Zavátý život

26.06.2019 14:45

Po delší době se opět vracíme do rubriky se zamřením na odbornou i neodbornou literaturu, tentokrát ovšem s menší českou klasikou, kterou je Zavátý život od Prof. Josefa Augusty a doplněna ilustracemi našeho akademického malíře Zdeňka Buriana. Kniha jako taková vyšla již v roce 1941, ale její nové vydání proběhlo teprve v loňském roce. Celkově, ve stručnosti, se kniha snaží uvést čtenáře do několika epoch vývoje života na Zemi, kde jsou popsáni jeho obyvatelé, ovšem s tím, že jde o formu příběhu o několika protagonistech. Jinými slovy rekonstruuje cosi jako všední den dávné minulosti této planety a to v celkem devíti kapitolách (nejsou řazeny podle doby, kdy se děj odehrává).

Jako vždy musím ovšem přidat menší poznámku, pokud jste knihu nečetli a máte to v plánu, tak Vám raději doporučím tento příspěvek nečíst a přeskočit jej.

...

Zavátý život - Povídka první

Příběh této kapitoly začíná úvodní řečí o podobě krajiny v současném Mongolsku před zhruba 76 miliony let, kde je prezentován ráz zdejší krajiny a také podivuhodných ceratopsů z druhu Protoceratops andrewsi a jejich životní cyklus kladení vajec do stejných míst v budoucí poušti Gobi. U jedné oázy se potom odehrává i příběh, který tak trochu interpretovala i tehdejší paleontologická veřejnost - do hnízdiště se totiž připletl malý dravý teropod Oviraptor a začal okamžitě hodovat na vejcích a také na mláďatech protoceratopsů. Po vyplněnění hnízda zmizel až s rouškou noci.

Po mnoho generací přicházely další protoceratopsí matky klást vejce do blízkosti této oázy a po stejné množství generací některé snůšky plenili oviraptoři, ale stále se zde po tisícovky let opakovaly mohutné písečné bouře zasypávající toto rodiště.

Když se sem jednou vrátilo stádo protoceratopsů naklást vejce a zároveň i postarat o vylíhlá mláďata, v okolí už slídili další oviraptoři. Jedno malé mládě protoceratopse ale ztratilo skupinu, toulalo se písečné pláni, ale záhy se zaleklo obludných mraků na obloze a běželo zpátky za ostatními. Schylovalo se totiž k velmi ničivé bouři, tak ničivé, jakou kraj ještě nezažil. Dotkla se i oviraptorů, když se to peklo složené z nekonečných přesypů písku a vichru s prachem dalo do pohybu, tak celou jejich smečku zrazovalo v pohybu a jednoho starého samce naprosto odloudilo. Klopýtal přes duny a zbytky vegetace až upadl do hnízda protoceratopsích vajec, kde zahynul.

Jezero smrti - Povídka druhá

Krajina současné Kalifornie, tam, kde dnes leží předměstí Los Angeles, se probudila po noci v pleistocénu na sklonku doby ledové. Velci krkavci a kondoři se slétli podívat k jezerům v přírodě nedotčené lidskou rukou, břehy lemovaly sluncem vybělené kosti a vegetace plná života. Jenže tento život neměl prožít tak krasné ráno, jak by se mohlo zdát. Krkavec totiž nevěstil nic dobrého.

U jednoho napajedla se usídlila dvojice velmi mocného druhu predátora, obávaného lovce severoamerické stepi známého jako Smilodon nebo častěji jako šavlozubý tygr. Dvojice si všimla sluje, která byla ve skále zaražená, a ze které také vytékal potok plnící napajedlo, proto se do ní vrhli. V noci se objevil u tůně jeden velký jelen, kterého dvojice dravců spozorovala. Tiše se k němu přiblížili a ve správný čas do něj samec dravé kočky zaryl své dva ohromně mocné špičáky, čímž ho usmrtil. Samice se přidala k hodování, rvali se mršinu zvířete celou noc. Nakonec se jim ve sluji podařilo vyvést dvě mláďata, jak ale šel čas, tak se ukazovalo děsivé tajemství skrývající se v jezírku. Omylem na něj narazil i jeden vlk, který zde ulovil králíka a zavítal do lepkavé pasti plné asfaltu.

Potom, co plynula léta a mláďata téměř dospěla, se výrazně změnil svět okolo nich. Zvěř začala odcházet daleko dále do stepi a to vyhánělo i smečku smilodonů do jiných a méně vhodných lovišť. Jednoho dne se ale samci podařilo narazit na skupinku koní, kteří se pásli na stepi, ale jeden z hřebců ho spozoroval a po útěku stáda se pouze jeden zasekl v dehtovém jezírku. Samec ale naštěstí rychle pochopil, že s tímto skrytým bojovníkem nelze vést vyrovnaný boj. To mohla pouze hejna kondorů a orlů.

Mladý samec smilodonta se po nějakém čase odhodlal sám lovit, odešel od smečky a začal si vytvářet své vlastní lovecké teritorium s množstvím úkrytů při pomezí stepi a lesostepi. Naučil se zde lovit velké pozemní lenochody jako byl Megalonyx, Nothrotherium a Megatherium nebo Mylodon, velmi rád také pronásledoval gazely, koně nebo velbloudy. Při toulkách krajinou končícího pleistocénu ale narazil také na lva amerického (Panthera leo atrox), se kterým svedl lítý boj na život a na smrt, při kterém vyhrál.

Naopak se kolem něj ale stále více a více projevovalo ukryté nebezpečí, takové, které již málem zradilo jeho otce. Do dehtové pasti v jeho lovišti se lapalo stále více živočichů, malých i velkých, slétali se nad ní kondoři a orli bojující o chutná sousta mrtvých těl. A jednoho dne se do podobné pasti chytil i zdaleka největší tvor procházejících se po lesostepi, gigantický mamut Archidiskodon (Archidiskodon imperator - dnes Mammuthus columbi). Tomu nedokázal mladý smilodont odolat, obřímu soustu masa chycenému v pasti a připraveném jen pro něj. Vrhl se na něj, opomíjejíc zkušenosti jeho otce o dehtových pastech, začal rvát jeho maso, ale v poslední chvíli se mamutovy síly vzepjaly a mohutným chobotem ho srazil do dehtu. Tak i končí příběh o jednom mladém vládci severoamerického pozdního pleistocénu.


Kontakt

Prehistoric World kabat.martin100@seznam.cz