou mastodonsaura bylo nejspíš vymrštění pomocí silného ocasu vstříc kořisti a její zkousnutí mohutnými čelistmi s kuželovitými zuby, pokud tedy lovil suchozemské obratlovce. Nicméně někteří paleontologové mají teorii, že zástupci řádu Temnospondyli (kam tento obr patřil), měli stejně utvářený jazyk jako dnešní žáby. Při velikosti mastodonsaura by se tak jednalo o mohutný masitý orgán, který by skutečně dokázal uchvátit i menšího dinosaura či malého obratlovce. Jednalo by se tak skutečně o "velkou vražednou žábu".