Trochu jinak o palorchestidech - Morfologie a ekologie za pomoci rukou

Po delší odmlce se vracíme do rubriky pojednávající o aktualitách z oblasti výzkumu prehistorických forem života a jejich okolí - tentokrát se ale zaměříme na téma, které na blogu nebylo moc probírané (narozdíl od mnoha jiných). Řeč bude o jedné z mnoha částí bývalé australské megafauny a konkrétně o čeledi zvláštních vačnatců palorchestidů, kteří se svou ekologií podobali hlavně současným tapírům a také prasatovitým sudokopytníkům. Paleontologové z Monashovy univerzity v australské Viktorii se ale začali zabývat i dalšími aspekty jejich kostry, aby pozorovali evoluční směr, kterým se tito zvláštní živočichové vydali a jakou pozici začali zastávat v ekosystémech australského kenozoika. Výsledky, publikované před pěti dny v magazínu PLoS One, jsou poněkud očekávané, ale přesto zajímavé, protože takto podobně jsme zatím všechny palorchestidy nechápali v průběhu celých desetiletí.

Jmenovec palorchestidů, rod Palorchestes, svým groteskním vzhledem upoutal i třeba známého anatoma Richarda Owena, ačkoliv si při jeho popisu myslel, že před ním leží fosilie pravěkého klokana. Tento savec byl velký zhruba jako statný vepř nebo beran, dva a půl metru na délku a přibližně metr vysoký, ale podle některých odhadů mohl vážit i okolo jedné tuny, přitom měl ještě dlouhé chlupy po celém těle, vyvýšená záda a také krátký chobot na vysoké lebce. Takže tento tvor vypadal podobně jako tapír, nicméně se pravděpodobně choval úplně jinak. Kredit: Nobu Tamura, převzato z Wikipedie

Austrálie, jako třeba i Jižní Amerika a také některé oblasti Afriky, byla domoven úžasných endemických druhů zvířat jako obřích ještěrů, opancéřovaných želv, nelétavých ptačích kolosů, zvláštních hadů nebo také neobvyklých a zcela endemických savců - vačnatců. I dnes je jediným větším refugiem, kde tato skupina existuje v prosperitě, ovšem je silně utlačovaná invazivními placentály, právě Austrálie a v minulosti se tu navíc vyvíjela široká škála ekologických variací jednotlivých druhů, ze kterých později vznikly jednotlivé čeledi a neméně překvapujícími rody. Mimo obřích wombatů (Diprotodontidae), masožravých klokanů (Propleopinae) a jiných tvorů mezi nimi byli i palorchestidi (Palorchestidae), kteří si v tomto případě zasluhují naší pozornost.

Tato čeleď vačnatců sdílela společné předky s diprotodonty a klokany, nicméně ve svrchním oligocénu se vyvinuli jako samostatná skupina, která však se čtyřmi rody nebyla nikdy početnější než zmínění příbuzní. Přesto prosperovali po celé Austrálii až do příchodu prvních lidí, jejich ekologické niky byly ale předmětem dohadů. Vzhled tapírů totiž evokoval i stejnou představu života, ale zdá se, že morfologie jejich končetin prozrazuje jiný scénář.

Tým australských paleontologů, pod vedením paleontoložky Hazel Richardsové jako hlavní autorky, z Monashovy univerzity ve Viktorii začal ale zkoumat aspekty jiných částí jejich těl, než nejčastěji zkoumané lebky, a sice předních i zadních končetin. Hlavní důraz byl ale věnován "rukám" těchto tvorů, jelikož nesou kombinaci zvláštních znaků nepozorovaných u jiných velkých vačnatců z Austrálie.

Aby byl průzkum co nejméně zkreslený, paleontologové využili data z více než šedesáti fosilních vzorků napříč evolucí čeledi od svrchního oligocénu až po nejmladší nálezy. Na základě toho mohli posoudit, jaké evoluční trendy u nich převažovaly a jakým funkčním směrem se vývoj jejich končetin ubíral.

Nashromážděná data ukázala trend k postupnému zvětšování předních končetin a také drápů, postupně se u nich zvětšovalo i svalstvo na této části těla a obecně vzato se u nich objevily vlohy k vývoji předních končetin schopných seškrabávat listí z větví nebo si větve podávat. Ovšem zajímavé je, že u nejmladších zástupců čeledi dosáhly tyto adaptace unikátního znaku mezi savci - postupné nepohyblivosti loketních kloubů v úhlu jiném než asi sta stupňů. Autoři to považují za doklad, že přední končetiny sloužily téměř výhradně ke sběru potravy.

Stále ale jejich výzkum nekončí, alespoň úplně ne. K dostatečně průkazné analýze všech elementů jejich končetin a svalů v přední části těla totiž chybí ještě některé fosilní vzorky ramen a zápěstí, o kterých ale doufají, že se skrývají v některých australských muzeiích. Přesto je tato studie skutečným formálním popisem předních končetin u této čeledi savců.

Ačkoliv již dříve byly "ruce" palorchestidů považovány za možné pomůcky ke sbírání potravy, studie poskytuje odlišný pohled na ekologii těchto středně velkých až velkých savců. Konkrétně se po ekologické stránce nepodobali tapírům do takové míry, jak se dříve předpokládalo, protože se daleko více podobali některým pozemních lenochodům (jako Megatherium, Eremotherium aj.). I jejich etologie mohla být do určité míry podobná.

A potom tedy můžeme debatovat o povaze jejich zvláštní lebky tvořící pravděpodobně krátký chobot, protože, ačkoliv i pozemní lenochodi měli většinou chápavý horní ret, u palorchestidů to gradovalo do adaptace už jednou zastoupené. Jinými slovy, chobot nebyl potřeba ke sběru potravy nebo podobnému úelu, když už k tomu sloužily přední končetiny.

Prodloužený horní ret byl tedy ekologickou adaptací naprosto jiného rázu, pravděpodobně, a my můžeme tedy debatovat dále, k čemu sloužil. Ohledně anatomie, morfologie a ekologie této čeledi jsme tedy rozhodně neslyšeli naposled.