Vlk Edwardův
Jak víme, kořeny moderních vlků, psů a kojotů (Canis sp.) sahají až do svrchního neogénu na konec miocénu, kdy suchozemský fauna především vyspělejších savců zaznamenala evoluční vzepětí velikosti dosud nevídané. Ne, co by do počtu nově vyvinutých nebo žijících rodů, ale objevuje velké množství taxonů současných nebo jejich blízkých předků. Nemluvě na o tom, že v tuto dobu mezi koncem miocénu a pliocénu se po Africe procházeli naši první přímí předkové, ve stejnou dobu po západu Severní Ameriky pobíhaly smečky hned několika druhů vlků a jedním z nich byl i tzv. pes nebo vlk Edwardův, latinsky známý pod pojmenováním Canis edwardii (doslovný překlad zmíněn před vědeckým názvem). Tato psovitá šelma byla vzhledově nejspíš podobná současným kojotům (Canis latrans) a nelišila se od nich patrně ani po stránce svého chování a etologie, musela pouze soupeřit s daleko širším spektrem dravců a to nejen v podobě jiných masožravých šelem jakožto i velkých dravých ptáků (Teratornithidae, Phorusrhacidae; Campbell & Stenger, 2002; McFadden et. al., 2007). Výhodou pro ni mohlo být srocování do větších smeček a nebo rodinných skupin, které lépe udolaly kořist i několikrát větší než ony samotné, v prostředí kvartéru Severní Ameriky mohlo jít především o koně (rody Hipparion, Nannippus nebo Dinohippus) nebo o jiné lehké herbivory, především sudokopytníky (Artiodactyla). Nedá se ale vyloučit, že v případě potřeby se dokázali tito psi zaměřit i na menší potravu jako krocany druhu Meleagris californica, ještěrky, obojživelníky (Lissamphibia), možná i jiné druhy ptáků (Aves) a drobných savců a podobně jako mnohé psovité a medvědovité šelmy (Ursidae) také významnou složku jeho jídelníčku tvořily i zdechliny zanechané jinými predátory. Dle dostupných údajů ale můžeme říct i to, že se dokázal v případě nouze živit i ovocem a trávou podobně jako jeho současný příbuzný (Gier, 1974). Kromě tohoto se patrných anatomických znaků od recentního kojota odlišuje výhradně stavbou lebky a chrupu, především velikostí jednotlivých zubů (Tedford et. al., 2009), což dost možná svědčí o adaptacích na stravu sestávající převážně z masa. Nelze ale vyloučit, že v případě potřeby šlo o omnivora a i z jiných hledisek by tento životní styl byl výhodný. Kalifornie a jiné oblasti pohybů psů Edwardových sice nesly známky mírnějšího klimatu, ale šlo o zároveň o oblasti stepí ovlivněných tundrou a nepříliš vzdálenými kontinentálními ledovci severně od nich. Jejich výskyt a úspěšnost pod dobu několika milionů let odráží jejich adaptabilitu na tyto podmínky, v zimě jim patrně vznikala hustší srst a tukové zásoby. Jednalo se snad také o živočicha schopného rychlých sprintů a běhů, které možná přesahovaly 40 kilometrů v hodině. Lehké tělo, vážící přibližně 35 kilogramů (viz Tedford et. al.), a dlouhé nohy mu umožnily chytit i poměrně rychlou kořist a rovnocenným potravním konkurentem mu mohl být převážně gepard americký (Miracinonyx sp.) nebo některé jiné psovité šelmy, faktem ale zůstává, že právě tato schopnost mohla skýtat výhodu oproti jiným dravcům útočícím hlavně ze zálohy (například rod Smilodon; Gonyea, 1976; Turner & Antón, 1997). Pravděpodobně také, jak jsem již zmínil výše, vytvářel menší smečky nebo rodinná uskupení pro větší úspěšnost lovu a vzájemnou ochranu, jejich hierarchie byla patrně podobně nebo o něco méně složitá než u současných druhů. Canis edwardii je významný také z evolučního hlediska - pravděpodobně je ancestrálním taxonem pro některé další druhy psovitých šelem a sám má poměrně spletitou taxonomii (viz Tedford et. al.). O tomto aspektu psa Edwardova si ale povíme níže.
Ačkoliv nejde přímo o druh, který by se těšil velkému zájmu médií podobně jako některé jiné druhy masožravých savců amerického pleistocénu, podařilo se této šelmě objevit v několika dokumentárních pořadech, kde jsou líčeni jako běžní obyvatelé stepi. Nalezneme je ve 4. pokračování pořadu Prehistoričtí lovci s názvem "Pravěký pták", kde patří k souputníkům rodu Titanis, který jim ale i přes rozbíjení vajec a vybírání jeho hnízd, odhánění od mršin a ulovené kořisti dokáže odolat a posléze skoro i geologicky přežít. V roli konkurenčního dravce stejné pozice se objevuje také ve 2. díle dokumentu Megazvířata, kde ovšem nakonec vytlačuje titanise a přebírá jeho potravní niky. Soužití obou druhů můžeme prokázat u z fosilních nálezů a je skoro jasné, že tito děsiví ptačí zabijáci mizí z fosilního záznamu dříve a naopak psi Edwardovi jako druh vymírají o asi 1,5 milionu let později, před zhruba 300 000 až 240 000 lety.
Z pleistocénních Spojených států jsou patrně nejproslulejší lokality Friesenhahn v Texasu a dehtové jámy La Brea v Kalifornii, druhá zmíněná je nesmírně bohatou pokladnicí života v době poslední doby ledové a nalézají se zde dodnes fosilie drobných organismů jako ptáků nebo ještěrek až po obrovské zástupce pleistocénní megafauny - mamuta Kolumbova (Mammthus columbi) nebo velkého pozemního lenochoda rodu Megalonyx. Bohužel jsou ale tyto přírodní pasti příliš mladé, než aby mohly zachytit i psa Edwardova, takže při jeho výzkumu se musíme spolehnout pouze na fosilie nalezené v sedimentech dob ledových.
Lineární evoluce kojota
Canis edwardii by mohl být, a pravděpodobně i je, ancestrálním taxonem pro obě psovité šelmy menšího vzrůstu - kojota prérijního (zmíněný Canis latrans) a šakala obecného (Canis aureus), přestože fylogeneze a evoluční historie psovitých šelem a přímo zástupců rodu Canis není příliš vyjasněná. Rozšíření stepí a rozpoložení kontinentů umožnilo zástupcům tohoto rodu obsadit různá ekologická i geografická stanoviště, což ovšem zvyšuje jejich morfologickou variabilitu a tedy i snižuje schopnost zařadit je do příbuzenského systému ve správných vztazích.
U druhu Canis edwardii jde o vazby ještě na další druh americké masožravé šelmy, ale předtím, podle soudobých hypotéz by mohlo jít, stejně jako pro celý rod Canis, o potomka rodu Eucyon (viz Tedford et. al.), což byla psovitá šelma ze svrchního miocénu Severní Ameriky. Jeho tělesná stavba se už výrazně podobala některým zástupcům jako kojotovi, pravděpodobně dal vzniknout celému rodu s širší paletou druhů s různým stupněm příbuznosti. Samotný eucyon dal nejspíš vzniknout druhu Canis lepophagus, který posléze dal vzniknout vlkům Edwardovým a ti pravděpodobně zase kojotům a šakalům. Jedná se o tzv. lineární evoluci, vývoj s odštěpujícími se liniemi, které vedly k několika nebo i jednomu potomku (Wang et. al., 2008).
Kladogram známých druhů rodu Canis s časovou osou nad nimi, vlk Edwardův je označen červeně. Velká tvarová a věková variabilita těchto taxonů je problém při jejich správném zařazení do určitého kompletního systému, nicméně stále se zdokonalující metody výzkumu by nejistotám mohly učinit přítrž. Přesto vyvstává otázka ještě další možnosti klasifikace - dle genetického materiálu. Tehdy by jejich systematika mohla být ještě více pozměněna. Kredit: převzato z Wikipedie
Problém nastává ve chvíli, kdy na scénu nastupuje druh Canis priscolatrans, který zahrnuje fosilie prehistorických vlků a jim podobných psovitých predátorů. Dle těch, kteří v jeho existenci věří, se odlišuje na základě velikosti a morfologie lebky, je podobný s poddruhem vlka vlkem rudohnědým (Canis lupus rufus), ale do tohoto druhu konkrétně nepatří (Nowak, 2003).
Naopak významný švédsko-finský paleontolog Bjorn Kurtén byl jiného názoru - podle něj šlo o druh sdílející nápadné podobnosti kostry s vyhynulým druhem Canis arnensis z jižní Evropy, považovaný někdy za předka šakala, a tvořící s ním společný klad holarktických předků kojotů. Právě druh C. arnensis nebo C. lepophagus také považoval za možného předka druhu C. priscolatrans. Později se shodl ve svých závěrem s badatelem R.M. Nowakem a zařadil druh C. priscolatrans do příbuzenstva evropského psa druhu Canis etruscus. Považoval je v tu chvíli za klad vyvinutý pravděpodobně z druhu C. lepophagus, který vedl k vlkům (Kurten & Andreson, 1980). Zároveň ale dříve předpokládal něco dalšího, tento pochybný druh mohl spadat právě pod vlka Edwardova (Kurten, 1974).
Současný kojot, druh Canis latrans, v prostředí amerického jehličnatého lesa při pohledu zpředu. Tito menší predátoři jsou, podobně jako jiné psovité šelmy v jiných částech světa, důležitou součástí ekosystémů jako dravci pro menší živočichy a také účinní odklízeči zbytků a mrchožrouti. Je velmi pravděpodobné, že jejich novodobou evoluční linii započal právě vlk Edwardův. Kredit: Christopher Bruno, převzato z Wikipedie
Vzhledem k tomu, že pro existenci druhu Canis priscolatrans hovoří spíše vědecké předpoklady než s jistotou odlišitelné fosilie, jeho význam je pochybný a daleko více vědeckého než skutečně evolučně důležitého rázu. Můžeme o něm, z roli pozorovatele, říct, že jde taxon vytvořený spíše pro zaplnění určité evoluční mezery mezi psovitými a vlky. Pozdější výzkum proporcí a relativní velikosti lebečních elementů a zubů ukázal, že daleko spíše jde o "druh" spadající pod vlka Edwardova a nomen dubium (viz Tedford et. al.).
Pro tohoto vlka to tedy znamená přibližně toto - jde pravděpodobně o potomka druhu Canis lepophagus (viz Wang et. al.) a naopak předka kojotů a šakalů, čímž by vyřazoval druh Canis arnensis z okruhu kandidátů na tento pomyslný post. Z hlediska nejen evolučního ale i moderně systematického představuje velmi zajímavého živočicha se spornou klasifikací, přestože ne vždy byla pouze o něm.
Naleziště: USA - západní pobřeží, Florida; Mexiko | Biotop: Step, lesostep
Poddruh: žádný Váha: přibližně 30 kg
Strava: Omnivoroní, převážně větší obratlovci Význam: "Pes Edwardův"
Doba: stupeň Piancezian až Chibanian, před zhruba 3-0,3 mil. l. | Sok: Jiné šelmy, popř. draví ptáci
Délka: zhruba 1,5-1,6 m* Zařazení: Mammalia, Laurasiatheria, Carnivora,
Popsán: Gazin, 1942 Caniformia, Canidae, Caninae, Canis
Výška: přibližně 0,75 m* | Synonyma: Canis priscolatrans (?)
*rozměry nutno brát jako pouhé odhady založené na srovnání se současným kojotem
Zdroje snímků a rekonstrukcí:
Seznam použité literatury a zdrojů:
- Campbell, K.E. Jr. & Stenger, A.T. (2002). "A New Teratorn (Aves: Teratornithidae) from the Upper Pleistocene of Oregon, USA". str. 1-11. in Zhou, Z. and F. Zhang. Proceedings of the 5th Symposium of the Society of Avian Paleontology and Evolution Beijing, 1-4 June 2000. China Science Press, Beijing.
- Gier, H.T. (1974). "Ecology and Behavior of the Coyote (Canis latrans)". In Fox, M. W. (ed.). The Wild Canids: Their systematics, behavioral ecology, and evolution. New York: Van Nostrand Reinhold, str. 247-262.
- Gonyea, W. J. (1976). "Behavioral implications of saber-toothed felid morphology". Paleobiology. 2 (Pt. 4): str. 332-342.
- Kurten, B. (1974). "A History of Coyote-Like Dogs (Canidae, Mammalia)". Acta ZooFennica. 140: str. 1-38.
- Kurten, B. & Anderson, E. (1980). "Pleistocene mammals of North America". New York: Columbia University Press, str. 1-442.
- MacFadden, B.J.; Labs-Hochstein, J.; Hulbert, R.C.; Baskin, J.A. (2007). "Revised age of the late Neogene terror bird (Titanis) in North America during the Great American Interchange". Geology. 35 (Pt. 2): str. 123-126.
- Nowak, R.M. (2003). "Chapter 9 - Wolf evolution and taxonomy". In: Mech, L. David; Boitani, Luigi (eds.). "Wolves: Behaviour, Ecology and Conservation". University of Chicago Press, str. 239-258.
- Tedford, R.H.; Wang, X.; Taylor, B.E. (2009). "Phylogenetic Systematics of the North American Fossil Caninae (Carnivora: Canidae)" (PDF). Bulletin of the American Museum of Natural History. 325: str. 1-218.
- Turner, A.; Antón, M. (1997). "The Big Cats and Their Fossil Relatives: An Illustrated Guide to Their Evolution and Natural History". Columbia University Press, str. 57-58 a str. 67-68.
- Wang, X.; Tedford, R.H. (2008). "Dogs: Their Fossil Relatives and Evolutionary History". New York: Columbia University Press, str. 58-60.