V pasti

Do prvního patra policejní stanice proudilo okny mnoho světla, bylo to tam překvapivě světlé na tak starou budovu, kterou byla. Možná to ale bylo tím slunečním dnem, který tehdy zrovna byl. Klimatizace běžela a bylo tam velmi příjemně.

Nebylo příliš rušno, jen sem tam zazvonil telefon, policista u stolu ho zvedl a opět položil. Díval se potom do počítače, jakoby byl v práci jen kvůli tomu. Byly tam pečlivě rozmístěné, geometricky stejně, pracovní stoly v rovnoběžných řadách od oken jdoucí ke zdi, na nich se to jen hemžilo rozházenými papíry a spisy. Klidné dopoledne, plné slunce.

"Tak," komisař dosrkl a položil hrnek na stůl," co teda zatím máme? Andy, co je ve spisech?" zadíval se na svého parťáka.

Byl to vysoký muž se širokými rameny a svalnatýma rukama, působil jako hromotluk. I postavu měl docela osvalenou, trochu odbarvené džínové kalhoty, hnědé boty staršího vzhledu a šedě zelené triko. Na něm měl košili, rukávy zhrnuté před loket. Třicátník.

Hlava, posazená na mužsky mohutném krku, měla úpřímný obličej se silným obočím a modrýma očima. Měl krátký plnovous, zasahoval mu i pod široký a docela normálně dlouhý nos. Obličej byl celkově hranatý s vysokým čelem a nahledným výrazem pro vedoucí pozici, ale přesto přívětivý a familiérní. Vlasy měl sčesané dozadu a napravo, hnědé s náznaky a odstíny blondu.

Přes to, jak mohl působit, nebyl komisař Oliver Gischer nevzdělaný potírač zla, byl dost inteligentní.

Jeho hluboký hlas zazněl v otevřené poloprázdné místnosti, většina jeho kolegů si stejně vzala dovolenou, ale on o ní nechtěl ani slyšet. Ctižádostivý a loajální, i tak by se dal popsat.

"No," začal jeho přítel a parťák Andres "Andy" Volný, nižší a mladší chlapík," moc toho není. Upřímně. Nevím, co tímhle chceš sledovat, protože jde o partu dětí a pár náhod."

Oliver klesl s obočím a otočil se k tabuli.

"On si to určitě nemyslí," přišla k nim jejich kolegyně.

Byla to rusovláska se zvláštně přátelským úsměvem a vystupováním, červenou košilí s kostkovaným vzorem, jako je dřevorubecká, a modrými kalhotami, do kterých měla košili zastrčenou. Usmála se na ně a položila jim na stůl, mezi leistra, sponky a propisovací tužky, dvě papírové tašky s pečivem. Ještě vonělo.

"Leno, rád tě vidím," Oliver se s ní objal.

"Dovolenková nálada tě přešla?" to samé udělal Andy.

"Co by mohlo být lepší než tvrdnout tady?" ironicky poznamenala. "Co tu máme?" vzápětí dodala.

Tommy na všechny otočil tabuli s různými fotkami a nápisy. Byly to policejní zprávy z několika míst činu, lužního lesa na severozápadě, ze zvláštní nehody dodávky na výsypce, incidentu v obchodním domě Obrazárna a také z okolí lomu. Místa činu, kde byly zohavené mrtvoly lidí s dechem neznáma.

"A jemu to přijde podezřelý," ironicky Andy odfrkl.

"Každýmu, kdo je policajt, by to mělo přijít podezřelý. A pokud ty nechceš nic dělat, to už je tvoje věc," přidal k odpovědi menší rýpnutí.

"Co si o tom myslíš?" Lena se ho zeptala se zíráním na tabuli. Hledala tam spojitost, kterou zatím nikdo nenaznačil.

"Podle spisů," otevřel jeden z nich, podal jí ho, založil si ruce na prsa a opřel se o hranu stolu," někdo odstranil záznami z události, co se stala v tom obchoďáku. Svědci pořád dokola mluvili o nějakejch obludách. A to samý platí i pro ty dva, co byli v dodávce." Nepatrně se přitom díval, jak se při prohlížení stránek tváří.

"Je taky zajímavá jedna věc," chtěl pokračovat. "A je to tady," oddychl Andy vyčítavě. Oliver na něj hodil podrážděný pohled.

"U tří ze čtyř těch případů u toho byla skupina dětí, prostě puberťáků. A dokonce u dvou z nich zavolali oni sami na policii." "A podle tebe ti neřekli všechno," konstatovala. "Mám ten pocit."

...

Joss byl ještě dost rozrušený a docela nervózní po tom, co se mu stalo. Necítil se úplně ve své kůži, v některých částech těla ještě cítil lehké mravenčení. Jinak ale byl jako předtím, prostě si usmyslel, že musí dělat něco smysluplného, aby ho to přešlo. Moc dobře věděl, že pozice "alfa-samec" mu nepatřila na vždy, ale ještě si ji chtěl chvíli držet. Něco si tím kompenzoval, na tom jsme se shodli do jednoho.

Přes dva dny trčel v garážích, odbíhal střídavě přes hlavní místnost do skladu a zase zpátky. Hučelo tam odtud něco, ozývalo se cvakání kladiva a zvuky vrtačky, dalších nástrojů. Kutil a snažil se si tím znovu rozhýbat ochromené svaly. Paralýzu ještě částečně cítil v konečcích prstů, smál se nad pomyšlením jedovatých dinosaurů, ale záhy si uvědomil, že jeho žilami proudil nezvratný důkaz. Ošil sebou a pokračoval.

Tess odfoukla a přetočila další stránku v knize. Položila si nohu přes nohu, vyměnila je a zavrtěla se.

Vzbudilo to Peterovu pozornost, na malou chvíli se na ní otočil. Jakmile si všiml jejího nic nedělání, zmateně naztevřel ústa a otočil se zpátky. Otevřel si sáček s jedlou tyčinkou.

"Kdyby sis aspoň sundala ty boty," poznamenal.

Tess ani nesklonila knihu, jen se pootočila, aby na Peterovu maličkost viděla. Zatvářila se netečně.

"To je moc práce," začetla se zpátky," to si tam radši lehnu jen tak a bude to v pohodě." "Zavedu botník tady," otočil se pro změnu on. Vyklonila se, aby viděla. "Znáš ten meme - Nobody has care?"

Peter byl dotčený. Tess si to ale vychutnávala, znovu se zakryla za knížku a culila se. Po chvilce Peter odfouknul a vrátil se k monitoru.

Zespoda se ozvalo velmi silné zasyčení, bouchnutí a Jossův výkřik.

"Žiješ?" zakřičela Tess na oplátku. "Dá se to tak říct," zaslechla. Hned potom se opět položila na záda.

"Nevíš, co tam dělá tak dlouho? Přijde mi, že vůbec nespal," sklonila knížku. "Je tu od včera hele, ale vůbec nevím, co tam může dělat. Přijde mi, že spravuje motor nebo tak něco. Teda doufám, že to je jenom motor," odřekl. "Ne atomová bomba."

"Snad to k něčemu bude." "Hlavně taky se pořád zotavuje z toho jedu, kterým ho nakazili ti dinosauři. Mravenčí mu v prstech, takže se radši snaží něco dělat, aby na to nemusel myslet," dodal. "Aha, to jsem nevěděla." "My taky, vlastně se s tím jenom jakože nenápadně svěřil."

Tess trochu znervózněla, podívala se směrem ke dveřím do garáží a ulehla s knihou v dlaních.

"A ta tvoje ruka?" Peter se naposledy ohlédl. "Ta je vcelku v pohodě, prej. Ale vážně, jde to," neslavně odpověděla. "Když to říkáš, dobře."

Nervózně odfrkla, přišlo ji něco ještě zvláštní. Horní polovinu těla zase zvedla do pololehu, rozédla se a prsty zaťukala do knižní vazby.

"Něco tady chybí, něco tady prostě chybí," podezřívavě trhala hlavou. "Jo... Naši dva dobrodruzi tady vlastně nejsou," doplnil ji. Zasmála se, jak to dořekl.

"Víš o tom, všiml sis toho, že Harleen je holka, viď broučku?" Znovu byl dotčený a Tess to ještě víc pobavilo. "Představ si, že jo. Jenom, dobrodruh a dobrodružka zní divně a je to dlouhý," argumenty počítal na prstech. Vypadal velmi jistě.

Tess se stejně nepřestala smát, tyhle Peterovy argumenty obvykle ještě přilily olej do ohně. A jí se to náramně líbilo.

...

Modrá obloha bledla pokaždé, když se slunce vyhouplo výše na obzor. Jasná, bez nějakých mraků, prostě typicky letní obloha. Zvuky sem nedolehly, kromě štěbetání ptáků a občasného přejetí auta po silnici, zafoukání větru, tam nebylo slyšet nic.

Na srpnové ráno bylo nečekaně příjemně.

"A sem chodíš v noci?" koukal jsem se do světle modré části atmosféry nademnou. Svíral jsem svými prsty ty její, později jsme si je propletli.

"V noci to tu je daleko hezčí, vidíš odsud hvězdy, protože je tu jasno. Fakt je tu moc krásně, v noci," Harleen mi zasněně odpovídala. "Doufám, že jednou se na to budeme moct dívat spolu," nadhodil jsem. Mile se zaculila.

"Co teda teď bude?" vzdechl jsem. Otočili jsme se na sebe, abychom si viděli do očí.

"Ty víš, že chci, abysme byli spolu, moc to chci, ale mám z toho strach. Zároveň z toho mám strach, protože... Nikdy jsem tohle nezažila," přiznávala. "Já taky ne," přitakal jsem. "Doufal jsem právě v to, že to pro tebe bude vzrušující," trochu s nadhledem jsem se usmál. Začervenala se.

"Taky, že je. Vždyť... dostala jsem se do světa mimo náš čas a prostor, s tebou. Jenom prostě se trochu bojím, takhle," vysoukala ze sebe.

Náladu mi to moc nezlepšilo, ale snažil jsem se nevypadat hloupě ani nijak jinak. Jednal jsem co nejpřirozeněji, v hloubi duše jsem ale přesně věděl, co chci. Nechtěl jsem jenom tak stát a čekat, co se s námi dvěma bude dít dál. Měl jsem v plánu to vzít, alespoň jednou, do svých vlastních rukou a dojít k tomu, co jsme oba chtěli. Jeden druhého.

Převalil jsem se zpátky na záda, to přirozené jednání mi vážně moc nešlo, a vydechl jsem z plných plic. Štvalo mě to.

"Co potřebuješ?" smírně jsem se ptal. "Čas," řekla," jenom chvilku na rozmyšlenou. Prosím."

Volnou rukou jsem si přejel přes obličej, teprve pak jsem se zmohl na odpověď.

"Tak dobře. Počkám, dokud si nebudeš jistá," podíval jsem se na ní. Rozšířily se jí její nádherně tmavé zorničky.

"Fakt? A to proti tomu nebudeš protestovat nebo něco? Tebe to neštve?" "Jasně, že štve, ale co mám dělat. Jestli... To je jedno, já těch pár dní počkám." Dočkal jsem se alespoň jemného polibku na tvář.

"Takže teď to bereme jako ne-chození, ale s tím, že jsme na vyšším levelu. Chápu to správně?" radši jsem se ještě, suverénním způsobem, zeptal. "Líp bych to říct nedokázala," objala mě. Ono to vyšlo, opakoval jsem si pro sebe.

V kapse ji začal zvonit telefon. Přetočila se na záda, a zvedla se, následoval jsem její pohyby.

Když ho položila, začal jsem se ptát.

"Kdo to byl?" pohotově jsem se zeptal. "Tess. Volala, že mám přijít na základnu. Zdá se, že Joss na něco přišel." "Tuší něco? Myslím o nás." "Myslím, že ne. Určitě neví, že jsme spolu... jestli se to tak dá říct. Věděla jenom to, že se mi líbíš."

"Máš v plánu to někomu říct?" "Ne, zatím určitě ne, protože by nám to mohlo přinést víc starostí než užitku." "Fajn," trochu jsem odsekl. "Nezlob se, víš, jak to je," smířlivě řekla. "Vždyť já se nezlobím, akorát jim asi bude divný, že přijdeme spolu. To jediný mě trochu... trápí."

Šli jsme po kolmé střeše jejího domu s výhledem na město pod námi, došli jsme až k vytahovacím schodům, kde jsme slézali dolů.

"Můžu si aspoň vzít tu svíčku?" opáčil jsem se nakonec.

...

Joss, Tess i Peter stáli před základnou, na jedné ze čtyřkolek byla připevněna zvláštní věc, ze které vedly kabely až k baterii.

Ten přístroj, nebo něco příbuzného, sestával vlastně z otočného ramena, ve kterém byl uložen ještě jeden záložní zdroj elektřiny. Musel improvizovat, použil proto obyčejnou autobaterii a součástky, které našel v garáži na základně. Pospojoval pak různé kusy kovu, a vytvořil tak něco jako vysílační talíř s malými anténami po na stranách, vrcholu a spodku. Celé to monstrum vypadalo jako sešité, mělo na sobě mnoho kabelů a měděných drátů různých barev.

Dokonce si ho pojmenoval, ACM-P1. Potřeboval přítelkyni, bez pochyb.

"Hezký údělátko, na dva dny práce," Tess se zasmála. Chtěla se jedné jeho části dotknout, ale Joss ji rychle zarazil.

"Nesahat. Zatím. Nemusí to bejt úplně bezpečná věc totiž." "Tys to nezkoušel?" zarazila se. "Tohle je první test," odpověděl ji a znovu přepóloval pár obvodů.

"Normálně slyším, jak kroutí očima," poznamenal Peter. "Máš s tím nějakej problém?" dlaně otočila nahoru a pokrčila ramena. "Ne, ale moc mu na sebevědomí asi nepřidáváš." Přitom se opřel o čtyřkolku. "Hlavně neříkej, že nemáš stejně nahnáno, že se z toho vyklube atomová bomba," dodala.

"Bude to něco lepšího," Joss ji zaslechl. "Vodíková bomba," Peter pohotově odpověděl. "Dusíková bomba," řekla Tess.

"Ta věc umí asi nejdůležitější věc, kterou dokážeme s anomáliema dělat," Joss se ještě stále vrtal v zapalování. "A co bude ten zázrak, jestli se máme bát?" vešli jsme s Harleen mezi ostatní.

"Konečně, na vás jsem čekal," zvedl se a rozhlédl. "Jsme tady," Harleen mu sebejistě odpověděla.

"Tak dobře, když jsme tu všichni, tak vám to ukážu. Je to bomba," rozmáchl se rukama. "Já to říkala," přitakala Tess. "Ne v tomhle slova smyslu. Tahle věc... tenhle... tenhle stroj nám těďka pomůže k tomu, abysme anomálii zavřeli. Když to řeknu jinak, depolarizuje to cokoliv elektromagnetickýho, vytvoří to vlnu, která zasáhne cíl a v případě anomálie ho zavře. Podle toho, co jste mi říkali, že se anomálie uzavřela do kompaktní koule po zasažení proudem, by to mělo fungovat stejně."

"Tohle depolarizuje anomálii, obrátí to její plášť do sebe a zavře jí teda?" snažil jsem se tomu porozumět. "To je primární cíl. Hlavně, ta koule bude malá, takže daleko míň viditelná a to je dobře. Jenom se bojím, že to bude mít vedlejší efekty."

"Efekty jakýho typu?" opáčila se Tess. "Tlaková vlna, magnetická vlna, kouř, výbuch, oheň. Na další výjezd bysme si měli vzít hasičák." Tess si při tom pomyšlení chytla obočí. V poslední době hasili už dost.

"Vyzkoušíme to ještě předtím, než pojedeme," prokřupl si prsty a připravil se," takže právě teď." Talíř toho přístoje byl namířený na jednu ze čtyřkolek, Joss prudce stiskl spouštěč a přístoj vypálil.

Vzduchem se rozlila vlna horkého těžkého vzduchu, poryv zmagnetizované energie s elektrickými oscilacemi. Kolem čtyřkolky to zaprskalo, bylo to dechberoucí. Druhá čtyřkolka se zprvu zachvěla a najednou byla úplně odmrštěna do vzdálenosti snad pěti metrů. Zakutálela se po polní půdě, její kousky poházela a pak se na čtyřech kolech zastavila.

Joss očima projel čtyřkolku a všechny kabely. Skákal radostí.

"Nehoří to, fakt to nehoří!" vykřikoval. "Vážně jsi musel použít zrovna čtyřkolku?" Peter se chytl za hlavu. On ho ale jakoby neslyšel, prostě byl šťastný z jeho nového přístroje. "Modli se, ať ta věc funguje," vyjela na něj Tess a ukazovala na čtyřkolku. "Bude to fungovat, všechno, neboj," ujišťoval ji.

"Nechci ti nic říkat, ale není zrovna nejlepší, když ze čtyřkolky něco teče," opáčil jsem se, když jsem se sklonil k odhozenému stroji. Jossův výraz znejistil, přišel blíž a sám se musel podívat. "Není to nic, co nejde spravit. Doufám," vzepjal se nepříliš slavně.

"Už mě zase bolí hlava," poznamenala Tess. "Ono se to spraví," hodil jsem po ní očima s výrazem, který říkal víc, než dost. Sklopila obočí a za brýlemi se její oči zamračily. Přesně věděla, co tím myslím.

"Hezky nám ten den začíná, co?" Peter se zaculil. V kapse mu najednou začal zvolit telefon, zaměřovací systém blikal a ukazoval novou anomálii. Nám všem se ukázala nová anomálie. Peterovi úsměv opadl.

"Dnešek je čím dál tím lepší, další anomálie," Harleen konstatovala. "Kde je?" ptal jsem se. "Nedaleko odsud, asi kilometr a půl na západ," odpověděla mi. "Není to ten les, kde mají zvířata krmelec?" uvědomil jsem si. "Perfektní terén pro predátora," úsměvně přitakala.

"Tu mojí věc vyzkoušíme, vezmu to s sebou," Joss rázně přitakal. "Nejdřív ale musíme uklidit tu čtyřkolku a vzít si munici, to bysme teď měli udělat," Tess ho doplnila. "Jo to taky. To taky," dodal.

"Já mám nápad, lidi. Já teďka tady půjdu odtáhnout tu čtyřkolku a vy všichni ostatní můžete vklidu jet chytat další dinosaury. No tak, fff...," Peter se začal rvát s těžkým čtyřkolovým monstrem. "No tak... To musí jít," snažil se tlačit.

"Neřekneme mu někdo, že to na potřebuje větší sílu?" Harleen se mezi nás ohlédla. "Ještě chvíli počkáme," Tess se zasmála. "Ty jsi hodná," ironicky jsem poznamenal. "Já vím," uculila se. Pak se ale stejně sebrala a s Harleen šla Peterovi pomoci tu věc odtlačit zpátky se sklápěcí rampě, kde se dala dostat do garáží. Oba u toho sýpali jako lokomotiva, s Jossem jsme zatím seběhli do skladu pro munici. Sýpali jsme úplně stejně, Joss raději k nábojnicím přihodil i dvě silné pušky a kulovnici, takže jsme se pěkně pronesli.

"Necítíš se trochu blbě, když my tady nosíme jednu bednu a oni se tahají se čtyřkolkou?" nadhodil jsem a zasýpal. "Kašli na to, oni stejně jenom otevřou rampu a sjedou s tím dovnitř. Nemel a jdeme," pobídl mě.

Vylezli jsme ven z kovových dveří, položili jsme bednu na zem a její obsah jsme začali nakládat na čtyřkolku. Stačila polovina, tu druhou jsem už sám odnesl zpátky do skladu. Mezitím došli i ostatní ven, Joss se během minuty vrátil a mohli jsme nasednout. Jak překvapivé bylo, že na Petera nezbyla čtyřkolka a musel zůstat na základně, podle jeho slov to byla hrozná náhoda.

...

"Určitě to udělal schválně," postěžovala si Tess. "To s tou čtyřkolkou?" opáčil jsem se. "Domluvili se, to ti říkám. A jenom my to tu budeme muset odřít," odfrkla. "Ber to z tý lepší stránky, je tu menší riziko ztrát na životech," usmál jsem se a zavřel pouzdro pušky.

Tess se na mě ztemněle podívala s očima za jejími brýlemi. Radši jsem sklopil zrak a nic neříkal, nic neříkal nahlas.

"Ale nezabilo by ho, kdyby sem jenom přijel a čekal tu. Nezabilo by ho prostě, kdyby jednou zvednul prdel a přišel," malinko rozhazovala rukama. "Pořád jsi na něj naštvaná," konstatoval jsem. "Za tu ruku už moc ne, skoro." "Mám důvod ti nevěřit," dodal jsem.

Znejistila, takže radši se šla podívat k opaliskující změti skleněných střípků protínajících dvě časové linie. Tu současnou a nějakou, která byla miliony let vzdálená.

Anomálie se vznášela v borovicovém lese mezi dvěma kmeny s oranžově hnědou kůrou. Všude okolo byly keře a keřovité chuchvalce rostlinné změti, jen v této části se mezi stromy táhly do běla vysušené traviny. Bylo tam příjemně, trochu pod mrakem, takže nebyl cítit takový žár a dusno.

"Někdo tu musí zůstat," Joss rozhodoval za pochodu. "Tuhle mojí věcičku někdo musí ohlídat a ovládat."

"Tys prostě to nemohl udělat jednoduše na dálkový ovládání," Tess si do něj rýpla. "Ono to není tak jednoduchý ovládat něco napříč milionama let, víš? Je to těžší, než si dokážeš představit." Pousmála se a stočila pohled jinam.

"Zůstat bys tu měl ty," řekl jsem mu," přecejenom jsi po zranění a to dost těžkým. Měl jsi zůstat na základně." Joss si ale uvědomoval, že o svou pseudo-vůdcovskou pozici příjít nechce, takže radši hned pohotově odpověděl.

"Ne, ne, ne. Já potřebuju vědět, jestli ta věc funguje a navíc dneska je to o nečem jiným. Půjdu tam, potřebuju se znova... aklimatizovat. Jo, přesně."

"Potřebujete průvodce, nevíme kam ta anomálie vede," oponoval jsem. "Tak to můžu jít já," Harleen mi rychle odpověděla. Jen jsem se na ní obrátil, protože jsem tušil, co se jí honí hlavou. Byla dychtivá jako vždy, jako v minulosti. Ale bylo to jiné, tehdy už ano. Nemohl jsem jí dovolit, ať jde sama a prakticky bez dozoru, už jen proto, že mi na ní moc záleželo.

"To v žádným případě. Ty nikam nejdeš. Je to riskantní," rázně jsem odřekl. "To teda ne. Já si budu rozhodovat, jestli tam půjdu nebo ne. Umím se tam orientovat, znám ty zvířata a dokážu jim ovládat myšlenky stejně jako ty," zaťukala mi do prsou. "Ale stejně to je riziko, možná, že moc velký. Co my víme, co je na druhý straně," vyvstala tam menší hádka.

Tess a Joss to s napětím pozorovali, možná je to i pořádně bavilo. Při každém ohlédnutí ale dělali jakoby nic.

"To v triasu taky a stejně jsme tam šli. Tohle není o moc jiný." "Koukni, tady o to nejde, ale prostě...," uvědomil jsem si, kam vlastně mířím. Zarazil jsem se a očima mi to taky dala najevo.

"Hádají se úplně jako manželé po dvaceti letech," poznamenal Joss potichu. "Že jo?" Tess mu úsměvnou radostí odpověděla.

"Tak fajn. Ustoupím ti pod podmínkou, že si dáte na hodinky půl hodiny. Jestli tam nic nebude nebo tak, tak se vrátíte. Já budu každejch pět minut zkoušet otevírat a zavírat anomálii, abysme se neminuli." "Dobře, to zní fér," odpověděla.

Joss mi ještě vysvětlil, jak se s ACM-P1 zachází, pak mi místo přenechal. Seřadili se před anomálií a jako spořádaná skupinka v ní zmizeli. Bouchl jsem do jednoho ze spínačů a anomálie se opět smrštila do sebe sama. Uzavřela se do sebe a stejně tak průchod do nějakého neznámého světa.

...

Potok se šinul, zurčil a líně táhnul pod mechem, přesličkami a kapradinami pokrytými břehy, kaskádovitě se svažoval po mírném kopci jen málo klesajícím ven z lesa. Jeho okraj, u toku a za ním, řídl a stromové kmeny se tam tyčily v delší vzdálenosti od sebe. Podél potoku se klikatila pešina vyšlapaná zvířaty. Napravo od ní už byl les v plné bujné kráse s mohutnými stromy se spletenými korunami a silnou vrstou podrostu.

Joss se rozhlédl do spletených korun velkých koniferů, mezi některými byly nataženy provazce liánám podobných rostlin. Kus odtamtud byl kamenný převis, jehož spodní strana byla zarostlá vegetací. Na něm se tyčily do výšky další konifery. Odfoukl si.

Všude v okolní půdě, vlhké a měkké, pod stromy něco tlelo, větve, listy kapradin a cykasů nebo i stromová kůra. Nádherné navlhlé tlející ticho protínaly zvuky pradávných kobylek, zněly jako cinkání malinkých zvonečků. Dodávalo to ukliďnující atmosféru celému kraji.

Celý ten svět vstával, zdálo se. Na východě stoupalo z mlžného oparu obzoru rozpálené červenavé slunce. Přesto byly z dálky slyšet zvuky malých živočichů.

"Co je to za dobu?" opáčil se Joss. "Líbí se mi tady, zatím nás tu nechce nic sežrat nebo zabít," Tess mu odřekla. "Je tu klid, možná až moc klid," odvětil. "Stejně to ale nevysvětluje to, kde jsme."

Harleen na to nijak nereagovala, byla kus od od nich a skláněla se nad kapradinou, pod kterou proběhlo nějaké malé zvíře. Zdálo se jí to jako malá chlupatá kulička, nějaký savec.

"Slyšíš mě vůbec?" Joss se opáčil. Teprve potom se zvedla z podřepu.

"Nejsem si úplně jistá, ale mohla by to být střední jura nebo jura v obecným slova smyslu. Odhaduju to podle všeho tady okolo, ta vegetace a vlhko by juře odpovídalo," napjala se. Skutečně si ale nebyla jistá, v ranním šeru se všechno zdálo zvláštně jednotvárné.

"Překvapuje mě ale to, že tu nejsou nějaký zvířata, když jsme na vyšlapaný stezce. Je to divný, docela dost divný," dodala.

"Co můžeš čekat v... juře?" Tess zafuněla. Byla napjatá. "Pavouci, obojživelníci, pterosauři, teropodi, krokodýli... už hodně velký teropodi," odpověděla jí. "A co tím myslíš?" ještě se ptala. "Že ti koelofýzové v triasu byli slabý kafe. Hodně slabý kafe. Teď už tu jsou zvířata vážící klidně stokrát víc než oni."

Joss při těhle slovech nafoukl tváře a otočil se. Možná, že se do toho neměl pouštět, ale radši hned trhnul tělem zpátky a dál poslouchal.

"Jestli sem něco prošlo, tak se to může zdržovat poblíž vody. Tam bysme asi měli hledat," Harleen se otočila po směru pěšiny.

"Jsou tu dinosauři?" zeptala se ještě Tess. "Jako takhle ráno." "Jasně," odpověděla jí. Tess to ale docela zarazilo, zamyslela se, než šla dál. "Jak jako?"

"Dinosauři jsou teplokrevní jako savci. Přecejenom jsou to vlastně potomci kladu, co sdílí teplokrevnost a dnešní dinosauři, ptáci, jsou taky teplokrevní. Mimo nich mají tenhle znak ještě pterosauři, na který se tady dá taky narazit. Už jejich společnej předchůdce ho měl. Jejich vyšší metabolismus se dá srovnat s tím, co mají šelmy v naší současnosti, draví ptáci a takoví - Tím pádem potřebujou žrát den, co den, aby uspokojili tužby pro pohyb a životní funkce. Známe přitom i druhy, co se specializovaly na lov v noci a za šera."

Odmlčela se na malou chvíli.

"Jenom doufám, že je tady nepotkáme," dodala. Tess u toho přikrčila obočí a rozhlédla se. Pistoli měla tak, aby na ni mohla sáhnout v případě nouze.

Jurský prales se probouzel pro noci před sto šedesáti dvěma miliony let. Všichni tři šli po pěšině, Joss je vedl, zatímco vedle nich rašil život. V této době se zde objevovaly naprosto nové skupiny živočichů, třeba gekoni, první hadi, krátkoocasí pterosauři nebo předkové později velmi významných skupin dinosaurů. Jura jim patřila bez debat, už se nemuseli dělit o dominanci nad suchozemskými ekosystémy jako v triasu. Tenhle svět už patřil jen jim.

Slunce se dralo na obzor a chvílemi jim svítilo do očí. Překrývalo se ale mraky, jež přes něj pluly, takže ani stíny v pralese se neobjevovaly napořád.

Vegetace po jejich pravici však mohla skrývat ledacos. Z korun stromů se ozývali křiklavé hlásky podobné ptačímu zpěvu, ale velmi neohrabanému. Z větší dálky ale přicházely zvuky štěbetání, chrochtavého a přerušovaného bučení. Do toho se ozýval potok.

Joss si ani nevšiml, že Tess s Harleen za jeho zády zpomalily. Šel dál a bylo zvláštní, že se díval po okolí. Přitom pobyt v jiné éře neměl moc v lásce.

"Tak?" Tess Harleen pobídla k hovoru. "Co chceš slyšet?" zdráhala se. Tess ji přitom očima velmi jasně a rýpavě naznačila, co myslí. "No tak šup," dodala.

"Já nevím, co chceš slyšet," zdráhala se o tom mluvit. "Neřekla jsi mi nic od předvčerejška. A to proč?" Harleen se trochu kousla do rtu, tak vždycky vypadala moc roztomile, ale jinak neudělala nic.

Tess změnila taktiku. "Líbala jsi se s ním už aspoň?" Harleen povolila. "Ale neříkej, že to máš ode mě. My... teda jako... ještě nevíme, jak to je. A chceme trochu počkat, až jak to prostě půjde."

"Na co ještě chcete čekat? Jako až přiběhne nějaká další obluda a bude se vás snažit zabít? Vlítněte na to, dokud jste ještě oba naživu!" rázně ji řekla. "Ale my to nechceme uspěchat!" "Já ti říkám, vidím ti to na očích, že ho tady někdo strašně chce a nepřipouští si to. Už jste se líbali a asi ne jednou, říkáš už ne já a on, ale my... holka, postrč ho trochu."

"A kam se podělo to tvoje, že kluk se musí projevit jako první a holka se má nechat obskakovat?" oponovala jí. "Někdy musíš dělat ústupky, jako v tomhle případě," uzemnila ji. Harleen protočila očima a zadívala se jinam.

"No co?" Tess se zasmála," Přinejhorším to na tebe zkusím já a bude hotovo. Stejně bych tě sbalila rychlejc, než by se k tomu Martin kdy dostal. Ani nevíš jak, ale stalo by se to." U toho se zaculila a škodolibě ji položila ruku na ramena.

Harleen se na ni ohlédla s nedůvěřivým a rozesmátým výrazem.

"Kolikrát už jsem ti říkala, že nejsem na holky a tvoje balící taktiky by u mě neobstály?" "Já taky nejsem na holky. Úplně. A žiju. Takže je to jedno." Tess odpovídala dost pohotově, kromě toho věděla jak Harleen přemluvit a vyprovokovat k nějakému výsledku.

"Mám s ním ještě svoje plány, takže si musíš stoupnout do fronty," sebevědomě našpulila rty. "No, tohle se mi líbí. Vidíš, že to jde."

Joss se před nimi zastavil a rozhlédl se směrem k lesnatému porostu. Ani nestačil mrknout, skočil na něj malý pterosaurus s rozpětím velkým sotva jako vrabec, dlouhým ocáskem s lemem na konci a jemným tělíčkem s krátkými pyknovlákny. Drobná čelist s ostrými zuby se Jossovi zasekla do nosu, on zaskučel a upadl na záda. Rozhazoval rukama a snažil se vetřelce setřást ze svého těla. Pterosaurus ale jen uskočil, zařval a zvídavýma očima si ho prohlédl. Zaskřehotal, zahmital křídly a vylétl směrem do řídšího lesa.

Joss si ohmatal nos a našel na něm několik drobných vrypů po zkousnutí drobné čelisti toho tvorečka. Byl to asi nejmenší ptakoještěr, kterého věda mohla poznat, ale jeho fosilie nikdo zatím neobjevil. A těžko říct, jestli se to při jemné povaze jeho kostí může podařit.

"Místo tebe měl jít Peter. Nepotřebuješ, aby tě něco chtělo znova zabít," Tess mu pomáhala vstát. "To je fakt, ale aspoň je to trochu sranda... heh, stejně to bylo moje rozhodnutí," odpovídal.

"Jenže jeho neotrávili dinosauři, to je ten problém," rázně ho zastavila. "Malá létavá potvůrka mě přece nemůže zabít, určitě ne aspoň ta, co se na mě teď vrhla, jestli tě to uklidní," raději smířlivě ustupoval, než aby se hádal. Na to neměl čas a ani chuť.

"Jako mě je to přece jedno, ale kdo to pak bude muset vysvětlovat v současnosti? Ty už ne, že jo," odfrkla.

Bavili se tam, když se tam za nimi Harleen skláněla nad mělkým potočním korytem. Voda v něm byla čistá a rychle stékala dolů po mírném kopci, zbavena všech chemických směsí současnosti. Nad tím se tam zamyslela.

Mírně pootočila hlavu, křoviska na druhé straně pěšiny zašustila. Pak byl zase klid.

Mrkla pod sebe a najednou po měkké půdě proběhl malý savec s placatým bobřím ocasem a drobnější hnědou hlavou. Na hnědé srsti se leskly světlejší proužky, malá černá očka přejela po Harleeniných světlých vlasech, než se znovu zaměřila před sebe a nakonec do vody. Tvoreček podobný vydře s placatým bobřím ocasem tam sjel a zmizel mezi kameny na dně.

Uvědomila si, že jde o jeden z druhů savců, kteří se ve střední juře začali různit do mnoha specializovaných forem včetně těch podobných krtkům, létajícím veverkám, stromovým hlodavcům nebo dokonce vydrám a bobrům - právě takový byl i druh Castorocauda lutrasimilis ze střední jury východní Číny.

Tento malý tvor měřil asi čtyřicet centimetrů, pro vědce ale jeho objev znamenal doslova senzaci kvůli zadní části jeho těla. Narozdíl od jasně odlišné a jakoby vydří hlavy se totiž ocas takřka shodoval s ocasem současného bobra. Byl zploštělý a plně přizpůsobený životu pod vodní hladinou, jeho adaptace pro pohyb ve vodě a hledání potravy byly jasně viditelné i na většině kostry. Přestože podle současných výzkumů nepatří mezi "pravé savce" a jde o tzv. mammaliaformy z kladu dokodontů (Docodonta), tak velmi rozšiřuje obzory ohledně specializace a vývoje raných forem těchto živočichů ve střední juře i celých druhohorách. Za potravu mu podle toho mohli padnout menší korýši, ryby a možná i menší vodní obratlovci.

Zase v podrostu uslyšela zašelestění, zvedlo ji to z podřepu a donutilo, aby se tím směrem podívala. Křoviska a jejich větve velmi zřetelně ukazovaly pohyb. Prosmýklo se tam něco dost velkého, ale jakoby to o zvláštní tvory poblíž stezky nejevilo zájem. Zatím velmi tiše sledovala ten pohyb. Ubíral se k anomálii.

Potichu za nimi došla k pěšině, zvuky probouzejícího se lesa do určité míry zněly silněji.

"Za námi, něco tam je," ukázala směrem k podrostu. "Kde?" Joss se ohnal s puškou. "Počkej, počkej... nechceme to vyděsit, protože nevíme, co to je," zarazila ho. "Takže se radši necháme sežrat?" znovu tam namířil pušku. "Když budeme hned střílet, tak nás to sežere stejně tak. Můžeme aspoň vědět, s čím máme tu čest," rázně mu odvětila.

Tess se ujistila o neprůchodnosti anomálie, dalekohledem se podívala proti jejímu potemnělému světlu. Byla stále uzavřena v kouli.

"Aspoň, že se určitě nedostane do současnosti," Tess odlepila dalekohled od brýlí. "Je zavřená?" Joss trochu zaváhal. Tess jen protáhla obličej nad jeho zbytečnou otázkou. "Správně, Sherlocku."

Harleen si půjčila dalekohled, najednou se ale zhrozila, když viděla, že anomálie je otevřená. "Máme problém," řekla právě, když z podrostu vyskočil docela mrštný dravý teropod a zvědavě si zlatavé světlo prohlížel.

"Rozevřela se," řekla jim. "Sakra, to snad ne," zaklel Joss a připravil si pušku, stejně jako Tess. Uslyšeli řev hodný malému a nejspíš zákeřnému predátorovi, linul se od anomálie. Chystal se proskočit do současnosti.

Tess, přestože nosila brýle a její zrak nepatřil k nejlepším, měla skvělou mušku a i v šeru dokázala úžasně zaměřit svůj cíl. Ve chvíli, kdy se ten teropod chtěl dostat do současnosti, vystřelila a neminula. Kulka se mu zaryla do kořene ocasu, zařval bolestí a ohnal se nejrychleji, jak mohl. Vytříbený zrak mu ukázal skupinku zvláštních bytostí, která stála naproti němu, a čich zase puch střelných splodin. Zaměřil se na novou kořist, na vetřelce, co mu přišli nebezpeční. Několikrát jakoby zaštěkal.

"Co to dělá?" Tess sklonila pušku. "Volá smečku," Harleen ji bezduše odpověděla.

...

Horký vzduch se rozplýval mezi korunami stromů, které se jen občas prohýbaly pod poryvy větru nebo odlétajícím ptákem. Dusno se dostávalo do plic každému většimu živočichovi, který jen v tomhle lese pobíhal. Včetně mě.

Seděl jsem na čtyřkolce a díval se na potemněle zářící kouli anomálie, poslouchal zvuky letního lesa plného borovic. Snažil jsem se přemýšlet nad něčím, co by mě zabavilo, ale stejně jsem se pořád vracel k jednomu a tomu samému tématu. Podvědomě jsem si přál, aby to vyšlo, ale vědomě jsem nad tím přemýšlel v jiném světle - zdálo se mi to dětinské a pošetilé. S Harleen jsme spolu vyrůstali, znali jsme se dlouhých deset let a za tu dobu jsme si prošli lecčím a našli jsme si k sobě cestu, kterou nikdo z nás nepředpokládal.

Kdyby to nevyšlo, mohlo to být ještě horší než předtím. Myslím, kdyby se tohle ukázalo jako chyba, tak bych nikdy nechtěl se přestat s ní bavit. Rozuměli jsme si, ale v tu dobu jsem nevěděl, jestli to cítí stejně.

Zpětně si uvědomuji, že tohle uvažování se všech filmech hodí spíše pro dámskou představitelku celého dramatu. Ale tohle byl tehdy můj mozek, tyhle obavy, co by, kdyby.

Slezl jsem ze čtyřkolky a rozhlédl se, pak přišel k ACM-P1 a celou tu mašinu uvedl do provozu, aby se anomálie preventivně rozevřela. Na malý okamžik se otevřela, opaliskovala a vytvářela ve vzduchu ionizující záření. Skoro kouzelně se mihotala, brána mezi vzdálenými světy.

Zamračil jsem se, když mi přišlo, že z jejího vnitřku něco slyším, ale vzápětí jsem se obrátil směrem do současnosti. Ještě jsem jí zpátky neuzavřel. Uslyšel jsem mohutné zafunění a praskot suchých větví. Něco bylo jen kousek vedle mě.

Popadl jsem pistoli, co zůstala ležet na sedadle. Dralo se to křovisky mezi borovicemi ke mně, odjistil jsem zbraň a čekal.

Hrana suchého chroští se prorazila, klidným krokem tam odsud vykráčelo něco úchvatného. Pro mé vlastní bezpečí to ale nebylo něco z více než sto šedesáti milionů let vzdálené jury, byl totiž krásný dvanácterák s plavou až hnědou srstí, majestátním držením těla a ohromující parožnatou korunou. Když vyšel na mýtinu, prohlédl si mě, oklepal se a sklonil hlavu k pastvě.

Oddechl jsem si, protože tenhle obrovský jelen se určitě nedal srovnat s různými nevyzpitatelnými prehistorickými tvory a to včetně býložravců, i přes svou majestátnost. Zbraň jsem sklonil.

Jelen najednou zvedl celou hlavu a rychle trhl krkem doprava, než jsem se stačil zorientovat, tak stromoví a křoviska předemnou protrhla dvě obrovská ladná těla majestátních dravců s obrovskou zuřivostí. Vrhli se proti jelenovi, který už uskakoval, ale útok byl daleko rychlejší.

První z těchto osmimetrových dravců ho svou metrovou hlavou popadl za šíji a zvedl do výšky přes dva metry, přitom se napřímil, viděl jsem padat litry krve z protržených tepen pod kůží jelena. Teropod měl výsostně ostré zuby v masivních čelistech, zoufalé bučení zvířete ho neodradilo a raději jeho tělo trochu vyhodil a znovu zkousl do krku. Definitivně mu tím zlomil vaz. Útok byl velmi rychlý, účinný a smrtící.

Mrtvého jelena s prostrženým krkem pustil z čelistí na zem, kdyby už teď nebyl mrtvý, pád by ho dorazil. Mohl jsem si oba ty tvory prohlédnout z velké blízkosti, skoro děsivé blízkosti.

Byli menší než megalosauři, měřili každý asi osm metrů a mohli vážit tak jeden a půl tuny, ale byli neméně impozantní. Jejich silné tělo s menšíma rukama s ostrými drápy a určitou schopností k zabíjení malé kořisti stálo na dvou mohutných nohách, jak je pro teropody typické. Vyvažoval ho docela tuhý ocas tvořící asi polovinu délky jejich těla, kůže po celém těle se na některých místech krabatěla a pohybovala při každém svalovém záchvěvu. Přišlo mi zvláštní, že se jim oběma na hřbetě tyčil nízký hrb táhnoucí se od lopatek ke kořeni ocasu. Možná to byli nějací metriakantosauridi.

Ale jejich krk a hlava byla teprve podívaná, svalnatá šíje nesla za hlavou pár štětin. Hlava byla asi metr dlouhá, docela vysoká a dlouhá s výstupkem lebečních kostí před očima. Nebyl v pravém slova smyslu hřeben, jen hrbol na lebečních kostech mezi očima. Skutečný hřeben byl až před nimi, vypadal jako srůstající zrohovatělá kůže a u jednoho z nich nesla krásné oranžovo-červené odstíny. Oči sledovaly kořist, tlama a zuby ji trhaly na kusy a nozdry se ztahovaly při každém nádechu.

Byli nádherní. Barevně si byli docela podobní, většina jejich těla nesla světle tmavě béžovou barvu překrytou hnědými a žlutými kaňkami, proužky a trhanci. Jeden z nich měl také od přední části krku po hlavu modrou barvu s šedými místy, byl to ten s červeně-oranžovými hřebínky. Možná dominantní jedinec. Oba měli těla pokrytá jizvami, svědčilo to o jejich dravém způsobu života.

V západní Číně ve střední juře existovalo poměrně velké množství nejrůznějších druhů teropodů, mezi nimi i primitivní předkové velkého T.rexe a jiní célurosauři, zvláštní noasauridi (primitivní teropodi lehké stavby těla spřízenění s robustními ceratosaury a abelisaury), megalosauroidi a také metriakantosauridi (čeleď Metriacanthosauridae), kteří jsou vzdálenými příbuznými populárního severoamerického druhu Allosaurus fragilis. Mezi největší patřil obrovský, asi jedenáct metrů dlouhý, Yangchuanosaurus a neméně zajímavým dravcem byl i o něco menší Sinraptor. Právě tenhle osmimetrový lovec se pral se svým druhem o kořist přímo před mýma očima.

Stručně vzato, tito teropodi byli asi osm až devět metrů dlouzí a podle různých odhadů dosahovali asi třinácti až sedmnácti set kilogramové hmotnosti. Byli tedy poměrně lehcí, patrně i svižní a poměrně rychlí, přičemž se zaměřovali na lov menších až středně velkých ptakopánvých dinosaurů, jakýchkoli obratlovců jako želv, ještěrů, pterosaurů a patrně i ostatních menších teropodů, stegosauridů a možná dokonce i malých sauropodů. Terén lesů a podmáčených území tehdejší střední Asie byl pro tyto živočichy velmi dobrým loveckým rajónem, ve kterém se pohybovali jako jedni z dravců stojících na vrcholu potravního řetězce.

Pokud ale potravy nebylo nazbyt, tito živočichové se vůči sobě, podobně jako jiní velcí teropodi, chovali velmi nevraživě a svědčí o tom jedna z nalezených lebek, která nese stopy po kousnutí a zubech jiného sinraptora. Existuje také jeden exemplář se zlomeným a zhojeným žebrem, takže se zdá dobře podložené, že tito teropodi se neostýchali útočit na sebe navzájem.

Když se ten jedinec se slabě vyvinutými a nevyrázně zbarvenými hřebeny chtěl zmocnit jelení nohy, ten druhý na něj agresivně vystartoval a zakousl se mu do přední části lebky. V tu chvíli ten nevýrazně hřebenatý jedinec zanaříkal a zařval, s krvácivou ránou se odvrátil směrem od mršiny ke mně.

Samou bolestí nevnímal nic okolo, teplokrevný metabolismus roznášel nervové záchvěvy rychle, ale potom se zadíval přímo na čtyřkolku, za kterou jsem se schoval. Začenichal, oči se mu přivřely a zařval. Byl jsem snadnější kořist.

Zvedl jsem a to jsem udělal hrozivou chybu, doufal jsem, že stačím utéct do jury a ještě ho tam nalákat. Všiml si mně ještě jednou a silněji výhružněji zařval, rychle zahradil cestu k anomálii a vrhl se za mnou. Naskočil jsem na čtyřkolku, protočil klíčky a rozjel se co největší rychlostí. Ani jsem si nevšiml, že svým velkým tělem zavadil Sinraptor o otočné rameno ACM-P1 a svým neopatrným pohybem anomálii nadobro uzavřel.

...

"To si děláš srandu!" vykřikla vztekem Tess, "Kolik těch potvor tu ještě je?!" křičela za běhu.

Po tom výstřelu vyskočili z podrostu ještě dva další mrštní a docela velcí teropodi, jeden skoro tři a druhý přes tři metry dlouhý, a vrhli se za nimi.

Několika kroky v rychlém běhu se jim dostali za záda a dotáhli je. Skákali po lesnaté vegetaci, ten nejmenší se dokonce vrhl na řasami porostlé kameny při okraji potoka a málem rozšlápl vyhřívající se dlouhokrkou želvu s podivně tvarovaným krunýřem, ze kterého na okrajích čněly silné keratinové ostny. Jakmile ho spatřila, vrhla se do vody a zmizela v proudu.

Harleen, Tess i Jossovi už pomalu docházel dech, ale světlo okraje pralesa s prořídlým stromovím se blížilo. Stezka se rozšiřovala, vlhla a byla podmáčená, potok se rozšiřoval a otevíral se nad ohromnou plochou plání, na které se válely poházené větve a jiné věci. Kryly strašlivé tajemství, které rozhodovalo o životě smrti.

Běželi houštinou k říčce, která se vlévala očividně do ohromného sladkovodního jezera. Za sebou občas zashlechli zvuk podobný zaštěknutí. Les prořídl, byl mnohem světlejší díky paprskům nového dne, které přineslo zlatavé slunce, odrážejících se od lesklé hladiny.

Všichni se vrhli na tuhle zvláštní pláň, zběsile vběhli přímo na hladinu pokrytou větvemi jehličnatých stromů a kapradinami.

Voda se zdála být překvapivě mělká a dokonce nebyli ani po kotníky ve vodě. Cákali všude okolo, slyšeli, jak pod námi čvachtá a šplíchá voda, když běželi po zbytcích rostlin, které byly na hladině. Na pláži vyrušili poklidně ležící oboživelníky, kteří si lebedili ve studené vodě.

Neměli velký náskok, teropodi sice nejdříve váhali, zda se mají na ten lesklý předmět vrhnout, ale po prvním kroku pochopili, že jim nebezpečí nehrozí. Štvanice byla u konce.

Moji dva přátelé a moje skoro přítelkyně se zastavili kus od břehu a pozorovali trojici zvláštních teropodů, jak se ženou k nim. Tess jen přeběžně popadla zbraň, ale byla už naprosto vysílená.

"To je divný zvíře, dost divný zvíře," Joss s nechutí popadl dech.

Tito teropodi měli atletické proporce, štíhlý ocas, silné zadní a účinné gracilní přední končetiny. Podobali se, svým docela osvaleným tělem a protáhlou hlavou s impozantními čelistmi, jiným malým teropodům. U těla měli složené docela dlouhé přední končetiny se třemi prsty. Jejich zelenavé peří, které jim krylo celé tělo, kromě spodku břicha, ocasu, krku a nohou, a za hlavou přecházelo do červenooranžova, jim totiž poskytovalo dokonalé krytí v přítmí lesa. Nejnápadnější však na nich byl červený hřeben, který se od čumáku kroutil nad lebkou až nad oči, kde zároveň končil. Ze všech třech ho měl ten největší nejvýraznější.

"Guanlong," ustrousila Harleen. Nastavila se do její útočné pozice s rukama zapjatýma v pěsti, které začaly trochu zářit modrým světlem. "A to znamená co?" Joss se zběžně ohlédl. "Že máme sakra problém," odřekla.

Zamysleli jste se někdy nad rodokmenem předků krále druhohor, samotného druhu Tyrannosaurus rex? Pokud ano, tak právě Guanlong, překladu tedy doslova "korunovaný drak", patří k vůbec nejstarším příbuzným tohoto impozantního dravce, přestože žil o devadesát milionů let dříve. O jeho existenci nevíme příliš dlouho, byl popsán v roce 2006, ale už se stačil dostat do předního hledáčku médií jako předchůdce T.rexe. Spíše jde ale o jeho dávného "prastrýčka" a to kvůli tomu, že patřil do čeledi Proceratosauridae, což byli příbuzní předků tyranosaurů a ne jejich přímí předkové.

Navzdory tomuto i vzdálenému příbuzenskému vztahu se svému dávnému "prasynovci" příliš nepodobal, šlo o relativně malého dravce dlouhého asi tři a v kyčlích vysokého jeden a čtvrt metru s masivními předními končetinami, které byly opatřeny třemi prsty s drápy. Pomocí nich tento dravec páral svou malou kořist, která sestávala především malých dinosaurů, ještěrek, savců nebo mršin, nezdráhal se ale použít i své děsivě vyhlížející čelisti se zuby přizpůsobenými k trhání kořisti. Jeho tělesná stavba napovídala velmi rychlému a mrštnému pohybu, mimo toho mohl příležitostně tvořit malé smečky pro udolání větší kořisti (jak by potvrzoval nález nedospělého, asi šest let starého, a dospělého jedince, zhruba dvanáct let starého a pohlavně dospělého asi v sedmi letech, na jednom místě - k tomuto se ještě dostaneme)

Od známého T.rexe se také odlišoval výrazným hřebenem, který mu začínal nad čumákem a končil až nad očima. Zaživa byl částečně vyplněn vzduchem, kroutil se jako polovina konce kotvy. Jeho úloha byla patrně při námluvách, kdy samci měli nejspíš výraznější barvu hřebene. Od svého obřího příbuzného se lišil také tím, že měl peří po pravděpodobně celém těle, kdežto T.rex mohl mít podle posledních studií peří pouze na předních končetinách nebo konci ocasu. To ale mé přátele netrápilo.

Guanlongové stále velmi vytrvale běželi, ale zdálo se, že jim také docházely síly. Jejich výpad měl být rychlý a přímý, místo toho se za svou kořistí a vetřelci hnali jako pobláznění, což neměli ve zvyku. Vůdčí samec navíc ztrácel mnoho krve.

Všichni tři zástupci lidského druhu v jurském období se připravovali na útok, teropodi kolem sebe cákali a štěkavě se ozývali. Bylo jasné, že svůj záměr nehodlají změnit. Ale najednou se zatemnělo vycházející slunce. Smečka se zastavila, zaštěbetala a poštěkávala.

"Co to dělají?" Tess se nepřestala ohánět puškou. "Něco je děsí, něco je dost děsí. My to ale nejsme," Harleen si uvědomovala.

"Tohle bude horší," Joss nelibě polkl a podíval se za sebe.

Bojovou scénu najednou proťal ohromně hluboký hrdelní řev gigantického stvoření. Za nimi se poklidně procházel obr překonávající svou délkou plejtváka obrovského.

Masivně stavěné tělo se silnýma nohama, které se nořily do vody, neslo téměř sedmnáct metrů dlouhý krk ukončený malou podlouhlou hlavou s výrazným hrdelním vakem. Zdálo se, že jeho hřbet je pokrytý řadou malých kostěných hrotů a kostěné hrboly nesly i jeho záda a krátký ocas. Sloupovité končetiny za sebou nechávaly ztřetelně rozčeřenou hladinu, byly jako sloupy podpírající masivní trup. Bylo to jedno z největších zvířat, které kdy v životě viděli.

"Proboha," Joss oddechl a trochu ustoupil.

Neklidní guanlongové ztichli a to stejné udělali i Harleen, Joss a Tess. Hleděli na ohromného tvora, který zhruba za sto šedesát jedna milionů roků dostane vznešené jméno Mamenchisaurus sinocanadorum.

Tento živočich se pyšnil možná nejdelším krkem v celé živočišné říši, odhady jeho délky kolísají, nicméně předpokládaná délka se odhaduje na devět až sedmnáct nebo dokonce osmnáct metrů. Tvořil tak téměř polovinu délky těla, u největšího druhu tohoto rodu dosahovalo podle některých fosílií až třicet pět metrů na délku a téměř patnáct metrů na výšku. Samotný živočich pak mohl vážit v rozmezí asi padesáti až pětasedmdesáti tun, čímž patřil mezi vůbec největší jurské sauropody a dinosaury vůbec.

Šlo o poklidného býložravého obra, který se živil především na středním stromovém patře, přes délku jeho krku totiž tato část těla nebyla příliš ohebná (tvořilo ji asi "pouze" devatenáct obratlů, o dvanáct více než má člověk). Byly značně prodloužené, krk tak mohl ohýbat relativně pouze v oblasti napojení na ohromný hrudní koš, to však stačilo, aby jeho malé zuby ztrhávaly z větví jehličí a šišky. Sauropodní dinosauři obecně ale nekousali svá sousta, polykali potravu vcelku a její zpracování konaly kameny v jejich žaludcích, tzv. gastrolity. Paleontologové jich nalezly už tisíce v žaludcích různých sauropodů, dosud největší objevený byl velký jako grapefruit a pozřel ho obrovský sauropod druhu Diplodocus hallorum z pozdní jury Nového Mexika. Když mu ucpal střeva, pravděpodobně zavinil i jeho smrt. Podle všeho se také Mamenchisaurus sinocanadorum vyznačoval asi polovičním počtem obratlů ocasních vůči krčním - jeho fosilie jsou totiž z větší části kompletní.

Velikost a váha mamenčisaura také zanechala v souvrství Š´-šu-kou v provincii Xinjiang (někdy v přepisu také Sin-ťiang) na severozápadě Číny nesmazatelné dědictví, které zanedlouho mohli pocítit na vlastní kůži.

Byli naprosto ohromeni. Tento tvor byl prvním velkým dinosaurem, kterého spatřili. Bylo to tak úžasné, když se procházel, a zastiňoval tak vycházející slunce, že to působilo jako zázrak. Smečka teropodů zůstala stát na místě, nejmenší jedinec dokonce pokulhával zpátky, a jako přibytí zůstali i moji přátelé. Obr si jich totiž překvapivě všiml, ikdyž nejspíš cítil spíše jejich nový pach, a trochu stočil krk k nim a sehnul se.

"Co teď?" nadhodila Tess. "Nikdo se ani nehne. Nechceme ho rozrušit," odpověděla jí Harleen.

"Ty bys z fleku mohla ošetřovat zvířata v zoo," přitakal Joss. K němu ale Mamenchisaurus natáhl svůj krk s docela malou hlavou o velikosti skákacího míče pro cvičení, zafuněl a Joss cítil jeho dech, který páchl po rozložené rostlinné potravě.

"Sakra, co to sežral? Smrdí to jako... jako kompost, fuj," odfrkl.

Když si je všechny pečlivě očichal, vydal silný hrdelní zvuk a vzepjal krk. Mířil k okraji jezera a slyšeli ohromný praskot, když si razil cestu terénem. Zmizel v zeleném šeru pralesa.

Když se otočili zpátky, za jejich zády odcházel obrovský sauropod, tak se smečka guanlongů mírně ztáhla. Pošlapovali na okraji jezera a vyčkávali.

"Vystřel k nim ještě jednou," Harleen Tess pobídla. "Ale žádnýho nezkoušej zasáhnout, jenom k nim vystřel." Tess zamířila a uposlechla, zvuk výstřelu se hravě rozletěl do okolí a dokonce překryl i zvuk mamenčisaura, který se dral do lesa a kácel svým tělem nízké stromy.

Hned, jakmile kulka vletěla do kůry stromu, guanlongové uskočili a štěkavě řvali. Nedospělec se vrhl do vegetace, rodiči se ještě jednou ohlédli na jezerní hladinu a následovali ho. Zvláště samec vypadal jako silně zachvácený ztrátou krve a agonií, sotva kulhal.

"Žijeme," pronesl Joss. "To je, vzhledem k okolnostem, úspěch. Buď nás mohl rozšlápnout ten obří chodící most nebo rotrhat ty potvory, prašť jako uhoď. Ale my žijeme," oddechl.

"Mohl bys mi aspoň trošku důvěřovat, co se týče těch schopností," Harleen mu zaoponovala.

"Hele, ze zásady se mi nechce věřit něčemu, co nedokážu vysvětlit. Takže tohle ovládání smyslů... řekněme, že se chci přesvědčit. Na sto procent," odpověděl jistě. Odcházeli směrem zpátky na pěšinu, k lesu.

"Tak pane zásadový, až budeš příště potřebovat zachránit zadek, tak víš, co mi můžeš," tvrdě mu odpověděla.

"Ha," Tess se zasmála," ty nevíš, kolik těch potvor proti tobě můžou poštvat. Na tvým místě bych si nevyskakovala."

"Ty těžko, i kdybys vyskočila, tak bys nebyla o moc vyšší," poznamenal. "Vtipy na mojí vejšku už dávno nejsou vtipný," odsekla. Joss se musel pousmát, ale Tess radši držela nervy na uzdě a raději sklonila pohled na jinou stranu.

"A stejně, můj nejlepší kámoš by mi nic takovýho neudělal," dodal. Tess se ale znovu přidala. "Tím bych si nebyla jistá." Obrátila pohled na Harleen, která se začala drobounce červenat. "Blbost, on by nic takovýho neudělal," řekl. "No, jen aby," dodala.

Když se z pralesa znovu začaly ozývat podivné zvuky, rozptýlili se do větší šířky. Tess ale udělala neopatrný krok, stoupla na tenkou vratkou větev, která tvořila poklop přírodní pasti. Větev se pohla a ona spadla do téměř dvoumetrové dehtové jámy.

"Do prdele!" stačila vykřiknout.

Spadla do ohromného vytlačeného vrtu, který měl na svědomí právě jeden z mamenchisaurů, kteří zde museli procházet. Uvědomila si to, tohle jezero nebylo jezero, ale ohromná pláň se surovou naftou v podobě dehtu překrytá nějakou vrstvou popela nebo něčeho podobného a vodou. Byla uvězněna v ohromné stopě, kde se ze stěn valil dusivě páhnoucí asfalt.

Cítila se jako ve svěráku, rukama se snažila přitáhnout k vrchu, ale tekla na ní voda z povrchu. Dehet ji celou obtékal a dusil ji, na prsou se jí usadil silou mnoha desítek kilogramů a její plíce tu tíhu přestávaly vzládat.

"Lidi, kde sakra jste?" zmohla se na krátký výkřik, než znovu začala dusit.

"Tady!" ozval se Jossův hlas. "V dehtu... nebo, kruci, co to je!"

Tess ztratila veškerou naději, protože do dalších otisků zapadli i ostatní. Oddechovala ve stále delších intervalech, okolí i ona sama zapáchala dehtem a dusila se. Na kůži měla černou hmotu, která ji celou obepjala. Přečkala smečku guanlongů a dostala jí pouhá náhoda, uvědomovala si to a vztekla se. Tohle byla ta nejhorší smrt, kterou si mohla představit, z očí jí ukáplo pár slz. Ronila je sice skoro při každé více či méně emotivní příležitosti, ale tohle bylo oprávněné. Věděla, že je konec.

Tzv. dinosauří pasti ze souvrství Š´-šu-kou jsou jedním nejunikátnějších nálezů z celého období jury. Jedná se vlastně o ohromné fosilní stopy, které se soustřeďují pouze do tohoto souvrství, kde ve střední juře byla dehtová jezera, která čas od času překryla tuhá vrstva sopečného prachu a popela ze zdejších vulkánů. Menší a lehčí druhy živočichů se na nich velmi snadno udržely, jenže velcí sauropodi (zde jako zmíněný mamenčisaurus, pak jeho příbuzný Tienshanosaurus) do nich dokázaly vtisnout ohromné otisky hluboké někdy až dva metry.

Poprvé se o nich vědci dozvěděli roku 1928, kdy je odkryl čínský paleontolog Yang Zhongjiang (známější spíše jako Chung Chien Young), později byly čínskými a americkými paleontology odkryty celé serie otisků stop a bylo zde nalezeno na šest stovek různých exemplářů tehdejší fauny této oblasti. Jsou zde po sto pětašedesát milionů let uchovaní primitivní savci, pterosauři, krokodýlové nebo želvy. Dokonce několik z nich představuje dosud nepopsané druhy. A nejúžasnější je, že v jedné z těchto stop byli právě nalezeni jedinci zákeřného druhu Guanlong wucaii.

...

Drkotal jsem po poli, za sebou jsem slyšel řvoucí motor smíšený s řevem sinraptora. Čtyřkolka po zorané půdě moc nezrychlovala, kroky mohutného masožravého tvora ho jistě posouvaly vpřed rychlostí přes čtyřicet kilometrů za hodinu.

Jednou rukou jsem svíral řidítka a tou druhou jsem si nahmatal do kapsy pro telefon, kde se mi nějakým zázrakem podařilo vytočit Petera. Přál jsem si, aby to zvedl, jak mu zrovna nebylo zvykem. Moc jsem si to přál.

"No?" ozval se trochu rozmrzele. "Petere?! Žiješ! To je sakra dobře... Slyšíš mě?" řval jsem do telefonu.

"Co ti je? Žere tě snad něco?" zasmál se. "Tak něco," poznamenal jsem sníženým hlasem. Otočil jsem hlavu a najednou viděl toho přes tunu a půl vážícího dravce, jak je jen pět metrů ode mě. Čelisti měl rozevřené a nevypadal, že už nemá chuť běžet.

"Kde jsi?" zakřičel jsem znovu. "Doma," odpověděl klidně. "Doma?! Ty vole, co děláš doma?" vztekle jsem na něj zakřičel. "Nevypadalo to, že mě budete potřebovat, tak šel na chvíli domu a usnul jsem." To mě naštvalo ještě víc.

"Ty si ze mě snad děláš prdel, ne?!" přitom jsem se ohlédl a znovu spatřil rychlého sinraptora za mými zády, "Okamžitě přijeď, dělej!"

"Já se tam tak rychle nedostanu," oponoval. "I kdyby ses sem měl doplazit, dělej už!" zařval jsem na něj.

Na druhém konci Peter už radši vyskočil z postele a oblékal si ponožky, doskákal do předsíně a nazouval si svoje černé boty s bílým lemováním. Telefon měl pořád u ucha a dál mluvil.

"Už jdu, už jdu! Jenom si skočím pro kolo," otevíral dveře. Když to ale udělal, před ním stál svalanatý muž s vousy a blonďatě hnědými vlasy. Komisař Gischer měl ruku připravenou k ťukání, ale Peter otevřel dveře dříve.

"Je tvoje sestra doma?" zeptal se přívětivě. Peter strnul, z telefonu zněl zvuk jedoucí čtyřkolky a posléze i řevu teropoda, proto radši zavěsil.

"On mi to ještě položí," odsekl jsem naštvaně. Sinraptor mě skoro dotáhl a připravoval se na konečný úder.

"Jo, je doma. Co tu chcete?" všiml si jeho odznaku. "Jenom ji navštívit, jsem její přítel," odvětil a Peter se před ním se svým vzrůstem cítil jako trpaslík. "Jako přítel typu kamarád nebo přítel o deset levelů výš?" vyzvídal. Komisař si ho přitom bedlivě prohlížel, vytušil, že něco není v pořádku. Pomyslel si, že jeho podezření padlo na spravného člověka.

"No spíš to první, než to druhé. Ty jsi její bratr, že? Říkala mi o tobě," řekl a přikrčil obočí. "Jo? Tak to je fajn. Já bych tu rád tlachal, ale musím už jít, protože mám něco důležitýho, tak kdyby jste dovolil," naznačil, jestli by mu neuvolnil dveře. "Ale jasně, jen jdi."

Peter se nervózně ohlédl, když běžel do kůlny pro kolo. Ani ho nezajímalo, odkud má vlastně komisař klíče od branky a to, že se objímá s jeho sestrou. Nasedl na kolo a jel, co mu síly stačily.

Já jsem se drkotal po poli a viděl jsem strouhu jen malý kousek předemnou. Dravec se připravoval na smrtící úder, kterým by mě shodil ze čtyřkolky a určitě i zabil. Napadla mě šílenost, ale musel jsem ji zkusit.

"Prosím, ať to vyjde. Prosím, ať to vyjde," zopakoval jsem si.

Potem jsem měl celé mokré triko, pálil mě v očích a klepal jsem se při pomyšlení na tu šílenost. Ale byla to jediná šance. Asi.

"Tak za tři... dva... jedna... teď," přehodil jsem levou nohu na pravou stranu, odrazil se a skočil z rozjeté čtyřkolky. Dopadl jsem do tvrdé suché hlíny, měl jsem pocit, že jsem si zlámal žebra a ruce, ale odkutálel jsem se dál, aby na mě ten dravec nebral zřetel. Bolestí jsem kňučel a sýpal, na horkém slunci to zrovna nebylo potěšení. Ale zatím jsem byl naživu.

Sinraptor se co nejvíce rozběhl, narazil do čtyřkolky, kterou převalil na stranu a ta se začala v kotrmelcích otáček po zoraném poli. Rozházela všude hlínu, začal z ní téct benzin a olej, kola se naposledy protočila a motor doklokotal. Zastavila se až s pneumatikami nahoře.

Jakmile si dravec všiml, že jeho protivník padl, rozdýchával se po tak náročném běhu asi půl minuty. Kola se stále otáčela, on k nim ale přišel a bez větších problémů do jednoho z nich kousl a po přetahování ho serval z disku. Trhal hlavou, zápasil se zvláštně pružným černým soustem a snažil se ho roztrhat. Upustil ho na zem, ale jakoby se nic nestalo - v jeho očích. Přišlápl si sousto zadní tlapou se třemi drápy, konečně ho utrhl, ale vzápětí ho chraplavě odhodil. Naštvaně sýpal, poznal, že to není maso.

Co teď, řekl jsem si v hlavě.

Pálit do skoro dvoutunového živočicha nemělo cenu, přestože by si toho všiml, jen by ho to naštvalo. Utéct bych mu nemohl, byl sice unavený, ale určitě by mu nedělalo problém mě dohnat. Předvedl mi, co umí.

Napadla mě ještě jedna věc. Byl jsem tam sice sám, ale ovládat jeho myšlenky jsem mohl alespoň zkusit. Další podobně šílený nápad během pěti minut.

...

Tess se propadala hlouběji do asfaltu, začínalo ji to pálit úplně všude po celém těle. Zaslechla i ostatní, jak naříkají při propadání se do smrtelné jámy. Nohou dupla na nějaký plochý předmět v dehtu, přitáhla se k okraji dehtové pasti a viděla trochu ven.

K levé ruce, která ji čněla ven z lepkavé hmoty, přilétl docela velký ramforynchoid, dlouhoocasý pterosaurus. Postavil se do mělké vody, měl hnědá pyknovlákna na složených křídlech i těle, žluté tlapy na všech čtyřech končetinách a červený lem s černým lemováním na konci štíhlého ocasu. Tess si na něm všimla ale docela velkých žlutých čelistí s přečnívajícími zuby, od jejich střední části se táhl nízký troúhelníkový hřebínek až nad oči.

Moc jí to ale, jak tento konkrétní druh Sericipterus wucaiwanensis vypadal, nezajímalo. Chtěl jí totiž svými zuby okusovat ruku.

"Jdi ho hajzlu, ty přerostlá létající kryso!" zařvala na něj z posledních sil.

Pterosaurus zaštěbetal, zakrákoral a ohlédl se. Naplno rozevřel oči, uskočil a roztáhl křídla. Něco ho vyděsilo k smrti tak, aby vzal nohy na ramena.

Tess se tam otočila a uviděla, jak se tam přiřítil Guanlong se svým mládětem. Samice stála opodál. Oba, masožraví, naštvaní a hladoví, teropodi k ní přistoupili a ten menší z nich se Tess okamžitě zakousl do levého zápěstí.

Ona zařvala bolestí, vytryskly jí další slzy a jen si přála brzký konec. Nedospělec už byl velmi netrpělivý, co se týče jeho snídaně, zaštěkl. Jeho větší rodič ale byl už silně zachvácen ztrátou krve z výstřelu. Oddechoval stále rychleji, tělo mu ochabovalo a jeho peřím pokrytý ocas se sklonil na malou chvíli k zemi. Přímo na místo, kde Tess měla pravé zápěstí.

"Tak dělej, pojď!" ztichle řekla a chytla se tomu tyranosauroidovi za ocas.