Tisícihlavá stáda kachnozobých obrů - Edmontosaurus, jeho rozšíření a ontogeneze
Neptačí dinosauři (Dinosauria), byli v prvních fázích jejich objevů chápáni většinou paleontologů, biologů i anatomů jako přerostlé obdoby současných druhů ještěrů (Squamata) a krokodýlů (Crocodilia) a pouze několik autorit chápalo tyto živočichy jako aktivní a dynamické tvory, ve vývoji velmi úspěšné. Dnes máme naštěstí velmi dobré důkazy pro vizi této skupiny jako živočichů, kteří vlastně byli mnohem více současní savci (Mammalia) než jakákoliv jiná skupina. Ve své podstatě, neptačí dinosauři zastali téměř všechny ekologické niky současných i vyhynulých savců a srovnání, že dinosauři zastávali niky současných savců, je chybné - ve skutečnosti současní savci zastávají niky neptačích dinosaurů. A to platí i velkých druzích včetně typické fauny severoamerického kontinentu - bisonů amerických (Bison bison) a sobů polárních (Rangifer tarandus). Tito savci jsou známí tím, že podnikají migrace, dnes už pouze sobi kvůli lidské aktivitě vedoucí k téměř vyhynutí bisonů, napříč severoamerickým kontinentem i za polárním kruhem. Právě toto podnikali už ve svrchní křídě zástupci rodu Edmontosaurus a příčinami a celkovou organizací těchto až 3 000 kilometrů dlouhých tras se zabývala nová studie kolektivu japonských a amerických paleontologů.
Anatotitan copei, dnes velký zástupce druhu Edmontosaurus annectens, patří k nejlepším příkladům toho, jak různá růstová stádia rodu Edmontosaurus mohou působit navzájem odlišným dojmem i z hlediska některých morfologických detailů. Právě masové rozšíření tohoto hadrosaurida a fosilie exemplářů v různých částech jeho vývoje je důvodem popisu a pojmenovávání nových druhů hadrosauridů, kteří jsou ovšem pouze jeho synonyma. Kredit: Nobu Tamura, převzato z Wikipedie
Polární kraje byli v době mesozoika podobně nepříznivým místem k životu, jako jsou dnes. Ačkoliv toto srovnání neodpvídá zcela přesně současnosti, protože v tuto dobu rozhodně nemohla být řeč o velkých kontinentálních ledovcích a teplotách nepřekračujících někdy bod mrazu, tak stále tu panoval poměrně chladný klimat na poměry povětšinou horkého, subtropického podnebí triasu, jury a křídy v ostatních částech světa. Výkyvy teplot se například na současné Aljašce, která byla ve svrchní křídě (tj. v geologickém útvaru, kdy bylo kolísání teplot nejvíce patrně pravděpodobně z celého mesozoika) severnímu pólu blíže než dnes, a přesto byla právě v tuto dobu obrovským migračním koridorem pro velké množství neptačích dinosaurů - ať z ichnofosilií nebo kosterních pozůstatků jsou zde zdokumentováni terizinosauridi (Therizinosauridae), ceratopsidi (Ceratopsidae), nodosauridi (Nodosauridae), pravděpodobně přes Aljašku a oblast současné Beringovy úžiny se na severoamerický kontinent dostal i obří Tyrannosaurus rex. Mísila se zde fauna Asie i Severní Ameriky a je pravděpodobné, že zdejší prostředí dovolilo na obou stranách vytvořit tu podobu paleoekosystémů, kterou nacházíme ve vrstvách nejsvrchnější křídy na slavných nalezištích jako Hell Creek, poušť Gobi nebo okolí čínského města Ču-čcheng.
Ovšem patrně nejvýznamnější složkou fauny svrchnokřídové Aljašky byli zástupci čeledi Hadrosauridae a to rodu Edmontosaurus. Vedle jiných zástupců známých kachnozobých dinosaurů v západní a severozápadní Laramidii se odlišoval především svou velikostí, počtem a také podnikáním dlouhých migračních tras napříč územím od současného Colorada (možná už od Texasu) až po Saskatchewan a Aljašku, které mohly být podle různých zdrojů 2 600 až 3 000 kilometrů. Víme, že pravděpodobně i některé jiné druhy byly živočichy, kteří migrovali napříč obrovskými územími, ale můžeme říct, že edmontosauři jsou v tomto ohledu jedni z nejlépe prozkoumaných.
S tím souvisí i fakt, že množství a geografický rozptyl jejich pozůstatků je dostatečně široký, aby mohly být některé populace těchto živočichů nebo jejich jednotlivé ontogenetické fáze označeny jiným druhovým jménem, jak se již v minulosti několikrát stalo, a proto jsou mezi synonymy rodu Edmontosaurus názvy jako Anatotitan, Anatosaurus, pravděpodobně také Thespesius, Trachodon, Diclonius, Pteropelyx a s největší pravděpodobností také nejmladší z těchto popsaných druhů, Ugrunaaluk kuukpikensis.
Problém, který provází fosilie těchto hadrosauridů již od chvíle jejich popisu je, že se nachází poměrně velké množství fosilií juvenilních a subadultních jedinců - hadrosauridi jsou proslulí i obrovskými hnízdišti jako těmi, které patří druhu Maiasaura peeblesorum a byly nalezeny ve správnou chvíli, v roce 1979 při debatách o dinosauří rodičovské péči v rámci "dinosauří renesance", Johnem "Jackem" Hornerem v Montaně. Za příklad lze uvést druh Edmontosaurus saskatchewanensis, který se později ukázal být adolescentem druhu Edmontosaurus annectens. Podle nové studie, na které spolupracovali japonští paleontologové Ryuji Takasaki a Yoshitsugu Kobayashi a jejich američtí kolegové Anthony Fiorillo a Ronald Tykoski, právě exempláře menších hadrosauridů z Aljašky mají stejný vzor, navzdory jiným pojmenováním by mělo jít také o zástupce rodu Edmontosaurus.
Lze ještě dodat, že tento nejsevernější stát Spojených států amerických je, především v posledních letech, doslova pokladnicí pro nové druhy "arktických" dinosaurů a někdy tu nejde pouze o ně, existují odsud rozmanité fosilie dokumentující zdejší život před zhruba 80 až 68 miliony let a je pravděpodobné, že se zdejší živočišné formy mohly alespoň v několika případech dožít i křídového vymírání.
Hadrosauridi patří mezi zdejší nejčastěji nalézané fosilie, vyjma druhu Pachyrhinosaurus perotorum, a pocházejí odsud i fosilie jednoho ze vzácných lambeosaurinních hadrosauridů (Lambeosaurinae), kteří byli donedávna považováni v této době na severoamerickém kontinentě za vyhynulé.
Druh Ugrunaaluk kuukpikensis vedle toho představuje poměrně běžně stavěného saurolofina (Saurolophinae) z tribu Edmontosaurini, pouze je malých rozměrů kvůli tomu, že dosud objevení jedinci byli právě mláďata nebo adolescenti. Už toto do jisté míry hraničí s jeho invaliditou, protože znaky na juvenilních exemplářích mohou na adultních vypadat zcela jinak - ačkoliv v popisné studii tohoto druhu byly obhájeny jako dostatečně odlišné.
Studie čtyř zmíněných paleontologů, která se zaměřila na výzkum lebek aljašských druhů hadrosauridů po anatomické i morfologické stránce, ale menší aljašský druh známý z několika tisíc jedinců řadí jako zástupce rodu Edmontosaurus. Opodstatnění tohoto kroku je poměrně jednoduché a předvídatelné, po analýze lebek jedinců dospělých a nedospělých jedinců edmontosaurů bylo zjištěno, že lebka druhu Ugrunaaluk je juvenilním jedincům velmi podobná.
Rozhodující skutečností ovšem bylo, že znaky na lebkách juvenilních jedinců tohoto druhu jsou jednoduše nediagnostický materiál - na základě morfologie mladých jedinců je obtížné určit diagnostické znaky a při srovnání se zhruba stejně starými jedinci příbuzných druhů vychází najevo, že jsou tyto znaky stejné. Z důvodu zoologické nomenklatury by tedy mělo platit starší pojmenování Edmontosaurus a Ugrunaaluk by mělo být pouze jeho synonymum. Tato práce konečně není jedinou, která by invaliditu ugrunaaluka navozovala, je jí také práce z roku 2017. Tento druh tedy patrně není validní a jde pouze u juvenilní jedince (ovšem ve značně velké agregaci neznámého původu) edmontosaurů.
Vědecká skupina dáe pokračuje výskytem rodu Edmontosaurus na pobřeží severního Pacifiku. Srovnává, a to poměrně oprávněně, tento druh s nedávno popsaným druhem Kamuysaurus japonicus z japonského souvrství Hakobuchi, který dosahuje přibližně stejného až mladšího stáří než fosilie nejstarších zástupců edmontosaurů, a má s nimi společné rysy včetně toho, že oba taxony patří do tribu Edmontosaurini.
Podle jejich interpretace to svědčí o migraci a pravděpodobném vývoji predispozic pro zvládání chladného prostředí u edmontosaurů, a ačkoliv je i podle jejich slov fascinující si myslet, že tito dinosauři podnikli trasu podobnou té, kterou překonali mamuti (Mammuthus), srstnatí nosorožci (Coelodonta) nebo lidé (Homo) z Asie do Severní Ameriky, tak edmontosaurini podnikli zcela opačnou expanzi ze severoamerického kontinentu na asijský.
Nakonec, je faktem, že pokud jiné studie potvrdí, že rod Ugrunaaluk a jiné severoamerické taxony patří do rodu Edmontosaurus, tak je jasné, že největší biodiverzitu měl trib edmontosaurinů ve východní Asii. Tímto studii také vědci uzavírají a dodávají, že tento přesun se u těchto masivních ornitopodů dokázal uskutečnit právě kvůli adaptacím na chladný aljašský klimat ve svrchní křídě.