Údolí zapomenutých duší

04.10.2018 19:47

2 roky po události 2506/2017, 4 roky po události 2508/2015

Praha 18, Beladova

8:30, ráno 4. července 2019

Středisko HZT, Praha S/SV

Předchozího dne se v době před zhruba 4 miliony let se udál hrozný masakr, za který životem zaplatil jeden další nevinný tvor. Tak začalo druhý den brzy ráno jednání naší společnosti a AMI. Všichni, kteří AMI zastupovali vypadali velmi uhlazeně a úlisně, tak se nám ostatním velice hnusili. Ještě více nás namýchlo jejich jednání, které bylo v tom duchu, že peníze a bezohlednost je mnohem důležitější než nějaká "hloupá" zvířata a ochrana toku času. To už se vymykalo naší kontrole. Také poukázali na to, že jejich lidé nebyli před útokem purussaurů chráněni našimi pracovníky. "To byla pouze daň za toho lenochoda, zkuste udělat něco podobného a bude o mnoho horší," odvětili jsme.

Mezitím se v Praze ve středisku konečně Julio vrátil z lůžka zpět do služby. Ráno však pro něj nezačalo úplně nejlépe, když se vrátil zpět ke svým věcem, zjistil, že mu kdosi ukradl důležitou součást jeho výbavy a sice speciální omračující nábojnice, které by se hodí pouze na usmrcování. Nedá se totiž u nich navolit stupeň omráčení, vyvinuli jsme jich pouze několik a věnovali našemu nejlepšímu zbrojníkovi. "Ahoj bando, už jste se mě nemohli dočkat co," přišel k týmu s úsměvem na tváři. "Tebe, já už si myslel, že z tý nemocnce nevylezeš," pošklíbl se Alex. "Na tvoje vtipy jsem se však těšil nejvíc," odvětil.

Na začátek léta to bylo ráno poměrně zamračené a tmavé, ještě více to umocňovalo špatnou náladu z událostí, které proběhly během uplynulého týdne. Ani v týmu moc dobrá nálada nepanovala, byli buď znechucení nebo zdrcení. To je ale nakonec všechny ještě těsněji semklo, byli odhodlaní udělat vše pro to, aby se podobné věci neopakovaly. Začalo drobně pršet. Zem se po chvilce zalila vodou, ulice byly lemovány drobnými potůčky dešťové vody a ptáci své peří raději schovali do suchého úkrytu. Náladu o něco zvedl a povědomý alarm, který ohlásil další novou na okraji oblasti Xaverovský háj v nejvýchodnějším cípu městské části.

Tým na místě byl teprve chvíli, když se na cestě objevilo několik terénních aut s potiskem AMI. Zdálo, že tohle je pouze průzkumná výprava, která měla jen přinést vzorky půdy a vody z oblasti, kam anomálie vede. Z prvního z vozidel vystoupil ten samý muž, který se zůčastnil akce i včera. Když se přiblížil, Julio rázem zpozorněl. Ten chlap mu připadal povědomý, jako kdyby už ho někde viděl.

Ovšem nedal raději nic najevo, možná, že by to bylo až příliš riskantní. V tom ho jeho šestý smysl nezradil. "Tentokrát ať se to obejde bez obětí, jinak za to bude někdo pykat," uvedl přísně ostatní do hovoru. "To vy si dávejte maximální pozor, abyste někoho neprávem nezabili," odvětil přísně Petr. "Panáčku, vy nám jste úplně ukradený, stejně jako ty monstra," dodal. Prošli zkrze a naskytl se jim naprosto úžasný pohled na něco, co vypadalo jako sen, ale mělo se to změnit v noční můru.

Ocitli se v jakési stavbě, která se velmi podobala anglickému Stonehenge. Jednalo se o mohutný, zhruba 7,5 m vysoký, monolit, po jehož stranách se nacházely silné linie, ve kterých byly uloženy magnetitové proužky. Pravděpodobně toto zapříčinilo objevení nové, což poukazovalo na to, že tento důmyslný systém vytvořil kdosi, kdo znal a snad i dokázal ovládnout jejich sílu. Když jsem o tom dostal o pár dní později zprávu, okamžitě jsem věděl, o co se jedná. Celá stavba však působila relativně staře, jelikož na několika místech již byla popraskaná a několik dalších monolitů už leželo na zemi, byla tvořena silnými čtvercovými kostkami. Byly porostlé liánami subtropické vegetace.

"Kde asi teď jsme," řekl Alex. "Možná Máyové nebo Aztékové, ale něco mi tady pořád nesedí," odpověděl Petr. "A co přesně, specifikuj to," přidala se Lena. "Já nevím, prostě něco se mi tady zdá strašně zvláštní," dodal. Celá výprava se nejdříve rozhlížela okolo po přilehlém subtropickém pralese. Byly slyšet zvuky crvčků, kteří ožili s příchodem dalších lidí. Na jednom vysokém holém stromě také byla ohromná pavučina. "Co tou pavučinou asi chce ten pavouk chytit," podivila se Nikky. "Ať už to je cokoliv, mouchy to nebudou," přitakala Anna. Viděli také, že od této stavby vede široká cesta, která byla vytvořena uměle. Rozhodli se tedy po ní jít, mohla by je dovést na místo, kde by se mohla nacházet civilizace či její zbytky.

V pralese bylo mnohem tepleji, než to na první pohled vypadalo. Držela se tam také velká vlhkost, která napomáhala růstu velmi zajímavých druhů rostlin a hub. Po jedná straně byl také velký močál, na jehož okrajích ležely uhnilé pahýly neznámých druhů stromového pásma vegetace. Na jednom z nich seděl párek středně velkých opic, pravděpodobně to byl rod Godinotia, který trhal vejpůl velkou vážku rodu Meganeuropsis. Když slyšeli přítomnost cizinců, tak jejich šedorezavá těla s chápavými tlapami udělala několik dlouhých skoků a zmizela i s kořistí v korunách vysokých stromů. Tým i s výpravou z AMI dále pokračoval stezkou pralesem, když však vedle stezky uslyšeli praskot větví. "Co je zase tohle," řekl Julio. "Držte se zpátky," upozornil Alex.

Praskot se přiblížil a všichni s napětím a strachem čekali, co se z hustého podrostu vynoří. Najednou se však na stezku vypotácela dvojice malých stvoření, kupodivu to byli sloni. "Ti jsou tak roztomilí," řekla s úsměvem Nikky. "Co je to za druh," zeptala se Lena. "Palaeoloxodon falconeri takže trpasličí sloni. Žili ve středomoří ještě před 5000 lety a stali se podnětem pro kyklopy," odpověděl Petr. Samec a samice mezitím vydali ze svých chobotů táhlý, pro chobotnatce typický, troubivý zvuk. Jejich proporce byly stejné, ale mnohem menší než u všech soudobých i fosilních chobotnatců. Byli vysocí pouze metr a vážili něco okolo 350 kilogramů. Jejich přirozenou potravou byly hlavně menší bahenní rostliny a traviny. Většinou bývá zobrazován jako jeden z příkladů ostrovního nanismu. "Ale slon trpaslík ten zvuk nevysvětluje," uvědomila si Anna. "Tak co teda," řekl Julio.

Země se náhle otřásla. Ten živočich, který předtím v pralese přelámal vzrostlé stromy a rozšlapal měkkou půdu, se ještě více přiblížil. Klenba z větví a lián nedovolila pohlédnout výše, než do několika metrů nad zemí, proto ani nebyl vidět krk onoho obra. Půda se třásla jako při zemětřesení, byly slyšet poplašené opice, které skákaly z jedné větve na druhou a konečně se asi 10 metrů před skupinou vynořilo zhruba 27 metrů dlouhé oranžovohnědé tělo ohromného sauropoda rodu Brachiosaurus. Toto zvíře asi všichni nechvalně známe, obří svrchojurský brachiosaurid. "Zdroj," poznamenal Alex. Brachiosaurus přešel poklidně přes pomalu končící cestu. Přitom se mu však podařilo porazit vzrostlý strom, který tak ležel natažen po celé sířce. Celá skupina ho přelezla a už viděli konec cesty.

Když došli k okraji pralesa, tak viděli něco jako hraniční kámen, na kterém byla rytina člověka evropského vzhledu. Vyšli na pláň, ze které byly vidět ohromné náhorní plošiny, jejichž vrcholky byly pokryty sněhem. Pláně přecházely v pláž ohromného sladkovodního jezera. Skupina šla dál po stezce, která je dovedla znovu na okraj pralesa, tentokrát ale k ruinám jakési vesnice či města.

Na tomto místě se stýkalo jak jezero, tak i hustý suchý les. Za nimi se tyčily velké majestátní hory. Nezdálo se, že se jednalo o ruiny jakéhosi primitivního kmene, ale pokročilé a rozvinuté společnosti. Na čelní straně stálo pět velkých monolitů, které byly popsány neznámým písmem a před nimi stály ještě dva menší, jež dotvářely podnět něčeho zvláštího. "Tady vztyčíme tábor," řekl vůdce týmu AMI. Bylo teprve okolo 12 hodin, poledne. Tým se tedy rozhodl prozkoumat ruiny.

Když se podrobněji podívali na nápisy a obrázky na monolitech, viděli něco, co jim naprosto vyrazilo dech. "Koukněte, co je tohle," oslovila ostatní Nikky. Všichni se podívali na jeden z velkých kamenů. "Hele a proč je to tady napsáno komolenou češtinou," podivil se Petr. Některá ta slova se přečíst dala, další zůstala utajena. Každopádně údiv je neopustil. Zjistili, že lidé a objekty okolo nich nejsou bohové, ale jejich nejvyšší nadřízení. My. "Je tohle ten, kdo si myslím, že to je," řekl Alex. "Jo, rozhodně to je on," dodal Julio. Nemohli uvěřit svým očím, jelikož byli v pleistocénu a rázem jsme se tam objevili my. Kameny ležící před monolity pak popisovaly chod zdejší společnosti. Yeara. "To je to údolí, to údolí, ve kterém byl vůbec první tým před čtyřmi lety," dodala Lena. Bylo to neuvěřitelné.

Hodně věcí se však také změnilo. Už to nebyla taková úchvatná nádhera. Zmizelo zde mnoho druhů, se kterými jsme se setkali my při naší výpravě. Například kolébkoví krabi nebo obří jedovatí hadi. Už zde také nebyli Yearové, po incidentu 2508/2015 před 4 lety se odebrali kamsi do neznáma. Nevím co se s nimi stalo, ale jejich pomoc jim určitě nezapomeneme.

Mezitím však skupina z AMI nalezla ve skalní stěně něco, co možná toto úžasné údolí zničilo. Byl to malý kousek rhodia, dnes nejžádanějšího kovu světa. Bez toho, aby se ujistili o stabilitě zdejších stěn, nastřádali dynamit a pomocí dálkového ovládání ho odpálili. Když náš tým doběhl na místo, bylo už příliš pozdě. "Zbláznili jste se, tohle údolí mizí a vy jste teď začli odpočet, než zmizí úplně," zařval na ně Alex. Nebrali na to ohledy a pokračovali dál v rabování a drancování. Nemohli však vědět jedno. Nejenže probudili ohromnou sopečnou činnost, ale také největší dravce zdejšího pralesa, lesní démony.

O několik desítek minut později se ozvala první velká rána. Do jinak klidné hladiny jezera dopadl ohromný kus skály, který byl okolo 2 km vysoký. Vyvolalo to ohromnou tektonickou bouři. Z místa, kde se kus odloupl, vytryskla láva. S ohromným syčením se pomalu vlévala do jezera. Ani to je však nezastavilo. Pokračovali dál. Odtrhl se další kus, tentokrát mnohem větší a padl napříč údolím. V tom všem zmatku se ještě spustilo mohutné zemětřesení. To dohnalo k táboru smečku ohromných predátorů. Tyranotitan chubutensis se probudil zpět k životu. Celá směčka těchto ohromných, až 13 m dlouhých, karcharodontosauridních teropodů se dala do pohybu a v okamžiku se vyřítili z pralesa. Vedl je vzrostlý pár, kteří moc dobře věděli, jak si poradit s lidmi.

Jejich svalnatá rudohnědá těla s výraznými hřebínky na hlavách se dala do pohybu. Jeden z nich polapil do ohromných čelistí se pilovitými zuby dělníka, kterého v okamžiku roztrhal na kusy. Následovali další. "Ústup," zakřičel jejich velitel. Všichni se jednomyslně vrhli zpět po dlouhé klikaté stezce zpátky do současnosti. Se sílícím zemětřesením se dala do pohybu i většina zdejších tvorů, jako kdyby věděli, že cesta do jejich domovů je znovu otevřena. Když už konečně byli u monolitů, tak museli počkat alespoň na zbývající členy AMI. Plošina s monolity se však začala zvedat, takže několik dělníků zůstalo ještě dole, kde je sežrali zbývající členové smečky.

Když byl tým zpět na základně, tak se se mnou okamžitě spojili. Podrobně mi vylíčili, co se stalo a já si pomyslel, že nás čeká další dlouhé jednání. Ještě den jsme se my, nás pět, kteří jsme byli i v údolí Yearů sešli. Já jsem si vzpomněl, co jsem jim před čtyřmi lety, když jsme mířili vstříc apokalypse, řekl. "Jak se říká válce, kterou ani jedna strana nemůže vyhrát. Zánik."


Kontakt

Prehistoric World kabat.martin100@seznam.cz