Přírodní selekce a vývoj jako takový dávají šanci povětšinou přežít změnám nejlépe se přizpůsobujícím jedincům, čeledím a skupinám, což zformuloval již Charles Darwin v době vydání O původu druhů, do kterého své myšlenky přenesl. Především ve druhé polovině 19. století a první polovině 20. století byly ovšem jeho názory zneužity potřebami měnící se společnosti včetně zrodu velké většiny diktatur moderních historie jako tzv. právo silnějšího nebo umírněnější myšlenky sociálního darwinismu. Podle nich se měly udržet pouze druhy, v lidské podání jedinci nebo části společnosti, kteří aktivně svou silou zatlačovali jejich oponenty, nicméně sám Darwin poznamenal, že i nejsilnější druh může vyhynout za nátlaku jeho adaptabilnějšího příbuzného. A přes zneužití Darwinových myšlenek, jeho názor stále platí a sice, že více přizpůsobivé druhy přežívají déle a lépe díky svým adaptacím a anatomii. Nutno podotknout, že mnohdy se v praxi pojmy nejpřizpůsobivější a nejsilnější často překrývají, protože spolu souvisejí, ale je potřebné je odlišit. Mezi organismy jde totiž o různé způsoby, a u některých se zcela doslovně začínají vyvíjet už od kolébky - evolučně tyto organismy dospěly přírodní selekcí již v době embryonálního vývoje k přežití těch nejvíce aktivních a nejlépe se podmínkám dravého života uzpůsobujících jedinců. Jde o jev nitroděložního kanibalismu, kdy jsou zárodky některých živočichů vyvinuty již tak, že dokáží při větší síle a vyvinutosti pozřít své sourozence ještě v matčině děloze, čímž se zajistí vylíhnutí pouze těch jedinců se silnějším genetickým potenciálem odrážejícím například rychlejší vývoj zubů či schopnosti pohybu. Je neobyčejně rozšířený u žraloků (Selachii), u kterých se vyskytuje například u řádu obrounů (Lamniformes), ale známe ho také z fosilních nálezů jejich příbuzných chimér (Chimaeriformes), konkrétně karbonského druhu Delphyodontos dacriformes. A dle nového výzkumu amerických paleontologů a ichtyologů je pravděpodobné, že tento způsob výživy mláďat se objevil také u gigantického druhu Otodus megalodon, donedávna známého pod názvem Carcharocles nebo Carcharodon. Výsledky jejich výzkumu byly publikovány v magazínu Historical Biology.

Fosilní zuby jsou zdaleka převažujícím typem fosilií z druhu Otodus megalodon a jejich tvar a velikost zároveň ukazují, v jaké ontogenetické fázi se daný jedinec nacházel. Vedle zubů se objevilo několik konkrétních odhadů velikosti novorozených až mladých megalodonů, kteří rostli v chráněných zátokách a to vedle dalších druhů žraloků ze stejné doby – na tomto snímku jsou zuby mladých megalodonů promíchány s exempláři jeho příbuzného, druhu Otodus chubutensis. Kredit: Pimiento et. al., 2010; převzato z Wikipedie

O majestátních megalodonech není na tomto blogu pojednáváno poprvé, v nedávné historii se například objevil příspěvek ohledně odhadů jejich tělesné velikosti, a dozajista ne ani naposledy. Ve stručnosti jde o gigantické neogénní žraloky vyhynulé čeledi Otodontidae, jejichž evoluční předky lze nalézt již ve svrchní křídě, kteří se pravděpodobně vyvinuli v pozdním oligocénu nebo raném miocénu a dosáhli obrovských rozměrů v délce mnoha metrů a hmotnost v řádech desítek tun, dle recentních odhadů mezi 10,5 až 16,5 metry a až 60 tunami hmotnosti. Tvořili velice významnou část mořských ekosystémů a potravních řetězců v době pozdního kenozoika a patrně představovali také nejglobálněji rozšířené velké predátory své doby, směle konkurovali většině velkých dravých kytovců (Physeteroidea, Delphinoidea) a to poměrně úspěšně. Přes dosud nepotvrzené zvěsti o existenci současných obrovských žraloků, kteří by mohli být posledními populacemi tohoto druhu, mizí tito obři z fosilního záznamu v době spodního až svrchního pliocénu, geologickými věky zancl až piacenz, před zhruba 3,6 miliony let. Jejich fosilie dnes představují poměrně kusé a strohé pozůstatky, nejčastěji jde o obrovské zuby, případně mineralizovaná těla obratlů a koprolity. Přesto, poměrně dobře dnes známe paleobiologii i paleoekologii tohoto druhu prehistorického žraloka a každým rokem o něm získáváme více nových informací.

Na úvod nového roku 2021 nám také vědecká skupina, pod vedením známého odborníka na vyhynulé druhy mořských obratlovců Kenšu Šimady z Chicagské univerzity, představila další důležitý aspekt paleoekologie a také reprodukční biologie tohoto druhu. Přestože fosilie megalodonů nejsou zdaleka kompletní, i pomocí tohoto záznamu dokázali autoři zpracovat poměrně zajímavé a poněkud překvapující údaje ukazující přísnou naturální selekci již v době embryonálního a natálního vývoje těchto paryb. Také vznesla a potvrdila odhad přibližného stáří největších jedinců tohoto druhu.

Kosmopolitní rozšíření druhu Otodus megalodon po celém světě tehdejšího neogénu přineslo zajímavé informace a potvrdilo domněnku, že tito žraloci zanechávali svá mláďata v chráněných lagunách v době těsně po narození.

Na rozdíl od ostatních mořských dravců ale byli už prakticky od narození schopni lovit poměrně velkou kořist včetně dravých ryb, sirén (Sirenia) nebo mořských želv, protože jejich délka dosahovala zhruba 2 až 3,5 metru u nejmenších z nich. Krátce po opuštění pobřežních mělčin se navíc juvenilní jedinci sdružovali patrně do větších skupin, které dokázaly útočit a možná i zabíjet některé mnohem větší plejtvákovité kytovce (Balaenopteridae), přitom délka těchto megalodonů dosahovala “pouze” 4 až 7 metrů.

Tyto výše zmíněné údaje známe především díky výzkumu zubů objevených v zónách mělkých lagun, kde byly také objeveny fosilie i dalších druhů vyhynulých žraloků.

Vzácnější jsou objevy také obratlů mladých megalodonů ve stejných oblastech, prakticky představují pouze sérií těl obratlů (tj. kalcifikovaných částí jinak zcela chrupavčitých obratlů) objevených v roce 1926 v okolí belgických Antverp v počtu 150 kusů, kde se jejich velikost pohybovala mezi 5,5 až 15,5 centimetry. Už v době jejich nálezu byly rozpoznány a katalogizovány jako zbytky obratlů žralokovité paryby, jsou určeny jako zbytky pravděpodobně subadultního nebo mladého adultního megalodona o délce zhruba 9 metrů.

S nimi také autoři pracovali, jelikož představují nejspíš dosud jediný prokazatelný exemplář mladého zástupce tohoto druhu tvořený pozůstatky, kterými nejsou zuby, a k jejich analýze použili neinvazivní metodu CT skenu. Žraloci nejsou výjimkou v ohledu, že v jejich kalcifikovaných částech s dalšími roky přibývají nové růstové kruhy podobně jako letokruhy u stromů, takže díky nim mohli paleontologové, po srovnání se současnými bílými žraloky (Carcharodon carcharias), odhadnout přibližný věk a velikost antverpského jedince v době jeho smrti.

Přelomové bylo pro paleontology zjištění, že obratle dosahovaly 46 jednotlivých přírůstkových linií, což znamenalo, při úměře, že jedna z nich znamená jeden rok života, že tento nedospělý či raně dospělý jedinec zemřel ve věku 46 let. Délky úctyhodných 9 metrů, což bylo lehce za polovinou největší odhadované velikosti pro druh Otodus megalodon, dosáhl až v tento věk, což ukazuje hned několik dalších faktů.

Studium těchto přírůstkových kruhů ukázala, že tito žraloci rostli konstantně bez období výrazně zrychleného nebo naopak zpomaleného růstu. Na základě studií, které s přesností odhadují velikost největších jedinců megalodona, pak přednesli odhad, že alespoň po prvních 46 let života rostli v průměru o 16 centimetrů ročně.

Autoři také vytvořili, na základě získaných informací, růstové grafy tohoto druhu a přišli s oprávněným názorem, že, pokud je odhad pro zhruba 9 metrů dlouhý exemplář správný, plné velikosti přes 10 až 16 metrů dosáhly velcí samci a samice tohoto druhu až mezi 88. a 100. rokem života. Někteří jedinci navíc mohli být ještě starší, Šimada uvedl, že tyto odhady jsou spíše na spodní hranici odhadovaného, skutečného věku nejstarších jedinců tohoto druhu.

Pro srovnání, současní žraloci bílí dospívají okolo 15. Roku věku a nejstarší jedinci se dožívají zhruba 73 let u samců a 40 let u samic. Rychlý a stabilní růst u megalodonů byl sice tedy nebezpečnější z hlediska přežití druhu, po dovršení určité délky se ovšem jednalo o bezpodmínečně jednoho z největších a nejsilnějších predátorů neogénních moří a oceánů.

Extrapolace velikosti při narození následně ukázala, že při narození byli tito žraloci již okolo 2 metrů dlouzí, což by z nich dělalo největší mláďata paryb vůbec. Při srovnání s ostatními žraloky z řádu obrounů vychází najevo, jak už je patrné z názvu příspěvku, že embrya tohoto druhu se naturální selekcí dokázala požírat již v děloze matky. Šlo tedy o případ oofágie, konkrétně právě nitroděložního kanibalismu, kdy mláďata dříve vyvinuta byla schopna se živit samostatně svými ještě nevylíhnutými sourozenci.

Existence podobného jevu u druhu Otodus megalodon se nedala s jistotou předpokládat, ale je rozšířeným jevem u jeho současných příbuzných, a není vyloučené, že ji celá čeleď Otodontidae ji zdědila po společném předku kladu Lamniformes. Megalodoní mláďata se tedy v děloze matky požírala navzájem, respektive po vylíhnutí z kožovitých vajec ještě v těle matky. Porod byl pak rychlý a velice účinný pro přežití mláďat v chráněných lagunách, protože byla prakticky ihned po narození schopna zabíjet a požírat menší kořist.

Paleontologové tuto adaptaci popisují z několika směrů a zdůrazňují, že přestože byl podobný způsob rozmnožování pro samice megalodonů poměrně energeticky náročný, byl velice výhodný. Zajistil, že na svět přijde většina mláďat dobře vyvinuta, budou silná a navíc jejich velikost může výrazně narůst po narození. Konečně, byla zhruba ve stejné velikosti jako některé současné druhy žraloků v dospělosti.

Autoři tedy studii uzavírají s tím, že se podařilo vůbec poprvé s poměrnou přesností odhadnout ontogenetický vývoj a délku života druhu Otodus megalodon. Práce s pozůstatky také přinesla další zajímavá fakta včetně oprávněného názoru o přítomnosti nitroděložního kanibalismu u tohoto druhu žraloka, a pravděpodobně i jeho širších příbuzných, a prozradila některé zákonitosti jeho paleoekologie. Souhrnně tedy, o tomto obrovitém dravci víme znovu více informací.

Evoluční biologie se zabývá širokým spektrem problematik ohledně vývoje života na Zemi a formách, ve kterých se v minulosti vyskytoval, ale i těch, které by mohly potenciálně nahradit formy současné. V současnosti, mezi populárně naučná odvětví této vědy patří i studium tzv. živoucích fosilií či zkamenělin, tedy forem života, které mají blízké příbuzné v někdy i vzdálené geologické minulosti, ale po stránce vnějšího vzhledu se od nich odlišují minimálně. Termín “žijící fosilie” není zcela správný, protože se evolučně vyvíjí i druhy, které jsou na první pohled shodné s těmi ve fosilním záznamu, ale přesto je poměrně výstižný. Mezi nejznámější tyto druhy dozajista náleží oba současné druhy latimérií (Latimeria chalumnae et. Latimeria menadoensis - latimérie podivná a latimérie celebeská), trnorepi (Xiphosura) nebo velemloci (Cryptobranchidae), a také je nutné připomenout i fakt, že řada z nich je ohrožena vyhynutím. Až v současnosti se podmínky, z velké části činností člověka, změnily natolik, že tito živočichové, jejichž evoluce byla v posledních několika desítkách až stovkách milionů let výrazně zpomalena do podoby pouze na první pohled nevýrazných změn, začínají pomalu vymírat či jejich počty jsou ve výrazném deficitu. Zatímco tedy dříve byl jejich pomalejší a spíše stálý vývoj výhodou, dnes se mnoha faktory může projevit jako značná nevýhoda znemožňující další přežití. Výjimkou v obou případech, tedy označení za “živoucí fosilie” a také ohrožení v současné přírodě, nejsou ani krokodýli (Crocodilia či Crocodylia), u kterých se často objevují zmínky o tom, že se od dob jejich vzdálených příbuzných, neptačích dinosaurů (Dinosauria), příliš nezměnili. Pravdou je dozajista, že od evoluce širšího kladu Crocodylomorpha se některé anatomické i morfologické znaky u jejich předků změnily pouze skromně a například zástupci nadčeledi Alligatoroidea ze svrchní křídy, geologických věků santon až maastricht, před 83 až 66 miliony let byli s recentními druhy velmi podobní a na první pohled pouze povětšinou větší. Právě důvody evoluční “stálosti” vzhledu krokodýlů i některých anatomických vlastností se zabývali paleontologové a biologové z Bristolské univerzity v polovině týdne tohoto roku.

Pravděpodobně nejbližšími příbuznými kladu Crocodylomorpha, a tedy předků krokodýlů, byli zástupci čeledi Erpetosuchidae a to včetně poněkud enigmatického, zde na litografii vyobrazeného druhu Dyoplax arenaceus. I na něm si ovšem můžeme všimnout velkých podobností s moderními druhy krokodýlů včetně utváření tělního pancíře a vnější podoby lebky, také již autor jeho popisu, německý paleontolog Oscar Fraas, v roce 1867 tyto znaky vyzdvihl a zdůraznil. Připomínají, že krokodýlí evoluce měla poměrně mnoho zákoutí, ale některé znaky se vyvinuly po společných předcích a zůstávají i dlouhou dobu geologického času na první pohled neměnné. Kredit: O. Fraas, převzato z Wikipedie

Za první “skutečné” krokodýly jsou v populárně naučné literatuře nejčastěji označování zástupci čeledi Protosuchidae, kteří se objevují již na konci triasu a jako čeleď přežívají až do spodní křídy, ale celá evoluční historie krokodylomorfů má hlubší kořeny k živočichům nápadně připomínajícím bipední ještěry (Lepidosauromorpha) nebo některé gracilní formy raných dinosaurů, se kterými také sdíleli své ekosystémy. V prvních fázích své evoluce dokázali tito živočichové vytvořit poměrně široké spektrum tělesných tvarů a také velikostí, vývojová radiace v pozdním triasu započala další podobný vzestup poměrně odlišných forem, a právě v tuto dobu začínají vytvářet krokodylomorfové i plně akvatické, mořské druhy přizpůsobené životu v otevřeném oceánu. I později se rozhodli využít svého evolučního potenciálu a z tohoto důvodu také můžeme vidět například zástupce poněkud nezvyklých skupin, na dnešní poměry, jako kladu Notosuchia nebo čeledi Peirosauridae ve svrchní křídě. Přestože některé zástupce, jako rody Simosuchus, Yacarerani nebo Anatosuchus, bychom se současnými nesrovnali jinak, než jako kuriozity, znaky na jejich fosiliích z malé části právě recentním taxonům odpovídají a lze z nich vyvodit příbuzenský vztah, byť velmi vzdálený.

Také je nesporné, že v určitém bodě jsou si dnešní krokodýli a jejich vyhynulí příbuzní podobní, včetně jistých morfologických detailů. Na kloub, takříkajíc, tomuto jevu u krokodýlů se rozhodli přijít britští paleontologové pod vedením Maxe Stockdalea z bristolské univerzity, kteří se zabývali procesy jejich vývoje a také jeho okolními podmínkami. K výzkumu použili algoritmus zohledňující počet anatomických i morfologických změn za určitý úsek geologického času, vedle nich také velikost a přibližné stáří referovaných exemplářů.

Předmětem celého výzkumu byl řád Crocodilia, který sdružuje všechny současné přeživší krokodylomorfní plazy ve třech odlišných morfotypech - gaviály (Gavialoidea) a klad Brevirostres, nadále dělený na aligátory (Alligatoroidea) a krokodýly (Crocodyloidea). Hlavní myšlenkou bylo zodpovězení otázky, proč jsou tito archosauři (Archosauria) považováni širší veřejností za právě výše zmíněné “živoucí fosilie”, a tedy z jakého důvodu se jejich celkový vzhled v posledních několika desítkách milionů let příliš nezměnil.

Nelze tvrdit, že by u krokodýlů šlo o jakousi formu vývojové strnulosti, kdy se jejich vzhled ani morfologické znaky nemusely měnit, jelikož to prostřední nevyžadovalo. Autoři pro tento jev použili ve studii označení “interpunkční rovnováha”. Měnícím se okolním podmínkám se tito živočichové přizpůsobovali jako většina ostatních skupin, nicméně nejvíce patrné jsou změny jejich tělesné velikosti a přesouvání jednotlivých areálů jejich rozšíření (například nikdy se nerozšířili do krajů za polárním kruhem).

Evoluční morfologie krokodýlů je morfotypem, který se ukázal jako úspěšný a to nejen u nich, jelikož jej lze pozorovat i u zástupců evolučně odlišných linií ze stejného předka všech krokodylomorfů. U krokodýlů se ovšem projevil jako nejúčinnější a nejvíce rozšířený, čemuž mohla nahrávat i menší konkurence v určitých oblastech a také následný nárůst tělesné velikosti některých zástupců.

Obecně můžeme tvrdit, že v geologické minulosti byla průměrná velikost krokodýlovitých plazů a jejich krokodylomorfních příbuzných větší a to především v době pozdní části spodní i svrchní křídy.

Lze dokonce tvrdit, že tyto druhy aktivně konkurovaly některým dalším druhům semiakvatických predátorů (například čeledi Spinosauridae). S větší průměrnou velikostí, při dravém způsobu života, také měli tito živočichové povětšinou dostatečné zdroje potravy pro udržení tělesné velikosti a zároveň ukojí svých fyzických potřeb, což, při adaptacích, které se ukázaly jako účinné již při menší velikosti, znamenalo určitou evoluční stálost v podobě a morfologii těchto zástupců. Jako příklad bychom mohli zmínit druh Deinosuchus riograndensis z geologických stupňů kampán až maastricht, před 83 až 72 (66?) miliony let, jež velice připomínal současné aligátory (Alligatoridae), přestože byl až třikrát větší a skoro devatenáctkrát těžší.

Dalším významným faktorem bylo, podle autorů studie, podnebí. V době svrchní křídy bylo tepleji než dnes a v oblastech mezi obratníky panoval horký, subtropický klimat pro velké druhy poikilotermních plazů ideální. Spolu s dostatkem potravy v podobě dalších vodních živočichů nebo i neptačích dinosaurů to byly zcela ideální podmínky pro jejich zvětšení velikosti a dokázání, že jejich tělesná anatomie je vhodným evolučním modelem.

Zde se také studie dostává do menšího rozporu s další vědeckou prací z minulého roku, dle které se tělesná velikost této skupiny plazů zvětšila naproti ochlazujícímu se klimatu v době kenozoika (především miocénu a pliocénu, kupříkladu známý rod Purussaurus).

Datování a studium anatomických variací u kladu Crocodilia byly nicméně dále použity pro výzkum, vložení jich do algoritmu ukázalo poměrně malé množství změn za posuzované časové jednotky. Autoři tento jev zmiňují jako tzv. evoluční rychlost (tedy počet morfologických či anatomických změn za stanovené jednotky času), a konstatují, že u krokodýlů byla pomalejší než u jiných skupin.

Podle paleontologů tedy podmínky pro značnou stálost vzhledu i vlastností celkové anatomie těchto velice zajímavých archosaurů přispělo hned několik faktorů, mezi které patřil úspěšná morfologie, ale především dostatek potravy a také klimatické podmínky spějící k evoluci větší velikosti, což podpořilo další vývoj oných úspěšných morfotypů. Navíc, tento morfotyp byl tak univerzální a všestranný, že pomohl krokodýlům přežít i katastrofický konec křídy a ovlivnilo to pouze jejich velikost a částečně potravní niky.

Závěrem tedy vědci dodávají, že evoluce těchto druhů je z velké části pomalá kvůli dějům, které se odehrály při vývoji této skupiny ve svrchní křídě. Nadále se tato vědecká skupina hodlá zabývat, z jakého důvodu některé taxony krokodýlů vyhynuly na úkor těch, které se udržely.

Konvergence ve vývoji je poměrně běžným jevem, který se vyskytuje napříč širokým spektrem skupin, a to velice patrná a často profanovaná je u rozličných skupin obratlovců (Vertebrata). V průběhu vývoje veškerých jejich druhů se u nespočtu z nich objevily podobné znaky a nutno podotknout, že veškeré velké skupiny nejméně terestrických obratlovců si vyvinuly znaky, které po nich převzali další nepříbuzné skupiny, které je nahradily. Zajímavé jsou ovšem především případy vývojové konvergence mezi skutečně evolučně vzdálenými skupinami či v rámci kladů, které netvořily hlavní složku megafauny. To platí i v případě savců (Mammalia) a jejich vzdálenějších příbuzných z kladu Mammaliaformes, protože v době jejich vývoje v druhohorním období některé druhy začaly mít podobné adaptace jako druhy skutečných savců, které nastoupily později. Za příklad se dají uvést rody Volaticotherium (připomínající současné vakoveverky z čeledi Petauridae), Castorocauda (vzhled připomínající současné bobrovité (Castoridae)) či čeleď Shenshouidae, jejichž podoba byla na první pohled shodná s dnešními stromovými hlodavci (Rodentia). Němečtí paleontologové z Univerzity v Bonnu také nově přišli s výzkumem již známého druhu savce, který podle nich vlastnil specifický a pravděpodobně velice efektivní způsob mechanického zpracování potravy. Druh Priacodon fruitaensis, obývající současný západ Spojených států a Portugalsko v době geologického věku kimmeridž až tithon, před zhruba 155 až 146 miliony let, nebyl ekvivalentem kenozoického kreodonta (Creodonta) rodu Hyaenodon v ohledu jeho velikosti a ekologických nik, nicméně vlastnil poměrně podobně specifické utváření chrupu pro zpracování potravy. Výzkumu toho jevu byl publikován na Štědrý den minulého roku v magazínu Scientific Reports a mimo lepšího porozumění samotnému rodu Priacodon také pomáhá vyvracet předpoklad o tom, že všichni savci v době druhohor byli malými a ekologicky nevýznamnými živočichy.

Po prodělané evoluční radiaci savců a jejich předků ve svrchním triasu až spodní juře nabyla většina z nich podoby, kterou velice dobře reprezentoval rod Morganucodon zde na rekonstrukci. Tito živočichové byli tedy povětšinou menší, nokturní obratlovci živící se hmyzem (Insecta) či jinými drobnými živočichy, ale v době přelomu střední a svrchní jury započala nová vlna jejich diverzifikace vedoucí k více specializovaným formám. Rod Priacodon v tomto ohledu byl menší výjimkou, jak nová zjištění potvrzují. Kredit:

V období druhohorní éry existovalo od první savčí evoluční radiace ve spodní juře poměrně široké spektrum druhů spadajících do primitivních kladů této skupiny, ze které vzešli hlavní zástupci současné megafauny. Většinou je známe z kusých fosilií jako kousků čelistí, zubů a vzácně také některých dalších kosterních elementů, ještě vzácněji potom celých koster, ale i z nich dokážeme vyvodit určité podrobnosti ohledně životního stylu živočichů, které na základě těchto fosilií popisujeme pod rodovým a druhovým jménem. Úplnější zkamenělé zbytky představují také někdy poměrně zvláštní zástupce savčí fauny v době, kdy byli pouze menšinovými obyvateli zemského povrchu, a také postupem dokazují, že tato skupina rozhodně nebyla jen malou a pouze progresivní skupinou, která na konci druhohor pouze svou “evoluční vyspělostí” překonala vymírající neptačí dinosaury (Dinosauria). Naopak, jejich evoluce byla gradualistická a už v době druhohorní éry se rozrůznili ve větší množství jednotlivých forem i tvarových variací, přestože by pravděpodobně při nenaražení asteroidu Chicxulub do Země jejich podoba zůstala z velké části taková, jako v době svrchní křídy. Jak naznačil úvod, v průběhu trvání dominance neptačích dinosaurů se ovšem objevilo hned několik ekologicky odlišných forem, které svými tělesnými tvary v evoluci pomyslně “předběhly svou dobu”.

Podobný příklad savčí diverzity a schopnosti diverzifikace by mohl vykazovat druh savce, respektive zástupce dnes vyhynulého kladu Eutriconodonta a také samotné čeledi Triconodontidae, který obýval současný americký Středozápad v rámci morrisonského souvrství a také portugalské souvrství Alcobaça v době svrchní jury v několika druzích. Jde o rod Priacodon, který byl popsán již v době známé “války o kosti”, a dosahoval přibližně velikosti současné lasice kolčavy (Mustela nivalis), tedy okolo 20 centimetrů, a pravděpodobně zastával i podobné ekologické niky. V současnosti rozlišujeme typový druh P. ferox a další 3 druhy P. fruitanensis, P. lulli a P. robustus. Zmíněná studie pojednává o druhém jmenovaném z nich.

Jako rod jurského savce nepatří mezi výjimky, jelikož většinu dostupného materiálu tvoří zuby a případně čelistní kosti. Také na základě jejich morfologie jsou popsané druhy klasifikovány, autoři pod vedením Thomase Martina z Univerzity v Bonnu také nepracovali s výrazně bohatším materiálem, ale pouze s horní a dolní čelistí a především se stoličkami (moláry) v nich.

Tyto zuby nejsou u tohoto druhu větší než milimetr, proto vědecká skupina musela pracovat s použitím zobrazovacích technik (konkrétně počítačové mikrotomografie, snímky byly následně ve vysokém rozlišení složeny do správného rozložení pomocí softwaru vyvinutého právě bonnskou univerzitou), které byly v rekonstrukci zubů přesné a odhalily také některé, dosud utajené zákonitosti jejich morfologie. Bližší zobrazení také mohlo rekonstruovat přesnější podobu celkového chrupu živočicha včetně počtu jednotlivých typů zubů.

Při výzkumu autoři předpokládali, že tento savec se nebude lišit od svých současníků, tedy primitivnějších forem savců a jejich předků, kteří měli vyvinuté čelisti pro skus tak, že určitý zub z horní čelisti se dotýkal ve spodní čelisti zubu přímo pod ním. Jinými slovy, v pořadí například druhá stolička v čelisti horní se dotýkala na stejné straně druhé stoličky v čelisti dolní. U současných savců povětšinou platí, že dolní čelist je mírně posunuta tak, aby se stolička horní čelisti zapadla mezi tu, která ji v té dolní odpovídá, a za ní stoličku následující.

Analýza zubů zkoumaných exemplářů ovšem odhalila poměrně překvapivé skutečnosti. Na rozdíl od svých příbuzných i většiny dalších druhohorních savců, Priacodon se v tomto ohledu lišil, protože jeho zkus byl stavěný jako u evolučně pokročilejších druhů savců a to konkrétně na úrovni současných hmyzožravců (Eulipotyphla). Jeho skus byl tedy stavěný jako u moderních druhů savců, stolička tedy dopadla mezi svůj protějšek na spodní čelisti a za jeho nástupce.

Snímkování odhalilo také drobné morfologické detaily zubní skloviny, například kuželovité špičky stoliček svým tvarem velice podobných hmyzožravcům a také ze vnitřku jdoucí hřbety na dalších zubech. Paleontology toto utvrdilo v domněnce, že šlo převážně o insektivora, ale velká část chrupu ukazovala také na masitou stravu tvořící nezanedbatelnou část jídelníčku. Autoři došli s porovnáními s dalšími savci k tomu, že jde mezi savci o pravděpodobně zcela unikátní jev, takto morfologicky různorodých zubů v jednom typu chrupu.

Paleontologové nadále provedli několik počítačových simulací pomocí získaného materiálu a zjistili, že tento typ chrupu byl překvapivě efektivní a přesný, co se zpracování potravy týče. Tyto simulace také potvrdily jejich předchozí výsledky, sice, že při způsobu skusu jako u primitivních savců by se dotýkala tak malá plocha zubů, že by se priakodon nebyl schopen uživit, ale za způsobu jako u moderních savců by byly kousal s efektivitou a přesností.

Studie je uzavřena připomínkou, že přestože měl tento způsob skusu výše zmíněné velice dobré předpoklady, pravděpodobně znemožnil vysoce účinné žvýkání a tím pádem živočich sice velice účinně mohl zabíjet potravu, ale méně účinně ji zpracovat. Podle autorů, Priacodon tedy z evolučního hlediska měl patrně špatné vyhlídky na další evoluci dentice a pravděpodobně také díky tomu vyhynul - při změně podmínek, které k této míře specializace vedly. Svými vlastnosti je ovšem zajímavou výjimkou mezi druhohorními savci a také jedním z těch, kteří své mladší příbuzné dorovnali už v době, kdy začátek velkého rozvoje savců v kenozoiku byl vzdálený ještě téměř 100 milionů let.