Velký zátah

2 roky po události 2508/2015

Dálnice D8, výjezd z Ústí nad Labem

23:14, noc 28. května 2017

Převoz VZT z Ústí

Převoz našich přátel probíhal vcelku klidně. Potřebovali však jisté utajení, proto jeli v několika různých vozidlech. Julio a Petr si vzali tmavomodrý sedan, Alex si vzal černé SUV a Lena, Nikki a Anna byly převáženy v prostorném transitu. Nic v tu chvíli nenasvědčovalo, že se tohle strhne v další akci, při které půjde o životy nejen jich, ale i dalších lidí.

Z ústeckého centra se maskovaná kolona, převážející tým a také tolik potřebnou ochranku, přesunula kvapem na dálnici, odkud cesta do Prahy nemohla tvrat dlouho. Světla elektráren se ztrácela v nedohlednu, míhající se auta tvořila v jejich očích záblesky, které se odrážely i od čelních skel a potemnělých lesklých tvarů aut. "Myslíš, že to bude velká změna, když teď budeme v Praze," ptal se Julio, jež seděl na sedadle spolujezdce a přitom líně pozoroval světla protijedoucích aut a osvícených kamionů, která se mu odrážela v očích. "Možná. Řekl bych, že uvidíme, jak se to bude vyvíjet," odpověděl mu vstřícně Petr. "A co ty a Lena," položil mu trochu škodolibě otázku. "Co my, nic přece," odvětil rozpačitě. "No tak, přece něco být muselo, když jsi ji doprovázel domů," musel si do něj rýpnout. "Proč se na to ptáš," zdráhal se odpovědi. "No né, jenom si říkám, nový město, nový ústředí...prostě tak," pokračoval dál tím zvláštním tónem. "Jdi někam," pousmál se, když doplnil Juliův úsměv. Noc se přelila do své ještě temnější podoby, a Měsíc pak začal svítit na celé kolo. Dálnice byla osvícena pouze světlomety projíždějících aut a kamionů, svítivé paprsky se otíraly jak o ztemněná skla, tak i o hladké díly karosérií. V členech nového zásahového týmu se probouzela naděje na nový začátek a napětí, snaha dokázat, že jsou to skutečně oni, kteří si přeložení zaslouží. Pocity se mísily především u těch, kteří tehdy nespali. Tři dívčí členky našeho týmu se totiž rozhodly trochu prospat. Dlouho jim to však nevydrželo.

Když se přejela hranice mezi kraji, několik kilometrů od vesničky Ledčice, jež se schovávala nedaleko od dálničního koridoru, těsně před dálničními mosty, se začalo něco dít. Mohlo být okolo půl dvanácté, možná o něco málo později, když se ukázalo, že ten provoz kolem vozidel našeho týmu nebyl nahodilý, ale předem připravovaný. "Vidíš ten náklaďák za náma," zeptal se Petr rozhodně, při pohledu na burácející kolos za jejich zády. Silná konstrukce kabiny toho kamionu byla ještě podnícena silným kovovým rámem s několika světly, které na něm byly připevněny. Byla to vlastně taková nostalgická vzpomínka na soupeření mezi rozděleným Německem sedmdesátých a osmdesátých let. "A co s ním," odzívl si Julio. "Sleduje nás a není sám. I nejmíň další dvě auta," stále mechanicky odpovídal. "Alexi...prosím tě zkus se líp zadívat na ten kamion vedle tebe, Petrovi se na něm něco nezdá," vytočil telefon. "Jasně...no jo," odfrkl unaveně Alex. Jenže to už bylo příliš pozdě.

"Akce začíná, můžete zaútočit," řekl hluboký hlas do vysílačky řidiče kamionu. Ten dupl na spojku, zařadil vysší rychlost a pomalu dotahoval auto s Juliem a Petrem, které jelo před ním. Nárazník se tvrdě otřel a skřípěl, jakmile narazil do auta, ale on nepřestával a snažil se stále silněji. "Co blbne ten kretén," zvedl se ze sedačky Julio. "Zdá se, že máme společnost," poznamenal trpce Alex v druhém autě. Ti se okamžitě otočili, aby se podívali kdo se do nich opřel. Řidič kamionu ještě jednou silně narazil do, proti němu, malého sedanu, který jel před ním a tento krát se mu ho podařilo dokonale vykolejit. Petr začal náhle kličkovat po dálnici, kola se dostávala do strašlivých smyků a sedan se několikrát protočil, než se mohl úplně zastavit. Postavil se napříč ve stejném pruhu, kde jel i kamion, který se je pokoušel roznést na kopytech. Na útěk už nezbyl čas, nikdo nestačil ani zareagovat, a náraz tak byl nevyhnutelný. Plechy skřípaly, když je chtěl náklaďák převálcovat. Funící monstrum se přiblížilo a Petr i Julio čekali jen ohlušující náraz a vlastní smrt. Zvučný motor se přiblížil už přespříliš, narazil nesmírnou silou do boku sedanu, ale místo, aby ho odpálil, tak ho začal tlačit před sebou. Nesmírné skřípění a zvuk obušujících se gum se nedal vydržet, kamion ale stále jen zrychloval a nehodlal od svého záměru ustoupit. Petr i Julio si uvědomovali, že to nemohlo trvat dlouho, dříve nebo později se museli převrátit na střechu. Jenže nemohli prakticky absolutně nic dělat. Kus dál od nich ale bylo staveniště. "Potřebujeme helfnout, ten idiot v tom kamionu nás chce zničit, voláme veškerou pomoc," křičel do vysílačky Julio.

V tu chvíli jel za oným kamionem Alex, který se rozhodl využít skosený vlek dodávky, která jela za návěsem kamionu a rozhodl se jí využít jako rampu. Pořádně se tedy rozjel a vyletěl přímo do návěsu. K jeho překvapení ale návěs prázdný nebyl. Byl plný vysokých klecích se skupinou obřích nelétavých ptáků. Byli to už dávno vyhynulí kelenkeni. "Co tady tohle tohle dělá," zeptal se sám sebe. "Tak na to se zeptám řidiče," odpověděl si. Vylezl tedy na krz díru na plachtu a běžel k tahači. Pak ale uviděl další nebezpečí. Viděl další tahač, který se čím dál tím více blížil k transitu. Pak mu teprve došlo, že tohle vše ještě s dvěma osobními auty, je organizovaná skupina, která je chce mít z cesty.

Pak ale běžel dál dopředu a radší ohlásil, že jejich převoz je napaden. Petr a Julio v autě už se začali převalovat po dálnici a kamion přidával, ale pak se Alex dostal do kabiny a uhnul s kamionem do druhého pruhu. Petr a Julio přijeli těsně po dveře kabiny a Alex jim skočil na střechu. Kamion najel do železobetonových středových svodidel a převrátil se na bok. Do něj nabourala další auta. Když se podívali směrem za ně, viděli, že transit tahač převrací na bok a ujíždí pryč. V tu chvíli je zachváti strašný vztek a rozhodli se, že na staveništi před nimi tahač svoji pouť skončí. Přejel kolem nich a oni mu prostřelili zadní gumy, kamion najel do maringotky na staveništi, vyletěl a narazil na most. Problémy tím ale nekončily.

Z převráceného kamionu totiž vyšlo několik naštvaných kelenkenů. Byla to vskutku monstrózní zvířata. Měli velké oči a lebky, jejich výška dosahovala kolem 2,5 m. Byli podrážděni, jeli několik hodin zavřeni v malých klecích. Ostatní lidé vytvořili hromadnou nehodu a utíkali z aut. Kelenkeni v nich viděli kořist. Začali tedy běhat po celé šířce dálnice. Divoce klapali zobáky a skřehotali. Lidé hromadně křičeli, rozutekli se do lesa a polí. Dvě další velká černá auta se v místě nehody zastavila a vystoupili z nich velcí muži v tmavých oblecích se zbraněmi. Začla hromadná přestřelka. Julio se pořád rozhlížel po kelenkenech, ale už je nemohl nikde zaregistrovat. Rozhodl se tedy projít blíž k lesíku, kde by se podíval, zda se neskrývají v něm. Běžel tedy několik metrů, ale pak zařval bolestí, když dostal kulkou přímo do pravé plíce.

Začal tedy lapat po dechu, blížili se k němu nepřátelští bojovníci, a tak si myslel, že to byla jeho poslední hodinka. Pak ale uslyšel, jak jeden z nich řve, kdy ho do týlu praštil zobák jednoho z kelenkenů. Ptáci se objevili když viděli snadnější kořist. Ti muži začali utíkat zpět ke svým vozidlům, ale ptáci jim byli v patách a několik jich zabili. Pak už nasedli do aut a odjížděli dále po dálnici. Když projížděli kolem zničeného kamionu, tak jeden z auta vyhodil hořící zapalovač a kamion pohltil oheň.

Kelenkeni chvíli hodovali na zabitých tělech, ale pak se chtěli vrhnout i Julia, kterého odnášeli Alex a Petr za auto. Zastavily je až naše slečny, které sebraly munici a začly pálit po kelenkench. Většinu z nich se jim podařilo zneškodnit, dálnice byla potřísněna krví, pery, benzínem a naftou, vypadalo to tam jako na pravém bojišti. Dorazily tam také záchranné jednotky, které si převzaly Julia do Prahy. Odklížení nehody bude trvat další dva dny a případ kelenkenů už není jejich věc. Nejzvláštnější však bylo tetování nalezené na pravé ruce mrtvoly řidiče tahače. Ještě něvěděli do čeho se zapletli. To tetování byl to had obepínající raptoří dráp...