Tarchia

15.01.2019 21:14


Americký paleontolog Kenneth Carpenter, při natáčení dokumentu Vraždící stroje: Pravda o dinosaurech zabijácích, řekl, že má rád a je si v zásadě vlastně hodně podobný s ankylosaury, tedy s opancéřovanými tyreoforany, jejichž největší rozkvět nastal především ve svrchní křídě. Mnoho z nich také obývalo Mongolosko, o kterém se v dokumentu hovořilo v souladu s velociraptory, a mezi takové patřila i Tarchia (z mongolštiny "chytrák" nebo "ten, co má mozek") o rozměrech malého autobusu a obranným systémem, jež ji dokázal ochránit i před útoky velkých mongolských predátorů jako populárního tarbosaura. Ve své podstatě se tento živočich naprvní pohled velmi podobal svým nejbližším asijským a severoamerickým příbuzným, měl poměrně velké a podsadité tělo s kratšími mohutnými končetinami a skoro nestvůrně tvarovanou lebku, přičemž byl ještě pokryt tvrdým pancířem. U tohoto ankylosaurida to gradovalo do velmi nápadného brnění v podobě velkých kostěných trnů, zrohovatělých a zkostnatělých plátů. Víme to hlavně díky skvěle zachovaným kostrám z pouště Gobi, některé z nich nesly i otisky a stopy po původní zkamenělé kůži. Ani u tohoto druhu samozřejmně nechyběla ocasní palice. Tato část kostry u něj byla strostlá do jakéhosi "topůrka" a stejně jako u ostatních ankylosauridů sloužilo hlavně k obraně před predátory. Tarchia s ním mohla švihat ze strany na stranu a výpočty spolu s biomechanickými testy ukazují, že rychlost a síla tohoto švihu by hravě přelomila kotník i velkým predátorům jako tyranosauridům. V zásadě šlo také o pomalé zvíře, sloupovité končetiny podobné těm nosorožčím nebo sloním s krátkými tupými drápy a tukovými polštářky ho nesly průměrnou rychlostí okolo šesti až sedmi kilometrů v hodině. Vyrovnal se rychlejší lidské chůzi, při jeho velikosti tomu ale není ani příliš divu. Přes všechny znaky, které jsou velmi podobné s jejími příbuznými jako je Saichania, Pinacosaurus nebo dosud nepopsaný druh z provincie Vnitřní Mongolsko v Číně, tak má určité odlišnosti a to především ve stavbě lebky. Právě automorfní znaky na lebce ji řadí jako samostatný druh, jmenovitě jsou to kupříkladu jinak utvářené kosti na zadní části lebky, střední části horní čelisti, odlišné utváření lebeční ornamentace, rohů a hrbolů, ale také větší a hlubší mozkovna, podle které byl tento rod pojmenován. V poměru k ostatním ankylosauridům ji Tarchia měla skutečně větší a objemnější, přesto by to nutně nemuselo znamenat její značnou inteligenci. Důvod této adaptace je neznámý, nicméně se dá tvrdit, že její chování bylo na lehce vyšší úrovni než u jejích evolučních bratranců. Stejně tak ale mohlo propojení lebečních dutin fungovat k rezonování zvuků nebo jinému účelu, mezi lebkami ankylosauridů je to relativně častý jev a o jeho původu se debatuje.

Prostředí souvrství Barun Goyot bylo i ve svrchní křídě relativně proměnlivé a založené především na sezónních deštích. V této době zde existovalo mnoho potůčků, říček a záplavových lesů, v době sucha ale zdroje vody vysychaly a zdejší fauna se tomu musela přizpůsobit. Bok po boku zde žilo několik rodů hadrosauridů, menší dromeosauridi jako Velociraptor, velký ornitomimosaur Deinocheirus, ceratopsidi, další ankylosauridi, menší teropodi jako oviraptorosauři a alvarezsauridi, savci, varani a ptáci. Ve zdejší oblasti se také pohybovali velcí tyranosauridi, snad dokonce i samotný Tarbosaurus.

Ačkoliv měla Tarchia nevídané a skutečně bitelné brnění, zdá se, že ani ona nebyla neporazitelná. Na jedné z rozměrných lebek tohoto ankylosaurida vědci nalezli stopy po kousnutí nějakého velkého teropoda, pro tuto oblast se jeví jako pravděpodobný výše zmíněný Tarbosaurus bataar. Jestli kořist zabil, nebo ho tvrdé brnění a ocasní palcát zastavil, nevíme, nicméně se zdá, že i obrnění ankylosauridi byli oblíbenou potravou pro tyranosauridy (což dokládá i jedna z prvních známých fosilií tyranosaura, v jehož bývalém žaludku byly nalezeny kostěné cvoky a brnění ankylosaurida). Otázkou proč se můžeme zabývat jinde, autor jen chce poukázat na možnost dost tučného masa pod pancířem kvůli pomalému pohybu ankylosauridů, což už by lákadlo bylo.


Ještěr Minotaurus a otazníky v systematice

Zprvu si paleontologové nebyli příliš jisti v odlišení několika fosilií rodu Tarchia a její příbuzné rodu Saichania, některé exempláře byly přeřazeny do správných rodů až po revizi obou těchto ankylosauridů roku 2016. Každopádně typové a některé další kostry byly vždy jasně určenými rody, proto se ani neuvažovalo u dobře známých fosilích obou rodů o záměně a tedy, že jeden je synonymem druhého. U většiny exemplářů dokázali paleontologové vždy dobře odlišit oba dva příbuzné. O něco horší to ale bylo, když v roce 2014 vyšla studie kanadské paleontoložky Victorie Arbourové, která poukázala na jisté podobnosti mezi tímto rodem a také zvláštním druhem ankylosauridního dinosaura, Minotaurasaurus ramachandrani, ze stejné oblasti a skoro stejném stáří. Na studii se podílel i kanadská paleontologická špička Phillip J. Currie, pokukázali na některé podobnosti ve stavbě lebky a troúhelníkových rohů na vzadu na týlu a názoru, že jde o stejné zvíře odpovídala i doba a místo.

Autorem pořízený snímek fosilního odliteku lebky rodu Tarchia na výstavě Dinosaurium z roku 2014. Na návštěvníka udělají dojem hlavně velké hrboly a trny na lebce, autor musí sám přiznat, že jedna z oblastí jeho zájmu jsou právě obří druhy ankylosauridů.

Pozice minotaurasaura byla tedy na zhruba dva roky znejistěna. Zdálo se, že vědci mají před sebou vlastně dvě stejná zvířata o jiných jménech. Roku 2016 ale vydali, americký odborník na ankylosauridy Paul Penkalski a jeho kolegyně paleontoložka Taťjana Tumanova, studii týkající se podrobného prozkoumání lebeční anatomie rodů Tarchia, Saichania a Minotaurasaurus. Zjistili, že poslední jmenovaný je jiné zvíře, dost odlišností ve stavbě lebky hovořilo pro. Dostatečně také odlišili saichanii a tarchii, přičemž ještě zjistili, že nebyl pouze jeden druh tarchie, ale nejméně dva. Druhý druh pojmenovali Tarchia teresae.

Někteří paleontologové uznávají také třetí druh Tarchia gigantea, ale povětšinou je považován za dubijní a špatně prokazatelný. Pramení to také z prvotního mylného určení některých fosilií.


Za dinosaury do mongolských pustin

Jako jeden z mnoha druhů, Tarchia byla objevena díky nálezům mongolsko-sovětských paleontologických expedic ve druhé polovině padesátých let minulého století. Tehdy byly nalezeny snad vůbec první prokazatelné fosilie tohoto rodu, sovětský paleontolog Evženij Malejev je roku 1956 popsal jako druh "Dyoplosaurus giganteus" a považoval je za jiný druh pozdně křídového ankylosaurida ze Spojených států. Nějaký čas ho paleontologická veřejnost uznávala, další objevy ale vnášely do tohoto problematického druhu více světla.

Roku 1970 objevila polsko-mongolská paleontologická expedice fosilní lebku nějakého nového neznámého druhu ankylosaurida poblíž Khulsanu v Mongolsku. Pozůstatky přiměly polskou paleontoložku Teresu Maryańskou k popisu nového druhu ankylosaurida, jméno zvolila nejen podle mongolského slova tarkhi, což znamená mozek, ale také poměrově větší mozkovny než u dalšího nově popsaného dinosaura, saichanie. Druhové jméno kielanae bylo zvolilo pro poctění další polské paleontoložky Zofie Kielan-Jaworowské (1925-2015†), která také prováděla paleontologické vykopávky na poušti Gobi. Později k holotypu ZPal MgD-I/111 přiřadila ještě další fosilie jako kosti končetin, obratle, ocasní palcát, osteodermy a další fosilní zbytky. Popsala také dosud nejmladšího ankylosaurida s platným vědeckým jménem z celé Asie, také jednoho z největších o délce až osm a půl metru a váze přes čtyři tuny.

V roce 1977, tedy v roce popisu, také zmíněná paleontoložka Tumanova přiřadila exemplář PIN 551/29 a tedy Malejevova dyoplosaura. O deset let později definitivně konstatovala, že jde o synonyma a identická zvířata, nová kombinace Tarchia gigantea se ale později ukázala být dubijní a mnozí paleontologové ji řadí k druhu T. kielanae. Tady tedy příběh "myslícího ankylosaurida" končí, ale je jen otázkou času, kdy nás zase něčím překvapí.

Naleziště: poušť Gobi, Mongolsko                                        Biotop: Sezónně vlhké stepi

Druhy: T. kielanae (typ.), T. teresae, T. gigantea (?)             Váha: 2-4,5 t

Strava: Nižší vegetace, plody, kořínky                                  Význam: "Chytrák" podle velmi velké mozkovny

Doba: stupeň Campanian až Maastrichtian, před 73-68 mil. l. Sok: Tyranosauridi

Délka: 4,5-8,5 m                                                               Zařazení: Dinosauria, Ornithischia, Thyreophora,

Popsána: Maryańska, 1977                                                 Ankylosauria, Ankylosauridae, Ankylosaurinae

Výška: 1,5-1,8 m                                                               Synonyma: Dyoplosaurus giganteus

Zdroje obrázků:

Kontakt

Prehistoric World kabat.martin100@seznam.cz