Vítejte na mém webu

Zdravím všechny návštěvníky na mém blogu, který se jmenuje Prehistoric World. Zajímám se o pravěk a tímto blogem bych chtěl odkrýt tajemství pradávných tvorů ukrytých mliony let pod povrchem Země. Ač jsou tito tvorové dávno mrtví, kdyby jsme se prošli nočním muzeem, možná by se nám podařilo alepsoň na krátkou chvíli slyšet ozvěny minulosti. Pokud se nám toto podaří, tak jsme o krok blíže k poznání tajemství pravěku. Pamtujte však na tuto moudrou větu:

Minulost není mrtvá, dokonce ještě neskončila.

Wiliam Faulkner (1897-1962)

Chci tímto říct, že pravěk není mrtvý a jeho dávné obyvatele můžeme oživit pouhou myšlenkou na to, že jsme nezapoměli na ně, na ty které pohltil čas.

 

Upozornění návštěvníkům

Vážení návštěvníci, na tomto webu je možné kopírovat fotky živočichů a rostlin, ale nikoli text.

Novinky

08.09.2019 21:05

Přírodní vědy jsou krásným oborem i z hlediska téměř nekonečnosti možností nových vědeckých pojmenování pro nové druhy živočichů, rostlin, chemických prvků nebo minerálů, jen musí splňovat pravdila zoologické, botanické nebo jiné nomenklatury. U fosilních obratlovců je potom velice běžné jim dávat různé přezdívky nebo pojmenování ještě před vědeckým popisem, někdy se pak tyto názvy mohou dokonce objevit jako skutečná vědecká pojmenování pro nové taxony. Z Japonska jsme do minulých dnů znali také jeden takový exemplář, který představoval středně velkého hadrosaurida, přezdívaný "Mukawaryu". Tuto přezdívku mu dali jeho nálezci, protože fosilie byla objevena nedaleko města Mukawa a slovo ryu znamená v japonštině drak. Nyní se mu ovšem dostalo oficiálního pojmenování a také zařazení, které kupodivu může změnit chápání o ekosystémech pozdně křídové východní Asie a Japonska, stejně tak ale díky němu můžeme nahlížet do tajů přesunu některých kladů neptačích dinosaurů na konci křídy.

Ačkoliv jsou fosilie hadrosauridů z východní Asie už docela běžnou záležitostí, zdá se, že nás stále mohou lecčím překvapit. Tito tzv. kachnozobí dinosauři jsou sice veřejností vnímaní jako hlavně americká záležitost, ale mnoho fosilií této čeledi je už známo i východní Asie - především Ruska a Číny. Nově popsaný druh z ostrovního Japonska ale ukazuje jejich diverzitu i ve zdejší oblasti a také rekonstruuje docela důležitou část dinosauří fauny ve svrchnokřídové Asii. Kredit: Masato Hattori, převzato z Wikipedie

Hadrosauridní ornitopodi (Hadrosauridae) jsou jedněmi z nejlépe známých čeledí neptačích dinosaurů a to jak mezi paleontology, tak i mezi laickou veřejností. Jsou ikoničtí svým vzhledem, jako čelistmi přeměněnými v zobák vzdáleně podobající se kachnímu, ale také i celkovými tělesnými tvary a velikostmi. Po sauropodech se mezi nimi vyskytovali ti patrně největší dinosauři a tedy suchozemští živočichové všech dob, jako je východoasijský druh Shantungosaurus giganteus nebo severoamerický Edmontosaurus annectens. Právě z příbuzenstva druhého jmenovaného pochází nově popsaný, ale už 16 let známý, druh z japonského ostrova Hokkaidó, který paleontologům výrazně rozšiřuje obzory ohledně evoluce hadrosauridů ve východní Asii a pohybu neptačích dinosaurů ve svrchní křídě Japonska.

Jako takový byl exemplář známý jako Mukawaryu nalezen již roku 2003 amatérským paleontologem Yoshiukim Horitou v okolí města Mukawa, zdejší horniny spadají do geologického souvrství Hakobucho a jsou staré zhruba 72,4-70,6 milionů let. Původní nález představoval pouze konec ocasu nějakého vyspělého ornitopoda, až výzkumy paleontologů v letech 2013 až 2014 na této lokalitě odhalily přes 60 % procent kostry tohoto dinosaura. Právě tito vědci mu také dali přezdívku Mukawaryu.

S takovou kompletností se jedná o jeden z nejkompletnějších exemplářů dinosaurů objevených v Japonsku, spolu s teropodem rodu Fukuivenator, takže se paleontologický tým z Hokkaidského univerzitního muzea v čele s hlavním autorem Yoshitsugem Kobayashim rozhodl celý exemplář ještě jednou prozkoumat a materiál jako takový revizovat.

Výsledkem je popisná studie, která před nás představuje nový druh hadrosauridního edmontosaurina Kamuysaurus japonicus, který je zajímavý svým přínosem pro zdejší paleontologii, ale také svým jménem. Znamená totiž cosi jako "japonské ještěří božstvo" a odkazuje na mytologii původních obyvatel ostrova Hokkaido. Podle autorů popisné studie šlo zhruba o osm metrů dlouhého živočicha, který vážil mezi čtyřmi až pěti tunami, horní odhad je zhruba pět tisíc tři sta kilogramů. Jelikož byl holotyp nalezen v mořském prostředí, paleontologové soudí, že tělo bylo odneseno do moře, kde kleslo ke dnu a bylo překryto ještě před příchodem mrchožroutů (jako mosasauridů nebo žraloků).

Histologie odhalila, že holotypní exemplář zemřel ve věku asi osmi let a byl plně dospělý, bohužel se nám přímo nedochovaly části lebky jako možný hřeben nebo jiná ozdoba lebky, který by ukazoval podobu plně vzrostlého jedince. Nicméně existují některé náznaky, že zaživa mu na čele rostl tenký plochý hřeben. Dochovaly se také diagnostické znaky na kostech lebky a obratlech, které ho řadí jako příbuzného asijských rodů Laiyangosaurus a Kerberosaurus do tribu Edmontosaurini.

Autoři popisné studie také přicházejí s tvrzením, že pro evoluci společného předka hadrosauridů a prvních zástupců podčeledí Lambeosaurinae a Saurolophinae byl důležitý přístup k mořskému pobřeží nebo velkým říčním deltám. Podle nich tu existuje možnost, že hadrosauridi jako čeleď získali některé své specifické znaky při diverzifikaci poblíž vodních zdrojů a pláží, čemuž by odpovídaly i uloženiny s fosiliemi bazálních zástupců čeledi.

A druhý argument, se kterým přicházejí, se týká společného předka všech edmontosaurinů, který dle jejich interpretace prodělal svůj vývoj v Asii a jeho potomci se rozšířili i do Severní Ameriky. Celkem silným opěrným bodem jsou v tomto ohledu také fosilní stopy pravděpodobně i edmontosaurinních hadrosauridů v Národním parku Denali na Aljašce o stáří necelých 70 milionů let. Kamuysaurus do tohoto schématu také slibně zapadá, protože vykazuje blízkou příbuznost k ostatním asijským i severoamerickým taxonům.

Tento japonský hadrosaurid je ale důležitý i tím, že celkem dobře dokumentuje podobu a především ohromnou podobnost mezi ekosystémy pozdně křídové Severní Ameriky. Dnes máme prokázané, že v pozdně křídovém Japonsku žili vedle hadrosauridů také tyranosauridní teropodi možná odsud známe i fosilie ornitomimosaurů a ceratopsidů, což ukazuje na velice podobné ekosystémy se stejnými aktéry. Další výzkum v této oblasti je tedy velmi zajímavou záležitostí.

06.09.2019 23:10

Téma Tyrannosaurus rex je samo osobě tak známé a zmiňované, že jej netřeba dlouze představovat. Poslední roky nabídly ve světě dinosauří paleontologie velmi slibné výzkumy týkající se paleoekologie, etologie nebo fyziologie tohoto kolosálního dravého dinosaura a už od 80. let minulého století se ve vědeckých kruzích probírá také otázka rychlosti a úrovně metabolismu tohoto druhu. Původně, stejně jako všech nebo naprosté většiny dinosaurů, převažoval názor, že tento vrcholový predátor byl studenokrevný jako dnešní plazi a krokodýli, lépe řečeno závislý svou teplotou na teplotě okolí. V éře tzv. dinosauří renesance se ale tento názor ukázal být zcela chybnou spekulací, takže se mohla rozjet debata ohledně metabolismu tohoto dravce. A soudobá paleontologie zastává postoj, že spíše než o "teplokrevnosti" a tedy nezávislosti na okolní teplotě bychom u tyranosaurů měli mluvit o gigantotermii - udržení stálé tělesné teploty kvůli celkové velikosti těla. A úrovně metabolismu tyranosaurů se týkala i paleontologická studie amerických vědců, kteří zkoumali detailně lebku těchto zvířat. Výsledky jsou poněkud překvapivé.

Holotypní exemplář (CM 9380) nejznámějšího teropoda a pravděpodobně i neptačího dinosaura vůbec, druhu Tyrannosaurus rex, který je umístěný v expozici Carnegieho muzea přírodní historie v Pittsburghu, a který patří, dle mého názoru, k nejlépe vypadajícím sestaveným kostrám tohoto druhu vůbec. Nahoře na lebce, na očnicemi a spánkovou jámou, je přítomno ještě další menší okno na jehož význam se zaměřila studie floridských paleontologů. Kredit: Scott Robert Anselmo, převzato z Wikipedie

Obří célurosaurus a patrně i největší dosud objevený suchozemský masožravý tvor vůbec, impozantní král druhohor z druhu Tyrannosaurus rex, je i ikonou moderní pop-kultury a se nemění ani po 114 letech od jeho vědeckého popisu. Některé publikace a knihy (jako je i Legenda jménem Tyrannosaurus rex od Vladimíra Sochy) z posledních dob o něm shromažďují a velice hezky dokumentují veškeré známé informace o tomto dravci, je ale těžké jít s dobou, jelikož nové výzkumy kostry a aspektů života tohoto dravce se mění skoro každý měsíc. Nově se američtí paleontologové z několika univerzit, vedoucí úlohu hrála Missourisská univerzita, zaměřili na výzkum regulace tělesné teploty tohoto tvora.

Lebka tyranosaurů je ohromný smrtonosným nástrojem, který silou čelistního stisku překonává veškeré další suchozemské organismy a z hlediska evolučního vývoje také představuje lebku s nejsilnějším stiskem čelistí u suchozemských živočichů vůbec.

Jedno z oken, která jsou u evolučně pokročilých archosaurů poměrně běžnou záležitostí, bylo také původně chápáno jako místo pro ukotvení čelistních svalů. Tento otvor se nachází na horní straně lebky a jde o tzv. dorsotemporální okno, nácházející se v blízkosti spánkové jámy známé pro ukotvení silných čelistních svalů. Proto také převažoval stejný názor i pro tento menší otvor, naznačovaly to i stopy po krevních cévách a anatomická srovnání se současnými druhy plazů.

Profesora anatomie, také hlavního autora studie z Missourisské univerzity, Caseyho Hollidaye tato interpretace ale poměrně překvapila, protože podle něj není v biomechanických možnostech zvířete, aby se takový sval táhl od čelistí až na vrchní stranu lebky. To byl také důvod pro hledání jiného vysvětlení tohoto místa na tyranosauří lebce.

Jako anatom z profese proto, ve spolupráci s paleontology z Ohioské a Floridské univerzity, mezi kterými byl i známý badatel a anatom Prof. Lawence Witmer, začal porovnávat toto stejné místo s dosud žijícícími aligátory americkými (Alligator mississippiensis), využil k tomu chovatelskou stanici St. Augustine Alligator Farm na Floridě, kde tyto plazy chovají.

Výběr to nebyl náhodný, protože aligátoři jsou živočichové s velmi silným stiskem čelistí a mají k tyranosauří anatomii lebky blíže než současní ptáci. Jednou z možností výzkumu bylo i skenování pomocí termokamer, které na hlavě aligátorů odhalily teplé skrvny. Jejich aktuální teplota se ale měnila s teplotou v okolí - pokud se ochladilo, tak skvrny zrudly a fungovaly jako přímotop, a pokud se naopak oteplilo, tak jako klimatizace.

Na základě výzkumu a srovnání dat se paleontologové rozhodli aplikovat stejný scénář i na tyranosaury. Aligátoři mají tyto štěrbiny také bohatě prokrvené cévami, takže autoři studie usoudili, že je král pozdní křídy mohl používat velmi podobně, ne-li stejně. Jak dodává Prof. Witmer, u kolosálního predátora byly do tohoto místa chybně po více než sto let vsazovány svaly pro stisknutí čelist, a přitom nám nové hypotézy nabízejí daleko přesnější odpovědi.

Nadále můžeme ale spekulovat, jakého původu mohly být tyto části těla, které pomáhaly zvířeti ochlazovat své tělo. U aligátorovitých plazů jde o krevní cévy a vlásečnice, ale u tyranosauridních teropodů mohlo jít i o kombinaci vzdušných vaků v pneumatizovaných kostech. Známe druhy (jako je třeba Aerosteon riocoloradense) teropodů, u kterých zadní část lebky nesla dutiny a vzdušné vaky, u tyranosauridů ale tento znak je třeba nadále zkoumat.

Takovým způsobem mohl Tyrannosaurus rex ale dojít i ke své obrovské evoluční úspěšnosti, protože mohl bilancovat se vzduchem a teplotou svého těla i v těžkých podmínkách jako byl sever Aljašky nebo naopak jih Mexika. Právě to mohlo tomuto druhu výrazně napomoct k jeho masového a řetězovému rozšíření napříč celou Severní Amerikou a přinést mu velkou výhodu oproti jiným tyranosauridům ve stejných oblastech (tvořit stabilní populace, lovit s menší ztrátou tělesné teploty apod.). Zkrátka se o králi dinosaurů máme ještě hodně co učit.

01.09.2019 23:40

Dnes dokáže většina laické veřejnost alespoň něco říct o velkém vymírání na konci křídy, které patří do tzv. Velké pětky a je určitě tím nejznámějším, protože při něm vymírají velcí mořští plazi, pterosauři a hlavně neptačí dinosauři. Za zmínku ale stojí, že v průběhu evoluce života na Zemi se objevilo daleko více událostí náhlého vymření životních forem v globálním měřítku, ačkoliv většina z nich ve zhruba poslední půl miliardě let. Některá vymírání ale zasáhla život ještě třeba před vznikem prvních obratlovců, za takové se dá označit vymírání na konci proterozoika, kde mizí drtivá většina starých skupin mnohobuněčných organismů s často dost podivnými tvary těla nebo i životním stylem. Tento příspěvek ale bude pojednávat o studii amerických paleontologů a geologů, kteří zkoumali rapidní vyhynutí života v daleko starší minulosti. Zaměřili se na dosud poněkud záhadné vymírání v době středního proterozoika, které proběhlo před asi 2 miliardmi let.

Z hlediska výzkumu prvopočátků života na planetě Zemi jsou nálezy ze velké části proterozoika nesmírně důležitými svědky vývoje prvních složitých forem organismů a postupně i předků veškerých pozdějších skupin, navzdory tomu, že se tomu tak nemusí zdát. Zde je na snímku druh Grypania spiralis, která se stářím zhruba 2,3-1,3 miliardy let byla jedním z druhů, které se v tehdejších biosférických oblastech vymírání dočkala a podařilo se jí ho přečkat. Kredit: převzato z Wikipedie

Jak bylo řečeno výše, pro laickou veřejnost jsou nejznámější vymírání tzv. Velké pětky, za které určitě jako ukázkový příklad hovoří vymírání na konci křídy. Podle některých ohlasů ale bylo v historii života na této, donedávna ještě nádherné, planetě možná ještě několik vymírání, které se svou působností a úbytkem biodiverzity této pětici fanerozoických vyrovnaly nebo dokonce je i předčily. Jen jsou neatraktivní tím, že při nich nemizely velké skupiny živočichů a rostlin, ale spíše drobné čeledi a nepatrné mikroorganismy. Do této problematiky se pustila i vědecká práce amerických paleontologů publikovaná v rámci Sbírek Národní Akademie Věd, jež se zabývala biochemickými rozbory kanadských hornin o stáří přibližně 2,05 miliardy let.

Je jasné, že obdobný výzkum je velice těžký ke zpracování, jelikož se zde vědci nemohou opřít o hmatatelné fosilní doklady jako kosti nebo zuby, případně tělesné schránky. Vlastně i jakékoli stopy po pohybu mikroorganismů, kupříkladu ty v sedimentu na dně nebo v bahně, jsou nejen těžko analyzovatelné, ale i velmi těžko rozlišitelné.

Paleontologové proto pracovali s obsahy jednotlivých minerálů a sloučenin v tehdejších vrstvách - vzorky byly odebírány na Belcherových ostrovech v Hudsonově zálivu. Zdejší horniny obsahují izotopy kyslíku a také baryt, které byly použity jako hlavní ukazatele rozmachu biosféry ve svrchním paleoproterozoiku a také právě jejím následném úpadku.

Jak konstatuje spoluautor studie, Malcolm Hodgskiss, tak je tento výčet biochemických reakcí v dávné minulosti něčím ne zcela obvyklým a docela překvapivým.

Je běžné, že dokážeme nahlédnout na izotopy v kostech živočichů starých několik stovek milionů let, ale miliardy let a v tak starých horninách jsou dosud něčím potřebujícím další výzkum. Také ale mohou pomoci rekonstruovat a aplikovat podmínky pro život podobný tomu pozemskému i na jiných planetách, k tomuto tématu se při výzkumu proterozoických fosilií dostáváme docela často.

Docent ze Stanfordské univerzity a spoluautor studie, paleontolog Erik Sperling, dodává, že v případě pozemské atmosféry a složení oceánů je biosféra úzce vázána na kyslík a oxid uhličitý a není důvod se domívat, že v případě i tak vzdálené doby tomu nebylo jinak. Ačkoliv vymřelo mnoho primitivních organismů při kyslíkovém eventu o zhruba půl miliardy let dříve (cca před 2,7-2,4 mld. let), tak před dvěma miliardami let se udával úplně opačný děj.

Kvůli tomu dokázala vědecká skupina formulovat poněkud složitější hypotézu o tzv. překročení hranice kyslíku, kdy fotosyntetizující organismy produkovaly do atmosféry tolik kyslíku, že jím byla přehlcena. Nemělo ji co spotřebovat a to postupně způsobilo i na kyslík chudší oceány, které už nemohly hostit v žádném případě taková kvanta organického života jako předtím.

Studie izotopů kyslíku, síry a barya tyto závěry potvrzují. Podle všeho ale záviselo také na počtu mikroorganismů v tehdejších oceánech a mořích.

Třetí spoluautor studie, postdoktorand z Weizmannova institutu při Princetonské univerzitě Peter Crockford, na závěr uvedl, že celkově mohlo být v tehdejších ekosystémech obrovské množství organismů a měli bychom hledat důvody, jaké skutečné množství to bylo. Na tom se totiž názory jednotlivých spoluautorů stále ještě neshodují.

1 | 2 | 3 | 4 | 5 >>

Zeptejte se na vše

Nevšední pohled na dinosaury

17.05.2019 18:15
Zcela poslední část projektu Poslední souvrství se zaměří na poslední kontinent, který ještě nebyl...
1 | 2 | 3 | 4 | 5 >>

Malíři

01.10.2018 15:25
Britský vertebrátní paleontolog, paleoartista a také autor mnoha odborných publikací Mark Witton...
1 | 2 | 3 >>

Knížky na dlouhé chvíle

26.06.2019 14:45
Po delší době se opět vracíme do rubriky se zamřením na odbornou i neodbornou literaturu, tentokrát...
1 | 2 | 3 | 4 | 5 >>

Ve stopách geologie - Souvrství za souvrstvím

21.08.2019 11:07
Jakožto v nové rubrice, souvrství Drzewica není od hranic našeho státu není nijak zvlášť vzdálené,...

Základy systematiky - Bezobratlí

17.07.2017 07:49
Jako druhou skupinu prehistorických členovců, která je jednou z těch důležitějších, si představíme...
1 | 2 >>

Anketa

Líbí se Ti tento web ?

Ano (143)
Ne (12)

Celkový počet hlasů: 155

Budoucí projekty/Oznámení o změnách

-  Ve fázi příprav bude otevřena revizovaná strana stejnojmené sekce Příběhy ztracené v čase, která bude plně v provozu v zatím neurčeném termínu, do té doby jde pouze o stránku s omezeným obsahem

- Probíhá příprava na otevření nové rubriky, jejíž tématem budou osobnosti paleontologie a geologie, 5.8.2019

Anketa

Měl bych přidávat články častěji

Ne (0)

Celkový počet hlasů: 120

Anketa výše bude trvat do 1.10.2019

Živočichové kambria

25.03.2019 16:16
Původ současných obratlovců sahá pravděpodobně až do doby krátce po počátku kambria. Známe několik...
1 | 2 | 3 | 4 | 5 >>

Živočichové ordoviku

04.03.2019 22:21
Trilobiti jsou skupinou členovců s neuvěřitelně velkou variabilitou, co se týče tvaru a velikosti...
1 | 2 | 3 | 4 | 5 >>

Živočichové siluru

28.02.2019 11:02
Silur nabízel množství nebezpečných predátorů, kterými se mělké mořské vody doslova hemžily, i mezi...
1 | 2 | 3 | 4 | 5 >>

Živočichové devonu

19.02.2019 17:47
Zvláštními rybami se devon jen hemžil, období ryb dostálo svého názvu už jen ohromnou variabilitou...
1 | 2 | 3 | 4 | 5 >>

Živočichové karbonu

06.05.2019 19:31
Specializace prvních velkých plazů k býložravému způsobu života byla téměř stejně rychlá, jako...
1 | 2 | 3 | 4 | 5 >>

Živočichové permu

05.01.2019 20:43
Jistě by bylo zajímavé sledovat, kam by se vyvíjela permská fauna, kdyby ji nezasáhlo velké...
1 | 2 | 3 | 4 | 5 >>

Živočichové triasu

29.08.2019 21:25
Po přechodu některých obratlovců na pevninu začala další úžasná etapa evolučního vývoje, kdy...
1 | 2 | 3 | 4 | 5 >>

Živočichové jury

04.08.2019 22:04
Druhorní moře lákalo množství živočišných skupin se suchozemskými předky už od spodního triasu,...
1 | 2 | 3 | 4 | 5 >>

Živočichové křídy

29.04.2019 16:02
Existence různě velkých zástupců ohromující skupiny pterosaurů, létavých plazů s vysokým stupněm...
1 | 2 | 3 | 4 | 5 >>

Zvířata paleocénu

27.08.2017 17:20
Uintateria byla velkými rohatými býložravci pozdního paleocénu až středního eocénu s dlouhými...
1 | 2 | 3 | 4 | 5 >>

Živočichové eocénu

27.05.2017 11:05
U některých fosilních nálezů třetihorních jihoamerických savců je velmi obtížné je zařadit do...
<< 1 | 2 | 3 | 4 | 5 >>

Živočichové oligocénu

17.07.2017 20:22
Austrálie i v dnešní době oplývá množstvím aborižinských mýtů, přitom některé mají dozajista reálný...
1 | 2 | 3 | 4 | 5 >>

Živočichové miocénu

09.04.2019 20:31
Kytovci jsou jako skupina savců velice zajímaví, už jen proto, že mezi nimi jsou obrovští mořští...
1 | 2 | 3 | 4 | 5 >>

Živočichové pliocénu

14.01.2019 18:16
Až na zvláštní počátky v evoluci koní můžeme říct, že se jejich vzhled v průběhu paleogénu a...
1 | 2 | 3 | 4 | 5 >>

Živočichové pleistocénu

07.07.2019 18:45
O patrně těch nejikoničtějších tvorech doby ledové jsme na blogu ještě nepojednávali, mamuti...
1 | 2 | 3 | 4 | 5 >>

Živočichové holocénu

17.08.2017 19:52
Celý australský kontinent zažil před zhruba 40 000 lety první příchod člověka na tuto pevninu, kdy...
1 | 2 | 3 | 4 >>

Kontakt

Prehistoric World kabat.martin100@seznam.cz